Tak jako nikdy dříve roste na Slovensku počet dětí, které mají potíže s učením a chováním. Roste počet dětí, které pravidelně navštěvují psychology a psychiatry. Rádi je vyhledávají i dospělí, kteří jsou v dnešní hektické době přetíženi tímto způsobem života do té míry, že stále obtížněji zvládají svou práci a svůj osobní život. Velkou výhodou člověka křesťana je to, že Pán Bůh mu dal způsob života, který ho chrání před zhroucením se. V čem je ale problém, když vidíme a slyšíme svědectví, jako mnoho křesťanů klesá a padá, a následně vyhledává radu psychologa či psychiatra. Nebylo v moci našeho Boha ochránit tyto křesťany? Zajisté bylo a Pán Bůh nás chce podpírat a podpírá nás v životě. Chce, abychom stáli v životě pevně, jako duby spravedlnosti. Chce, abychom svůj život měli zakotvený v Něm, v pevné skále. Nejednou i tebe zdvihal z prachu, do kterého jsi upadl ať už sám, nebo ti tam pomohli jiní.

Od malička jsme byli vyučováni, že Pán Bůh je všemohoucí a svrchovaný. A právě na to bychom neměli zapomínat, když přijdou problémy života. Když nás práce a svět začnou nutit otáčet se rychleji. Podávat výkony, splňovat více než náš předchůdce v práci, aby to vypadalo, že jsme lepší a výkonnější. Právě tehdy, když vnímáme přílišnou rychlost, bychom měli zpomalit. Ztišit se. Možná riskovat ztrátu úspěchu a prospěchu kvůli záchraně svého života.

Křesťanská skupina Matuzalem v jedné ze svých písní zpívá:

Blázen říká: Bůh není, a celý svět se kolem něj točí. Prý ve víru je budoucnost, ale ten kdo neví, kdy přestat, se zhroutí. Ať budeš barvy míchat, jak chceš, tak nakonec tou výslednou bude vždy šedá. Bez Ježíše vykročit a bez Něho chtít dále žít, se nedá ...

Svět se točí a zrychluje své otáčky, takže nakonec z toho kolotoče vypadnou všichni, kteří tam ochotně sedí a považují to za důležité.

Jaký to mělo smysl? Ta námaha, přizpůsobování, opouštění nám Bohem dané pravdy? Koho hledáme v potřebách života? Ústy Pána Ježíše Krista a v praxi moudrost světa? Sytíme se jí, posloucháme jí, praktikujeme jí? Moudrost světa, světské poznání nemůže pomoci duši křesťana. Apoštol Pavel říká, že moudrost světa je odpad. Pokud to pro tohoto věrného Kristova apoštola nic neznamenalo, proč se my chceme těmito odpadky živit a léčit? Odpověď je jen jedna. A to, že ty křesťane, moudrost světa za odpadky nepovažuješ! A pokud jsou ti lékem pro duši a ducha, nenazývej to Boží pomocí.

V církvi jsou různá setkání, kde se všechny věkové kategorie křesťanů učí komunikovat, vést diskusi, apod. Totéž se učí ve firmách a školách. Svědčí to o špatném směřování ve společnosti, když důležité hodnoty a způsoby chování lidí k sobě, nebyly základem výchovy v rodinách a školách. To, co mělo být samozřejmostí, se teď musí učit. Všechny tyto metody vedou k toleranci vůči všemu, co v konečném důsledku vede k opouštění křesťanských hodnot. Navzdory učení se to není lepší.

Opuštění Hospodina a Jeho cesty vede křesťana k nemoci ducha, duše i těla. Církev se musí způsobu dobrého života učit od Pána Boha, a tento způsob má učit každého nového věřícího tak, aby se i on sám dokázal spoléhat na Ježíše Krista a Jeho pomoc. Aby věděl, že Kristus, který je pravda, chce i z něj udělat člověka, který bude plný Ducha Svatého, a který bude znát Boží vůli a bude ochoten se jí podřídit.

Pokud žena přestala milovat svého manžela, a je rozhodnutá ho opustit, nepomůže její kurz komunikace, když je její srdce nasměrováno špatným směrem. Nepomůže tu ani chození na modlitební skupinku, která se modlí za jejího „zlého muže“. Vždyť ona už ve skutečnosti touží po jiném.

Pokud manžel znevažuje svou manželku před lidmi, když si jí nevšímá, kritizuje jí před dětmi, tak nepotřebuje kurz pro zlepšení efektivní diskuse, aby si rozuměl s manželkou. Ale spíše mu patří slova: Pro tvrdost tvého srdce, milý manželi, je tvá žena smutná. Máš srdce bez Krista.

Pokud někdo napíše vědeckou práci, které věnoval několik let svého života, a kolega mu tu práci ukradne a prezentuje ji jako své dílo, nemůžeme říci, že je to maličkost. „No a co!?“ Pokud jsi křesťan, tak tvoje křesťanství, celá církev padla v očích tohoto okradeného člověka. Těžko ho potom získat pro Krista. Těžko potom bude navštěvovat biblické hodiny.

