Dobrý den a pokoj vám, milé sestry, milí bratři, milí přátelé. Boží milost je skutečně veliká a překvapující. Bůh nám každý den dává zakoušet nové věci a my jenom žasneme nad Jeho velikostí a slávou. Četl jsem o jedné londýnské ženě z druhé poloviny 19. století. V té době v Londýně kázal vynikající Boží služebník Charles Spurgeon. Jeho kázání vycházela každé pondělí tiskem v mnohatisícovém nákladu. Tato žena, o níž jsem četl, si koupila máslo, které bylo zabalené do jedné stránky tohoto vytištěného kázání. Když máslo doma rozbalila, tak si přečetla ten kus papíru, do něhož bylo zabalené. A Bůh ve své milosti a lásce zasáhl její srdce, takže padla na kolena, vyznala svou hříšnost a hledala záchranu v otevřené náruči našeho milovaného Spasitele Ježíše Krista.

Možná si řeknete, že to je vzdálený příběh a dnes už se takové věci nedějí. Před čtrnácti dny jsem se potkal se ženou, která před lety byla u své známé, a když šly pro něco do sklepa, tak si všimla, že u kotle jsou připravené nějaké papíry na podpal. Mezi nimi ji zaujal modrý časopis – Zápas o duši. Bůh promluvil do jejího života a tato žena dnes patří mezi věrné čtenářky našeho časopisu. Setkal jsem se s touto ženou na konferenci Zápasu o duši. Bůh je skutečně veliký a nádherný.

• Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. (Iz 46,9)

Dneska máme před sebou další kapitolu z knihy Genesis, další příběh praotce víry Abrahama. Abrahama – Božího přítele. Schválně zdůrazňuji tyto věci, které se týkají Abrahama, protože v našem příběhu vyznívají skutečně trochu zvláštně.

Moderní liberální učenci napadají tento příběh a považují ho pouze za modifikaci předchozího příběhu ze 12. kapitoly. Podobně potom smýšlejí o příběhu Abrahamova syna Izáka z Gn  26. Abraham se skutečně chová velmi podobně, jako se již jednou zachoval. Když po svém příchodu do zaslíbené země musel sestoupit do Egypta, požádal svou ženu Sáru, aby o něm říkala, že je jeho sestra, což ostatně také byla, i když měli každý jinou matku, a když si jí faraon vzal do svého harému, tak Abraham ani nijak neprotestoval. Pouze díky Božímu zásahu se Sára dostala zase zpátky k Abrahamovi. To jsou ve zkratce ty podobné věci.

Ale jsou zde také věci odlišné – je to Boží jednání s muži, kteří si vzali Sáru, je to odlišná reakce těchto mužů na pravdu, která vyšla najevo, je to odlišné jednání Abrahama a také to, jak celý příběh končí – z Egypta musí rychle odejít, ale v Geraru Abraham zůstává. Přinejmenším tyto věci nám ukazují, že příběh, který máme před sebou, se skutečně liší od příběhu ze 12. kapitoly Genesis. Ale není to jediná věc, na které můžeme stavět. Je zde také širší kontext našeho příběhu. Připomeňme si ho v krátkosti.

Kapitoly 18 a 19, které bezprostředně předcházejí scéně, kterou máme před sebou, obsahují řadu témat, které nacházíme i zde. Používají také podobný slovník, který používá 20. kapitola. Asi nejzjevnější souvislost můžeme vidět v otázce zneužití žen – Lot nabízel své dcery ničemným mužům v Sodomě a Abraham dal svou ženu Sáru abímelekovi. V obou případech šlo o záchranu mužů – Lot chtěl ochránit své dva hosty, Abraham chtěl ochránit sám sebe. Obě tyto scény se odehrávají v souvislosti s Božím soudem. Obě také provází pochybnost, zda by Bůh mohl zničit spravedlivého spolu se svévolníkem. Abraham právě toto přináší jako otázku Bohu v 18. kap., když se modlí za Lota. Ve 20. kap. tuto otázku klade abímelek. V obou příbězích je v centru naší pozornosti jednání muže, který je hostem na nepřátelské půdě. Oba příběhy vyzdvihují Abrahamovu přímluvnou službu.

