• Ať ve vás Slovo Kristovo bohatě přebývá se vší moudrostí; učte a napomínejte se navzájem žalmy a hymny a duchovními písněmi, s milostí zpívajíce v srdci vašemu Pánu. (Ko 3,16 KRAL).

To je opravdu nádherné jméno pro Svaté Písmo. Asi si nepamatuji, že bych se s ním setkal někde jinde – „Ať ve vás Kristovo Slovo přebývá.“ Pamatujte, drazí přátelé, že Kristus sám je Slovem Božím, a také pamatujte, že Písma jsou slovem Slova. Jsou „slovo Kristovo“. Myslím, že vám budou o to sladší, když si uvědomíte, že k vám hovoří o Kristu, že On je jejich shrnutím a podstatou, že vás vedou ke Kristu, že ve skutečnosti byla napsána, jak říká Jan ve svém evangeliu, „abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“

Pamatujte také, že Písma k nám vlastně přicházejí od Krista. Každé zaslíbení této požehnané Knihy je zaslíbením Krista, „ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ‚Ano‘. A proto skrze něho zní i naše ‚Amen‘ k slávě Boží.“ Všechna k nám přicházejí skrze Krista; Bůh je k nám promlouvá skrze něj jako Prostředníka. Ano, vskutku, celá Svatá Písma od začátku Genesis po konec Zjevení můžeme považovat za „slovo Kristovo“.

Text nám říká, za prvé, jak přistupovat k Písmům. „Ať ve vás Slovo Kristovo bohatě přebývá.“ A, za druhé, říká nám, jak díky nim prospívat. „Se vší moudrostí; učte a napomínejte se navzájem žalmy a zpěvy a duchovními písněmi, s milostí zpívajíce v srdci vašemu Pánu.“

I.

Za prvé zde tedy slyšíme, jak přistupovat k Písmům – „Ať ve vás Slovo Kristovo bohatě přebývá.“

Aby ve vás mohlo přebývat, nejprve do vás musí vstoupit. Náš text tedy předpokládá, že apoštol zároveň říká: „Ať do vás Kristovo slovo vstoupí.“ To znamená, že ho musíte číst nebo slyšet ho. Když to tak nebude, nebudete vědět, co v něm je. Ale musí tu být něco víc než jeho pouhé slyšení nebo čtení, jelikož někteří slyší Boží pravdu jedním uchem, ale hned ji druhým uchem vypouštějí. A jiní jsou velcí čtenáři, ale zdá se, že čtou jen to, co je na povrchu. Písmena se jim míhají před očima, ale hluboký duchovní smysl nikdy nevstoupí do jejich srdce. Jestli každý den čtete kus Písma, chválím vás za to. Jestli máte zvyk přečíst za nějakou dobu celou Bibli, chválím vás ještě víc. Znám některé, kteří za rok přečtou celou Bibli, jak se na křesťana patří. To je v pořádku, ale i přes to všechno nemusí „slovo Kristovo“ nikdy do čtenáře vstoupit!

Sami víte, jak se děti občas učí své lekce. Bojím se, že na mnoha školách neexistuje žádné skutečné vyučování a vedení – žáci musí jednoduše opakovat to, co při hodinách slyší, bez toho, že by kdy pochopili jejich význam a smysl. A o týden nebo dva později už dávno zapomněli všechno, co se měli naučit! Nedopusťte, aby to tak bylo s naší znalostí Písma – nedopusťme, abychom ho znali jen tak, že budeme schopní nalistovat jeho jiné kapitoly, nebo znát některé pasáže, nebo opakovat všechna jeho slova. Nedopusťte, aby „slovo Kristovo“ jen prošlo okolo vašich dveří nebo jen nahlédlo do vašeho okna! Pavel říká: „Ať ve vás přebývá.“

Znovu tedy říkám, že aby ve vás mohlo přebývat, musí do vás nejprve vstoupit. Musíte skutečně znát jeho duchovní smysl. Musíte mu věřit, žít podle něj, nasávat ho – musíte ho nechat, aby se nasáklo do vašeho nejhlubšího já, tak jako rosa promočila Gedeónovo roucho. Nestačí mít Bibli na polici – je nekonečně lepší mít její pravdy uložené ve vaší duši. Je dobrá věc nosit si váš Nový zákon v kapse – je mnohem lepší nosit si jeho poselství ve svém srdci. Proto se zaměřte na to, aby do vás vstoupilo!

