VII.

Dne 1. dubna

Včera večer žádala mne maminka, abych ji něco zazpívala a zahrála. Byla jsem na rozpacích, jak se vymluvit, aniž bych řekla pravou příčinu, proč nesvoluji. Ale nějakým způsobem to ze mne dostala.

„Abys byla nábožnou, není potřebí býti fanatickou,“ pravila. „Je to fanatism vzdáti se všeho pro Boha?“ tázala jsem se. „Co to znamená vzdáti se všeho?“ tázala se znovu. „Co jiného, než odepříti si všelikou rozkoš a pohodlí proto, aby bylo možno umrtvit své přirozené náklonnosti a žít docela jemu.“ řekla jsem.

Odpověděla: „Toť Bůh je tvrdý Pán, který nedovolí svým dětem žádné svobody. Vizme, kam tě takováto theorie povede. Především musíš odvrátit oči své ode všeho, co On krásného učinil. Musíš zavřít ucho své naproti všem harmoniím, které nařídil. Musíš zavřít své srdce naproti všem sladkým, čistě lidským pocitům. Máte tělo, je pravda, a to se vzepře asi takové vazbě —“

„Máme své tělo míti v poddanosti,“ přerušila sem ji. „Maminko, nebraň mi. Víš, že má láska k hudbě je vášní, která je mi osidlem a pokušením. A jak bych mohla strávit všechen svůj čas čtením Bible a modlitbou, budu-li pokračovat v svém kreslení! Jiní lidé mohou toužit Bohu a mamoně, ale nikoliv já. Já musím buď cele patřit Kristu, anebo cele světu.“

Maminka neříkala už ničeho, a já jsem četla dále. Ale nevím ani jak, zdálo se mi, že kniha pozbyla své vůně. Mimo to byl čas, abych se odebrala ke své večerní pobožnosti, již nyní nikdy neodkládám na konec, jako jsem činívala. Když sem přišla dolů, ležela maminka na pohovce. Věděla jsem, že jí není dobře. Bylo mi líto, že jsem odepřela zpívat. Co peněz vynaložila na tuto část mého vzdělání! Šla jsem k ní a políbila jsem ji v úzkosti. Co kdyby onemocněla a umřela?

„Nic mi není, miláčku,“ pravila, „docela nic. „Jsem trochu unavena a je mi trochu mdlo.“

Podívala jsem se na ni úzkostlivě, a pouhá myšlenka, že by mohla umříti a opustit mne, byla pro mne tak hrozná, že bych se byla dala do pláče. A jakoby bleskem ozářena viděla jsem, že kdyby Bůh ji ode mne vzal, nemohla bych říci: „Buď vůle tvá.“

Užívala několik kapek levandulových a bylo jí lépe. Bývalá barva vrátila se její milé, drahé tváři zas.

Dne 12. dubna.

Psaní dr. Cabota ztratilo všechnu moc nade mnou. Kámen má více citu než já. Nerada se modlím. Jsem nemocna a unavena tím hrozným zápasem za svatost. I dobré knihy bez rozdílu jsou pro mne mdlé a bez významu. Ale já musím něco mít, co by mne zaměstnávalo a rozptylovalo, a tak vrátila jsem se k své hudbě a svému kreslení s novou horlivostí. Maminka měla pravdu varujíc mne, abych neustávala. Marie Keleyová učí mne malovat olejovými barvami a říká, že mám k tomu přirozené nadání.

Dne 13. dubna.

Maminka říkala mi, abych s ní šla včera večer do shromáždění. Odmítla jsem. Bylo na ní vidět překvapení i zármutek.

„Není ti dobře?“ tázala se.

