Dnes začínáme s hlavní částí Listu Židům, která pokračuje až do desáté kapitoly, a zabývá se Ježíšem jako naším veleknězem. Jak jsem upozornil v úvodním kázání této série, List Židům je jediná novozákonní kniha, která učí, že Ježíš je náš velekněz.

Myslím, že neprohádám, když řeknu, že kdybyste měli být upřímní, museli by mnozí z vás přiznat, že je teď napadlo: „To nemůžeme studovat něco praktičtějšího? Hroutí se mi manželství. Snažím se v tomhle zlém světě vychovávat děti. Mám osobní problémy. A teď se tady vrhneme na šest kapitol, které popisují Ježíše jako velekněze? To si nemůžeš najít něco užitečnějšího, na co bys kázal?“

V této věci nám pomohou slova Donalda Hagnera (Encountering the Book of Hebrews [Baker Academic], s. 82):

Dokud člověk nezíská přiměřenou představu o ohromující vznešenosti třikrát svatého Boha a zároveň správnou představu o své vlastní hříšnosti a nehodnosti (jako Izajáš [6,1-5]), není schopen pochopit ani docenit důležitost kněží a jejich práce. Nejspíš je to proto, že tyto dvě podmínky nesplňujeme, proč nám představa kněžství připadá cizí a bez zjevného smyslu či významu. Právě to je jeden z důvodů, proč je Starý zákon pro porozumění Novému zákonu nepostradatelný, jelikož nám jednak dává představu Boží svrchovanosti, velebnosti a moci, jednak před nás staví skutečnost lidských selhání a potřeb. Ve světle těchto dvou skutečností se důležitost obětí a kněží náhle stává zjevnou.

Toto je jedna z nejdůležitějších duchovních pravd, které se kdy dozvíte: Křesťanský růst vyžaduje přesnější chápání toho, kým je Bůh a kým jste vy, což vás vede v zoufalství ke kříži Ježíše Krista. To proto se Pavel chlubí křížem (Ga 6,14): vnímá Boha jako toho, jenž sídli v nepřístupném světle, sebe jako největšího z hříšníků a kříž jako místo, kde došel slitování (1Tm 6,16; 1,14-16).

Toto je myšlenka, kterou tak výmluvně prezentuje Jan Kalvín v úvodních kapitolách Institucí.1 Začíná větou: „Téměř všechna naše moudrost, totiž všechna pravdivá a prospěšná moudrost, spočívá ve dvou částech: v poznání Boha a v poznání sebe samých.“ (Jan Kalvín: Institutes of the Christian Religion [Philadelphia: Westminster Press, 1960].) Redaktor John T. McNeill v poznámce pod čarou dodává: „Tato rozhodující slova vymezují Kalvínovu teologii a podmiňují každé následné prohlášení“ (sv. 1, s. 36, pozn. 3). Kalvín nejprve ukazuje, že nikdo z nás nezačne hledat Boha, dokud napřed nezačne být nespokojen sám se sebou jako s hříšníkem. Dále tvrdí (sv. 1, s. 37):

… člověk sám sebe nikdy jasně nepozná, pokud napřed nepohlédne do Boží tváře a pak nesestoupí od uvažování o Bohu ke zkoumání sebe sama. Sami sobě se totiž vždy jevíme spravedliví, čestní, moudří a svatí – ta pýcha je nám všem vrozená – dokud nás jasné důkazy nepřesvědčí o naší nespravedlivosti, mrzkosti, hlouposti a nečistotě. Takto přesvědčeni navíc nebudeme, pokud hledíme jen na sebe a ne také na Pána, který je jediným měřítkem, jímž může být takový soud poměřován.