Někteří lidé čtou Bibli tak moc jinak, než jak by četli jakoukoliv jinou knihu! Viděl jsem jednu mladou ženu na palubě parníku, jak se posadila, zcela pohlcená velmi podezřele vypadající knihou. Prošel jsem za ní a prošel jsem před ní, ale ani v nejmenším si mě nevšimla. A najednou jsem uviděl, jak jí z oka stéká slza – věděl jsem, že nečte Bibli – a byl jsem pevně přesvědčený, že čte román. Často si všímám, jak se lidí hluboce dotýkají romány, které čtou, i když většinou to je brak – ale když většina lidí čte Bibli, vypadá to, že chtějí, aby už ten nepříjemný úkol měli za sebou a mohli ji odložit! V některých případech se zdá, že si myslí, že udělali něco velmi důležitého a případného, a to je přitom čtení Bible nijak neovlivnilo, nepohnulo jimi, k ničemu je nerozdmýchalo. A přece, jestli je nějaká kniha, která dokáže rozechvět duši, je to Bible! Jestli ji čteme správně, je to, jako bychom položili své prsty na její nádherné struny, na struny harfy, a hráli na ně tu nejjedinečnější hudbu, jakou žádný jiný nástroj na světě nikdy nedokáže vyloudit! Není žádná kniha, která by k tomu byla tak vhodná jako Bible. Není žádná kniha, která nás tak dobře zná. Není žádná kniha, která je nám tak blízko. Není žádná kniha, která nad námi má tolik moci, jestliže se jí oddáme! A přece, často ji necháváme jen nahlédnout do našeho okna nebo zaklepat na naše dveře, místo toho, abychom ji pozvali, ať vstoupí do nitra našeho srdce a naší duše – a proto postrádáme její moc.

A pak, jakmile do vás Slovo vstoupí, nechejte ho tam zůstat. Nemůžeme říct, že člověk v nějakém domě přebývá, jestli nevstoupil i do jeho nejskrytějších částí, jestli ten dům jen prošel a šel pryč. Člověk, který přebývá v domě, tam zůstává, přebývá, setrvává a je tam neustále. Ach, kéž by v nás „slovo Kristovo“ vždycky přebývalo – v naší paměti, nikdy nezapomenuto! V našem srdci, vždycky milováno! V našem chápání, vždy objímáno vší silou a vášní mysli plně poddané jeho nadvládě! Miluji ten drahý křesťanský lid, který nepotřebuje odkazy na tištěnou stránku, když k nim hovoříte o Božích věcech, jelikož mají pravdu ve svých srdcích. V jejich duších neustálé prýští pramen a to jediné, co potřebují, je zmínit biblické téma, a oni okamžitě začnou hovořit o věcech, na které hleděli a kterých se jejich ruce dotýkaly ohledně Slova života, protože v nich přebývá.