„Nevím“, řekla jsem. „Ano, myslím, že ano, ale nemohla bych sedět ve shromáždění tiše pět minut. Jsem tak nervosní cítíc, jako bych měla lítat.“

„Rozumím, jak se to stalo,“ pravila.“ Zapomněla jsi na své tělo, na něž jsem tě upozorňovala. Snažila ses žít, jako bys byla jen duší a duchem. Napínala jsi každý nerv, abys dosáhla dokonalosti, kdežto toto je dar Boží, který je ochoten dáti ti svobodně a rád.“

„Už jsem přestala hledat tohoto daru i každého jiného dání dobrého“, pravila jsem sklíčeně, „a tak vrátila jsem se k své hudbě a všemu ostatnímu.“

„Toť právě úskalí, o něž se tříštíš“, odpověděla.“ Mluvíš o návratu k své hudbě, jako by to v sobě zavíralo odchod od Boha. Od jedné krajnosti kvapíš k druhé. Ta jediná správná cesta života na tomto světě při takovém ústrojí, jaké máme, je ta, aby veškeré naše zaměstnání sloužilo jednomu velikému cíli a účelu našeho trvání, a to, abychom oslavili Boha a těšili se Jemu na věky. Abychom však toto činiti mohli, je potřebí býti moudrými zaměstnavateli a nepožadovati od sebe toho, čeho nelze nám vykonati. Osvěžení musíme míti. Jinak struny duše naší zpřetrhají se, budou-li nepřirozeně napjaty.“

„Přála bych si,“ zvolala jsem, „aby Bůh dal nám jasná pravidla, tak abychom nemohli se dopouštěti omylů.“

„Myslím, že pravidla jeho jsou jasná,“ odpověděla. „Jakési svobody jednání musí nám nechati, jinak bychom byli stroji toliko. Myslím, že ti, kteří Jej milují a očekávají na Něj den ze dne, učí se znáti vůli Jeho téměř nepozorovaně a nemusí zablouditi.“

„Ale maminko, hudba a kreslení jsou nástroje s ostrými hranami v takové ruce, jako je moje. Nedovedu být umírněna užívajíc jich. Čím pak více mám libost v nich, tím méně v Bohu.“

„Ano, taková je lidská přirozenost, avšak božská přirozenost ji překoná, necháme-li Ho jen dělati v nás, jak se Jemu dobře líbí.“

V Novém Yorku, dne 16. dubna.

Přese všechno zvítězila maminka, a tak tu jsem u tety. Po našem malém, klidném domově v našem malém, klidném městečku jsem tu jako na novém světě. Dům je velký, ale tak plný, co se do něho vejde. Teta má šest svých dětí a dvě přijala za své. Říká, že vždy chtěla napodobit onu babičku, která bydlila ve střevíci. Upomíná na maminku, ale přec je zcela jiná, plná energie a humoru. Lítá po domě jako na křídlech a má vlídné slovo pro každého. Domácnost její jde jako na kroužku; děti jsou vždy čistě oblečeny; nikdo se nezdá býti rozladěn; nikdo nemocen. Teta je střed, kolem kterého se vše otáčí. Ani na okamžik nemůžeš na ni nemyslet; pořád něco dělá pro tebe. Její neustávající humor a veselá nálada udržuje tebe v dobré náladě a při humoru. Nedivím se pranic, že ji strýc Alfred má tak rád.

Doufám, že jednou budu míti zrovna takový domov. Myslím totiž, že takový druh domova by se mi líbil, kdybych se vdala, což ovšem nemám v úmyslu. Ale v tom případě bych chtěla býti zrovna tak veselou, laskavou ženou, jako je teta, abych byla oporou svému muži, jako ona je oporou strýci, a měla zrovna tolik dětí, které bych vychovávala tak moudře a laskavě, jako ona své. Pak bych věru cítila, že jsem se nenarodila nadarmo, ale že mám velikou a svatou úlohu na světě. Ale tak, jak to je, nezbývá, než abych sbírala drobečky užitečnosti v té míře, jak jen možno, o ostatek pak abych se nestarala.

Dne 18. dubna.