Chcete-li tedy poznat význam tohoto ústředního tématu Listu Židům, musíte Boha prosit o jasnější pochopení jeho absolutní svatosti a vznešenosti a o hlubší porozumění tom, jak byste bez Krista byli sami hříšní a nečistí. To povede k dokonalejšímu ocenění toho, co pro vás Ježíš vykonal na kříži jako velekněz, který vstoupil do svatyně ne s krví býků a kozlů, ale se svou vlastní (9,11-14). A zjistíte, že lepší docenění Boží svatosti, vlastní hříšnosti a dostatečnosti Kristovy oběti je jedním z nejpraktičtějších biblických učení, protože pokořuje vaši pýchu, která stojí u kořene každého konfliktu ve vztazích a skoro každého hříchu, na který si vzpomenete.

Tolik úvodem. Budu opět postupovat jako puritáni a vysvětlím nejprve učení a pak navrhnu užití čili praktické uplatnění. Téma našeho textu zní:

Ježíš Kristus má dokonalé předpoklady pro to, aby byl takovým veleknězem, jakého všichni potřebujeme.

1. Lidský velekněz

Lidský velekněz musel splňovat tyto předpoklady: byl prostředníkem mezi lidmi a Bohem, měl soucit s ostatními hříšníky a do úřadu ho povolal Bůh (5,1-4).

Verš 5,1 navazuje na verše 4,14-15 a ukazuje, že náš velekněz splňuje nároky kněžství. Verše 5,1-4 uvádějí tři podmínky kladené na áronovské velekněze: pracovní náplň (5,1), ztotožnění s lidmi (5,2-3) a ustanovení (5,4). Verše 5,5-10 pak v opačném pořadí ukazují, jak je Ježíš více než splňuje jakožto velekněz navěky podle řádu Melchisedechova.

A. Pracovní náplň velekněze

Jako prostředník zastupující lidi ve věcech, které se týkají Boha, přináší Bohu jejich jménem dary a oběti za hříchy (5,1).

Nejsou-li lidé hříšní a oddělení od svatého Boha, nejsou kněží zapotřebí. Jsou ustanoveni (verš 5,4 ukáže, že je ustanovuje Bůh) jako zástupci lidí před Bohem, aby přinášeli dary i oběti za hříchy. Žádný Žid neměl právo vstoupit do velesvatyně, aby se s Bohem setkal přímo. I velekněz tam směl vejít jen jednou ročně, na den smíření, a to velice opatrně, jinak by ho Bůh okamžitě usmrtil. Každý Žid věděl, že zoufale potřebuje prostředníka mezi sebou a Bohem a tímto prostředníkem je Bohem ustanovený velekněz.

„Dary i oběti“ zde nejspíš souhrnně označují všechny předepsané obětiny. (Philip E. Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 175.) Přinášení těchto obětí bylo vyhrazeno kněžím. První izraelský král Saul se ujal obětování sám a Bůh za tuto opovážlivost odňal království jeho potomkům a dal je Davidovi (1S 13,1-14). Později se Uzijáš, který byl jinak vcelku zbožný, opovážil přinést do chrámu kadidlo, aby je pálil před Hospodinem. Proto ho Bůh vzápětí ranil malomocenstvím (2Pa 26,16-21). K tomu, aby Bohu jménem lidu přinášeli oběti, byli určeni jen kněží.

Všimněte si, že jsou to oběti „za hříchy“. Celý židovský obětní řád, zejména ale den smíření, podtrhoval problém lidské hříšnosti v přítomnosti svatého Boha. Bez patřičné oběti hříšníci nemohli přistupovat k Bohu, natož s ním být smířeni. Bůh toto všechno ustanovil, aby tím ukázal do budoucnosti k osobě a dílu Ježíše Krista, Božího beránka, který obětoval sám sebe jako dokonalou a konečnou oběť za naše hříchy.

To znamená, že s Bohem nemůžeme být smířeni, dokud neuvidíme, jak velká je naše nouze jakožto hříšníků v jeho svaté přítomnosti. Právě toto vědomí naší skutečné situace nás nutí zvolat spolu s celníkem z Ježíšova podobenství (Lk 18,13): „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ Evangelium není: „Jestli máš pár problémů, zkus to s Ježíšem, pomůže ti.“ V evangeliu jde o naše zásadní odtržení od Boha v důsledku našich hříchů a řešením, které Bůh ze své milosti nabízí ve svém Synu.

