V roce 1903 si kdesi v Rusku kdosi všiml vojáka, který hlídkoval na místě, kde k tomu evidentně nebyl žádný důvod. Když se ho zeptali, proč tam stojí, odpověděl, že jenom plní rozkazy. Zeptali se tedy velitele stráže, ale ani on nevěděl, proč by tam měla hlídka stát. Postupně se s touto otázkou dostali až k samotnému carovi, ale ani on to nevěděl! Proto nařídil, aby někdo odpověď vypátral, a nakonec se zjistilo, že na tom místě zasadila v roce 1776 Kateřina Veliká keř růží a postavila k němu hlídku. Keř uhynul už před nějakými osmdesáti lety, ale hlídka tam pořád stála. Tradice se mění těžko! A zvlášť těžko se mění náboženské tradice, protože lidé trvají na tom, že je zavedl Bůh.

Židé správně věřili, že tradice a praxe mojžíšovského zákona jsou něčím, co téměř patnáct století před Kristovou dobou nařídil Bůh. Zákon stál v samotném středu židovské společnosti. Jejich životy byly uspořádány kolem sobotních pobožností a výročních slavností. Uctívání v chrámu probíhalo pod dohledem a podle pokynů kněží a levitů. Pravidla pro oběti a obřadní očišťování byla všechna vyjmenována v Zákoně. Tyto zákony a obyčeje byly zakořeněny velmi hluboko.

Zpochybňovat správnost těchto zvyklostí znamenalo dát v sázku vlastní život! Štěpána, prvního křesťanského mučedníka, jeho protivníci obviňovali: „Tenhle člověk znovu a znovu mluví proti tomuto svatému místu i proti Mojžíšovu zákonu. Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš“ (Sk 6,13-14). Pavlovi protivníci křičeli: „To je ten člověk, který všude všechny učí proti vyvolenému lidu, proti Zákonu a proti chrámu“ (Sk 21,28). I mnozí Židé, kteří vyznali víru v Krista, byli nadále „nadšenými zastánci Zákona“ (Sk 21,20).

Autor Listu Židům tedy stojí před nezáviděníhodným úkolem pokusit se přesvědčit své židokřesťanské čtenáře o tom, že Zákon i lévijské kněžství, které je s ním nerozlučně spjato, jsou nyní zastaralé a že jsou zrušeny, protože byla zavedena mnohem lepší Nová smlouva a kněžství Ježíšovo. Říká o Zákoně pár mimořádně radikálních věcí: je neúčinný, neužitečný a nic nepřivedl k dokonalosti (7,18-19). Kvůli těmto problémům byl zrušen a vystřídán (7,12.18). Rýsuje mezi judaismem a křesťanstvím zřetelnou dělicí čáru. Nedá se z nich namíchat stejnorodá směs. Autor nechce, aby se jeho čtenáři vraceli ke starému židovskému způsobu uctívání, jako by byl sám o sobě dost dobrý. I kdyby pro svou víru měli trpět pronásledování, musí vytrvat, protože Ježíš přinesl lepší naději, „jejíž mocí přistupujeme až k Bohu“ (7,19). I toto prohlášení bylo radikální. Jak jsem řekl minule, každý Žid věděl, že prostě nepřipadá v úvahu jen tak si zajít za Bohem do svatyně svatých na kus řeči! Lévijský systém byl navržen tak, aby uctívající věřící udržel v bezpečné vzdálenosti od Boha, aby je nemusel zahubit. Do svatyně svatých směl vstoupit jen velekněz, a to jen jednou ročně na den smíření.

Když tedy autor zdůrazňoval, že máme Ježíšovým prostřednictvím přicházet až k Bohu (4,14-16; 6,19-20; 7,19; 10,19-22), byla to pro křesťany ze židovského prostředí ohromující představa. V našem oddílu vysvětluje, že: Nová smlouva a Ježíšovo kněžství jsou nadřazeny Zákonu a lévijskému kněžství, protože nám umožňují přijít do Boží blízkosti.