Teta říká, že sedím píšíc, čtouc a přemýšlejíc přes příliš, a chce, abych víc chodila ven. Říkám, že necítím se dosti silnou k tomu. Odpovídá, že to čirý nesmysl, a vytáhne mne. Unavím se, jsem hladova a spím pak jako jednoměsíční dítě. Vidím teď moudrost a laskavost maminčinu v tom, že přiměla mne odejíti z domova. Byla jsem hnána sem tam, až jsem téměř byla nemocna. Teď teta bdí nad tím, abych se dobře měla majíc mne k procházkám, a rozkošné psaní dr. Cabota může konati své pravé dílo. Jsem velice šťastna. Mívám příjemné- rozhovory s tetou, která brzo v tom nebo v onom opraví můj názor.

Je potěšitelno pozorovati její domácí rodinný život a jak neokázale a nepozorovaně náboženství vnáší do všech podrobností. Jsem jista, že mi pobyt zde prospěje. Než, stávám-li se lepší, jak pomalu to jde, jak pomalu! Někdo řekl, že náš běh k nebesům podobá se jednání starodávných horlivých poutníků, kteří pokročivše tři kroky ku předu učinili jeden zase na zad.

Dne 30. dubna.

Tetiččino baby, jmenovec mého drahého otce, a až dosud nejveselejší dítě, co jsem jich viděla, onemocnělo včera v noci náhle. Poslala ihned pro lékaře, který však hned s určitostí neřekl, co mu schází, až dnes ráno oznámil, že se tu jedná o spálu. Dnes onemocněly všecky tři nejmladší rovněž tak. Kdyby to byly mé děti, běhala bych jako splašená. Ba i tak jsem. Ale teta je tak veselá a bodrá jako vždy. Spěchá od jednoho k druhému a udržuje všechny v dobré náladě svou veselostí. Dělám si výčitky, že v době takové mohu ještě mysliti na sebe, a že mne mrzí býti zavřenu ve světnici s nemocnými na místě procházek, vyjížděk, návštěv a jiných věcí toho druhu. Avšak nyní mohu, jak dr. Cabot říká, následovati svého Mistra, který všechen svůj život strávil, aby dobře činil, a mimo to doufám, že trochu mohu prospěti tetě, když tolik laskavosti mi prokázala sama.

Dne 1. května.

Lékař praví, že dětem se vede, jak bylo lze očekávati. Dnešní návštěva jeho byla krátká, je neděle. Viděla-li jsem ho kdy před tím, zdá se mi, že mám na něj nepříjemnou vzpomínku. Divím se, že si teta volá takového hranatého čahouna. Ale ona říká, že je velmi hodný a dovedný. Přála bych si, abych ve své líbivosti a nelíbivosti nebyla tak upřílišněná. Chci, aby mne mé náboženství změnilo v každém ohledu.

Dne 4. května.

Mám plné ruce práce. Děti si mne oblíbily, a celou skoro dobu mám na klíně jedno nebo druhé. Zpívám jim, vypravuji pohádky, stavím s nimi sruby a ulevuji tetě, jak mohu. Jakkoli je doktor zamračený a hranatý, nebojím se ho, protože nikdy nedbá toho, co říkám nebo dělám, takže když v jednom koutě má vážné porady s tetou, já v druhém mohu zpívat a mluvit všecky nesmysly se svými mazlíčky. A jak hrozně černé oči má, a co černých vlasů a vousů! Ten čilý život je mi zcela vhod, zvykla jsem si na něj. Oslazuje pak každý kousek práce to vědomí, že konám to skutečně následujíc Ježíše. Jsem opravdu šťastna.

Dne 14. května.

Je tomu dvě neděle, co Raimundek onemocněl a od té doby jsem stále u něho, ač tetinka se snažila přiměti mě k vycházkám. Eminku snesli dnes dolů. Po celý čas byla ve třetím poschodí. Mně samé je nějak hrozně. Ale ten tvrdý, chladný doktor tetin zabývá se tak dětmi, že se sotva podívá na mne. Celý den mám zimnici, ale ten malý pronárod neúnavně chce slyšeti pohádky, jako kdy jindy. Chci býti jim ku potěšení, seč budu moci. Víc a více nenávidím sobectví a hrozím se vidouc, jak jsem byla sobecká.