K čemu je dobré pouhé vnější náboženství? Slyšel jsem o některých lidech, kteří se setkali, aby se modlili ohledně jedné věci, ale nemohli se modlit, protože jim biskup neposlal formální modlitbu, kterou se při té příležitosti měli modlit. Myslím, že jestliže byli věřícími v Pána Ježíše Krista, mohlo se jim podařit mluvit s Bohem bez toho, aby nutně měli psaného nebo tištěného průvodce. A jsou mnozí, kteří fantazírují, že nemohou Bohu nabídnout odpovídající modlitbu, pokud ji nemají v knize. A nemohou hovořit o Božích věcech, nebo o nich mohou říct jen velmi málo, protože v nich nepřebývá „slovo Kristovo“. Ach, drazí přátelé, ať ve vás vždycky je, od rána do noci, ať ve vás přebývá jako stálý host vašeho ducha – ne jako pouhý návštěvník, ať ve vás přebývá –

„Ne jako cizinec nebo host,

ale jako dítě doma.“

Dále, příkaz „Ať ve vás Slovo Kristovo bohatě přebývá“ má být něco, čemu se budete věnovat celým svým bytím. Jestliže ve vás přebývá, ať natolik pohltí vaše nitro, že vás zcela naplní. Zatlačit Kristovu pravdu do rohu vaší povahy – naplnit větší část vašeho bytí jiným poznáním a jinými myšlenkami – je ubohým způsobem, jak přistupovat ke „Slovu Kristovu“, které si zaslouží nejplnější pozornost nejlepších schopností, které člověk má. Boží pravda zjevená Duchem svatým je tak vznešená, že její poezie se vznáší na orlích křídlech ještě mnohem výše než i ta Miltonova. Má tak nesmírnou hloubku, že ani olovnice Sira Isaaca Newtona by nikdy nepronikla do jejich hlubin. Bylo potěšením těch největších myslí, když mohly své nejlepší schopnosti věnovat zkoumání jejích nádherných pravd. Drazí mladí přátelé, vy, kdo jste Krista oblékli i jen teprve nedávno, snažně vás prosím, nedopusťte, aby se jiné knihy postavily na vaší polici dopředu, ale Bible ležela vzadu. Nedovolte, aby to bylo tak, že budete většinou číst tyto jiné knihy a jen tu a tam si přečtete malý kousek Písma – ať vždycky stojí na prvním místě. Nejjedinečnější ze všech věd je věda Krista Ukřižovaného; a Bible je učebnicí pro všechny, kdo by se ji chtěli naučit! Jestli jsou jiné druhy poznání užitečné, jsou jako planety – ale poznání Boha, jak se zjevil v Kristu Ježíši, je jako slunce. Ať je právě ono vždycky centrem vaší soustavy poznání; ať se veškerý zbytek toho, co víte, hýbe v podřízenosti a závislosti na té první a nejlepší formě poznání.

Jestli mohu poznat sám sebe a znát mého Spasitele – jestli mohu poznat můj hřích a usmíření, kterým byl odstraněn – jestli mohu poznat mou cestu skrze tento život a mou cestu do věčného života nahoře, budu spokojený, i kdybych znal jen maličko více. Jak rád bych se přehraboval vším možným poznáním. A, ačkoliv „mnohé hloubání unaví tělo“, jak bych se z takové únavy těšil, kdybych jen věděl alespoň tolik, co Šalomoun. Ale bylo by marností, marností a ničím než marností, kdybyste vy a já byli stejně moudří jako Šalomoun, a přece neznali Boží pravdu. Proto „ať ve vás slovo Kristovo bohatě přebývá“, aby naplnilo vaše celé bytí! Ať je obyvatelem, držitelem, pánem a vládcem celého vašeho já!