Protože tu autor předkládá souvislou argumentaci, budeme se důsledně držet textu. Ten je rozdělen do dvou částí: v 7,11-14 autor ukazuje, že Zákon a lévijské kněžství stojí níže, protože nemohly nikoho přivést k dokonalosti, zatímco v 7,15-19 ukazuje, že Nová smlouva a Ježíšovo kněžství podle řádu Melchisedechova stojí výše, protože nám zajišťují možnost přicházet až k Bohu.

1. Zákon a lévijské kněžství stojí níže, protože nemohly nikoho přivést k dokonalosti (7,11-14)

V celém Listu Židům zdůrazňuje autor myšlenku dokonalosti či přivádění k dokonalosti. Tato dokonalost neznamená, že je člověk bez závady a bez chybičky. Popisuje spíš „stav, v němž je člověk přijatelný pro Boha“. (Leon Morris: The Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 12, s. 66.) Přivést k dokonalosti znamená „uvést někoho do postavení, ve kterém může před Boha předstoupit či před ním stát“ (Gerhard Delling: Theological Dictionary of the New Testament [Eerdmans], ed. Gerhard Friedrich, přel. Geoffrey Bromiley, sv. 8, s. 82.) Autor opakovaně říká, že Zákon toho nebyl schopen (7,11.19; 9,9; 10,1). Co ale nedokázal Zákon, to vykonal Kristus: „Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje“ (10,14). Autor ukazuje nedostatečnost Zákona a lévijského kněžství ve třech bodech:

A. Kdyby bylo lévijské kněžství dokonalé, Bůh by neohlašoval zavedení nového kněžského řádu Melchisedechova (7,11)

Nesmíme zapomínat, že Židé pokládali Mojžíšův zákon a jím předepsaný obětní systém za posvátný a prakticky nedotknutelný. Kněžství bylo základem Zákona v tom smyslu, že obětní systém, který byl v samotném jádru Zákona, nemohl bez kněží fungovat. Kritik by mohl autorovi říct: „Mojžíšův zákon a lévijské kněžství přišly pět set let potom, co se Melchisedech setkal s Abrahamem. Je provozováno celá staletí, a ne při jedné jediné příležitosti, když byl Melchisedech knězem pro Abrahama. Tak jak můžeš tvrdit, že Melchisedechovo kněžství je větší než lévijské?“

Autor na tuto námitku odpovídá tím, že cituje Žalm 110, který David napsal v době největšího rozkvětu lévijského kněžství. V tomto zřetelně mesiášském žalmu David předpovídá, že ten, kdo zasedne po Boží pravici jako král, bude také knězem podle řádu Melchisedechova.

Autor tedy namítá: kdyby lévijské kněžství a Mojžíšův zákon byly dost dobré, proč by Bůh předpovídal tohoto nového kněze podle řádu Melchisedechova? Philip Hughes upozorňuje, že jistá židovská sekta, která žila v prvním století u Mrtvého moře, „vyhlížela příchod dvou mesiášských postav: jedné kněžské (‚pomazaný Áronův‘) a druhé laické a královské (‚pomazaný Izraele‘)…“ (P. Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 255-256.) Hlavou národa by byl kněžský mesiáš, zatímco královský mesiáš z Davidova rodu by mu byl podřízen. Hughes uvažuje o tom, že původní čtenáři Listu Židům mohli být ovlivněni tímto nebo podobným učením, a v tom případě by byl autorův závěr, že Ježíš spojuje na základě vyššího kněžského řádu Melchisedechova obě role v jedné osobě, zvlášť na místě.

B. Zákon a kněžství jsou spojeny tak, že změna kněžství s sebou nutně nese i změnu zákona (7,12)

V tomto verši ukazuje autor radikální důsledky změny v kněžství: změna kněžství nutně vyžaduje také změnu zákona. A zase: abychom to pochopili, musíme mít na paměti, že pro svědomitého Žida bylo něco takového nemyslitelné. Mojžíšův zákon byl skalním podložím židovského náboženství a kultury. Jak si někdo vůbec může dovolit jenom mluvit o tom, že by bylo potřeba Zákon něčím nahradit? Autor listu ale tvrdí, že Zákon a lévijské kněžství byly tak těsně provázány, že vyměnit kněžství a přitom nevyměnit Zákon prostě nepřipadá v úvahu.