Dne 15. května

Měla jsem horečku celou noc, hlava mne bolela, a mám velikou bolest v krku. Kdybych věděla, že umru, nejprve bych spálila tento deník. Nechtěla bych za živý svět, aby do něho kdo nahlédl.

Dne 24. května

Dr. Elliott tázal se mne v neděli týden, zda se mám dobře ještě. Na místě odpovědi zachovala jsem se jako hloupá husa propukajíc v pláč. Tetinka vypadala ustrašeněji, než jsem ji kdy viděla a vyčítala si, že dovolila mi býti příliš u dětí. Vzala mne pod paží s jedné a doktor s druhé strany, a tak vedli mne do mého pokoje, kde po obvyklých při takových příležitostech procedurách nařídili mi vlézti do postele. Ihned jsem usnula a spala jsem celý den. Lékař přišel večer na krátkou odměřenou návštěvu, předepsal mi prášek a dodal, že myslí, že mi bude brzo lépe. Druhý den navštívil mne dvakrát, a já jsem zase se cítila tak dalece v dobré náladě, že přes jeho vážné usazené chování šilo to mnou takovým způsobem, že ho to patrně zaráželo. Říká, že lidé, kteří ošetřují nemocné na spálu, mívají takové drobné záchvaty, jako byl můj. Opravdu také všichni sloužící měli bolení hlavy i v krku.

Dne 25. května.

Jakmile se dnes ráno doktor přihrabal na svých velikých nohách, napadlo mne, jak asi směšně musela jsem vypadat, když jsem se rozstonala a plačíc jako dítě šla jsem mezi doktorem a tetinkou. Propukla jsem v smích, a ne a ne přestat přes všechnu snahu. Hryzla jsem pysky představujíc si, co bych tak cítila, kdyby některé z dětí umřelo, a i na jiné podobné věci jsem myslila. Ale nebylo to nic platné.

Na konec lékař, ač vážnost zosobněná, smál se také, ač nevěděl nikterak, čemu. Potom pravil: „Dle toho, zdá se mi, že vás musím prohlásit za zdravou.“

„To ne!“ volala jsem „Jsem opravdu velmi nemocna.“

„To se tomu věru podobá,“ mínila teta.

„Doufám, doktore Elliotte, že to je vaše poslední návštěva,“ řekla jsem, „a jsem ráda tomu. Stydím se od té doby, co jsem se rozstonala, podívat se na vás, protože jsem se tak hloupě chovala. Ale já jsem opravdu byla nemocná.“

Neodpověděl. Nemyslím, že by byl s to promluviti jen jedno lichotivé slůvko, aby člověka dobře naladil.

Dne 1. června

Máme se dobře jako kdy před tím, ale lékař drží děti pořád ještě doma z obavy před následky. Pro tutéž příčinu chodí sem dvakrát za den, aneb alespoň tak předstírá. Ve skutečnosti však přichází, jak jsem přesvědčena, že si navykl sem chodit a proto, že se tetě tak obdivuje. Je mu opravdu také nakloněna a stále se mne ptá, líbí-li se mi u něho ta neb ona vlastnost, jíž však já vůbec nepozoruji. Začínáme také vyjíždět. Počasí je velmi teplé, a já se mám úplně dobře.

Dne 2. června.

Když děti poobědvaly, přejala jsem péči o ně, co zatím chůva zasedla k svému obědu a tetinka si šla lehnout jsouc všecka vyčerpána. Byli jsme všichni plni života a smíchu. Někteří chtěli, abychom si hráli na něco, co si sami vymyslili. Musela jsem si lehnout na zem a přikrýt si obličej šátkem a dělat, jako bych byla mrtvou, a když se kolem mne shromáždí, náhle obživnout, vyskočit a chytat je. Pištěli a křičeli dost a dost. Hráli jsme si takto nějaký čas s plným zájmem, a mé vlasy, které teď mívám pěkně upraveny, lítaly sem tam.