B. Ztotožnění velekněze s ostatními

Má s nimi soucit, protože i on je hříšník (5,2-3).

Prostředník, který plní své poslání, chápe situaci těch, které zastupuje. Židovští velekněží chápali problém hříšníků, protože než směli vejít do velesvatyně a přinést oběť smíření za hříchy lidu, museli přinést oběť za vlastní hříchy (Lv 16,6; Žd 7,27; 9,7). Vědomí vlastní slabosti lévijským kněžím umožňovalo „mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí“. Řecké slovo přeložené jako „mít soucit“ znamenalo „jít střední cestou mezi nezájmem a hněvem“. (Leon Morris: The Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 12, s. 47.) Kněz nesměl být k hříchu lhostejný, ale také nemohl s kajícnými hříšníky jednat tvrdě, protože z vlastní zkušenosti věděl, jak snadno zhřešíme.

C. Ustanovení velekněze

Nepřisvojí si úřad sám, ale povolává ho Bůh (5,4).

I když v prvním století degeneroval úřad židovského velekněze na politický post, autor si toho nevšímá a vrací se k tomu, co bylo původním záměrem. Árona povolal do úřadu velekněze Bůh (Ex 28,1-3) a to se stalo vzorem pro všechny velekněze po něm. Bůh Áronovo velekněžské pověření potvrdil za Kórachovy vzpoury, když Kórach Mojžíše a Árona obvinil, že se ustanovili sami (Nu 16,1-35). Bůh však buřičům i celému Izraeli ukázal, že Mojžíše a Árona povolal on sám, a to tím, že nechal zemi, aby se otevřela a pohltila vzbouřence se vším, co jim patřilo. Když někteří z členů pospolitosti proti tomuto soudu reptali, vypukla pohroma, která si vyžádala přes čtrnáct tisíc životů.

To bylo vážné ponaučení, že si nikdo nesmí dovolit přicházet do Boží přítomnosti způsobem, pro který by se sám rozhodl. K Bohu lze přistupovat pouze tak, jak rozhodl Bůh sám, přes prostředníka, kterého ustanovil. Ve Starém zákoně byl tímto prostředníkem velekněz. Všichni tito kněží však byli sami hříšníky, a tak se ukázala nedostatečnost staré smlouvy a potřeba dokonalého velekněze, Ježíše Krista.

2. Velekněz Ježíš

Ježíš tyto předpoklady velekněžství více než splňuje (5,5-10).

Autor tu ukazuje, že Ježíš nejen splňuje předpoklady Áronovského kněžství, ale že je převyšuje, protože je knězem navěky podle řádu Melchisedechova (toto téma rozvine v sedmé kapitole). Představuje Ježíšovy předpoklady v opačném pořadí než veleknězovy:

A. Ustanovení Ježíše jako velekněze

Nepřisvojil si úřad kněze podle řádu Melchisedechova sám, ale povolal ho Bůh (5,5-6).

Autor opět cituje Žalm 2,7 (srovnej verš 1,5), aby ukázal, že ačkoli je Kristus Boží Syn a má s Otcem jedinečný vztah, nepřisvojil si slávu tak, že by se za velekněze dosadil sám. Knězem ho ustanovil Bůh, a nejen v omezeném lidském smyslu áronovského kněžství, ale „navěky podle Malkísedekova řádu“ (Žalm 110,4). Žalm 110,1 ukazuje Synovo vyvýšené postavení svrchovaného vládce sedícího po Otcově pravici. Když ale Žalm 110,4 prohlásí tohoto Mesiáše za kněze podle Malkísedekova řádu, říká tím, že v něm úřady krále a kněze splynou.

Smysl těchto dvou citátů je ukázat, že si Ježíš nedovolil převzít úřad velekněze ze své vlastní moci, ale že ho do něj ustanovil Bůh.