To nás vrhá rovnou doprostřed té nejožehavější teologické záležitosti v celém Písmu, a tou je otázka, jaký vztah máme mít my, věřící Nové smlouvy, k Zákonu staré smlouvy. Máme poslouchat starozákonní přikázání? Četl jsem knihu Five Views on Law and Gospel (Čtyři pohledy na zákon a evangelium) [Zondervan] od Grega Bahnsena, Waltera Kaisera, Jr., Douglase Mooa, Waynea Stricklanda a Willema VanGemerena. Napřed každý autor hájí své stanovisko, které pak ostatní čtyři kriticky hodnotí. Představují spektrum od teonomistického pohledu (Bahnsen), že Zákon je pro dnešní věřící velmi závazný, až po dispenzační (Strickland) a upravený luteránský pohled (Moo), že novozákonní věřící pod Zákonem staré smlouvy v žádném smyslu nejsou. Dočetl jsem knihu s dojmem, že každý pohled má v něčem pravdu, ale všechny mají své slabiny. Nebyl jsem schopen vyhlásit jednoznačného vítěze.

Reformovaní teologové většinou dělí Mojžíšův zákon do tří částí: občanský zákon (pro Izrael jako národ s teokratickým zřízením), obřadní zákon a mravní zákon. Říkají, že nejsme pod prvními dvěma částmi zákona, ale že Boží mravní zákon vyplývá ze samé jeho podstaty, takže je stále v platnosti. Na desatero přikázání se dívají jako na shrnutí mravního zákona, vyjadřující podrobnosti dvou velkých přikázání: „miluj Boha“ (přikázání první až čtvrté) a „miluj svého bližního“ (přikázání páté až desáté).

V reformovaném táboře se diskutuje o tom, jak se na nás vztahuje čtvrté přikázání (svěcení dne odpočinku). Někteří považují za křesťanský sabat neděli, s přísnými pravidly pro to, co lze či nelze dělat. Jiní pokládají čtvrté přikázání za duchovně naplněné v Kristu (Žd 4). Upozorňují na to, že zbylých devět přikázání je opakováno v novozákonních listech, ale přikázání o sobotě je vynecháno, a dokonce se zdá, že je mu upírána důležitost (Ř 14,5-6; Ga 4,10; Ko 2,16-17). Ačkoli tedy určité principy přikázání o sabatu platí i dnes, starozákonní nařízení o sabatu se nás netýkají. (To je v podstatě můj názor; srovnej moje kázání “God’s Day of Rest” [Boží den odpočinku] na oddíl z Genesis 2,1-3, na webových stránkách našeho sboru.) Jiní ovšem poukazují na to, že Bible občanské, obřadní a mravní stránky zákona nerozlišuje (F. F. Bruce, Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 145).

Židé viděli Zákon jako jeden celek. Nedá se rozdělovat na různé druhy, protože nařízení těchto druhů jsou všechna smíchána dohromady, často v jednom a tomtéž kontextu. Proto musíme říct, že buď jsme stále pod celým Zákonem (navzdory tomu, co říká Pavel a autor Listu Židům), nebo nejsme pod Zákonem vůbec, protože byl naplněn a překonán v Kristu.

K tomuto pohledu se hlásí dispenzacionalisté a zastánci teologie Nové smlouvy. Aniž bychom se pokoušeli tuto při rozhodnout (a já si opravdu zdaleka nejsem jistý, jak by měla být rozhodnuta!), můžeme říct, že v našem textu autor vidí přinejmenším zákony upravující kněžství a řád obětí jako přinejmenším změněné Ježíšem Kristem. Ježíš Kristus nepochází z kněžského lévijského rodu. Celý tento systém přístupu k Bohu prostřednictvím kněží a obětí byl zrušen.

Až dosud tedy ukázal, že kdyby bylo lévijské kněžství bez chyby, Bůh by neoznamoval zavedení nového kněžského řádu Melchisedechova. Kněžství je navíc svázáno se Zákonem, takže se změnou kněžství se změnil i zákon.

