Správná představa Boží moci

O Bohu nemůžeme mít správnou představu, dokud o Něm nesmýšlíme jako o všemocném a také dokonale moudrém. Ten, kdo si nemůže dělat, co chce a co se mu zlíbí, nemůže být Bůh. Tak jako je Boží vůlí rozhodovat se pro to, co považuje za dobré, tak je i v Boží moci tuto vůli uskutečňovat.

„Boží moc je schopnost a síla, jíž může Bůh uskutečňovat, cokoliv se Mu zlíbí, cokoliv nařídí Jeho neomezená moudrost a pro cokoliv se nekonečná čistota Jeho vůle rozhodne… Jako je svatost krásou všech Božích vlastností, tak právě moc propůjčuje život a čin všem dokonalým vlastnostem Boží přirozenosti. Jak marné by byly věčné úradky, kdyby do nich nevstoupila moc, aby je vykonala. Bez moci by bylo Jeho slitování jen mdlou lítostí, Jeho sliby prázdným zvukem, Jeho hrozby pouhým strašákem. Boží moc je jako On sám – neomezená, věčná, nepochopitelná. Stvoření jí nemůže zastavit, potlačit ani zmařit“ (S. Charnock).

„Bůh promluvil jednou, dvojí věc jsem slyšel: Bohu patří moc“ (Ž 62,12). „Bůh promluvil jednou“, nic víc není potřeba! Nebe a země pominou, ale Jeho slovo zůstává navěky. „Bůh promluvil jednou“ - jak patřičné pro Jeho božskou vznešenost! My ubozí smrtelníci mluvíme často, a přesto nás není slyšet. On promluví jen jednou a hrom Jeho moci je slyšet přes tisícero hor.

• Hospodin na nebi zaburácel, Nejvyšší vydal svůj hlas, krupobití a hořící uhlí. Vyslal své šípy a rozehnal mračna, množstvím blesků je uvedl v zmatek. Tu se objevila koryta vod, základy světa se obnažily, když jsi, Hospodine, zaútočil, když jsi zadul svým hněvivým dechem. (Ž 18,13-15)

„Bůh promluvil jednou.“ Pohleďme na Jeho neměnnou autoritu. „Vždyť kdo v oblacích se může Hospodinu rovnat? Kdo z Božích synů se podobá Hospodinu?“ (Ž 89,6). „Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘“ (Dn 4,35). To se otevřeně projevilo, když se Bůh stal tělem a přebýval mezi lidmi. Malomocnému řekl: „‚Chci, buď čist.‘ A hned byl očištěn od svého malomocenství“ (Mt 8,3). Na člověka, který ležel čtyři dny v hrobě, zvolal: „Lazare, pojď ven!“ A ten mrtvý vyšel. Bouřlivý vítr a rozdivočelé vlny se uklidnily na Jeho jediné slovo. Legie démonů nedokázala odolat Jeho autoritativnímu příkazu.

Boží moc a lidská pýcha

„Bohu patří moc“, a pouze Jemu. Žádné stvoření v celém vesmíru nemá jediný atom moci, dokud mu ho nesvěří Bůh. Boží moc však nelze získat, ani nezávisí na uznání jinou autoritou. Patří pouze Jemu.

„Boží moc je jako On sám - existuje sama o sobě, sama sebe udržuje. Nejmocnější z lidí nemohou přidat ani stín k moci Toho, kdo je všemohoucí. Nesedí na žádném podpůrném trůnu a neopírá se o žádné nápomocné rámě. Jeho dvůr neudržují dvořané ani si nepůjčuje svou krásu od stvoření. On sám je velikým hlavním zdrojem a Původcem veškeré moci“ (Ch. H. Spurgeon).

Veškeré stvoření svědčí nejen o veliké Boží moci, ale také o Jeho úplné nezávislosti na všem stvořeném. Poslechněte si Jeho vlastní výzvu: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřicí šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen…?“ (Jb 38,4-6). Celá pýcha člověka se válí v prachu!

„Moc je také jedno z Božích jmen – „vy uvidíte Syna člověka sedět po pravici Moci“ (Mk 14,62 B21), což znamená po pravé ruce Boha. Bůh a moc jsou pojmy tak neoddělitelné, že jsou zaměnitelné. Stejně jako je Jeho podstata obrovská a nelze ji vymezit prostorem, stejně jako je věčná a nelze ji měřit časem, tak je také všemocná a její činy nelze limitovat“ (S. Charnock).

