Pokračujeme ve výkladu první kapitoly listu Efezským. Sinclair Ferguson říká, že z lidského pohledu je list Římanům Pavlovým nejpůsobivějším dílem, zatímco list Efezským nejelegantnějším. Je to skutečně tak. List Efezským je nejenom hluboký list, list, který zasahuje od věčnosti minulé do věčnosti budoucí, ale je to také list, který je nesmírně krásný. Skutečně je elegantní. Je jako umělecké dílo – každý detail je propracovaný, každá část ladí s celkem, a celek zapadá do celkového kontextu, zvýrazňuje ho a oživuje. Každá myšlenka, kterou zde nacházíme, každá věta, výběr slov i jejich skladba, to je symfonie. Celá struktura listu je opravdu nádherná.

List Efezským je dopis církvi o církvi. Když tento list čtete, tak tak vám před očima vyniká nádhera Božího díla. Vrcholem tohoto díla, vrcholem celého stvoření je Kristova nevěsta, církev. To je směr, kterým apoštol vede všechno, co píše efezským křesťanům.

• … [abyste] osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu… (Ef 1,18)

Dnes je před námi pátý verš, který nám nabízí celou řadu úžasných pravd o Bohu, o Kristu, o církvi, i o jednotlivých křesťanech. Při výkladu tohoto verše mějme před očima a ve své mysli právě Kristovu nevěstu, církev. Od prvního verše mluví Pavel o církvi a vede křesťany k tomu, aby pochopili, co je to církev. Jsou to svatí, kteří věří v Ježíše Krista (v. 1), jsou to ti, kteří zakusili a zakoušejí Boží milost a pokoj (v. 2). Církev jsou ti, kdo jsou požehnáni vším duchovním požehnáním nebeských věcí v Kristu (v. 3). Církev jsou ti, kdo byli Bohem vybráni, vyvoleni (v. 4). Kdy se to stalo? Před stvořením světa. Jak se to stalo? V Kristu Ježíši. Proč se to stalo? Aby byli svatí a bez poskrvny před Boží tváří v lásce.

To je církev. Pouhé čtyři úvodní verše – a jaké bohatství nebeských věcí popisují! Pouhé čtyři verše nám stačí na to, abychom dobře viděli rozdíl mezi opravdovým křesťanem a tím, kdo sice ústy vyznává Krista, ale srdcem je daleko od něj – abyste byli svatí a bez poskrvny před Jeho tváří v lásce. Apoštol Pavel napsal Timoteovi o lidech, kteří:

• Budou mít vnější formu zbožnosti, ale její moc jim bude cizí. (2Tm 3,5 ČSP)

• … budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň. (2Tm 3,5 CEP)

Kristova církev jako celek i křesťané jako jednotlivci byli od věčnosti Božím plánem číslo jedna. Všechno, co kdy bylo stvořeno, mělo a má právě tento cíl – slavnou a svatou Kristovu nevěstu. Můžeme dokonce říci, že to je ten hlavní důvod, proč Bůh stvořil všechno ostatní – aby se jednoho dne v celé své nádheře a kráse objevila Kristova nevěsta a byla svatba Beránkova. Jak to mohu říci? V Efezským 1,5 je odpověď. Nejlepší český překlad tohoto verše najdeme u Pavlíka:

• … předurčil nás k přisvojení za syny skrze Ježíše Krista pro sebe podle blahé libosti své vůle… (Ef 1,5 Pavlík)

Bůh nás předurčil… Tady se dostáváme k prvnímu tématu našeho dnešního kázání, k první doktríně, která je obsažená v našem dnešním textu – je to učení o předurčení, o predestinaci. Jeden špatný vtip říká, že když chcete utišit skupinu křesťanů, kteří mezi sebou živě diskutují, tak se jich zeptejte na to, co si myslí o predestinaci – rázem zavládne ticho. Řekl jsem, že to je špatný vtip a skutečně si to myslím, protože jak uvidíme dneska, učení o předurčení je učením, které je plné života, které má ohromný dopad na náš vlastní život a které nám říká veliké pravdy o tom, kdo je to Bůh. 

