Když mi Evangelical Press poprvé navrhl, abych napsala knihu pro jejich edici Bitesize Biographies (Životopisné jednohubky), ihned se mi vybavila Renata Francouzská, a to z několika důvodů. Hlavním bylo, že jsem v poslední době dokončila napůl fiktivní životopis Olympie Moraty, [Weight of a Flame, the Passion of Olympia Morta, P&R 2012] a můj výzkum ve mně vzbudil touhu dozvědět se více o Renatě, přední postavě příběhu.

Renata je v jistém smyslu daleko od neobyčejných charakterů, které se vyskytují v bezpočtu oblíbených historických záznamů. V mnoha směrech svým úsilím o upevnění víry v období překotného a důležitého převratu ztělesňovala složitost své doby. Její postavení šlechtičny, dcery římskokatolického francouzského krále Ludvíka XII. a manželky prince, papežského vazala, hraběte Ercolea d´Este, jí způsobovalo problémy. Byla silným poutem přátelství napojena na reformátora Jana Kalvína, sdělovala mu své nejistoty, pochybnosti a otázky, na které až do své smrti věrně odpovídal.

Věřím, že se moji čtenáři dokázali s Renatou lehce ztotožnit, neboť otevřela své srdce, aby vyjádřila širokou škálu emocí a zmatků. Především jsem doufala, že stejně jako já naleznou povzbuzení a útěchu v bohatství moudrosti a soucitu, které Kalvín ve svých odpovědích Renatě prokázal. Soudě podle recenzí se to podařilo.

Moderní Nikodémité

Některé reakce mě však překvapily. Zatímco jsem se soustředila hlavně na Renatiny osobní zkoušky a reakce, někteří čtenáři předložili jisté otázky širšího významu - především současnou všudypřítomnost přístupu těch, které Kalvín nazýval „nikodémity“. Jméno bylo vzato z příběhu o Nikodémovi, učiteli židovského zákona, který přišel k Ježíšovi „v noci“ (Jan 3,2). Konkrétně Kalvín definuje nikodémismus jako „vnější předstíraný souhlas s něčím, o čem člověk ve svém svědomí ví, že je to špatné a proti Bohu.“

Skrývání víry, alespoň částečné, v době otevřeného pronásledování se některým v Kalvínově době jevilo jako dovolené. Aby ospravedlnili svůj postoj, vyložili si někteří z nich špatně Pavlovo napomenutí přijímat slabé ve víře, jako kdyby předstírání souhlasu s omyly ostatních lidí bylo laskavým gestem. Kalvín připomněl Renatě, že když nám Písmo přikazuje, „abychom nesli nedokonalosti slabých a vyhýbali se všemu, co by je mohlo zranit nebo urazit, týká se to věcí menší důležitosti, věcí nepodstatných a takových, které záleží na naší svobodě.“ Na druhé straně „neexistuje horší urážka, než když náš příklad způsobí, že náš křesťanský bratr klopýtne, upadne do omylu a vydá se směrem ke své zkáze.“

Jiní vytrhli z kontextu Pavlova slova v Římanům 14,22: „Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem...“. Těm Kalvín odpověděl, že „ti, kdo odtrhávají víru od vyznání, odebírají slunci jeho vlastní teplo.“ Kalvín nebyl zastáncem platonického oddělování těla a duše, a tak napadl obecně omílanou písničku, že „pokud v srdci zastáváme správný postoj, na vnějších věcech nezáleží.“ „Na to,“ řekl, „náš Pán odpovídá, že se chce oslavit v našem vlastním těle, které vykoupil svojí krví, a to vyžaduje naše vyznání našimi ústy a naši absolutní oddanost Jeho cti.“

V Kalvínově době byl nikodémismus často způsobem, jak zůstat naživu, jak si o trochu déle udržet naději, že se Římská církev změní. Pro mnohé další to byl pohodlný útěk z ohniska prudkých rozporů té doby. „Promlouvej s mnohými, a přemýšlej jen s málokým,“ radil Celio Calcagnini, uznávaný humanista, vědec a opatrný sympatizant protestantské reformace. Bylo to populární rčení. Mnozí italští kazatelé, kteří přijali nauky sola fide, se také naučili je ve svých kázáních skrývat mluvením v „zakódovaném“ jazyku, kterému rozuměli jen zainteresovaní.