Vidíme, jak text Božího slova na sebe dobře navazuje a jak spolu jednotlivé příběhy velice dobře souvisejí. Nemůžeme je od sebe oddělit ani je nějak roztrhnout. Klíčovým veršem předchozí kapitoly byl verš 29:

• Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama. (Gn 19,29)

Právě takto bychom mohli shrnout také poselství 20. kapitoly: Bůh pamatoval na Abrahama a přesto, že Abraham jedná jako recidivista, tak se Bůh na jeho jednání oslavuje a dává všem jasně najevo, že to je právě Abraham, koho si Bůh vybral.

Pojďme teď přímo do textu Božího slova – nabízí se nám zde trojice otázek:

1. Manželka nebo sestra? (v. 1-8)

První dva verše našeho textu nás uvádějí do celé situace:

• Abraham táhl odtud do krajiny negebské a usadil se mezi Kádešem a Šúrem; pobýval jako host v Geraru. O své ženě Sáře Abraham řekl: „To je má sestra.“ Abímelek, král gerarský, poslal pro Sáru a vzal si ji. (Gn 20,1-2)

Objevuje se tu celá řada otázek, na které ale neumíme odpovědět: Co vedlo Abrahama k tomu, že odešel z místa, kde žil víc než 20 let? Byla to blízkost místa, která byla Bohem vyvrácena a které by mu připomínalo Boží soud? Nevíme. Proč šel na jih, do Geraru, což bylo skoro na hranicích Egypta? Copak zapomněl, jak musel z Egypta odejít? S blízkostí Egypta se musely oživit i staré vzpomínky na zapření Sáry jako manželky – přesto Abraham jedná znovu úplně stejně. Proč? A kromě toho – dostal jasný slib od Boha, že jeho potomek bude pocházet ze Sáry – jak to, že dovolil, aby si ji vzal pohanský král? Kde je ten Boží muž, který se v 18. kapitole na Bohu domáhal spravedlnosti? Kde je ten odvážný bojovník, který pro záchranu svého synovce neváhal nasadit život a pronásledovat útočníky, kteří Lota a všechny sodomské obyvatele unesli? Proč si vzal abímelek Sáru?

Boží slovo nám nedává odpověď na tyto naše otázky. Ale když je promýšlíme, tak můžeme celý tento příběh vidět v daleko jasnějším světle. Ovšem jakmile si abímelek Sáru vzal, tak celý jeho dům postihl Boží soud.

• Té noci však přišel k abímelekovi ve snu Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš; vždyť je provdaná.“ Proto se k ní abímelek nepřiblížil. (Gn 20,3-4)

Bůh promlouvá k pohanskému králi ve snu. A to, co mu říká, není nic veselého. Jsou to slova soudu. Jak se zdá z dalších veršů, Bůh postihl celý dům gerarského krále něčím, co souviselo s jejich sexualitou. Jednak uzavřel lůna žen a jednak asi také nějak jednal s jejich muži. Abímelekovi nedovolil přiblížit se k Sáře. Sára měla být pramatkou Spasitele, proto nemohlo dojít k žádnému poskvrnění. O to absurdnější je jednání Abrahama i Sáry, která opět přistoupila na Abrahamovu hru.

Nový zákon chválí poslušnost Sáry a její podřízenost svému manželovi, ale neměli bychom to nijak spojovat s touto situací ani s podobnou situací v Egyptě.

