XVIII.

Listopad.

Dnes ráno byl Arnošt povolán velmi časně k Amálii. Byla jsem připravena o všecku zásobu své trpělivosti s ním, protože se chtěl dřív vykoupat a posnídat, než půjde. Kdokoliv jiný byl by poplašen mým spěchem a kvapem.

„Vždyť kašlala krev!“ křičela jsem. „Dělej, Arnošte, pospěš si.“

„Ovšem, k tomu by došlo dřív nebo později,“ odpověděl.

„Snad nemyslíš,“ pravila jsem, „že byla vůbec v tomto nebezpečí již dávno?“

„Zcela určitě si to myslím.“

„Pak to bylo velmi nelaskavé od tebe, žes mi o tom nepověděl.“

„Řekl jsem ti hned na počátku, že má nemocné plíce.“

„Nikoliv, neřekls mi nic podobného. Ó, Arnošte, umírá?“

„Nevěděl jsem, že ji máš tak ráda,“ odpověděl na svou obranu.

„Tomu není tak,“ zvolala jsem. „Jsem sklíčena při pomyšlení na její světský život, jaký vedla – a že jsem se nikdy nepokusila působili na ni k jejímu dobrému. Je-li v nebezpečí, povíš jí to? Slib mi to!“

„Je třeba, abych ji viděl dříve, než učiním takový slib,“ odpověděl a odešel.

Vrazila jsem do svého pokoje a vrhla se na kolena, plna jsouc úzkosti a sebeobviňování. Zavrhla jsem od sebe poslední svou příležitost promluviti k ní slovo v čas, ačkoli jsem viděla, jak velice ho potřebuje, a nyní umírá! Ó, doufám v Boha, že mi odpustí, a vyslyší modlitby, jež jsem mu přednášela za ni!

Večer.

Arnošt vypravuje, že měl dnes velmi trapný výstup v domě Amálčině. Trvala na svém, aby jí pověděl, co smýšlí o ní, a vypukla potom v hořké výčitky a nářek, kladouc za vinu svému manželu, že má tuto nemoc, a prohlašujíc, že nemůže a nechce umřít, a stála na svém, že musí on tomu zabránit. Její strýc žádal poradu lékařů, k čemuž Arnošt svolil, ač ovšem tvrdí, že žádná moc smrtelníků nemůže ji zachránit nyní. Ptala jsem se ho, jak její manžel se tvářil k tomu všemu, načež dal mi vyhýbavou odpověď, že se tvářil právě tak, jak kdo mohl od něho očekávat.

Prosinec.

Amalie si tak umínila vidět mne, že Arnošt myslil, že je nejlepší pro mne, abych šla k ní. Nalezla jsem ji velmi zesláblou.

„Ó, Katuško,“ počala pojednou, „přiměj doktora, aby prohlásil, že budu zas zdráva.“

„Přála bych si, aby tak mohl říci opravdu,“ odpověděla jsem. „Drahá Amálko, pokus se myslit na to, jak jsou šťastny dítky Boží, když jsou s Ním.“

„Nemohu myslit na to,“ odpověděla. Nepotřebuji myslit o tom. Potřebuji zapomenout vůbec na to. Kdyby nebylo toho strašlivého kašle, mohla bych zapomenout na to, neboť je mi skutečně o mnoho lépe, než mi bylo před měsícem.“

Nevěděla jsem, co mám říci, nebo co dělat.

„Mohla bych ti přečíst nějakou píseň, nebo několik veršů z bible?“ tázala jsem se posléze.

„Jak chceš,“ pravila lhostejně.

Četla jsem verš tu a tam; avšak vyhlížela unaveně, a proto chystala jsem se k odchodu.

