Dne 1. ledna 1851.

Uplynula drahná doba již, co jsem to napsala. „Bůh byl zrovna tak dobrý jako před tím,“ musím vyznat dříve, než povím jiné slovo. Avšak ranil mne vskutku bolestně.

Když jsme byli uprostřed své radosti nad Jakubem a Helenou a nad zářivou budoucností, jež zdála se otvírat před námi, přišel Jakub jednoho dne domů velmi nemocen. Arnošt byl naštěstí doma a přispěl mu ihned svou pomocí. Avšak nemoc byla od samého počátku tak prudká a řádila s takovou neúprosnou zuřivostí, že žádné prostředky neměly účinku. Zdá se mi i dnes být všecko spleteno v mé mysli. Připadá mi, že to byl tehdy náhlý skok ze zdraví, radostí kypícího, do krátkého avšak strašlivého zápasu o život, provázeného vzápětí hroznou tajemnou záhadou a klidem smrti. Je možné, tážu se ještě sama sebe, aby čtyři krátké dny způsobily událost, jejíž následky bude cítit nekonečná léta? Ubohá matka! Ubohá Helena! —

Když to vše minulo, nevím, co mám říci o matince, než že se chovala i že se upokojila jako odstavené dítko. Její sladká uklidněnost vzbuzovala u mne úctu; neodvážila jsem se dát průduch své vlastní tísni a zármutku; v přítomnosti takové trpělivosti podobné Kristově zdály se všecky bouřlivé projevy, jako by příliš světské. Byla jsem toho přesvědčení, že žádná lidská bytost není méně sobecká, více milující, než byla ona po mnohá léta, avšak duch, který nyní zaujal místo v ní, proudil do jejího srdce i života přímo z velikého srdce lásky, jehož hloubky jsem nikdy ani nezačala měřit. Proto bylo něco rozhodně božského v jejím vzezření, ve zvuku jejího hlasu, v jejím zvláštním úsměvu v tváři. Mohli bychom porovnat tento výraz pouze se Štěpánem, když on jsa pln Ducha svatého, pohleděl vzhůru k nebi a viděl slávu Boží a Ježíše stojícího na pravici Boží. Jakmile Jakub odešel, přišla Helena do našeho domu; nikdy to ani nepřišlo na přetřes, přistěhovala se, jsouc přirozeně jako jedna z nás. Zdraví matčino, jsouc již velmi křehké, vůčihledě klesalo, já pak při svých tolika mne obklopujících starostech, nemohla jsem být s ní ustavičně. Helena zaujala při ní místo dcery a shledala, že je vítána jako taková. Ovzduší, ve kterém jsme žili, bylo takové, že nemůže být popsáno. Láska ke všechněm z nás a ke všemu živému, jaká plynula ze slov a hlasu matčina, převyšuje všechno poznání. Malé radosti a starosti dětské zajímaly ji tak úplně, jako by byla jedna z nich. Utíkaly k ní s každým nepatrným zármutkem i s každou novou radostí. Za tu dobu, co žila s námi, získala mnoho upřímných přátel, zvláště mezi chudými a trpícími. Ježto její sily jí nedovolovaly déle již chodit k nim, přicházel, kdo mohl, k ní, a byla jsem překvapena, shledávajíc, že ustala úplně udělovat rady a projevovala jen překrásný, něžný soucit a útrpnost. Viděla jsem, kterak slábla, avšak namlouvala jsem si, že její vlastní jasná mysl a naše péče prodlouží její život ještě na mnoho let. Toužila jsem, aby moje děti dospěly těch let, aby dovedly plně ocenit její povahu, a domnívala jsem se, že tak ponenáhlu uvadne a bude přenesena v svobodu.