• …tak jako Sára poslouchala Abrahama a ‚nazvala jej pánem‘. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit. (1Pt 3,6)

Petrova slova odkazují na 18. kapitolu Genesis. A jeho slova o tom, že se zbožné ženy nemají dát ničím zastrašit, bychom směle mohli vztáhnout na kapitolu 20. Sára měla svůj podíl na situaci, do níž se dostala. Boží slovo nás učí, že je třeba poslouchat Boha na prvním místě, takže žádná lež nebo polopravda – což je taky lež – není v životě křesťana ospravedlnitelná. Podívejte se, co říká abímelek:

• Řekl: „Panovníku, což vybiješ pronárod, i když je spravedlivý? Což mi on sám neřekl: ‚To je má sestra‘? Ano, i ona řekla: ‚To je můj bratr‘. Učinil jsem to v bezúhonnosti srdce a s čistýma rukama.“ (Gn 20,4-5)

Abraham i Sára se spolupodíleli na oklamání lidí kolem sebe. A nejenom oni – Abraham měl veliký dům se služebníky a otroky, měl také druhou ženu Hagaru a s ní syna Izáka. Ti všichni, jak se zdá, mlčeli, když služebníci abímeleka brali Sáru z Abrahamova stanu.

Všimněte si, co tady říká abímelek – říká přesně totéž, co říkal Abraham, když se modlil za obyvatele Sodomy. Vyhladíš se svévolníkem i spravedlivého? A potom říká, že on sám jednal v bezúhonnosti srdce. Co na to říká Bůh?

• A Bůh mu ve snu odvětil: „I já vím, že jsi to učinil v bezúhonnosti srdce a sám jsem ti zabránil, aby ses proti mně neprohřešil; proto jsem ti nedovolil dotknout se jí.“ (Gn 20,6)

Bůh zná motivy každého člověka. On je naprosto spravedlivý soudce.

Vidíme, že Bůh dobře věděl o motivech abímeleka, znal jeho srdce, a proto mu zabránil v hříšném jednání. Varoval ho, stejně jako varuje každého z nás.

• Duše, která hřeší, ta umře. (Ez 18,20)
• Mzdou hříchu je smrt. (Ř 6,23)

Nemusíme se spoléhat na nejisté sny, ale máme zde naprosto jisté a spolehlivé Slovo Boží, které nám jasně ukazuje, co je a co není hřích. Které nás úplně stejně jako abímeleka varuje před hříchem. Víme, že Bůh si nepřeje smrt svévolníků, ale varuje nás a volá nás k tomu, abychom poslechli Jeho Slovo a nalezli tak věčný život, který je v Kristu Ježíši.

Abraham se stal kamenem úrazu pro abímeleka. Byl zdrojem jeho problémů – a nejen jeho vlastních, ale problémů celého jeho domu. K Abrahamovu zahanbení a jistě také k abímelekovu úžasu učinil Bůh z Abrahama také nástroj vysvobození:

• „Teď však ženu toho muže navrať, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Nevrátíš-li ji, věz, že určitě zemřeš se všemi, kteří jsou tvoji.“ (Gn 20,7)

Abímelek dostává zaslíbení spojené s varováním. Všimněte si, co mu Bůh říká:

1. Musí vrátit Sáru. Už předtím mu Bůh řekl, že Sára je vdaná a nyní velmi jasně přikazuje, že jí musí vrátit. Ale nejenom to:

2. Musí požádat o modlitby Abrahama. Toto je skutečně šokující. Není to řečeno v našem textu takto přímo, ale je to popsáno jinými slovy. Sám Bůh říká abímelekovi, že i když ho Abraham podvedl, tak je to prorok, který abímelekovi zprostředkuje záchranu od Boha. Bůh tady znovu vyzdvihuje Abrahama.

Kdybych byl na Božím místě v této situaci, tak bych se asi nechtěl k Abrahamovi vůbec znát. Abraham vystupuje jako podvodník a lhář. Abraham je ten, kdo způsobuje problémy gerarskému králi a celému jeho domu. Kdybych už musel zmínit Abrahama, jistě bych to udělal jen tak mimochodem a tvářil bych se přitom tak, jako že ke mně vůbec nepatří. Ale Bůh takto nejedná!

Bůh vyvyšuje Abrahama před očima abímeleka. Je dost možné, že by abímelek Abrahama zabil, kvůli potupě, kterou mu Abraham svým jednáním způsobil. Ale Bůh Abrahama ochránil takovým způsobem, který nám vyráží dech. Ukazuje abímelekovi, že bude závislý na tom, zda se za něj bude Abraham modlit.