„Nechoď pryč,“ volala. „Neodvážím se být samotná. Ó, jak strašná, strašná věc je zemříti! Opustit tento rušný, krásný svět, být hřeby uzavřena v rakvi a pohřbena v chladném, tmavém hrobě!“

„Nikoliv,“ odpověděla jsem, „nýbrž zanechat zde toto ubohé, nemocné tělo a zaletět do onoho světa deset tisíckrát veselejšího a krásnějšího než tento!“

„Právě jsem začínala mít se téměř dobře, pravila, „a měla jsem všecko, čeho jsem si přála. Karlouš byl zcela dobrý ke mně a měla jsem své dcerušky, vypadající jako víly zrovna ze země pohádek. Každý řekl, že nosí nejmalebnější oblek, když byly oblečeny podle mého vkusu. A nyní mám jít a opustit je, a Karlouš se ožení s některou jinou a bude jí říkat všecky krásné věci, jako to činil mně.“

„Je mi již nyní opravdu odejít,“ řekla jsem. „Vysiluješ se na dobro.“

„Vidím, že jsi uplakána,“ zvolala. „Ty máš soucit se mnou po tom všem.“

„Mám skutečně,“ pravila jsem a odešla se srdcem sklíčeným.

Arnošt praví, že není ničeho, co bych mohla činit pro ni, než modlit se za ni, protože nevěří, že je skutečně v nebezpečí, a má klamnou myšlenku, že kdyby ho jen jednou mohla přesvědčit, jak velice si přeje zůstati na živu, že by užil nějakého rázného prostředku, aby ji uzdravil. Marta odešla bdít u ní dnes v noci. Arnošt nechtěl pustit mne.

Dne 18. ledna 1843.

Náš svatební den uplynul nepozorovaně. Amálčin stav utrpení spotřebuje zcela čas nás všech. Marta stráví mnoho času s ní a připravuje ji skoro všechno jídlo, které přijímá.

Dne 20. ledna.

Navštívila jsem ubohou Amálii ještě jednou a snad naposled. Chřadla kvapem poslední dobu, a Arnošt říká, že může zhasnout každé chvíle.

Když jsem vstoupila, chopila mne za ruku a s velikou námahou a v přestávkách pravila asi podobně:

„Už jsem se do toho vpravila, a vím, že to musí přijít. Přála bych si mluvit s dr. Cabotem.

Myslíš, že bude ochoten navštívit mne, třeba že jsem ho tolik zanedbávala?“

„Jsem přesvědčena, že bude ochoten,“ zvolala jsem.

„Chci se ho zeptat, domnívá-li se, že jsem byla křesťankou v tomto čase – ty víš kdy. Byla-li jsem jí, pak není mi třeba bát se tolik smrti.“

„Avšak, drahá Amálie, co on smýšlí, má velmi malý význam. Otázka nezní, zda ses kdy odevzdala Bohu, nýbrž, zda jsi Jeho nyní. Avšak mně není potřebí mluvit o tom s tebou. Dr. Cabot bude vědět, co ti má říci.“

„Nikoliv, nýbrž chci vědět, co ty myslíš o tom.“

Cítila jsem se rozrušena při pohledu na její zničenou, umírající postavu, že jsem povolána pomoci rozřešit takovou otázku. Avšak věděla jsem, co mám odpovědět, a řekla jsem: „Nehleď nazpět na svou minulost; to je bez užitku. Oddej se Pánu Ježíši nyní.“

Zavrtěla hlavou. „Nevím jak,“ pravila. „Ó, Katuško, modli se Bohu, aby mne nechal tak dlouho žít, abych se mohla připravit k smrti. Vedla jsem světský život. Pojme mne hrůza při pouhé myšlence na smrt; musím mít čas.“

„Není třeba čekat na čas,“ pravila jsem se slzami v očích, „připrav se nyní, tuto minutu. Tisíc let nebude moci učinit tě připravenější na smrt.“

Pak jsem odešla unavena a velmi sklíčena, a na cestě k domovu zastavila jsem se u dr. Cabota povědět mu všecko. Touto dobu je u ní.

Dne 1. března.