Ještě jednou. „Ať ve vás slovo Kristovo bohatě přebývá.“ To znamená, nechejte ho, ať je vaším nejbližším a nejznámějším přítelem. Známe ty lidi, kteří žijí v našem domě; ostatní ve skutečnosti neznáme. Když se někdo zeptal pana Whitefielda „Co si myslíte o charakteru toho a toho pána?“ odpověděl: „To nedokáži říct, protože jsem s ním nikdy nežil.“ Ach, ano, to je ten skutečný test! Žít s lidmi je to, co vám umožní poznat, kým skutečně jsou. Stejně tak, jestliže žijete se „slovem Kristovým“, zvláště jestliže ho necháte přebývat ve vás a zůstávat ve vás jako váš neustálý přítel, poznáte ho lépe; a čím lépe ho poznáte, tím více ho budete milovat. V devětadevadesáti příkladech ze sta platí, že jestliže se setkáte s člověkem, který kritizuje Bibli a nachází na ní chyby, můžete si být jistí, že ji nikdy nečetl. Kdyby ji jen četl ve správném duchu, měl by jiný názor. A jestli se někdy setkáte s vyznávajícím křesťanem, který je lhostejný vůči své Bibli, můžete si být jistí, že proti němu povstane v soudu i sám prach na jejích deskách! Ten, kdo Bibli čte, ji vždycky miluje, a ten, kdo v ní hledá, je ten, kdo v ní hledá víc a víc. Mnoho různých věcí je nějakým způsobem fascinujících, ale studium Božího Slova je fascinující do té nejvyšší míry. Když Jeroným přemýšlel o jistém textu, řekl: „Miluji nekonečnost Svatého Písma.“ Často jsem cítil, že bych mohl říct to samé. Bible je kniha, která nemá žádné hranice. Její myšlenky nejsou jako myšlenky lidí, které všechny dohromady váží tak půl unce! Jakákoliv jedna Boží myšlenka dokáže převážit všechny myšlenky lidí. Tato Kniha není knihou za penci, není to kniha za stříbro, není to dokonce ani kniha za zlato – je to kniha, jejíž každý list má nevyslovitelnou hodnotu! Ten, kdo nechá „slovo Kristovo“, aby v něm bohatě přebývalo, vskutku získá bohatství.

Mí drazí přátelé, přál bych si, abyste četli Bibli tak, aby se vám každý v ní zdál jako váš přítel. Chtěl bych, abyste si připadali, jako že jste hovořili s Abrahamem a rozmlouvali s Davidem. Skutečně mohu říci, že jen stěží znám někoho tak dobře jako Davida. Při psaní Davidovy pokladnice (pozn. př.: The Treasury of David – Spurgeonův komentář na knihu Žalmů) jsem rok za rokem pracoval na tom úrodném poli inspirace, v knize Žalmů, takže vás mohu ujistit, že David a já jsme přátelé, kteří se docela dobře znají. A myslím, že o něm vím víc než o jakémkoliv jiném muži, kterého jsem v životě viděl. Zdá se, že znám vrcholky i údolí jeho prožitků a situací, jeho bolestivé a žalostné chyby i milosti jeho ducha. Chci, abyste se tak dobře znali s někým z Bible – s Janem, nebo jestli chcete, s Marií. Seďte s ní u Ježíšových nohou. Nebo Marta – rozhodně vám neublíží spřátelit se s Martou a hodně sloužit, i když nechci, abyste tím byli přetíženi. Ale najděte si své nejlepší přátele v Písmu. Vezměte do svého srdce celé společenství biblických svatých, nechejte je žít ve vaší duši. Nechejte starého Noema, ať tam vjede i se svou archou, jestli se mu chce, a nechejte Daniele, ať přijde i se svým lvím doupětem, pokud se mu bude chtít – a všichni ti ostatní zbožní muži a ženy ze starých časů – vezměte je do svého samého bytí a dobře se s nimi seznamte! Ale, a to především, obzvláště blízce se seznamte s tím, o kom oni všichni mluví, tedy s Ježíšem Kristem, vaším požehnaným Pánem a Mistrem!

Pokud jde o učení zjevená v Bibli, měli byste je mít po ruce. Velkolepé pravdy Božího Slova by vám měly být stejně blízké, jako jsou pro učence jeho zamilovaná klasická díla, jako jsou pro matematika jeho plusy a mínusy, jeho A a jeho X, jsou mu neustále blízko, a dobře je zná. Právě tak byste si měli cenit „slova Kristova“. „Ať ve vás Slovo Kristovo bohatě přebývá se vší moudrostí.“

II.