3. Pokud by něco z toho abímelek neudělal, tak zemře. A nejenom on, ale s ním všichni, kteří jsou jeho. Když abímelek vyslech Boží slovo, tak na nic nečekal:

• Za časného jitra svolal abímelek všechny své služebníky a všechno jim vypověděl; a ty muže pojala velká bázeň. (Gn 20,8)

Abímelek na rozdíl od Abrahama neřešil, co si o něm lidé pomyslí, či jak bude před ostatními vypadat. Zavolal své služebníky a všechno jim řekl. Mluvil s nimi naprosto otevřeně a reakce těchto lidí nás usvědčuje z naší vlastní lhostejnosti vůči Božímu slovu. Podívejte se na to, jak reagovali! Pojala je veliká bázeň.

Bázeň je zbožný strach. Je to strach, který rozpoznává velikost a svatost Boží a vedle ní hříšnost a nicotnost člověka. Bázeň můžeme dobře vidět na příkladu proroka Izajáše – ve vidění spatřil Panovníka Hospodina sedícího na trůnu a kolem něj anděly, kteří si zastírali tváře a volali: Svatý, svatý, svatý!

• I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ (Iz 6,5)

To je bázeň – člověk padá na tvář k zemi, sklání se před svatým Bohem a hledá spasení. Bázeň nás žene přímo ke Spasiteli, protože dobře rozumíme, že jsme ztraceni a potřebujeme zachránit z bídy svých hříchů. Proto čteme:

• Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť ‚náš Bůh je oheň stravující‘. (Žd 12,28-29)

Ta slova volají nás, křesťany, Boží děti, k tomu, abychom žili před svatým Bohem ve skutečné bázni. Ale v našem textu jsou to pohané, kteří se třesou před Bohem:

• Ty vzbuzuješ bázeň. Kdo před tebou obstojí, když vzplaneš hněvem? (Ž 76,8)

Ano, právě takto poznávali lidé gerarského krále velikého Boha. Pojala je veliká bázeň. Alespoň trochu porozuměli, kdo je Bůh. To nás vede k dalšímu bodu našeho textu a s tím také k další otázce, která se tentokrát týká Abrahama.

2. Prorok nebo zbabělec? (v. 9-13)

Abraham jednal jako pomatenec a jako zbabělec, přesto se k němu Bůh přiznává a označuje ho jako svého proroka. S bázní proto volá abímelek Abrahama:

• Abímelek tedy zavolal Abrahama a řekl mu: „Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá.“ (Gn 20,9)

Abímelek tady morálně převyšuje Abrahama. Jako král země mohl Abrahama za takové jednání nechat popravit. Ale kvůli Božímu slovu ho jenom kárá.

Jak se asi musel Abraham cítit? Jak se cítíme my, když se proviníme vůči druhým, o nichž nemáme příliš valné mínění, a oni nás potom laskavě napomínají? Je to velmi pokořující, ale je to také velmi dobrá zkušenost a je to Boží škola pro nás. Bůh sám nás učí, že máme na prvním místě důvěřovat Jemu samotnému a s tímto postojem pak přistupovat k druhým lidem. Často ale naše reakce připomíná Abrahama:

• Dále se abímelek Abrahama otázal: „Co tě k tomu mělo, že jsi udělal takovou věc?“ Abraham odvětil: „Řekl jsem si, že na tomto místě určitě není bázeň Boží a že mě kvůli mé ženě zabijí.“ (Gn 20,10-11)

Abraham se snaží nějak ospravedlnit své jednání – a vinu hází na druhé. Všimněte si, čím bylo jeho jednání motivováno:

1. Předsudky. Abraham si řekl, že tito lidé nemohou znát Boha ani žít v bázni Boží a proto se rozhodl, že jim bude lhát. Měl svou vlastní představu o tom, jak to bude vypadat v zemi, do které jde a podle této představy se zařídil.