Krátký pozemský běh ubohé Amálie je u konce. Dr. Cabot chodil ji navštívit každých několik dnů a praví, že doufá, že odešla v křesťanské víře, ačkoliv bez křesťanské radosti. Neviděla jsem ji od naší poslední rozmluvy. Ta rozrušila mne tak, že mi nechtěl Arnošt dovolit jít tam opět.

Marta byla tam skoro veškeren čas tří nebo čtyř neděl, a myslím si doopravdy, že jí to učinilo dobře. Zdá se být méně zaujata samými zevními věcmi, a je shovívavější ke mně a mým chybám.

Nevím, co se má stát z těchto malých, matky zbavených dívek. Přála bych si, abych si je mohla vzít do svého vlastního domu; ale ovšem není ani pomyšlení na takovéto uspořádání. Arnošt praví, že jejich otec zdál se být skoro rozumu zbaven, když Amálka zemřela, a že jeho strýc ho neprodleně poslal do Evropy.

Mluvila jsem s Arnoštem o Amálii: „Co soudíš,“ tázala jsem se, „o jejích posledních dnech na zemi? Byla to vskutku příprava k smrti?“

„Takové scény jsou velmi truchlivé,“ odpověděl.

„Ovšem je jedna opravdová, skutečná příprava pro křesťanské umírání, a to je křesťanský život. Avšak často nemoc způsobí, čeho nedokázal nikdy život plný zdaru.“

„Nikoliv často. Nemocné osoby klamou se, nebo jsou oklamány od svých přátel; nevěří, že skutečně jsou blízko smrti. Mimo to jsou znatelně vysíleny nemocí, a kolik jim zbývá duševní sily, je zaujata studováním příznaků, čekáním na lékaře a podobnými věcmi. Nemohu se nyní upamatovat ani na jediný případ ve své veškeré praxi, aby světsky smýšlející křesťan umíral šťastnou, radostnou smrtí.“

„Nuže, v jednom smyslu nejedná se o to, zda umírají šťastně čili nic. Otázkou je, umírají-li v Pánu?“

„Možná, že v tom není podstatného pro ně rozdílu; avšak nesmíme zapomenout, že Bůh je poctěn nebo zneuctěn způsobem, jakým křesťan umírá, zrovna tak, jako způsobem, jakým žije. Je hluboký význam v popisu biblickém o smrti, kterou Jan měl oslaviti Boha; pro mne znamená umírat pěkně tolik, jako dobře žít.“

„Avšak kolik tisíc lidí umírá náhle, nebo na tak vysilující nemoci, že nemohou oslavovat Boha právě ani jediným slabým slovem.“

„Ovšem já nepřihlížím k takovýmto případům. Vše, čeho žádám, je, aby ti, jejichž mysl je jasná, kdo jsou způsobilí věnovat pozornost všem ostatním konečným drobnostem, dali vidět na sobě, co může způsobit evangelium Kristovo pro ubohé hříšníky ve velkých potřebách života, vzdávajíce Mu chválu. Mohu ti říci, miláčku, ježto stojím tak často u lože umírajícího, že se stal tento předmět velikým a zvlášť důležitým mé mysli. A působí mi skutečný osobní bol, když vidím dědice věčného království, jenž se jím stal potupnou smrtí svého Pána, kterak jde s hrůzou a pláčem k plnému přivlastnění si svého dědictví.“

Arnošt má pravdu, jistotně; avšak jak bude přesvědčen svět, právě křesťanský svět, že může mít požehnané závdavky nebe, i když ještě rytěřuje na zemi, a víru, aby tam šel s radostí na prosté vyzvání?

Ubohá Amálie! Však ta teď rozumí všemu. Je to požehnaná věc mít tuto velikou víru; a je požehnaná věc mít Spasitele, který přijímá i takovou, která je jako zrno hořčičné.

Dne 24. května.