V tom vešel doktor. Vyskočila jsem a obživla jsem dost brzy slyšíc jeho krok. Vypadala jsem jistě červená a rozhněvána.

„Jsem toho mínění, že jste měl zatlouci, doktore Elliotte,“ řekla jsem s nelibostí.

„Prosím za odpuštění; tloukl jsem několikrát,“ odpověděl. „Nemusím se asi ptát ani, jak se vede mým malým pacientům.“

„Nikoli,“ odpověděla jsem jsouc ještě mrzuta upravujíc si zoufale jakž takž své vlasy. „Mají se, jak jen se dobře míti mohou.“

„Přišel jsem dnes dříve než obyčejně,“ pokračoval, „poněvadž jsem povolán k svému strýci dr. Cabotovi, který je v povážlivém stavu.“

„Dr. Cabot!“ zvolala jsem, a slzy vyhrkly mi z očí.

„Prosím, upokojte se,“ pravil. „Doufám, že mu budu moci polehčit. Než —“

„Než, necháte-li ho umříti, pukne mi srdce“, volala jsem vášnivě. „Nemeškejte ani okamžik; jděte hned.“

„Nemohu jíti hned,“ odpověděl. „Loď odjíždí až teprv ve čtyři hodiny. Smím-li však jako lékař říci vám něco, ač mne krátká známost sotva k tomu opravňuje, rád bych vám dal výstrahu, že nebudete-li se více ovládat —“

„Vím to, že mám prudkou letoru a že jsem s vámi hrubě teď mluvila“, přerušila jsem ho nemálo jsouc zaražena vážnosti jeho způsobu.

„Nemínil jsem vaši letoru“, pravil. „Myslil jsem vůbec celou vaši vášnivou náturu, vaši prudkou lásku i nenávist, vaše nadšení a vaši kleslou mysl, vaši náklonnost střemhlav vrci se do toho, co váš zájem vzbuzuje.“

„Chtěla bych se raději méně ovládat, než býti chladná jako kámen, tvrdá jako skála, tichá jako hrob jako jsou někteří lidé,“ řekla jsem s přídechem hořkosti.

Tvář jeho opadla, vypadal zklamán a raněn. „Uvidím dle všeho vaši matku,“ řekl maje se k odchodu. „Vaše tetinka chce, abych ji navštívil. Máte nějaký vzkaz?“

„Ne,“ řekla jsem. Nový bolestný, zklamaný výraz jeho vzpamatoval mne. Bylo mi líto, a jak líto, že jsem se rozhněvala a byla tak nezdvořilá. Běžela jsem za ním do síně, oči majíc plné slz, podávajíc mu obě ruce, které oběma svýma chopil.

„Neodcházejte, dokud jste mi neodpustil můj hněv,“ volala jsem. „Opravdu, doktore Elliotte, ač nemůžete tomu uvěřiti, já se stále snažím činiti dobře.“

Vážně řekl: „Tomu já věřím.“

„Tak ledy řekněte, že mi odpouštíte,“

„Začnu-li, budu mít pokušení říci něco jiného,“ pravil pronikaje mne svýma velkýma, černýma očima. „A řeknu to,“ pokračuje svíraje pevněji mi ruce. „Je snadné odpouštět, když člověk miluje.“ Vytrhla jsem mu ruce a propukla jsem znova v pláč.

„Toť opravdu něco hrozného, doktore Elliotte,“ řekla jsem. „Ne, vy mne nemáte rád, a nemůžete mne míti rád. Jste mnohem starší než já. Jste tak vážný a zamlklý. Vy to nemyslíte vážně.“

„Příliš vážně,“ řekl a klidně odešel. Vrátila jsem se do dětského pokoje. Děti trvaly na tom, abych hrála na smrt. Nechala jsem je, ať mne trhají a tahají dle libosti. Přála bych si jen, abych mohla hráti na smrt opravdu.

Ostatní kapitoly