Boží slovo nás varuje před předsudky. Je to vlastně vynášení soudu nad druhými lidmi bez toho, abychom poznali pravdu. Předsudky nás přivádějí k tomu, že se z nás stávají soudci, kteří posuzují nesprávně (Jk 2,1-4).

2. Strach. Zatímco abímelek a jeho lidé se třásli před Bohem a jeho soudem, tak Abraham se třásl před lidmi. To je skutečně smutné. Měl strach o svůj život, ale jak se zdá, tak ho vůbec netrápil život jeho manželky Sáry. A už vůbec se nebál toho, jak se na celou věc bude dívat Bůh. A tak se snaží ze všeho se vymluvit.

• „Ona také vskutku je má sestra; je to dcera mého otce, ale ne dcera mé matky; stala se mou ženou. Když mě Bůh po odchodu z otcova domu nechal bloudit, řekl jsem jí: ‚Prokazuj mi toto milosrdenství: na každém místě, kam přijdeme, říkej o mně, že jsem tvůj bratr‘.“ (Gn 20,12-13)

Abraham svádí své selhání na druhé – už se snažil to svést na gerarské, když jim vysvětloval – velmi paradoxně – že nemají bázeň Boží a nyní se to snaží hodit na samotného Boha. Musím tady udělat jednu poznámku, která se týká Ekumenického překladu. Slovo Bůh je v hebrejštině EL. V množném čísle se to řekne ELOHÍM. Toto slovo se obvykle používá pro překlad slova Bůh. Více než tisíckrát to je přeloženo jako Bůh s velkým B. Na tomto místě se překladatelé rozhodli, že napíšou bohové. Nechápu proč – z mnoha překladů, do kterých jsem se díval, se jenom jeden jediný další překlad přiklonil k tomu, přeložit toto slovo jako bohové. Všechny ostatní (nejméně 20 dalších) zde mají slovo Bůh. Takže si to klidně doma přeškrtněte a přepište. Rozumějte mi dobře – nechci vám radit, abyste přepisovali Boží slovo, to rozhodně ne, ale na tomto místě jsem přesvědčený o tom, že se překladatelé zmýlili a dělají z Božího přítele skutečného pohana, jímž nebyl. Z 11. a ze 12. kapitoly Genesis opravdu víme, že to byl skutečně Bůh, Hospodin, Jahve, kdo vyvedl Abrahama z Uru. Není žádný důvod, proč by tomu mělo být na tomto místě jinak.

Abraham nikdy nespojoval Boha, kterého uctíval s bohy národů, mezi nimiž se pohyboval. Vzpomeňme si třeba na Abrahamovo vyznání před králem Sodomy:

• Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země… (Gn 14,22)

Mimochodem – také v tomto verši je slovo ELOHÍM a překladatelé neměli problém přeložit ho slovem Bůh jako na většině míst Starého zákona.

Vraťme se k našemu textu a všimněte si, jak se Abraham snaží mlžit. Bůh za to může, protože on mě nechal bloudit. Skutečně to bylo tak?

• I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ (Gn 12,1)
• A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ (Gn 15,7)
• „A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem.“ (Gn 17,8)

Abraham se snaží svalit vinu na Boha. Ale Bůh jedná s Abrahamem s láskou:

3. Spravedlivý nebo svévolník? (v. 14-18)

Před námi je poslední otázka k našemu textu – kdo je v tomto příběhu spravedlivý a kdo je svévolník? Odpověď je, jak se zdá, jasná. Ale Bůh nikomu nestraní a my to nakonec můžeme vidět i v našem příběhu.