Právě v tomto prostředí Renata čelila svým protichůdným okolnostem, rozpolcená přirozenou loajalitou vůči své francouzské vlasti, nově nabytou loajalitou vůči své nové roli hraběnky z Ferrary a srdečnou loajalitou ke Kristovu evangeliu. Velmi dobře věděla o riziku, pokud by dala přednost posledně jmenované, a i Kalvín věděl, o co ji žádal, když ji napomínal, aby „rozpoznala poslání, ke kterému [je] [Bohem] povolána.“ Mučednictví bylo běžnou realitou té doby. Francouzští studenti Ženevské akademie věděli, že jejich vypuštění do Francie v postavení služebníků evangelia bylo velmi pravděpodobně rozsudkem smrti. Kalvín, plně si vědom takového rizika, Renatě připomínal, že její „dědictví a věčný odpočinek se nenachází zde dole.“

Význam pro současnost

Nedávno mi ve spojení s tímto kompromisním přístupem dva misionáři poukázali na význam Renatina příběhu pro současnost. Jean-Claude Souillot, francouzský pastor a misionář v Africe, věří, že ještě pořád, téměř pět století po Kalvínově korespondenci s Renatou, „ve Francii velkou měrou platí, že se na víru nahlíží jako na něco osobního.“

Kenneth Wieske, misionář v Brazílii, poznamenal něco podobného o svém misijním poli. „Zápasy Renaty Francouzské se velmi podobají zápasům mnoha věřících zde v Brazílii, která má velmi silnou katolickou minulost.“ Potom dodal něco, s čím se můžeme ztotožnit. „Napětí mezi věrnou poslušností Bohu a vazby na rodinu nebo komunitu, které mohou být v mnoha směrech Bohu nevěrné, zde nečelí jen římští katolíci, ale také mnozí věřící v rámci bezpočtu nevěrných protestantských sborů.“

Podle Wieskeho v zemi s největším počtem obyvatel římskokatolického vyznání na světě, kde se asi 22% lidí hlásí k evangelikálnímu vyznání, představuje „většina tohoto tzv. evangelikálního křesťanství pouhé středověké, ze skutků ospravedlňující katolictví v jiném hávu.“ Vypsal několik problémů: nebiblické pochopení svátostí, fascinace stavěním velikých budov a odmítnutí Sola Scriptura (římskou tradici je nahrazena nepředvídatelnými výroky těch, kdo prorokují „v duchu“). Z jeho pozorování vyplývá, že i „v nejzákladnějších otázkách ustanovených ekumenickými vyznáními, jako je Trojice a Kristova osoba a dílo, jsou mnohé „evangelikální“ sbory dále od Písma než Řím.

Povzbuzující stranou tohoto pochmurného obrazu je, že křesťané si tyto problémy stále více uvědomují. „Po pěti stech letech středověkého katolictví a jednom století pentekostalismu,“ pokračoval Wieske, „lidé hladoví po něčem víc – něčem skutečném, něčem, co zahrnuje celý život. To však vede k napětí. Podobně jako Renata i mnozí Brazilci prožívají krušné časy při rozlišování mezi křesťanskou láskou s ohledem na rozdílné teologické pohledy a praxi na straně jedné a podporou naprostých heretiků nebo těch, kdo svévolně odmítají historická vyznání na straně druhé. Navíc, jak jsou lidé stále přesvědčenější o hlubší biblické teologii, dostávají se často před nepříjemnou volbu. Pokud budou pokračovat v reformě a začnou učit, žít a uctívat podle své víry, mohou ztratit přátele, postavení, vliv nebo (v případě pastorů) dokonce své živobytí. Mnozí jsou v pokušení nechat si svá přesvědčení pro sebe jako něco osobního.“