Oslavila jsem třetí narozeniny své malé Uny tím, že jsem ji obdařila novým bratříčkem. Obě dítky přivítaly ho s radostí, která byla sama sebou dostatečnou náhradou za všecko to, co mne stálo připravit takovou oslavu. Marta zaujala velmi všední stanovisko k této události, již zdá se přičítat toliko na můj vrub. Říká, že budu mít nyní o jedna ústa více krmit, a o dvě nohy více obout; více neklidných nocí, více pracovních dnů a méně času k návštěvám, ku čtení, k hudbě a kreslení.

„Dobrá, to je jedna stránka této historie, je pravda; ale já dívám se také na druhou. Zde jsou sladká, křehounká ústečka k líbání, jsou tu dvě nové nožky, které budou dělat muziku svým cupotem v dětském pokojíku. Je tu dušinka, jež má být pěstována pro Boha;  a tělo, ve kterém ona bydlí, má cenu za všecko možné vydání, protože je příbytkem královského držitele. Mohu učinit méně návštěv přátelům, avšak získala jsem dražšího než jsou všichni oni, jemuž, protože mu sloužím ve jménu Kristově, jsem ochotna přinést v oběť několik těch chvilek pro své vlastní občerstvení, kde mne ostatní miláčkové byli opustili. Ano, mé rozkošné nemluvňátko, jsi vítáno srdci své matky, vítáno jejímu času, jejím silám, jejímu zdraví, její věrné péči, jejím modlitbám po celý život! Ó, jak jsem bohatá! Jak vskutku, jak podivuhodně požehnaná!“

Dne 5. června.

Začínáme býti smutně stísněni. Potřebujeme větší dům, nebo menší domácnost. Bojím se, že potají, na dně svého srdce chovám přání, aby Marta a její otec udělali místo mému maličkému. Bůh mi odpusť, jestli je tomu tak! Je málo kdy na takové myšlenky, když On obdařil mne právě jiným dobrým děťátkem, pro něž mám tak bohatou a vydatnou lásku, jako bych byla nevynaložila žádné příchylnosti na ostatní dvě. Věnovala jsem se s obzvláštní laskavostí ubohému otci a Martě, aby nepostřehli, jak je to nepohodlné – mít je zde, a netrápili se nad tím. Nechtěla bych pro živý svět oloupit je o to malé potěšení, jež jim možná skýtá pobyt u nás. Avšak, ó, jsem tak sobecká, a je to tak těžké provádět v životě zákon lásky, jak mu učím své děti! Nyní, potřebuji ovládat tento zákon a vládnout ve svém domě, aby bylo malé nebe zde dole; a nechci, za nic nechci – ustat modlit se, aby bylo tomu tak, za žádnou cenu, již mne to stojí. Ubohý otec! Ubohý stařeček! Chci se pokusit učinit ti tvůj domov tak příjemným a útulným, aby, až zaměníš jej za nebe, nebylo to než přejíti z jedné blaženosti do větší!

Večer.

Brzy potom, když jsem toto napsala, sešla jsem dolů navštívit otce, jehož jsem byla příliš zanedbávala poslední dobou; maličké dítko vyčerpávalo tolik obojí i čas i sílu. Nalezla jsem jej a Martu zaměstnané něčím, co zdálo se vyvolávat prudkou debatu, ježto Marta měla malé, ohnivě červené skvrny na obou tvářích a pletla zuřivě. Byla jsem rozhodnuta vrátit se, když se vzchopila ona prudce a odešla, pravíc na cestě:

„Řekni jí to ty, otče; já nemohu.“

Šla jsem k němu a něžně chopila jej za ruku. Ó, jak jsme něžní a laskaví, když jsme právě byli mluvili s Bohem!

„Co pak to je, drahý otče?“ tázala jsem se; „je to něco, co vás rmoutí?“

„Chce se právě vdát,“ odpověděl.

„Ó, otče!“ zvolala jsem, jak k—,“ krásné, chtěla jsem říci, ale zarazila jsem právě v čas.

Všecko ošklivé sobectví, o němž jsem se domnívala, že jsem je složila před deseti minutami u nohou Mistrových, vrátilo se v plné síle.