B. Ztotožnění Ježíše jako velekněze s námi

Modlil se a naučil se poslušnosti z utrpení (5,7-8).

Tyto verše rozvádějí téma verše 4,15, že Ježíš má soucit s našimi slabostmi, protože byl ve všem pokoušen jako my, ale nezhřešil. Podobně jako lévijští kněží se i Ježíš mohl ztotožnit se slabostmi ostatních, ale na rozdíl od těchto kněží sám hříšný nebyl. Slova „za dnů svého těla“ (NBK) se týkají Ježíšova „pozemského života“ (ČEP, KMS). Ale 5,7 poukazuje zvláště na Ježíšovu agónii v zahradě Getsemane, kde zápasil s vyhlídkou na bezprostřední úkol vzít na sebe naše hříchy. Tento úmorný boj nevedl pouze s představou tělesných muk ukřižování. Spíš ho týralo pomyšlení na odloučení od Otce, až na něm spočinou naše hříchy. To bylo tak kruté, že doslova potil krev.

Žádné z evangelií nezachycuje Ježíšovo „bolestné volání a slzy“, ale tato informace nejspíš pochází přímo od jednoho z přítomných apoštolů. Ukazuje nám, že ačkoli byl Ježíš plně Bohem a kříž hrál v tom, co Bůh předem naplánoval, ústřední roli (Sk 2,23; 4,27-28), vlastní provedení tohoto plánu nebylo nijak snadné. Nebylo to jen divadlo! Ježíšovo utrpení v Getsemane a na kříži bylo těžší, než si dokážeme představit, protože nevíme, jaké to bylo, být po celou věčnost až do té strašlivé chvíle jedno s Otcem.

O tom, o co vlastně Ježíš prosil, se diskutuje. Jestli prosil, aby ho Otec nenechal zemřít, v jakém smyslu byla jeho modlitba vyslyšena, když ho Bůh před tou strašnou smrtí nezachránil? Pravděpodobně prosil, aby ho Otec podpíral, až ponese naše hříchy, a provedl ho smrtí až k zmrtvýchvstání a úplnému obnovení vztahu mezi nimi. Slovo „zbožnost“ (KMS, NBK) by bylo lépe přeložit jako „uctivé podřízení se“ (ČEP: „pokora“). Označuje to, jak se v úctě podřídil Otci, když se modlil: „… ne má, nýbrž tvá vůle se staň“ (Lk 22,42).

Když se říká: „Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel,“ neznamená to, že někdy předtím poslušný nebyl. Snad by bylo lépe říci: „Byl to Boží Syn, a přece …“ Mluví se tu o jeho postavení jedinečného Božího Syna (5,5). Ježíš se „naučil“ poslušnosti v tom smyslu, že z vlastní zkušenosti poznal, co poslušnost obnáší, v tom, co vytrpěl. Vždycky poslouchal Otcovu vůli, ale pravá poslušnost se prokáže v situacích, kdy to není zrovna příjemné. Dejme tomu, že bych vám, když mé děti byly menší, tvrdil: „Moje děti jsou poslušné. Dokážu vám to: Děti, snězte si zmrzlinu!“ „To není žádná zkouška poslušnosti!“ řekli byste. Skutečná zkouška by byla: „Děti, ukliďte si pokoj!“ Ježíš poznal poslušnost až do krajnosti, když šel v poslušnosti na kříž.

Autorovi jde o to, že Ježíš je náš dokonalý velekněz, což se projevuje v tom, že s námi dokáže mít soucit v našem trápení, jak ukazují jeho modlitby a poslušnost v utrpení. Proto bychom se ve zkouškách měli modlit a díky tomu vytrvat v poslušnosti.

C. Ježíšova náplň práce jako velekněze

Přináší věčné spasení všem, kdo ho poslouchají (5,9-10).