Ale teď, za druhé, vám řeknu, jak prospívat ze Slova Kristova, jestliže se postaráme o to, aby v nás přebývalo.

Za prvé, usilujte o to, abyste z něj měli prospěch vy sami. „Ať ve vás Slovo Kristovo bohatě přebývá se vší moudrostí.” Ať vám tedy dá moudrost.

Člověk, který dobře studuje svou Bibli, se stane moudrým člověkem. Jestliže ho učí Bůh Duch svatý, věřím, že se stane moudrým i v jiném než jen duchovním smyslu. Každé skotské dítě se učilo knihu Přísloví – byla to jedna z učebnic ve skotských školách – a slyšel jsem, že to byl právě tento způsob vyučování, co pomohlo našim skotským přátelům, aby byli tak bystří. A nedivil bych se, kdyby to tak bylo. Rozhodně jsou nejbystřejšími lidmi, se kterými se asi kdy setkáme. Jak si přeji, aby knihu Přísloví studovali i naši irští přátelé. Kdyby jim to pomohlo být tak klidní jako naši skotští přátelé, mohlo by je to zlepšit bez toho, že by jim to ubralo na jejich přirozeném humoru a vroucnosti srdce. A přeji si, aby i Angličané více četli Bibli. Skutečně mohu říct, že když jsem se setkal s lidmi, ve kterých bohatě přebývalo „slovo Kristovo“, často jsem zjistil, že byli velmi chytří a moudří v běžných věcech.

Pamatuji si na jednoho muže v jisté dílně, který měl mnoho velmi nezdvořilých a hrubých poznámek a nakonec ho umlčel jeden z dělníků, který mu řekl: „Myslím, pane, že o vás hovoří 20. kapitola knihy Přísloví.“ Nevysvětlil, co tím myslí, ale ten muž, kterému to řekl, šel domů, a když si tu kapitolu našel, našel ve třetím verši slova „Každý pošetilec rozpoutává spor.“ Bylo to pro něj jedinečné napomenutí, a bylo tím lepší, že mu trvalo hodinu nebo dvě, než se dozvěděl, co přesně tím napomenutím je. A když dorazil domů a měl čas přemýšlet, mohl si pasáž najít a zjistit, jak moc se ho skutečně týká. Jestliže bude Boží slovo vaším průvodcem i ve věcech doma a v zaměstnání, často budete vykazovat bystrost, která pro vás možná není přirozená, ale která k vám přijde skrze to, že ve vás bohatě a se vší moudrostí bude přebývat „slovo Kristovo“. To je však jen malá část prospěchu, který vám přinese.

Chcete moudrost, kterou byste se mohli řídit a ovládat? „Ať ve vás slovo Kristovo bohatě přebývá.“ Potřebujete něco, co povzbudí přirozeně sklíčeného ducha? „Ať ve vás slovo Kristovo bohatě přebývá.“ Přejete si něco, co uklidní hněvivou mysl, povahu, která se až příliš snadno náhle rozčílí? „Ať ve vás slovo Kristovo bohatě přebývá.“ Máte povolání, kde čelíte velkému pokušení, a toužíte vědět, jak se vyhnout pádu do hříchu? „Ať ve vás slovo Kristovo bohatě přebývá.“ Jste ve velmi těžké situaci? Jste jen stěží schopní vyrovnat se s nároky různých vztahů? „Ať ve vás slovo Kristovo bohatě přebývá.“ Očekáváte, že vás čeká čas ohromného napětí a zkoušek, jaké jste nikdy předtím nezažili? Připravte se na to tím, že necháte „slovo Kristovo, ať ve vás bohatě přebývá.“ Dá vám všemožnou moudrost, díky které budete schopni poplést i lstivost starého hada samotného! V mnoha našich sborech jsme měli celou řadu pevných, moudrých mužů – mužů, „kteří byli schopni rozumět časům a věděli, co má Izrael dělat“ – a stejné množství učených, zbožných žen, skutečných matek v Izraeli. Inu, tito oddaní a smělí křesťané byli vychováni na takovém duchovním masu, jaké vám dnes doporučuji. Byli horlivými studenty Slova Božího; a jestli máme mít následovníky takovýchto mužů a žen, mohou se připravit a vycvičit jen tak, že budou chodit na Univerzitu Písma a získají svůj titul tak, že dovolí „slovu Kristovu“, aby v nich bohatě přebývalo!