Chce se vdát; odejde a chce vzíti otce s sebou, aby žil s ní! Budu moci míti pokoj pro své dítky a pokoj pro svou matku! Každý prvek nešvaru opustí nyní můj dům, a Arnošt uvidí, co já ve skutečnosti jsem!“

Takové byly myšlenky, které probíhaly mou myslí a které rozjasňovaly můj obličej.

„Ví o tom Arnošt?“ tázala jsem se.

„Ano, ví; věděl o tom již před několika týdny.“

Cítila jsem se dotčena a obviňovala v nitru svém Arnošta z nelaskavosti, že drží tak důležitou věc přede mnou v tajnosti. Ale když jsem se vrátila k svým dítkám, trápení nad tím rozplynulo se pojednou. Příchod každého nového dítka posiloval a prohluboval mou touhu po tom, co bych chtěla, aby se stalo; činil moje chyby odpornější v mých očích a povznášel všecku mou povahu. Jaká to požehnaná škola radosti a utrpení byl můj život po svatbě! Jak jsem vděčna za dozrávající ovoce jeho, i když jsem byla popíchána jeho trny!

Dne 21. června.

Zdá se, že tím šťastným mužem, který se ucházel o Martu, a získal ji, není nikdo menší než starý pan Underhill. Jeho ideál ženy je, která nemá nervů, nemá citu, nemá bolesti v zádech ani v hlavě; která chce přihlížet k tomu, aby kola ústrojí jeho domácnosti byla dobře naolejována, tak aby nikdy nepotřeboval zaslechnout vrznutí; a která mimo všecky své jiné schopnosti věří v něho a chce býti dostatečně laskava věnovat svůj život pro vždy jeho soukromému pohodlí. Tento výklad o svém přesvědčení učinil mi hlasitým, radostným, okázalým způsobem; a poctil mne také popisem své prvé ženy, která postrádala veškeré této způsobilosti a byla dost laskava tudíž, že odešla v pokoji dost brzo ze svého manželského života, pokorně dávajíc přednost ustoupit s cesty hodnější své nástupkyni. Přece však, přes všecky své slabosti, je pan Underhill v celku dobrý muž. Zamýšlí vzít malé dcerušky Amálčiny do svého domu a být jim otcem, kdežto Marta bude jim matkou. Z tohoto důvodu spěchá se svatbou, po níž chtějí všichni odejít na jeden z jeho venkovských statků, který je snadno přístupný, a o němž říká, že jistě bude otce těšit. Ubohý, starý otec! Doufám, že se bude těšit. Avšak kdykoliv přijde zmínka o tomto předmětu, zůstává v chmurném mlčení; a zdá se mi, že nikdy nestrávil tolik dnů o samotě ve svém pokoji dumaje nad svou bídou, jako tak činil poslední dobou. Ó, kéž bych mohla ho potěšit!

Dne 12. července.

Svatba byla ustanovena na prvý den příštího měsíce, ježto starý pan Underhill přál si odejít z města před čtvrtým. Když se přibližoval ten čas, Marta počala skládat otcův kufr tak dobře jako svůj vlastní a čistila uvnitř i vně jeho pokoje, že mu nezbylo místečka pro šlépěj jeho nohy a zdál se být tak opuštěn jako pelikán na poušti.

Neznám žádného jiného říznějšího obrazu opuštěnosti, než jaký poskytuje jeden z těchto pěkných ptákův stoje na jedné noze a cítě, jak praví pohádka („nářek a bídu světa“).

Poslední večer červnový seděli jsme všichni na verandě, radujíce se, každý svým způsobem, z občerstvujícího vánku, který nastal po parném dnu. Otec byl klidnější než obyčejně, a zdál se být velmi zemdlen. Arnošt, který z ohledů na Martin poslední večer doma, připojil se k našemu kroužku, zpozoroval to a pravil laskavě:

„Budeš se cítit lépe, až zase jednou budeš venku z města, tatínku.“

Otec neodpověděl po několik minut, a když promluvil potom, byli jsme všichni polekáni shledavše, že hlas jeho se chvěje, jakoby proléval slzy. Nemohli jsme porozumět, co pravil. Šla jsem k němu, opřela jeho hlavu o sebe, jak často činil, když ho bolela. Chopil mou ruku do obou svých.