Slova „dosáhl dokonalosti“ neznamenají, že předtím byl nedokonalý. Jde spíš o to, že díky zkušenosti, v níž poslušně vytrpěl i smrt, je způsobilý být Spasitelem (se stejnou myšlenkou jsme setkali už ve 2,10). „Věčné spasení“ stojí v kontrastu k dočasné povaze starozákonních obětí, které nikdy nemohly učinit dokonalými ty, kdo je přinášeli (10,1-4). Slovo přeložené jako „původce“ (ČEP, KMS, NBK), „původ“ (KR) či „zdroj“ (SNC) věčného spasení, znamená „příčina“. Příčinou našeho spasení není to, že Bůh předem věděl, že uvěříme. Příčinou našeho spasení je to, že trojjediný Bůh nás „již před stvořením světa vyvolil“ v Kristu (Ef 1,4).

Ježíš se stal příčinou spasení pro všechny, „kteří ho poslouchají“. Autor tu neučí spasení ze skutků. Mít spásnou víru znamená poslechnout Ježíše, který přikázal: „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Pavel mluví o „poslušnosti víry“ (Ř 1,5 KMS, NBK; srovnej 1Pt 1,2). Spásná a poslušná víra jsou neoddělitelně spojeny stejně jako nevíra a neposlušnost (Žd 3,18-19; 4,6.11). Ti, kdo skutečně věří v Ježíše jako ve Spasitele, ho poslouchají jako Pána. Ti, kdo tvrdí, že věří, ale žijí v neposlušnosti, nejsou skutečně spaseni (Mt 7,21-23).

Pak se autor vrací k tomu, jak Bůh Ježíše označuje jako velekněze podle řádu Melchisedechova (5,10), čímž ho staví do úplně samostatné kategorie nad lévijské kněží. Tím se bude dále zabývat v sedmé kapitole po delším napomenutí v kapitole šesté. V této pasáži se tedy snaží ukázat, že Ježíš Kristus více než dokonale splňuje předpoklady pro starozákonní úřad velekněze. Vracet se k tomuto starému systému by znamenalo vrátit se k systému značně podřadnějšímu a vzdát se velekněze, jakého tak zoufale potřebujeme.

3. Praktická aplikace

I když přímo v textu nejsou žádné příkazy ani principy k bezprostřednímu uplatnění, jakmile se podíváme jen kousek pod povrch, objevíme jich mnoho:

1. Je-li náš hřích tak strašný, že to jediné řešení, které mohl Bůh přijmout, nebylo nic menšího než smrt jeho dokonalého, bezhříšného Syna, bylo by od nás pošetilé domnívat se, že by mohlo stačit jakékoli lidské řešení.

Každý systém, ve kterém stojí spasení na dobrých skutcích, odhazuje Kristovu smrt jako zbytečnou. Proč by měl obětovat bolestné volání a slzy, jestli jsme my sami v podstatě dost dobří na to, abychom se dostali do nebe? Proč by měl Ježíš trpět a umřít, jestli můžeme být spaseni vlastním úsilím? Všechno, co ke Kristově oběti připojuje jako nutnou podmínku spasení naše skutky, je urážkou jeho smrti, která nás smiřuje s Bohem.

2. Je-li Boží hněv vůči hříchu tak strašlivý, musíme se utíkat pod ochranu kříže a ze dne na den žít s vděčností, že Ježíš vytrpěl náš trest na kříži místo nás.

A. W. Pink napsal (An Exposition of Hebrews [Ephesians Four Group: Escondido, CA, 2000], elektronické vydání, s. 247):

Do jak bezedných hlubin to Boží Syn sestoupil! Jak nevýslovně strašlivou trýzeň zakusil! Jak ohavný musí být hřích, jestliže k jeho usmíření bylo třeba takové oběti! Jak skutečný a hrozný je Boží hněv! Jak nesmírná je láska, z níž pro nás tolik trpěl! Jak děsivý musí být úděl těch, kdo se s pohrdáním odvrátí od takového Spasitele!