„Jak větérky čisté kvetoucími vanouce háji

na zem snáší s stromů kvítky něžně.“

Avšak myšlenky Boží nejsou jako myšlenky naše, ani Jeho cesty jako cesty naše Její křehké tělo počalo trpět nejtvrdšími útoky bolesti; den jak den, noc jak noc žila v mučednictví, ve kterém, co by mohlo stačit k utrpení na celý život, bylo soustředěno na několik měsíců. Být svědkem těchto utrpení bylo, jakoby rozděloval člověku klouby a morek najednou. Díky Bohu! Jen jednou moje víra v Něho viklala se a byla zmítána sem a tam. „Jak může se dívat na takový zápas!“ křičela jsem v hloubi své duše – „Je toto dílo Boha lásky a milosrdenství?“ Matka zdála se uhodnout mé myšlenky, neboť chopila něžně mou ruku do své a pravila s velikou námahou:

„I kdyby mne zabil, přece budu doufat v Něho. Je zrovna tak dobrý jako dříve.“ A usmála se. Běžela jsem pro Arnošta volajíc: „Není ničeho, co bys mohl učinit pro ni?“

„Co by měl ubohý smrtelník ještě učinit, kde Kristus učinil tak mnoho, miláčku?“ odpověděl bera mne do náručí. „Postavme se stranou a vizme slávu Boží s obuví zutou ze svých noh.“ Avšak šel k ní ještě jednou se zoufalým pokusem ulehčit jí, avšak marně.

Paní Emburyová, již měla maminka tak ráda, a která je vždycky velmi laskava, když jsme v soužení, vstoupila právě v tu dobu, a dívajíc se chvilku se slzami v očích pravila ke mně: „Bůh ví, na koho se může spolehnout! Nevložil by jistě svou ruku takto na všecky své dítky.“

Těchto několik slov mne upokojilo. Ano, Bůh ví.

A nyní je všemu tomu konec. Moje předrahá, zlatá matička je světicí v nebi již více než dva roky a zapomněla na všecky boje a zápasy na zemi a na všecky své zármutky a na všecka svá utrpení v přítomnosti svého Vykupitele. Věděla, že odchází, a poslední slova, jež pronesla, a ta byla pronesena jakýmsi radostným, klidným způsobem, jakým mluvila po všechen svůj život a se svým sobě vlastním úsměvem – ještě zní v mých uších:

„Stála jsem Bohu velice mnoho obtíží, avšak vede si mne na svou pastvu!“

Naše drobotina je šťastná, že má pravidelné zaměstnání, a my jsme tak rádi, že se můžeme opět setkat po krátkém odloučení! Snažím se být doma, když mají přijít, neboť se zálibou naslouchám horlivým hlasům ptajícím se jako jedněmi ústy, sotva že byly dveře otevřeny: „Je matinka doma?“ Helena vzala Daisy k sobě spát, a je mi to nyní úlevou po tak častém vstávání v noci, brzy kvůli neklidným dětem, brzy když vracející se Arnošt zvonil. Ubohá Helena! Po smrti Jakubově nenabyla více veselé mysli. Zlomilo to její sílu a uvrhlo ji v smutek. Dá se to vysvětlit dílem její jemnou povahou snadno podléhající sklíčenosti, dílem jakousi přirozenou neschopností k nalezení klidu v Boží vůli. Přisvědčuje k všemu, vybízíme-li ji něžně a jemně, aby se poddala jí tiše, a pak upadá v nezměněné, žalostné naříkání: „Ale když to bylo tak neočekávané! Když to přišlo tak náhle!“ Ale miluji to drobné stvoření, a její láska je pro nás největší útěchou.

Marta je cele zaujata svou domácností a s tím spojenými radostmi i starostmi. Přivádívá k nám své malé Underhillky příležitostně na návštěvu. Ty pak přivádějí mé děti zcela z klidu vědomím, že nosí krásné šaty, a svojí znalostí světa. Dokonce i mně to dá mnoho námahy, abych se necítila zahanbena tak rozmanitými rozumy, jichž se mi nedostává. Lucie pak je úplně ve svém živlu: vážná důstojnost, se kterou vládne v domě svého manžela, mírnost a sebeovládání, s kterým vede jeho dítky, jsou vskutku poučné. Má sama též své dítě; a přes to, že je jako jiné děti, kopá, škrábe, strká a křičí, když je myjí a oblékají, ona přechází přes vše s klidem a rozvahou, jíž jí nesmírně závidím. Její předchůdkyně byla samý nerv a mozek a zůstavila všechny čtyři dítky se stejnou soustavou. Ale na ni nepůsobí jejich rozpustilost dnes, ani mrzutost a únava zítra. Její vliv vždy uklidňuje; umírňuje jejich prudkost svou vrozenou klidnou rozhodností a praktickým smyslem. Je to zajímavé vidět ji mezi takovými čtyřmi divochy, kteří se vzájemně milují tak podivným způsobem, že stále někomu z nich je ublíženo a stále někdo křičí. Nějakou magnetickou silou léčí tyto rány bezprostředně a najde vždy nějaké prosaické zaměstnání jako protiváhu vůči těmto básnickým náladám. Přiznávám se, že se vždy u ní poučím a bývám u sebe zahanbena a přeji si být jí podobnější.

