Apoštol Pavel píše Titovi o lidech, kteří o sobě prohlašují, že jsou křesťané, ale nejsou jimi. Vedle toho – a to je důležité – také mluví o lidech, kteří křesťany skutečně jsou, i když tak nevypadají. Takoví lidé slyšeli evangelium, slyšeli o tom, že Ježíš Kristus na sebe vzal Boží hněv místo nás, vzal na sebe naše hříchy a na kříži Golgoty za ně zaplatil. Takoví lidé uvěřili evangeliu, uvěřili tomu, že Ježíš Kristus je dostatečnou cenou za jejich viny, činili pokání, vyznali své hříchy Bohu a bylo jim odpuštěno. Přesto proměna srdce, ke které došlo v životě takového člověka, zatím – z nejrůznějších důvodů – zatím nepronikla na povrch a nijak se neprojevila na životě takového člověka. Je to vůbec možné?

Ano – do určité míry něco takového možné je. Ale jenom do určité míry. Jak takovou situaci vyřešit? Jsou jenom dva prostředky – jednoduše řečeno je to zdravé vyučování a kázeň. Nastavení zrcadla Božího slova je způsobem, jak se učíme zdravému učení. Ježíš řekl, že Jeho ovce slyší Jeho hlas a jdou za ním (J 10,27). Jan k tomu dodává nejprve o těch, kdo nejsou z Boha:

Oni jsou ze světa; proto z nich mluví svět a svět je slyší. My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás. (1J 4,5-6)

Podívejme se tedy do Božího zrcadla. Obvykle máme tendenci číst Písmo a přemýšlet o textu ve smyslu „oni“. Ale musíme se naučit Slovo aplikovat do svého vlastního života a to znamená ptát se: „Co já? Jak jsem na tom?“

1. Nepodřizují se. Je mnoho těch, kteří se nepodřizují. Je zde použité stejné slovo jako je ve verši 6, kde se mluví o neposlušných dětech. Je mnoho lidí v Božím lidu, kteří se chovají jako vzpurné děti a nechtějí se podřídit Bohu. Jsou to buřiči (B21), nepoddajní (ČSP) a vzpurní (Pavlík). Doslova jsou to ti, kdo slyší příkaz, vědí, co mají udělat a neudělají to. Jakub říká (Jk 4,17), že to je hřích! Pavel tvrdí, že to je znak neproměněného a možná nevěřícího srdce.

Pavel měl s těmito lidmi vlastní zkušenost z Kréty – a proto o nich Titovi psal. Nechtěli se podřídit ani poslouchat ty, kdo je vedli. I dnes najdete v církvích mnoho lidí, kteří mají své učitele někde jinde než v místní církvi. Nepodřizují se ani starším, ani církvi, a to ve výsledku říká, že ani Pánu, protože Písmo nás učí:

Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim… (Žd 13,17)

Jak je to s námi? Jak je to se mnou, s tebou? Podřizuješ se? Posloucháš? Poddáváš se Bohu a Jeho Slovu a jím ustanoveným autoritám?

2. Vedou prázdné řeči. Jsou to mluvkové, kteří žvaní nebo vedou prázdné, zbytečné, marné řeči. Vidíme, že vzdor nechodí sám – někdy ho doprovází hřích těla – jako je násilí (jsou jako líté šelmy, zlá nebo zdivočelá zvířata), jindy hříchy jazyka – prázdné řeči. Hříchy jazyka patří k nejrozšířenějším hříchům vůbec. Písmo je plné varování před těmi, kdo svádějí prázdnými řečmi.

Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. (Jk 3,2)

Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. (Ef 4,29)

V Titovi je řeč o prázdném tlachání, o marnosti v řečech, o mluvení bez konce, mluvení bez milosti, které nevede k budování a k růstu. Pavel napsal:

…žádal jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání, než k účasti víry na Božím záměru. (1Tm 1,3-4)

Stejně jako to bylo v první církvi, tak i dnes je mnoho takových, kteří prostě žvaní. Jakmile se dostanou ke slovu, nezavřou ústa. Je to jak o zbytečném množství slov, tak o jejich mizerné kvalitě. A Ježíš říká, že ústa – resp. to, co z nich vychází – jsou obrazem lidského srdce. Podle toho, co vychází z úst, můžete odvodit, co je v srdci. Jaké je vaše srdce, moji milí? Je právě takové, jaká jsou vaše slova! Ne teď, ne při setkání církve, ale zítra, v práci, ve škole, doma – když vás rozzlobí děti, když se neshodnete s manželem nebo manželkou, když váš nadřízený v práci bude „naštvanej a dá vám to sežrat“…

3. Svádějí lidi. V originálním textu jsou pro tyto první tři charakteristiky použita podstatná jména – buřiči, žvanilové, svůdci (B21). Zde je slovo, které můžeme přeložit jako podvodník nebo svůdce. Je to člověk, který klame druhé.