3. Spásná je pouze taková víra, která je také poslušná.

To není popření prvního bodu, ale jeho objasnění a doplnění. Jsme spaseni vírou samotnou, bez skutků, ale taková víra, jaká skutečně zachraňuje, vede nutně k dobrým skutkům (Ef 2,8-10). Ten, kdo říká, že má víru, ale nemá skutky, klame sám sebe (Jk 2,14-26). Ať nás to stojí cokoli, měli bychom být Bohu a plnění jeho vůle oddáni stejně jako Ježíš.

4. Poslušná víra je nerozlučně spojená s modlitbou.

Ježíš se modlil v Getsemane, aby dokázal být poslušný i na kříži. Modlitba a poslušnost k sobě neoddělitelně patří. „Modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ (Lk 22,40). Chceme-li Ježíše následovat v jeho poslušnosti Otci, musíme ho následovat v jeho modlitebním životě.

5. Boží láska k nám neznamená, že nás Bůh nepovede velikými zkouškami.

Otec Syna miloval, a přece byl Synovým údělem kříž. Nás také miluje, a přece nás přivádí k slávě skrze mnohá utrpení. John Piper poznamenal: „Ještě se nenašel nikdo, kdo by řekl, že tu nejhlubší lekci svého života nebo to nejsladší setkání s Bohem zažil v den, kdy svítilo slunce. Lidé jdou s Bohem do hloubky, když přijdou sucha.“ (J. Piper: Don’t Waste Your Life [Crossway], s. 73.) C. H. Mackintosh poznamenal k Lazarově smrti (Jan 11): „Nikdy nevykládejte Boží lásku podle své situace; vždy vykládejte svou situaci Boží láskou.“ (C. H. Mackintosh: “Bethany”, v: Miscellaneous Writings [Loizeaux Brothers], sv. 6, s. 17-18.)

6. Cítit v období zkoušek silné emoce není morálně špatné, musíme je však podřizovat Boží vůli.

V často opakovaném tvrzení, že „emoce nejsou správné nebo špatné, emoce prostě jsou“, je zrnko pravdy a velký omyl. Pravda je tato: nepopírejte emoce, které prožíváte. Omyl spočívá v tom, že vaše emoce mohou být v Božích očích přijatelné, ale mohou být také hříšné. Zármutek v období ztráty je přijatelný. Vztek nebo zahořklost vůči Bohu jsou hříšné. I kdyby nás Bůh připravil o všechno tak jako Jóba, měli bychom spolu s ním skrze slzy vyznat: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno“ (Jb 1,21).

7. Stejně jako Bůh vyslyšel Kristovu modlitbu za vysvobození a odpověděl na ni jeho smrtí a vzkříšením, odpovídá i na naše modlitby způsoby, které se zdají být v rozporu s našimi prosbami.

Někteří říkají, že když se modlíme: „Pane, staň se tvá vůle,“ nemodlíme se ve víře. Tvrdí, že o to, co chceme, musíme Boha směle prosit a přivlastnit si to vírou. Vypadá to ovšem, jako by Ježíš tenhle princip nechápal. Modlil se: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň“ (Lk 22,42). Bůh na Ježíšovu modlitbu odpověděl tím, že ho posiloval na kříži, vzkřísil ho a vyzvedl na nebe. Na naše prosby nemusí odpovědět přesně tím, za co se modlíme. Často „ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“ (Ř 8,26).

Potřebujeme velekněze, protože Bůh je nekonečně svatý a my jsme hříšníci. Tímto veleknězem je Ježíš Kristus. Utíkejme k němu, aby nás zachránil, a žijme každý den ve stínu jeho kříže!

Otázky k diskuzi

1. Proč je populární učení o budování sebeúcty v rozporu s růstem ve zbožnosti?

2. Napadá vás nějaký hřích, u jehož kořene není pýcha? Jak můžeme s tímto vědomím růst v pravé pokoře?

3. Jak můžeme posoudit, zda jsou naše emoce v dané situaci správné či nesprávné?

4. Je vždy správné modlit se (za sebe či za druhé) o vysvobození ze zkoušek? Jak můžeme vědět, za co se máme modlit?