• Abímelek tedy vzal brav a skot, otroky a služebnice a dal je Abrahamovi a navrátil mu jeho ženu Sáru. Abímelek také řekl: „Hle, má země je před tebou; usaď se, kde uznáš za dobré.“ (Gn 20,14-15)

Abímelek pokojně vyslechl Abrahamovi výmluvy a potom štědře obdaroval Abrahama. Vrátil mu jeho ženu Sáru a dokonce mu dal svolení usadit se v jeho zemi. To bylo naprosto nečekané a zahanbující. Ukazuje na to na charakter abímeleka, ukazuje nám to na Boží bázeň, která ho zcela přemohla. Sáru očistil přede vším svým i Abrahamovým lidem. Abraham už ji nemusel vydávat za svou sestru, ale mohl se k ní znát také jako ke své manželce.

• Sáře pak řekl: „Hle, tvému bratru jsem dal tisíc šekelů stříbra; to bude pro tebe na zadostiučinění v očích všech, kteří jsou s tebou. Tím vším budeš obhájena.“ (Gn 20,16)

Myslím, že to byla skutečná úleva pro všechny. Taková úleva přichází všude tam, kde dojde k narovnání vztahů, kde dojde k vyjasnění všech věcí, kde jsou skryté věci vyneseny na světlo a lidé v bázni před Bohem hledají řešení. To je něco, co Boží slovo nazývá chozením ve světle:

• Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. (1J 1,7)

Život ve světle je životem ve společenství. Je to život v pravdě, kdy se nemusíme přetvařovat a řešit, co by si druzí pomysleli, kdyby… Je to život bez předsudků, kdy můžeme jeden druhého přijímat takové, jací skutečně jsme. To je opravdu veliká výzva pro všechny křesťany. Takový život není nijak složitý, ale také to není nic snadného, jak jsme to viděli v celé této kapitole knihy Genesis. Takový život totiž znamená veliké oběti a také velikou pokoru. Bůh pokořil Abrahama a on se musel modlit za lidi, o nichž si myslel, že jsou bezbožníci, jejichž jediným cílem je ho zabít.

• I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uzavřel v abímelekově domě každé lůno. (Gn 20,17-18)

Jak uvidíme v následující kapitole, tak Bůh otevřel lůno také Sáry a v gerarské zemi se Abrahamovi a Sáře narodil jejich čtvrtstoletí očekávaný syn zaslíbení – Izák. To byla definitivní tečka za touto velikou lekcí, kterou Abraham dostal. Znovu si totiž můžeme všimnout, že ačkoliv se celý příběh točí kolem abímeleka, tak ten, o něhož zde skutečně jde, je Boží přítel Abraham. Bůh s ním jedná a vychovává ho – stejně jako nás, k podílu na své svatosti.

Dostali jsme se na závěr kapitoly, ale ještě než skončíme, tak bych chtěl, abychom se podívali na nějaké aplikace, které z našeho oddílu vyplývají:

Aplikace

Chybující svatí

Boží slovo nám jasně ukazuje, že Abraham nebyl žádný nadpřirozený hrdina bez jediné chyby nebo bez vady na kráse. Přesto je zván přítelem Božím, přesto ho Bůh učinil praotcem věřících. Znovu ho použil jako svůj nástroj k vysvobození – tentokrát šlo o ženy z králova domu, jimž Bůh uzavřel lůna a změnil to teprve na základě Abrahamovy modlitby.

 Ačkoliv nás Bůh nazývá svatými, tak nejsme ještě svatí ze své podstaty – jsme svatí jenom pro Kristovu prolitou krev, kterou jsme posvěceni. To, že jsme svatí, ještě vůbec neznamená, že bychom byli neomylní, bez chyb, nebo že se nemůžeme dopustit hříchu. Myslím, že můžeme směle prohlásit, že neexistuje hřích, jehož by se křesťan nemohl dopustit. Tím neříkám, že to je v pořádku! Pouze prohlašuji, že křesťan není imunní vůči pokušení ani vůči hříchu.