Svůdce je lhář – vydává za pravdu něco, co pravda není. Všimněte si toho rozdílu mezi tím, kdo by měl být starším a člověkem popsaným zde. Ve v. 9 čteme, že aby někdo mohl být starším, musí být nejprve pevný ve slovech pravé nauky, doslova je tam, že se musí držet Božího slova. Naproti tomu ten, kdo se za někoho vydává, ale není tím, za koho se vydává, je svůdce, podvádí lidi a svádí je na scestí, na falešnou cestu. Je podobný andělu, který z nebe přináší jiné, falešné evangelium a proto je prokletý. Ježíš něco podobného komentuje slovy:

Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. (Mk 9,42)

Každý člověk je zodpovědný sám za sebe a za to, čemu a komu věří či nevěří. To je zodpovědnost každého jednotlivce. Ale běda těm, kdo svádějí druhé nebo jsou jim kamenem úrazu.

4. Lpí na vnějších věcech. Jsou to hlavně ti, kteří lpí na obřízce. Základní porozumění ukazuje naprosto jednoznačně na Židy – na zákoníky, kteří pronásledovali apoštola Pavla kamkoliv se hnul a všude přinášeli pohoršení, rozvrat, pronásledování, zkázu. My ale můžeme tuto charakteristiku rozšířit a zobecnit a rázem uvidíme, že se nevztahuje jenom na etnické Židy, ale také na velké množství pohanů. Apoštol Pavel napsal Galatským:

Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše. Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle. (Ga 6,12-13)

Všimněte si, že Pavel popisuje lidi, kteří se nepodřizují – sami zákon nezachovávají, mluví prázdné řeči, aby vypadali dobře před lidmi, a svádějí. Jsou to nábožní lidé – hrají hru na náboženství, ale nesnášejí kříž Ježíše Krista, protože ten vede k podřízenosti, k pokoře, ke kázni a ke svobodě. Ale oni se chtějí chlubit vnějšími věcmi. Svým svodem tito lidé:

5. Rozvracejí rodiny. Postupuji těmi charakteristikami podle originálního textu, kde je struktura věty trochu jiná než v češtině. Význam je stejný, jak to máme v českých překladech, ale v originále je to postaveno asi takto: „Rozvracejí celé rodiny, když učí tomu, co se nesluší, a dělají to kvůli hanebnému zisku.“

Pro hanebný zisk učí tomu, co se nepatří, a rozvracejí tím celé rodiny. (Tt 1,11)

Falešné křesťanství a falešné učení má negativní dopad na rodinu. Vlivem falešného učení trpí rodina. Rodina to je něco, co ustanovil Bůh a co by mělo mít vysokou hodnotu v našem životě i v církvi. Jsou jenom tři instituce ustanovené Bohem – rodina, církev a stát. Bůh je ten, kdo definuje rodinu, kdo říká, jak má rodina vypadat a co je její zodpovědností.

Ti, kdo svádějí lidi – a svádějí je falešným, neslušným a nepatřičným učením – rozvracejí celé rodiny. Dnes jsme toho svědky v přímém přenosu. Jsou kazatelé, kteří bojují za práva homosexuálů na manželství, na rodinu. Takové učení a jednání skutečně rozbíjí rodiny.

Ale nemusí jít jenom o učení o rodině a o manželství. To, co dnes v církvi nejvíce poškozuje rodiny, je špatné učení o církvi, kdy je církev připodobňována k firmě a křesťané k (neplaceným) zaměstnancům. Důraz je potom kladen na výkon, na „službu“ – taková služba znamená dělat hodně aktivit, protože čím více bude aktivit, tím „úspěšnější“ církev bude – přinejmenším v očích okolní společnosti. A když nemůžeš dělat všechny tyto aktivity, když nesdílíš vizi, když se nezapojuješ, nebo když už nejsi schopen – tak se stáváš brzdou a břemenem. Toto je něco, co skutečně rozvrací rodiny.

Svět chce dnes rozvrátit rodinu a ten hlavní proud v církvi mu v tom ochotně a ze vší své síly pomáhá.

Pokračování příště.