Existují i jiné situace, ve kterých nejenže dochází k předstírání, ale často k jeho prosazování – například v muslimských zemích, kde takzvaná „Insider Movements (Hnutí zasvěcenců)“ učí, že pokud křesťané mají ve svých srdcích pravou víru v Krista, mohou pokračovat ve vykonávání islámských obřadů. Pro tyto lidi je to jediná cesta jak přežít a ovlivnit další. Rev. Subeno Sutjipto z Evangelikální reformované církve v Indonésii ostře nesouhlasí. „The Insider Movement“ kompromituje evangelium a nemůže do církve přivést mnoho muslimů,“ řekl. „Muslimové vlastně toto hnutí také nenávidí. Cítí, že plete dohromady otázky pravého a falešného islámu. Tyto lidi považují za zrádce.“

Indonésie, převážně muslimská země, zaručuje sice svobodu vyznání, přesto je zde při evangelizačním úsilí veliká potřeba moudrosti. Moudrost však nevyzývá k předstírání. „Jsme ve svém přístupu upřímní,“ pokračuje rev. Sutjipto. Muslimové nenávidí křesťany, kteří převlékají evangelizace do zdravotních misí, sociálních aktivit nebo koncertů rokové muziky. Normálně kážeme na velmi silná témata jako Ježíš - jediný Spasitel, Bůh jako Trojice, atd. Kážeme pravé evangelium, mluvíme o hříchu, pokání, vykoupení v Kristu. Jejich vůdci to komentovali slovy, že když jsme tak otevření a upřímní, budou-li muslimové chtít přijít na naše shromáždění, je to jejich zodpovědnost.“

Nebezpečí nikodémismu

Nemusíme až do katolických nebo muslimských zemí, abychom narazili na tento kompromisní přístup. Všude na západě existuje tichý tlak k opuštění historických vyznání a k přizpůsobení se liberálnějšímu výkladu Písma a křesťanského života. Základní doktríny jako původní hřích, Kristovo vykoupení, Boží hněv a nezbytnost víry v Krista jako jediné cesty ke spasení se stávají stále méně oblíbenými. Existuje tedy silné pokušení změkčit naše slova a jako staří nikodemité mluvit nejasným způsobem, který rozostří naše opravdová přesvědčení.

Existuje také pokušení zůstat kvůli pohodlí ve sboru, kde se nekáže evangelium a kde nauky a metody nadále znásilňují naše svědomí. Někteří stejně jako staří nikodémité dávají v těchto situacích přednost utrpení v tichosti a chovají naději, že bude přijata nějaká dobrá reforma.

I když Kalvín ve svých odpovědích Renatě dbal nejvíce (což bychom také měli) o Boží čest a slávu, kompromisní přístup narušuje také vlákna našich duší, jak můžeme vidět i na Renatině životě. Tento nebezpečný postoj způsobil Renatin pád a složitou duchovní obnovu ve více než jednom směru.

Kompromis často vytváří krutý kruh, a stává se jak následkem, tak příčinou našeho jednání. V Itálii šestnáctého století, kde bylo nebezpečí vysoké a pokušení ke kompromisu silné, se mnozí rozhodli zakódovat své poselství a předstírat spojení s římskou církví, aby si zachránili život (zatímco tento přístup ospravedlňovali jako zájem o druhé). Výsledkem bylo udušení evangelia a duchovní úpadek, což následně připravilo křesťany o odvahu a přesvědčení, které potřebovali k prosazování své víry.

Italský protestant kazatel Giulio Della Rovere v truchlivém komentáři své doby (Výzva k mučednictví) napsal: „Italští křesťané jsou jako mrtvé a rozptýlené údy bez vedení a bez hlavy, neboť italské sbory nejsou ani organizované ani vedené Božím Slovem… Evangelium od sebe zapudili a vidí jen malý smysl v podstupování pronásledování, když ve svých srdcích necítí živého Krista… To, že je větší část Itálie zcela bez Církve dává povstat neřádu, ve kterém si každý myslí, že si může žít, jak se mu zlíbí.“

Jinými slovy, pohlížet na víru jako na osobní záležitost svádí jak ke kompromisu přesvědčení, tak k podceňování důležitosti biblického těla věřících, které je věrné v kázání evangelia a ve správě svátostí a zbožné disciplíně. Toto podceňování vytváří více subjektivismu a kruh pokračuje. Jak řekl Della Rovere: „Kdyby se Italové (dosaďte si jakoukoliv národnost) dali dohromady, kdyby se spojili do těla řízeného Božím Slovem, také by vírou vzpláli“.

Evangelical Times