Dalším způsobem, jak prospívat ze „slova Kristova“, je snažit se jím prospět druhým. „Ať ve vás Slovo Kristovo bohatě přebývá se vší moudrostí; učte a napomínejte se navzájem žalmy a hymny a duchovními písněmi, s milostí zpívajíce v srdci vašemu Pánu.“ Máme znát Boží pravdu tak, abychom ji byli schopni vyučovat druhé a vzájemně se napomínat.

Za prvé, máme usilovat o dobro našich blízkých tím, že se budeme navzájem vyučovat. Žádný člověk nemůže vyučovat tak velkou kongregaci, jako mám já, a ještě jednotlivě vyučovat každého, jak potřebuje. Tuhle práci musí odvést sami členové sboru. „Slovo Kristovo“ ve vás musí přebývat a musíte se stát společenstvím pro vzájemné vyučování. Každý křesťan by měl podle své schopnosti vykonávat úřad pastora. Ve sboru, jako je ten náš, musí každý z členů dohlížet nejen na vlastní duchovní záležitosti, ale i na blaho druhých. Jak sladce a milostivě mohou ti starší z vás učit ty mladší, jestliže se s nimi podělí o své zkušenosti! Pro každého z nás je zajímavé je slyšet, ale jak moc to může pomoci začátečníkům v božském životě!

A když ke své zkušenosti přidáte to, že budete hovořit o Písmech, která vám byla otevřena – o zaslíbeních, která se ve vašem životě naplnila – o biblických pasážích, které na vaše srdce vložil Duch svatý, který je inspiroval – velmi tak pomůžete druhým křesťanům okolo sebe. Jeden drahý bratr v Pánu mi jednou řekl: „Moc často se mi nestává, že bych se setkal s lidmi, kteří spolu hovoří o Božích věcech. Dokonce, i když se setkám s křesťany, obvykle rozmlouvají o setkání nebo konferenci, které se chystají, nebo o něčem, co je třeba udělat – zdá se, že moc nehovoříme o Ježíši Kristu samotném a o prožívání pravdy a o zármutcích a radostech Božího lidu.“ Přál bych si, abychom o takových věcech hovořili více. Je v pořádku být pro Pána zaneprázdněný,  ale ještě lepší je být ve společenství s Ním. Vy, kdo jste do hloubky vzdělaní v Písmech, byste se měli snažit učit druhé pro jejich dobro.

Jeden ze způsobů, jak se navzájem učit, je zmíněn přímo v našem textu – „žalmy a hymny a duchovními písněmi.“ Jeden učený teolog nedávno zjistil, že žádný hymnus by se nikdy neměl zpívat, pokud není jasně a přímo adresován Bohu a není plný pouze a jedině chvály.  Inu, máme to dnes opravdu výjimečně moudré muže – přinejmenším podle jejich vlastního mínění – ale zdá se, že apoštol Pavel si myslel, že „žalmy a hymny a duchovní písně“ se mají  používat k vyučování a napomínání, stejně jako k Boží chvále! A já si myslím, že žádné učení nebude užitečnější než to, které doprovází správný druh zpěvu! Když káži, často zjistím, že to nejlepší, co mohu ocitovat, je sloka či verš nějakého hymnu – a nemám ani stín pochybností, že verš ze svaté poezie často zasáhne i toho člověka, kterému by jinak zbytek kázání unikl. Jen pomyslete na to, jak hutně lze učit Boží pravdu skrze „žalmy a hymny a duchovní zpěvy“ a jak pravděpodobné je, že si ji lidé zapamatují, když jim takt a rytmus a rýmování pomohou zapamatovat si poklad takové zprávy! Nikdy nezapomenu, co je pokání, když mohu říct:

„Pokání je to, že opustím

hřích, který dřív jsem miloval,

a ukáži, že nad ním truchlím, tím,

abych ho už nedělal.“

Je dobře mít Boží pravdu ve verších, aby ji paměť mohla co nejlépe uchopit a udržet. Snažte se, drazí přátelé, abyste byli tak plní „slova Kristova“ ve všech jeho formách, abyste ho mohli používat za všech okolností. Víte, nemůže z vás vycházet, jestli do vás nejprve nevstoupí. Jestli nedostanete „slovo Kristovo“ do sebe, nebudete moci vyučovat ve svých každodenních hovorech a situacích.

Není zde jen vyučování, má tu být i napomínání. To je něco, čím je velmi složité sloužit moudře. Znal jsem jednoho bratra, který se snažil napomenout jiného, a já cítil, že by bývalo bylo lepší, kdyby to nedělal, protože způsobil jen roztrpčení a zášť. Existuje milostivý způsob napomínání, který nelze praktikovat příliš často. Když jsem začínal kázat, obávám se, že jsem říkával opravdu hodně dost zvláštních věcí – což už teď samozřejmě nedělám – a při jisté příležitosti jsem řekl něco docela překvapivého a, možná, nepříliš moudrého, a jeden znamenitý křesťanský bratr mě chtěl opravit. Nebylo to ale tak, že by přišel a teatrálně na mě udeřil, a tak mě provokoval, abych pohrdl jím i jeho výtkou. Ani neřekl nic, co by mě mohlo dráždit, ale když si všiml, že jsem někde nechal ležet svou Bibli, zabodl do ní špendlík u slov „Zdravé a nepochybné slovo, aby protivník byl zahanben a nemohl o nás povědět nic špatného.“ Když jsem pak byl doma, podíval jsem se na ten špendlík a podíval jsem se na text u něj a řekl jsem si „V čím domě jsem byl naposledy?“ Když jsem si vzpomněl, řekl jsem „Spolehněte se, že to určitě on mi tam zabodl ten špendlík.“ Nikdy jsem se na něj nezlobil! Naopak, vždy jsem mu byl velmi vděčný a vždycky jsem ho miloval a obdivoval. Říkal jsem si: „No, a kdyby za mnou přišel a mluvil se mnou o tom, co jsem řekl, je možné, že býval by mohl ten špendlík bodnout do mě, někam, kam by se mi to rozhodně nelíbilo – ale když mi ho zabodl do Bible, nevadilo mi to.“ A také si všimněte, že si toto napomenutí vděčně pamatuji až do dneška.

Někdy je nejlepším způsobem, jak se napomínat, zazpívat žalm nebo hymnus. Anglikánští duchovní ve starých modlitebnách, když jim ještě bylo dovoleno, aby vybírali hymny, často odstranili mnoho ze špatného vlivu scestného kázání právě moudrým výběrem závěrečné písně či závěrečných veršů. Tu a tam, když jste taktní, můžete ocitovat vhodný verš – jak lidé říkají, „náhodou záměrně“ – a můžete tak připomenout část žalmu, která za vás přesně řekne, co jste možná předtím zpackali! A drahý bratr, který se provinil, toto napomenutí přijme bez toho, že by se kvůli němu rozzuřil. Když se snažíte zhasit svíci, nehaste ji svou neohrabaností, ale vezměte si zlaté zhášítko v podobě žalmu, hymnu nebo duchovní písně – a zatímco ji budete zpívat, budete tak sloužit napomenutím a vyučováním, jak je vaší povinností.