Církev má něco co svět nemá. Církev má Krista a Jeho lásku. Pokud místní sbor žije v zajetí Jeho lásky, tak v tomto společenství členové nebudou mít problém s komunikací mezi sebou. Pokud to Bůh zapisuje do srdce, je to tam, a nepotřebuješ se to učit. Bůh tě vyučil, uschopnil.

Kristus a Jeho láska je lékem na všechny potřeby člověka, na všechny potřeby církve. Křesťan, církevní sbor, který zná Ježíše Krista a Jeho lásku nepotřebuje kurzy na to, jak komunikovat, vést diskusi a podobně. Ale kde není Kristus a Jeho láska, tam nemůže být ani pravá víra a naděje.

V nesnázích a zklamání kdo pomůže? Víme, že Pán Bůh, ale nechce se nám čekat. Chceme všechno rychle. Žijeme rychle, a tak chceme i rychlé řešení, úlevu. Ale u Boha se mnohdy čeká v ztišení a pokoře svého já. Běžci nemůže chirurg operovat nohu během závodů. A tak Pán Bůh léčí až tehdy, když se mu odevzdáme, když se vložíme do Jeho rukou. Pokud jsi již okusil léčivou sílu Kristových slov, tak tě v budoucnu už nic jiného nemůže skutečně uzdravit – jedině Kristus.

Proč je potom tak mnoho křesťanů nemocných na duchu i duši? Protože uvěřili člověku více než Bohu. Pokud vztahy v církvi nevybuduje Pán Bůh, budou trvat problémy s jednotou a s životem v Kristově lásce. Největší tragédií v církvi je, pokud slovy zvěstuje, ale v praxi nežije podle Ježíšových slov. Pokud členové svým rozumem resp. diskusí docházejí k pravdě, namísto přijímání Bohem dané pravdy (pokud Bohem danou pravdu neznáme, je třeba se modlit o zjevení Boží pravdy). Mnoho problémů, nevyřešených věcí, neupřímnost a polopravdy vedou pouze k napětí a nedůvěře. Láska hasne. Jednota se rozpadá, neboť společenství nelze budovat na lži a sebeprosazování. A to je také důvod, proč se mnozí nezapojují do života církve.

Proč jsou zklamáni pravdou? Ve skutečnosti nejsou zklamáni pravdou, kterou zjevuje Bůh, ale jsou zklamáni lidskou ‚pravdou‘ zanesenou do života církve. Jsou zklamáni, protože tam, kde očekávali spravedlnost, touhu po čistotě, svatosti života, poznali klam a podvolování se světu. Kde čekali Kristovu lásku, tam je jen množství té lidské, která je poznamenaná nadřazeností a relativizováním pravých hodnot. Zklamáni Bohem být nemůžeme. Můžeme být jen zklamáni lidmi, kteří v církvi místo Boží slávy prosazují tu svou. Rčení „kážou vodu, pijí víno“, nemá v církvi místo. Nesme břemena jedni druhých, milujme se, jak o tom mluví Kristus, a pak nepotřebujeme lež, přetvářku a světské kurzy na to, jak spolu vycházet. Vždyť křesťanství není o tom tvářit se jako křesťan, ale být skutečně věřícím v Krista.

Jak pomoci zklamaným lidem?

Modlit se, a hledat způsob přiblížení se, aby nám dovolili mluvit, a pak jim znova, tak jako apoštol Pavel „malovat“ Krista, tu věčnou pravdu nejen před jejich oči, ale před celý jejich život, aby si znovu zamilovali Krista a uvěřili, že Pán Bůh je věrný Bůh, v němž se nelze zklamat. Že je všemohoucí Bůh, jehož Pravda není relativním pojmem měnícím se podle toho, jak nám to vyhovuje. Ne Pán Bůh a Jeho slovo nám nebo světu, ale my se musíme přizpůsobovat Jemu, pokud si chceme říkat křesťané. Nemáme zde na zemi před sebou dlouhý život, takže pokud Krista milujeme, nezpochybňujme svým jednáním Jeho slovo před jinými lidmi tak, že si budou myslet: v Kristově nevěstě pravda není. Na závěr několik veršů, které nás chtějí vést k vystřízlivění, abychom způsob křesťanského života brali vážněji.

• Jako pomatený, který střílí ohnivé šípy a smrtící střely, tak jedná muž, který obelstí bližního a řekne: „Já jsem jen žertoval.“ (Př 26,18–19)
• Ale člověk, byť byl ve cti, nemusí ani noc přečkat; podobá se zvířatům, jež zajdou. To je cesta těch, kdo bláznovství se drží; za nimi jdou ti, kdo si libují v jejich řečech. (Ž 49,13–14)
• Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, … nic mi to neprospěje. (1 K 13)

– Ľubomíra Mervartová –

www.mvt.sk