„Hle, to je jen část jeho cest; zaslechli jsme o něm pouhý šelest, kdo může porozumět hřímání jeho bohatýrské síly?“ (Jb 26,14). Kdo je schopen spočítat všechny pomníky Jeho moci? Dokonce i to, jak se Jeho moc projevuje na viditelném stvoření, je za hranicí našeho chápání, a o to méně jsme schopni pojmout všemohoucnost jako takovou. V přirozenosti Boha je nekonečně více moci, než kolik se jí odráží v celém Jeho díle.

Skrytá moc Boží

„Část jeho cest“ spatřujeme ve stvoření, prozřetelnosti, záchraně. V tom však lze vidět jen „malou část“ Jeho moci. Pozoruhodně o tom hovoří Abakuk 3,4: „v nichž je skryta jeho síla.“ Jen stěží si lze představit něco pompéznějšího, než je obrazotvornost celé této kapitoly, a přesto nic v ní nepřekoná ušlechtilost tohoto výroku. Prorok (ve vidění) spatřil mocného Boha, jak boří kopce a převrací hory, což bychom mohli považovat za úžasný projev Jeho moci. Náš verš však říká, že jde spíše o „skrytí“ než projevení Jeho moci. Co to znamená? Tak nepředstavitelná, tak ohromná, tak neovladatelná je Boží moc, že hrůzu nahánějící otřesy, které způsobuje v přírodě, více o Jeho neomezené moci skrývají, než odhalují!

Nezměrnost Boží moci

Je velmi krásné propojit následující texty: „…kráčí po hřebenech mořských vln“ (Jb 9,8), což vyjadřuje Boží neovladatelnou moc, „…prochází se kdesi po obvodu nebes“ (Jb 22,14), což vypravuje o nezměrnosti Jeho přítomnosti, a „… vznášíš se na perutích větru“ (Ž 104,3), což ukazuje na ohromující rychlost Jeho konání. Toto poslední vyjádření má velký význam. Neznamená to, že „létá“ nebo „běhá“, ale že „se vznáší“, a to právě „na perutích větru“ – na tom nejimpulzivnějším z živlů, co se zmítá v krajní zuřivosti a přežene se kolem s téměř nepředstavitelnou rychlostí, a přesto je pod Jeho nohama, pod Jeho dokonalou kontrolou!

Pojďme se nyní zamyslet nad Boží mocí ve stvoření. „Tvá jsou nebesa, tvá je i země, založil jsi svět a všechno, co je na něm. Ty jsi stvořil jih i sever…“ (Ž 89,12-13). Než může člověk začít s prací, musí mít nářadí a materiál. Ale Bůh začal s ničím, jen svým slovem z ničeho stvořil všechny věci. Rozum to nemůže pochopit. Co Bůh „…řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí“ (Ž 33,9). Pravěká hmota uslyšela Jeho hlas. „I řekl Bůh: ‚Buď …!‘ A bylo …“ (Gn 1). Můžeme zvolat: „V své paži máš bohatýrskou sílu, tvá ruka je mocná, tvá pravice pozdvižená“ (Ž 89,14).

„Kdo z těch, co vzhlížejí k půlnočnímu nebi a hledají příčinu jeho vzniku, kdo z těch, co spatřují jeho pohyblivé zázraky, se dokáže nezeptat: Z čeho byla utvořena mocná nebeská tělesa? Je zvláštní, když si uvědomíme, že byla vytvořena bez materiálu. Vyskočila z prázdnoty. Impozantní uspořádání vesmíru vyvstalo z ničeho. Jaké nástroje použil Nejvyšší architekt, aby ozdobil jeho části takovou mimořádnou krásou a dal celku tak nádherný lesk? Jak bylo to vše propojeno do jedné skvěle vyměřené a vznešeně zakončené struktury? To vše způsobil jediný příkaz. Buď, řekl Bůh. Nic k tomu nedodal. A v mžiku vzniklo skvělé dílo zdobené vší krásou, které dává na odiv nespočetné dokonalosti a uprostřed uchvácených serafů prohlašuje velikou chválu Stvořiteli. ‚Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup‘ (Ž 33,6).“ (James Hervey, 1789)

Zamyslete se nad Boží mocí, která se projevuje v zachovávání. Žádné ze stvoření nemá moc samo sebe zachovat. „Cožpak roste rákos, kde není bažina? Může bez vody vzrůst sítí?“ (Jb 8,11). Člověk i zvíře by zemřeli, kdyby nebylo rostlin sloužících k potravě, a rostliny by uvadly a uhynuly, kdyby země nebyla zavlažována vydatnými srážkami. Proto je Bůh nazýván Zachráncem „lidí i dobytka“ (Ž 36,7). On „… nese všecko svým mocným slovem“ (Žd 1,3).