C. Melchisedech a Ježíš evidentně nejsou z kmene Léviho, a tudíž musí představovat nový kněžský řád (7,13-14)

Autor konstatuje obecně známou věc, totiž že Ježíš nebyl z kmene Léviho, ale z Judy. Nazývá Ježíše titulem „náš Pán“, který jinak používá pouze ve verši 13,20 (ve 2,3 je pouze „Pán“). Chce, abychom si uvědomili, že Ježíš není jen nějaký další lidský kněz, ale že je „náš Pán“, Bůh v lidském těle. Slovo přeložené „pocházel“ znamená doslova „vzešel“ a je narážkou na Mesiáše (viz Lk 1,78: „Vycházející z výsosti; Mal 3,20 (4,2 KR): „vzejde slunce spravedlnosti“; 2Pt 1,19: „dokud … jitřenka vám nevzejde v srdci“). Verše 7,11 a 15 mluví o příchodu jiného kněze, a toto slovo v řečtině znamená „jiný odlišného druhu“. Ježíš je jediným knězem, který zastupuje Melchisedechův řád. Jak opět podotýká Hughes (s. 260), pokud autor čelí falešnému učení kumránské sekty, podle kterého mají přijít dva mesiášové, jeden z kněžského kmene Léviova, druhý z královského kmene Judova, pak zde svým prohlášením tento omyl napravuje. Ježíš je v jedné osobě jak králem, tak knězem podle řádu Melchisedechova. Staré lévijské kněžství bylo zrušeno.

Jeho hlavní myšlenkou v 7,11-14 je tedy to, že Zákon a lévijské kněžství stojí níže, protože nikoho nemohly přivést k dokonalosti. Adresáti listu se nesmějí vracet zpátky k judaismu! Dále pak ukazuje, že:

2. Nová smlouva a Ježíšovo kněžství stojí výše, protože nám umožňují přijít do Boží blízkosti (7,15-19)

I zde probíhá jeho argumentace ve třech krocích:

A. Ježíšovo kněžství stojí výše, protože jeho základem je moc nezahubitelného života (7,15-17)

Požadavky kladené na lévijského kněze byly všechny čistě zevnější. Lévijští kněží byli vybíráni výhradně na základě svého tělesného původu a nepřítomnosti určitých tělesných vad (Lv 21,16-23). Také obřady, jimiž byli ustanovováni, byly zevnější: zahrnovaly oblečení kněžského roucha, omývání vodou, očišťování obětmi a jiné (viz Ex 29).

Ale Ježíš se stal knězem, jako byl Melchisedech, na základě čehosi vnitřního, a sice na základě „moci nepomíjejícího života“ (7,16). Tajemné mlčení, kterým záznam Genesis Melchisedechův život obestírá, zdánlivě naznačuje, že „jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce“ (7,3). Melchisedech byl však jen předobrazem Ježíše, který je věčný doopravdy. „V něm byl život…“ (J 1,4). I když zemřel pro naše hříchy, hrob ho nemohl udržet. Vstal z mrtvých, žije a je naším knězem navěky! Nic ho o tento úřad nemůže připravit. Dokud tam v nebi pro nás je (a to je navěky!), můžeme jeho prostřednictvím přicházet až do Boží blízkosti!