Leč to je zbytečné chtít, roubovat opačnou povahu na povahu někoho jiného. Musím zůstat, čím jsem, ačli Bůh sám nezmění mne dle svého obrazu. A vše mne vede k tomu, jako nejpřednějšímu přání. Vidím stále jasněji, že musím být především sama tím, čím chci, aby mé dítky byly, a že se sama nemohu předělat, třeba by to bylo kvůli nim. To musí být Jeho práce, a divím se, že pokračuje tak pomalu, že všechna má zklamání, zármutek, nemoci, jimiž jsem prošla, zůstavily mne ještě sobeckou, stále plnou nedokonalostí.

Dne 5. března 1852.

Toto jest šesté výročí Jakubovy smrti. Když jsem o tom všem přemítala, když jsem včera šla spát, o jeho nemoci, smrti a trudných dobách, jež nadešly matce, nemohla jsem usnout leč pozdě po půlnoci. Pak se probudila Una, naříkajíc na bolesti v uchu, a tak jsem byla s ní, ubohým dítětem, až do svítání vzhůru. Vstala jsem znavena a stísněna, klesajíc pod břemenem života a hrozila jsem se, že se mám setkat s Helenou, která bývá obzvláště smutná za takového výročí. Přišla dolů k snídani ponořena jako obyčejně v hluboký smutek, zrovna tak malomyslná jako já. Žvatlání dětí ozařovalo stín mlčení nás ostatních, kteří jsme působili na sebe tísnivě. Jak někdy lecco vybaví se náhle naší mysli! Pojednou, když jsme tak seděli zachmuřeni při tabuli, kterou nám sám Bůh předkládal a kterou On dává oživovat čtyřmi mladými tvářemi, projela mojí hlavou tato slova:

Jak mohou dítky Krále být stále sevřeny?

Proč, vskutku! Dítky královské! Litovala jsem toho velice, že jsem se tak poddala svému smutku, že jsem tak cele zapomněla na spojení s Ním. A pak jsem přemítala, co bych měla učinit, abych tento den učinila snesitelnějším Heleně. Přišla po chvíli se svojí prací do mého pokoje. Děti nám daly po hubičce a odešly zatím do školy; také Arnošt políbiv mě, odešel za svým povoláním, zatím co si Daisy hrála tiše po pokoji.

„Heleno, má drahá,“ odvážila jsem se začít, „chtěla bych, abys mi učinila dnes něco k vůli.“

„Ano,“ pravila smutně.

„Chtěla bych, abys navštívila dnes pí. Campbellovou. Dnes má pojíst silné polévky a bude nás jednu očekávat.“

„Nežádej, abych šla dnes,“ Helena odvětila.

„Myslím, že musím, drahá. Když všechny zdroje útěchy vysychají, zůstane tu přece ještě jeden. A ten, jak matka často říkávala, je: být užitečným.“

„Snažím se, abych byla užitečná,“ pravila.

„Ano; jsi velice laskavá ke mně a k dětem. I kdybys byla moji vlastní sestrou, nemohla bys činit více. Ale to vše nestačí vyplnit bolestné prázdnoty v Tvém srdci, které tak touží po úlevě.“

„Ne,“ pravila rychle; „nemám takové touhy. Nechci, než zůstat taková, jaká právě jsem.“

„Ano, myslím, že taková je přirozená náklonnost zármutku vůbec. Ale tu má veliký význam modlitba za milost, aby srdce uvolněno bylo od sebe, aby mohlo těšit jiných a cítit s jiným.“

„Ó Katuško!“ pravila, „nevíš a nemůžeš, vědět, co já cítím. Dokud mne Jakub nezačal tak milovat, nevěděla jsem, že by taková láska byla na světě. Víš, že naše rodina je jiná než vaše. A je to tak rozkošné být milována. Či spíše, bylo to rozkošné!“

„Neříkej bylo,“ pravila jsem. „Víš, že tě všichni milujeme vroucně, srdečně.“

„Ano, ale ne tak jako Jakub!“

„To je pravda. Bylo by pošetilé domnívat se, že tě chci potěšit takovýmto ujišťováním. Ale vraťme se k pí. Campbellové. Ona bude cítit s Tebou jako málo kdo, neboť ona ztratila i muže i dítky.“

„Ach, ale ona měla manžela aspoň na čas. Nebyl jí vyrván na prahu manželství jako mně.“

Kdyby byl někdo jiný to řekl, cítila bych, že to je z pouhé tvrdohlavosti. Ale drahá Helenička není tvrdohlavá; je pouze přetížená.