Někdy jsme hodně skleslí, protože bytostně prožíváme svou vlastní hříšnost – nejenom před svatým Bohem, ale zcela prakticky – ve vlastním hříšném jednání. Cítíme se mizerně a říkáme si, jak jen se můžeme ukázat před Boží tváří. Poskvrnění, špinaví, připadáme si jako vyválení v bahně hříchu. To je skutečná realita křesťanského života a Boží slovo nám ji opakovaně dosvědčuje:

• Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. (1J 1,8)

Je to smutný a zoufalý stav, do něhož nás opakovaně zavádí naše hříšná přirozenost. Hřích, který v nás přebývá, chce znovu získávat vládu nad naším životem. Ale Bůh sám nám dosvědčuje, že tento hřích byl poražen a my už mu nemusíme otročit. Místo toho:

• Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1,9)

Nemusíme na nic čekat, ale máme hned jít ke Kristu. On nás dobře zná. Chceme být jako Adam a Eva v ráji a schovat se před Bohem, protože jsme zhřešili. Ale Bůh to ví. Před ním nemůžeme skrýt vůbec nic. A kvůli tomuto našemu hříchu obětoval svého vlastního Syna, aby nás jeho krev očistila a posvětila. Moji milí, nečekejte na to, až budete cítit nějaké výčitky, nebo až se budete cítit mizerně – kdykoliv zhřešíte, utíkejte hned ke kříži našeho Spasitele. To je jediné místo, kde znovu budete očištěni, kde se vám vrátí váš pokoj i vaše radost.

Někdy si myslíme – selhal jsem a už nemám žádné právo sloužit Bohu. Jak by se mohl takový hříšník jako já ukázat před svatým Bohem. Ale podívejte se na Abrahama. Bůh chtěl, aby se Abraham modlil. Nikoliv spravedlivý abímelek, ale Abraham – se všemi svými výmluvami, se vším zahanbením před Bohem i před lidmi. Toto Boží jednání v nás musí vzbuzovat úžas a spolu s tím také bázeň. Podívejte se na to, jak veliký je tento Bůh! Jen se podívejte na to, kolik milosti nám dává a s jakou láskou nás k sobě přitahuje!

Výmluvy

Svou neposlušnost často zakrýváme výmluvami na všechno a všechny ostatní! A co je nejhorší, často svádíme vinu na Pána Boha – On zapříčinil okolnosti, On nás dostal do takové situace, On nás nechal bloudit, … Ale:

• Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. (1K 10,13)

Bůh nikdy nepřivede křesťana do takové situace, kdy by musel zhřešit!

Vždycky je nějaká další cesta, vždycky je nějaké další řešení. Abraham se bál něčeho, co se nikdy nestalo, a nemáme ani náznak toho, že by se něco takového chystalo. Bůh měl neustále vše pod kontrolou. Naše víra v naprosto svrchovaného Boha nám pomáhá právě v takových situacích, kdy jsme pokoušeni, kdy to vypadá, že se všechno spiklo proti nám, kdy čelíme problémům, těžkostem, nemocím, krizím, sporům v rodině nebo v zaměstnání – ve všech takových situacích pamatujme, že:

• Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. (Ž 34,19)

Bezpečí

Bůh nadpřirozeně ochránil Sáru. Mimochodem – zachránil i Abrahama a nechal ho nést jenom malou část problémů, který si svou zbabělostí nadrobil. Bůh zachránil také abímeleka, když mu ukázal cestu vysvobození.

S Bohem jsme vždy v bezpečí, a to i tehdy, když nám kvůli víře půjde o život. Neexistuje bezpečnější místo, než v Boží vůli, a není méně bezpečnější místo, než mimo Boží vůli. Pán Ježíš nám slibuje:

• Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu. (Žd 13,5)

Kdo k Němu přijde, toho nikdy nevyžene ven (J 6,37) a o takových říká:

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno. (J 10,27-30)

Spasení

Naše hříšnost nemůže zabránit Bohu, aby ostatní lidi přiváděl ke spasení. Možná bychom si mysleli, že Abrahamovo ubohé svědectví musí naprosto odradit abímeleka od Boha, ale Bůh není omezen naším svědectvím. On může všechno použít ke své slávě. To není výzva k hříchu nebo k bezbožnému jednání, ale je to výzva, abychom všechno vložili do rukou toho, který:

• … může zachránit i zahubit. (Jk 4,12)