B. Stará smlouva a lévijské kněžství jsou zrušeny, protože byly neúčinné a neužitečné (7,18-19a)

„Zrušit“ zde znamená v právním smyslu „anulovat“. Neúčinnost a neužitečnost Zákona nespočívá v zákoně samém. Jak vysvětluje Pavel (Ř 7,12): „Zákon je … sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré.“ Problém je spíš ve slabosti hříšného těla, které Zákon nedokáže dodržovat (Ř 7,13-14; 8:3). Jedním z důvodů, proč Bůh vydal zákon, bylo ukázat nám beznadějnou hříšnost našeho srdce (Ř 5,20; 7,13). Vzhledem k tomu neměl nikdy za úkol přivádět hříšníky blíž k Bohu. Tohle má autor na mysli, když říká, že zákon „nic nepřivedl k dokonalosti“ (7,19a). Hříšníkům pouze zabraňoval ve vstupu do svatyně svatých. A oběti předepsané Zákonem nemohly nikdy úplně očistit hříšníkovo svědomí ani odstranit jeho hříchy (10,1-4). V tom případě vám může připadat divné, jak mohl David opěvovat požehnání, kterého se dostává člověku, „z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt“ (Ž 32,1)? Jak může žalmista říkat: „Mně však v Boží blízkosti je dobře…“ (Ž 73,28)? Jak vysvětluje F. F. Bruce (s. 149), tato požehnání byla lidem víry vždy k dispozici. „Tyto zkušenosti však nesouvisely s lévijskými rituály a s áronovským kněžstvím. Celý systém uctívání, který byl s těmito rituály a kněžstvím spojen, byl vypočítán spíš na to, aby člověka udržel v bezpečné vzdálenosti od Boha, než na to, aby ho k němu přivedl blíže.“ A to nás přivádí ke třetímu kroku autorovy argumentace:

C. Nová smlouva a Ježíšovo kněžství nám dávají lepší naději, v níž přicházíme do Boží blízkosti (7,19b)

„Lepší nadějí“ je míněn Ježíš, „ručitel lepší smlouvy“ (7,22), to jest Nové smlouvy (8,6-13). Autor hodlá toto téma přicházení do Boží blízkosti vysvětlit podrobněji v 10,19-22, kde říká: „Když tedy, bratři, máme smělou důvěru, že smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest skrze své tělo, a když máme velikého kněze nad domem Božím, přistupujme [před Boha (ČEP)] …“ (KMS).

Autor listu miluje slovo „lepší“. Používá ho (v řeckém originále) dvanáctkrát. (V celém Novém zákoně se vyskytuje osmnáctkrát.) Ježíš je lepší než andělé (1,4 (1)). Autor je ohledně svých čtenářů přesvědčen o lepších věcech (6,9 (2) KMS, NBK, KR). Nová smlouva je lepší smlouva (7,22 (3); 8,6 (4) KMS, NBK, KR) s lepšími zaslíbeními (8,6 (5)). Ježíš je lepší oběť (9,23 (6) KMS, NBK, KR) a jeho krev mluví lépe než krev Ábelova (12,24 (7) KMS, NBK, KR). Křesťané mají v nebi lepší bohatství (10,34 (8)). Lidé víry proto hledají lepší vlast, tu nebeskou (11,16 (9)).

Čeká nás lepší vzkříšení (11,35 (10)). Bůh pro nás připravil něco lepšího než pro svaté Starého zákona (11,40 (11)). A tady (7,19 (12)) máme lepší naději, která nás přivádí do Boží blízkosti. Autor chce říct: když máte něco lepšího, proč se vracet k něčemu horšímu? Možná nostalgicky vzpomínali na „staré dobré časy“; přitom ale ztráceli ze zřetele, že to, co mají nyní v Kristu, je daleko lepší než cokoli, co mívali v judaismu. To, na co se svatí Starého zákona těšili, oni dostali! Díky Kristově lepší oběti jsou nám úplně odpuštěny hříchy. Nemusíme čekat na nádvoří, zatímco za nás kněz obětuje ve svatyni svatých. Máme za oponou velekněze, který nás zve, abychom přišli blíž, až k samotnému Božímu trůnu, který je trůnem milosti, a obdrželi milost a pomoc právě ve chvíli, když je potřebujeme!

Závěr

Možná si říkáte: „No, to je určitě báječné pro Židy, kteří byli v pokušení vrátit se k judaismu. Ale mně nic takového nikdy ani nenapadlo. Co to má společného se mnou?“

Za prvé: Měli byste si být jisti, že opravdu rozumíte tomu a že se opravdu radujete z toho, že jste byli pro Boha učiněni přijatelnými výhradně díky tomu, co udělal Ježíš, a ani trochu díky tomu, co jste udělali vy. Všechna náboženství na světě s výjimkou biblického křesťanství učí, že pro to, aby byl člověk pro Boha přijatelný, musí něco udělat. Dokonce i církev římsko-katolická učí, že nemůžete být ospravedlněni samotnou milostí skrze samotnou víru v samotného Krista, ale že musíte ke své víře v Krista připojit dobré skutky, abyste získali zásluhy pro nebe. (Viz Sacro sancti et oecumenici concilii Tridentini canones et decreta [Kánony a dekrety přesvatého a všeobecného tridentského koncilu], zasedání 6., kánony č. 9, 12, 24.)