Ochrana země před prudkostí moře je dalším jasným příkladem Boží moci. Co drží tento bouřlivý živel v původně Bohem určeném prostoru, že setrvává ve svém korytu bez toho, aby zaplavil zemi a zničil níže položené části stvořeného? Pro vodu je přirozené být nad zemí, protože je lehčí, a být přímo pod vzduchem, protože je těžší. Kdo omezuje její přirozené vlastnosti? Jistě ne člověk, ani by to nedokázal. To příkaz jejího Stvořitele ji drží na uzdě: „A řekl: ‚Až sem smíš přijít, ale ne dál; zde se složí tvé nespoutané vlnobití!‘“ (Jb 38,11). Jakým trvalým pomníkem Boží moci je zachovávání světa!

Zamyslete se nad Boží mocí, která se týká vlády. Vezměte si Jeho omezování satanovy zlé vůle. „Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil“ (1 Pt 5,8). Je naplněn nenávistí vůči Bohu a ďábelskou nevraživostí vůči lidem, obzvláště svatým. Ten, kdo záviděl Adamovi v ráji, závidí i nám radost z Božích požehnání. Pokud by bylo na něm, jednal by s námi stejně jako s Jóbem. Seslal by oheň z nebe na plody země, zahubil dobytek, způsobil vichr, aby zbořil naše domy, a pokryl naše těla vředy. Bůh ho však, z toho mála, co lidé mohou znát, brzdí ve velké míře, zabraňuje mu v plnění jeho ďábelských plánů a omezuje ho svými příkazy.

Bůh krotí i přirozenou zkaženost lidí. Strpí jen takové vzplanutí hříchu, aby ukázal, jak strašlivou pohromu způsobil člověk tím, že se odvrátil od svého Stvořitele. Ale kdo si dokáže představit hrůzostrašnou velikost činů, do kterých by se lidé pustili, kdyby Bůh ulevil své ruce s uzdou? „Jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev“ (Ř 3,14-15). Taková je přirozenost každého Adamova potomka. Jaká bezuzdná zhýralost a tvrdohlavá pošetilost by vládla ve světě, kdyby nezasáhla Boží moc a nezavřela před ní protipovodňová vrata. Viz Žalm 93,3-4.

Zamyslete se nad Boží mocí v soudu. Když udeří, kdo dokáže nepodlehnout (viz Ezechiel 22,14). Jak strašlivě se to projevilo při potopě! Bůh otevřel nebeská okna a nechal provalit obrovská zřídla propasti a (vyjma těch, kdo byli v arše) celá lidská rasa, bezmocná před bouří Jeho hněvu, byla smetena. Déšť ohně a síry z nebe zcela zničil města. Farao a všichni jeho průvodci byli bezradní, když na ně Bůh udeřil v Rudém moři. Jak děsivé slovo je v listu Římanům 9,22: „A co když Bůh, ačkoli chtěl projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení?“ (Ř 9,22 B21). Bůh ukáže svou velikou moc na zatracených nejen tím, že je uvězní v podsvětí, ale také tím, že nadpřirozeně zachová jejich těla i duše uprostřed věčných plamenů ohnivého jezera.

Ať se všichni třesou před takovým Bohem. Jednat neuctivě s Tím, kdo nás dokáže rozmáčknout lehčeji, než my mola, je sebevražedné. Otevřeně vzdorovat Tomu, který je oděn všemohoucností, kdo může roztrhat na kusy nebo uvrhnout do pekla každým okamžikem, kdy se Mu jen zlíbí, je největší šílenství. Řečeno tím nejprostším způsobem: Je moudré dbát na Jeho příkaz: „Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem“ (Ž 2,12).

Ať takového Boha vyvyšuje osvícená duše! Divuplná, neomezená dokonalost takové Osoby volá po horlivém uctívání. Jestliže si mocní a slavní lidé nárokují obdiv světa, čím více by nás měla naplňovat úžasem a úctou moc Všemohoucího. „Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti, hrozný v chvályhodných skutcích, konající divy?“ (Ex 15,11).

Ať svatí důvěřují takovému Bohu! On je hoden bezvýhradné důvěry. Nic pro Něj není příliš těžké. Kdyby Bůh šetřil svou mocí a byl ve své síle omezen, mohli bychom si zoufat. Když ale vidíme, že je oděn všemohoucností, není pro Něj žádná modlitba tak těžká, aby ji nemohl vyslyšet, žádná potřeba nesplnitelná, žádná vášeň tak silná, aby ji nepřemohl, žádné pokušení tak mocné, aby z něho nemohl vytrhnout, žádné zoufalství tak hluboké, aby od něj nemohl ulevit. „Hospodin je síla mého života, z koho bych měl mít strach?“ (Ž 27,1 B21).

• „Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen“ (Ef 3,20-21).

Z knihy Střípky poznání Boha.