Chci vám tuto pravdu předložit tak, abyste si ji pamatovali, a aby zasáhla srdce vás, drazí přátelé, členové tohoto sboru s více než 5000 duší. Co můžeme udělat, jestliže se všichni nepostaráte jeden o druhého? A jak můžeme kdy pokročit, jestliže kromě kázání nebude probíhat neustálé vzájemné vyučování, které bude moudré, radostné a srdečné – a přijímané v laskavém, milujícím a velkorysém duchu? Bůh vás naplň „slovem Kristovým“, abyste se tak mohli navzájem vyučovat a napomínat!

Ale, nakonec, když v nás přebývá „slovo Kristovo“, prospívá nám ve vztahu k Bohu samotnému, jelikož, konec konců, hlavním cílem našeho zpěvu – hlavním cílem našeho učení a napomínání – musí být Boží sláva! „S milostí zpívajíce v srdci vašemu Pánu.“ Ach, kéž v nás „slovo Kristovo přebývá“ tak bohatě, že budete žehnat Bohu od rána do noci! Kéž tak přetékáte svatými myšlenkami a posvátným poznáním, že vaše celé bytí bude hymnou chvály Nejvyššímu a celá vaše existence bude jedno slavné haleluja! Nemyslím si, že si dostatečně vážíme, kdokoliv z nás, Božího nařízení chvály. Ani si nemyslím, že to tak kdy bude, dokud se „slovo Kristovo“ plně nechopí našich duší.

Říkáte, že jste byli nahoře, abyste se modlili, ale nedostalo se vám žádné útěchy. Chci vám navrhnout – příště, až půjdete nahoru, zazpívejte žalm. „Ach,“ řekne někdo, „snažil jsem se vzbudit v sobě vzbudit naléhavost v přímluvách, ale jde to se mnou nahoru a dolů.“ Chci vám také navrhnout, ať toho na chvíli necháte a začnete chválit Boha. Kolikrát denně Ho chválíte? Myslím si, že se vám daří se o samotě modlit a že byste se styděli, kdybyste se jednou, dvakrát, třikrát nebo i vícekrát denně nemodlili – ale jak často chválíte Boha? A teď, určitě víte, že se v Nebi nebudete modlit – tam to bude jen chvála. Pak tedy nezanedbávejte nutnou část vašeho vzdělání, kterým je „začít s muzikou už tady“. Začnete hned chválit Pána! Mnoho z našich pochyb a strachů by odletělo pryč, kdybychom více chválili Boha. A mnoho z našich zkoušek a problémů by zcela zmizelo, kdybychom začali zpívat a oslavovat milosti, které nám Bůh dává. Sklíčenost ducha, která neustoupí ani po celé noci modlitebního boje, se často podvolí pouhým deseti minutám díkůvzdání před Bohem! Modlitba je stéblem pšenice, ale chvála je jejím klasem. Modlitba je lístek růže, ale chvála je růže samotná, která voní sladce jak ten nejdražší parfém.

Chvalte tedy Boha „žalmy a zpěvy a duchovními písněmi“ a jestli řeknete, že nevíte, jak na to, pak „ať ve vás Slovo Kristovo bohatě přebývá.“ To je věc, která rodí chválu! Z každé knihy Písma pak budou proudit chvály Hospodinu. Z každého zaslíbení vytryskne sonet. Z každé božské pravdy, kterou zakusíte a podle které budete žít, vystoupí duchovní píseň. Celé Boží zjevení je zhuštěnou podstatou chvály – jen mu musíte dát vhodnou příležitost tím, že ho necháte vřít nad ohněm milostí naplněného srdce – a zjistíte, že z něj vystupuje sladký oblak svatého kadidla, přijatelného před Nejvyšším. Proto, milovaní, travte mnoho času se svými Biblemi a nechejte své Bible, ať jsou stále s vámi – k vašemu užitku, k užitku ostatních a ke slávě Boží! Ať se tak stane, pro Kristovo jméno! Amen.

Přeložil Jan Prorok.