„Uznávám, že Tvé zklamání bylo větší než její,“ pokračovala jsem. „Ale trápení nebylo. Každým dnem, kdy manželé kráčejí spolu ruku v ruce tímto světem, stávají se víc a více jedním tělem. Sobecký prvek, který zpočátku byl tak vážným činitelem při jejich spojení, mizí, a jednota stává se čistou a krásnou, aby byla vhodným podobenstvím spojení Krista s Jeho církví. Není již nic takového na světě.“

Helena vzdychla. „Těžko uvěřím,“ pravila, „nic není sladšího než ty měsíce, kdy jsme s Jakubem byli tak šťastni.“

„Společné utrpení by vás bylo ještě více sblížilo,“ odvětila jsem. „Drahá Heleno, velice tě lituji; doufám, že to vyciťuji, i když po svém zvyku se pouštím do disputování s tebou, jakoby tím bylo možno oddisputovat smutek!“

„Tys tak šťastna,“ pravila, „Arnošt tě tak vroucně miluje a je na tebe hrd, a máš tak roztomilé dítky! Nemohu od tebe očekávat, že budeš cele cítit moji opuštěnost.“

„Ano, jsem šťastna,“ pravila jsem po pomlčce; „ale musíš si, drahoušku, uvědomit, že jsem měla také své žaly. Dokud se sama nestaneš matkou, nemůžeš chápat, jak matka může trpět, nejen pro sebe samu, ztrácejíc dítky, ale i když je vidí trpět. Co se týče mého štěstí, mohu říci, že spočívá na něčem vyšším a hlubším, než je Arnošt a mé dítky.“

„A co je to?“

„Vůle Boží, svatá vůle Boží. Kdyby On všechny odvolal, můj mír mne neopustí, a pokoj můj potrvá nadále. Vím toto částečně ze své zkušenosti, částečně ze zkušeností jiných. Paní Campbellová praví, že první tři měsíce, které následovaly po smrti jejího prvního dítka, byly ty nejkrásnější. Paní Wenlworthová, jejíž manžel byl od ní odvolán téměř náhle, zatím co oplýval k ní výrazy lásky, jako činíval k ní, když byla ještě šťastnou nevěstou, pravila mi, slzami smáčejíc své líce a přece s úsměvem: „Děkuji Bohu a Spasiteli, že nezapomněl na mne a nepominul mne, ale uznal mne hodnou, abych snášela tento žal kvůli Němu.“ A vyslechni tento oddíl ze života Wesleyho, na který jsem přišla dnes ráno:

„Navštívil jednu ze svých učednic, která odpočívala na loži nemocna, když byla pochovala sedm členů rodiny v šesti měsících. Teď pak zrovna slyšela o osmém, a to o svém manželu, kterého nesmírně milovala, že zahynul na moři. „Tázal jsem se jí,“ pravil „reptáte nad některou z těchto událostí?“ Pravila s milým úsměvem „Ó, ne! Jak mohu reptat na něco, co je vůle Boží? Nechť On vezme vše, co nám dal. Miluji, chválím Ho každého okamžiku.“

„Ano,“ Helena namítala; „připouštím, že lidé mohou toto říci, ale jen v okamžiku svého rozohnění: ale pak mají doby hrozného zápasu.“

„Ovšem že mají doby hrozného zápasu. Boží milost nezatvrzuje našich srdcí, ale obrňuje je proti utrpením jako drátěnou košilí. Mohou všichni říci: z hlubokosti volal jsem k Tobě! A jen takovéto duše, které byly ponořeny do hlubin a měly bohaté zkušenosti, čím Bůh směl být svým dítkám tam zrovna, mohou pak vydati takové svědectví k Jeho cti, jako jsem ti právě citovala.“