„Máš ráda trošku starého muže?“ zeptal se týmž třesoucím se hlasem.

„Opravdu, mám!“ zvolala jsem, jsouc velmi dotčena jeho smutnou otázkou; „mám tě ráda velice, drahý otče. Budu tě smutně pohřešovat.“

„Což pak musím jít pryč!“ zašeptal. „Nemohu zůstat zde, dokud nebudu odsud odvolán? Nebude to trvat dlouho; nebude to trvat dlouho, mé dítě!“

S výkřikem poraněného zvířete Marta vyskočila a spěchala mimo nás do domu. Arnošt šel za ní, a slyšeli jsme je mluvit spolu dlouhou chvíli. Posléze přidružil se Arnošt zase k nám.

„Otče,“ pravil, „Marta je hluboce raněna a roztrpčena nad tvým odporem jít s ní. Hrozí přerušit spíše svůj závazek, než aby se odloučila od tebe. Myslím doopravdy, že se budeš mít lépe s ní než tady s námi. Budeš se těšit venkovskému životu, neboť takovému jsi byl zvyklý; mohl bys strávit několik hodin každého dne vyjížďkami – právě co tvé zdraví vyžaduje.“

Otec neodpověděl. Chopil se Arnoštovy paže a potácel se do domu. Pak jsme měli velmi trapnou podívanou. Marta připomínala mu s hořkými slzami v očích, že matka její svěřila ho jí se svým posledním dechem, a předkládala mu všecky výhody, jež bude mít v jejím domě nad naším. Otec seděl bez pohnutí jsa bled a slza za slzou kanula po jeho tváři. Arnošt vyhlížel rozrušeně a blízek klesnout do mdlob. Co se mne týče, plakala jsem hned s Martou, hned s jejím otcem a přivinula se k Arnoštovi s pocitem, jakoby všecky základy země povolovaly. Nadešel čas k večerní modlitbě, a Arnošt se modlil, jako zřídka kdy, neboť je zřídka tak pohnut. Upokojil nás všecky několika jednoduchými slovy odevzdání se Tomu, jenž miluje nás; a otec svolil potom strávit léto s Martou, smí-li nazývat náš dům svým domovem, a být s námi přes zimu. Avšak to se stalo již pozdě, když ostatní odešli jsme na lůžko po tuhém zápasu s Arnoštem. Tvrdí, že Arnošt je jeho milované dítě, a že já jsem jeho milovaná dcera, a naše děti nevýslovně drahé jemu. Stydím se napsat, co říkal o mně. Kromě toho jsem přesvědčena, že je to zlý, škodolibý triumf nad Martou v hlubinách mého srdce. Jsem příliš povznesena touto zvláštní předností danou nám, než abych cítila útrpnost s jejím pokořením a žalem, jak se sluší a patří. Něco našeptávalo mi, že ta, která neměla nikdy soucitu se mnou, nezasluhuje soucitu nyní. Avšak nejsem přítelkyní takového nízkého a omezeného ducha v sobě; nikoliv, spíše nenávidím ho a zavrhuji.

Svatba byla vystrojena a všichni odešli spolu.

Otcův ztuhlý, bílý obličej bělejší a ztuhlejší než dříve. Chystám se jít s dětmi domů k mamince. Odjedu hned. Cítím, že veliký kámen byl odvalen ode dveří mého srdce; lidská bytost, která odpárala mi laskavý úsměv a soucitné slovo, odešla, aby se již nevrátila. Kéž Bůh provází ji, dá jí šťastný domov a učiní ji věrnou a milující k těm matky své zbaveným maličkým!

Ostatní kapitoly