Pavel ale říká (Ř 4,4-5) víc než jasně, že jsme zachráněni Boží milostí (nezasloužená laskavost) zcela bez ohledu na cokoli, co děláme: „Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost.“ Pokud správně chápete, co Pavel říká, vaší první reakcí bude: „Takže máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost?“ Pavel s takovou reakcí počítal (Ř 6,1), a proto to výslovně popřel. Nicméně tato myšlenka by nám měla aspoň blesknout hlavou, pokud chápeme tu radikální povahu spasení pouze Boží milostí. Pokud se snažíte přicházet do Boží blízkosti tím, že se snažíte si to zasloužit čímkoli, co děláte, znamená to, že nechápete evangelium.

Za druhé: Měli byste si být jisti, že opravdu těžíte a radujete se z té velké výsady přicházet blíž k Bohu prostřednictvím krve Ježíše Krista. Jste-li díky tomu, co pro vás Ježíš udělal, usmířeni pro čas i pro věčnost s Bohem, máte „lepší naději“. Měli byste být plni naděje v Bohu (Ř 15,13). Ať čelíte jakýmkoli každodenním problémům, bez ohledu na to, jestli jsou triviální nebo zásadní, stále máte přístup do Boží přítomnosti prostřednictvím Ježíšovy krve. Přijďte blíž!

Když Donald Grey Barnhouse studoval ve Francii, pracoval jako pastor v malém evangelickém sboru ve Francouzských Alpách. Každý týden, když šel do sousední vesnice, potkával místního kněze, který šel opačným směrem. Často se zastavili na kus řeči, a tak se spřátelili.

Při jedné příležitosti se ho kněz zeptal, proč se protestanté nemodlí ke světcům. „A proč bychom měli?“ zeptal se Barnhouse. Kněz začal vysvětlovat a ilustroval to na příkladu, jak se člověk jako Barnhouse může dostat k rozhovoru s prezidentem Francie. Může jít za některým členem vlády, kterému se možná podaří vyjednat mu přístup do prezidentovy kanceláře, takže by se Barnhouse mohl s prezidentem setkat. Kněz, s triumfálním úsměvem na rtech, patrně předpokládal, že jednoduchost a jasnost jeho argumentu vylučuje jakoukoli možnost nesouhlasu.

Barnhouse mu na to řekl: „Dejme tomu, že jsem prezidentův syn. Bydlím s ním v prezidentském paláci. Když jde do úřadu, vstanu od snídaně a dám mu pusu na rozloučenou. Potom se vydám na ministerstvo vnitra a tam si u čtvrtého tajemníka druhého náměstka, domluvím schůzku s ministrem. A když se dostanu do jeho kanceláře, požádám ho, jestli bych si mohl promluvit se svým papá.“

Jeho přítel zůstal jako omráčený, když Barnhouse dodal, že je Božím dítětem, dědicem a spoludědicem Kristovým, a že má tedy k Otci bezprostřední přístup. (Donald Grey Barnhouse: Let Me Illustrate [Revell], s. 15-16). To je naše veliká výsada díky Ježíši, našemu knězi navěky podle řádu Melchisedechova.

Otázky k diskuzi

1. Co to znamená, že nejsme pod Zákonem (Římanům 6:14; Galatským 5:1-4)? Musíme stále ještě poslouchat Desatero přikázání?

2. Proč Bůh vydal Zákon, když je Zákon nedokonalý, neúčinný a neužitečný?

3. Máme u nás nějaké křesťanské tradice, které bychom měli znovu posoudit a případně je odložit? Pokud ano, které to jsou?

4. Diskutujte: Pokud vám hlavou nebleskne: „hřešme směle, aby se rozhojnila milost,“ pak evangelium nechápete.