„Katuško,“ pravila Helena náhle, „poddáváš se Ty takto vždy vůli Boží?“

„Ve velikých věcech ano,“ pravila jsem „Co mi působí žal, je to, že neustále zapomínám poznávat Boží ruku v malých každodenních zkouškách života; a na místě abych je přijímala jako od Něho, pozastavuji se nad Jeho nástroji, po kterých je sesílá.“

„Mohu vydat své dítě, svého jediného bratra, svoji milovanou matku beze slova; ale nedovedu přijímat každého nudného návštěvníka, který byl Pánem přímo seslán, aby mne unavoval; nedovedu přijímat každou nedbalost služčinu, jakoby Pán to nebyl uznal za dobré poslat ji; být trpělivá a spokojená, když Arnošt pravidelně je zahloubán ve svých knihách, poněvadž Otec považuje tuto kázeň za vhodnou pro mne v tomto okamžiku; tomu všemu jsem se dosud plně nenaučila.“

„Vše to, co říkáš, mi odjímá odvahu,“ pravila Helena v tonu hluboké sklíčenosti. „Taková dokonalost se stala údělem jen nepatrného počtu vyvolených, a já se ani nechci pokoušet. Mám plnou jistotu, že musím se spokojit s mdlým stavem milosti, v němž nyní jsem a vždy jsem byla.“

Hodlala mne opustit, ale já ji chytila za ruku, když chtěla kolem mne proklouznout a pokusila jsem se ještě jednou oblehčit její ubohou, znavenou duši.

„A jsi vskutku spokojena, drahá Heleno?“ Tázala jsem se jí tak něžně, jakobych mluvila s nemocným dítkem. „Jistě že chceš být šťastná jako každá lidská duše!“

„Ano, toužím po tom,“ odvětila; „ale Bůh štěstí odňal ode mne.“

„Vzal ti tvé pozemské blaho, já vím, ale jen proto, aby ti ukázal, jaké lepší věci má pro tě připraveny. Dovol, abych ti přečetla dopis, který jsem obdržela od dr. Cabota před mnoha lety, a který mi byl vždy vzpruhou.“

Posadila se, ujala se své práce a naslouchala dopisu tiše. Když jsem došla k poslední větě, přihnaly se naše tři dítky ze školy, aspoň hoši tak učinili a vrhli se na mne, jakoby pevnost dobývali. Navykla jsem si věnovat se jim cele v tomto okamžiku, a nyní připojila jsem se k jich laškování tak radostně, jakobych nevěděla ničeho o zármutku anebo bezesné noci. Konečné odešli do svého pokojíka, a Una se posadila při mně, aby potěšila trochu Daisy, když Helena zase začala.

„Ráda bych četla to psaní sama,“ pravila. „Zatím bych se tě ráda na něco zeptala. Čím se to stalo, že se můžeš obrátit od jedné věci k druhé jako blesk? Mluvíš jednu chvíli, jako by život závisel na každém tvém slově a pak poskakuješ s těmi divokými hochy, jakobys byla sama dítětem.“

Viděla jsem, že Una vzhlédla zvědavě, aby slyšela moji odpověď, když jsem odpovídala.

„Bylo to vždy mou snahou osvojit si tento způsob. Myslím, že zvláště matka má umět rychle vpravit se ve veselou náladu dětí v každém okamžiku, i když její srdce je smutno. A může to být projevem náboženství, dovádí-li s nimi v jednom okamžiku, jako modlí-li se s nimi jindy.“

Helena odešla po tom do svého pokoje s dopisem od dra. Cabota, zatím co jsem za ni prosila, aby jí ho Bůh požehnal, jako byl požehnal mně.

Potom mne zachvátila sklíčená nálada, a já jsem měla ten pocit, že vše, co jsem říkala, bylo jen jako měď zvučící a zvonec znějící, poněvadž můj život neodpovídá mému vyznání. Až dosavad vědomí mé nedokonalosti činilo mne naproti Heleně zdrželivou, abych jí příliš mnoho nemluvila o těch věcech. Proč se bojíme tak těch, kteří s námi žijí pod jednou střechou? Jistě proto, že ti, kteří nás denně vidí jednat titěrně, sobecky, nedbale, těžko se přesvědčují, že naše modlitby mají širší a vyšší cíl. Drahá Helenička! Kéž by jednou ledy prolomené zůstaly prolomeny na vždy.