Hned na začátku si musíme položit důležitou otázku: Ví Bůh opravdu všechno? Před pouhými několika desítkami let se objevilo falešné učení, které tvrdí, že Bůh nezná budoucnost. Označuje se to zvláštním názvem – otevřený teismus. Tohle učení se dostalo i k nám – je prezentované například v knize Dopisy skeptikovy (Postilla 2003) nebo v některých článcích Dana Drápala.

Podle tohoto učení zná Bůh budoucnost jenom rámcově, ale nezná její detaily. Ty totiž vytvářejí lidé svou svobodnou vůlí – a kdyby Bůh věděl, co lidé udělají, tak by již neměli svobodnou vůli. Takže to Bůh vlastně vědět nemůže. Skoro před půl tisíciletím Martin Luther o svobodné lidské vůli řekl: Pokud někdo připisuje svobodné lidské vůli nějaký podíl na spasení, byť i jen sebemenší, nic neví o milosti a Ježíše Krista ještě správně nepoznal. To jsou vážná a tvrdá slova, ale ve světle našeho dnešního textu jim musíme dát za pravdu. Co říká pátý verš Efezským 1? Tak především prohlašuje, že:

Bůh předurčil

V listu Efezským se před námi odhaluje velkolepé Boží dílo. Dílo, které začíná před stvořením světa. Hned dvakrát apoštol Pavel používá ve verších čtyři a pět předložku, která má časový význam – předložku „před“. Před stvoření světa Bůh vyvolil a Bůh také před-určil, tedy předem určil, předem naplánoval, předem vymyslel, naprojektoval.

Pátý verš nám představuje Boha jako nebeského projektanta. Čtvrtý verš nám říká, kdy Bůh projektoval, plánoval, určoval – bylo to před stvořením světa. Pátý verš nám říká, že Bůh naplánoval každý detail. To je totiž význam slova předurčení – přesně vymezit hranici, uložit, pevně stanovit, určit. Toto slovo není třeba nějak složitě vysvětlovat – mluví samo za sebe. Je to slovo, které je zcela výstižné, a to i přes to, že nepatří mezi nejpoužívanější slova v Písmu – je v celém Novém zákoně použito jenom šestkrát a vždy je to Bůh, kdo určuje, je to Bůh, kdo jedná. A právě to je nejdůležitější charakteristika: Bůh nás předurčil k synovství. Je to Bůh, kdo zde jedná. Jedná dopředu, plánuje všechny věci, určuje je předem. Je to Bůh, kdo předem určil, kdo se stane Božím dítětem.

Toto učení je naprosto nepřijatelné pro přirozeného člověka – skutečně je mu bláznovstvím. Pavel o tom jasně mluví, když říká, že se učíme:

• … moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. (1K 2,7)

Zde je opět slovo předurčil. Bůh předurčil věci Boží moudrosti, které se týkají našeho spasení. O něco dále říká, že přirozený (neznovuzrozený, tedy nevěřící) člověk nemůže chápat věci Božího Ducha, nemůže chápat věčné Boží plány (1K 2,14). Ale pro věřící srdce je to jasné a jednoduché. Učení o předurčení společně s učením o nepodmíněném Božím vyvolení nás pokořují. Říkají nám, že záleží na Bohu. On je život, zatímco my jsme jen prach. On je Stvořitel, On je také Spasitel. Žádný člověk nemůže zachránit sám sebe. Jenom u Boha je milost.

Boží předurčení nám ukazuje Boží plán, zatímco Boží vyvolení vysvětluje, jak Bůh tento plán naplňuje. Bůh nestvořil svět s tím, že by nevěděl, co dělá. Bůh je vševědoucí, ví úplně všechno. Není nic, co by Bůh nevěděl, co by Ho mohlo překvapit nebo zaskočit.

• Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane… (Iz 46,10)

Celý kontext Efezským 1,5 odhaluje Boží záměry a plány.

• [Bůh] si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (Ef 1,9–10)

Předsevzal si podle svého plánu… Tato slova nám ukazují, kdo je Bůh. On je vládce nad časem, On je vládce nad historií. On vládne nade vším, co se děje. Má ale vůbec nějaký smysl se o něco snažit nebo o něco usilovat, když Bůh už všechno předem naplánoval? Proč něco řešit, když Bůh už dopředu rozhodl o tom, kdo bude a kdo nebude spasen? Už jsme se touto námitkou zabývali – Boží slovo se jí zabývá:

• Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? (Ř 9,20)

Bůh nám nezjevil tyto ohromné pravdy o vyvolení a předurčení proto, abychom o nich spekulovali, abychom se dohadovali, zda ten, či onen je vyvolen a předurčen, a někdo jiný zase nikoliv. Bůh nám nedal tyto pravdy k tomu, abychom se donekonečna zabývali tím, zda jsme vyvolení nebo ne! Bůh nám tyto úžasné věci zjevil proto, abychom se radovali z Jeho velikosti, abychom chválili slávu Jeho milosti (v. 6), abychom v těchto pravdách nalezli pokoj a ujištění. Naše hříšná mysl chce spekulovat o těchto věcech, ale je to omezená mysl a před námi jsou Boží pravdy, které daleko přesahují naše chápání. Nejsme schopni je pojmout. Jediné, co schopni jsme, je zahlédnout záblesk jejich slávy a tato sláva nás má naplňovat úžasem, vděčností, radostí, pokojem, důvěrou a láskou k našemu Spasiteli. Jak nás Bůh předurčil?

Skrze Ježíše Krista

Věřícím v Ježíše Krista (v. 1), milost a pokoj od Pána Ježíše Krista (v. 2). V Kristu jsme obdařeni vším duchovním požehnáním (v. 3), v Něm jsme byli vyvoleni před stvořením světa (v. 4) a skrze Něj jsme byli předurčeni k adopci, k přijetí za syny (v. 5). Kristus je tím, na koho se máme soustředit!

Mimo Krista nemáme nic. Všechno, co máme, všechno, co získáváme od Boha, co k nám od Boha přichází, je spojené s Kristem. On je tím ústředním bodem celého Božího zjevení. Neexistuje předurčení, které by šlo mimo Krista, neexistuje člověk, který by byl vyvolen a nebyl v Kristu. Nikdo nebyl, a nikdy nebude spasen mimo Krista. Nikdy se nikdo nestane Božím dítětem bez Krista. Bez Krista není žádné duchovní požehnání, mimo Krista není žádné vyvolení, bez Krista není žádné přijetí za syny. Ale koho Bůh předem určil, aby přijal podobu Božího syna (Ř 8,29-30), ten byl v Kristu vyvolen a takový člověk musí také uvěřit, činit pokání a žít svatým a bezúhonným životem před Boží tváří v lásce.

Jestliže nás Bůh vyzývá k tomu, abychom činili pokání a věřili evangeliu, potom to musíme dělat. A pokud to neděláme, tak se bouříme proti Bohu. Nemůžeme dojít ke spasení bez víry v Ježíše Krista. Nemá smysl řešit otázku předurčení, pokud nechci přijít ke Kristu. Ale nikoho z těch, kdo k Němu přijdou, nevyžene ven (J 6,37). A každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen (Ř 10,13). Toto je prostý fakt evangelia.

Efezským 1,5 nás vede za oponu evangelia a ukazuje nám, jak hluboké, jak mocné a jak slavné evangelium je. Ukazuje nám, že evangelium je cele a jedinečně zakotveno v samotném Bohu, je jím připraveno, je jím zajištěno, a bude Bohem dovedeno až do konce.

• [Kristus] byl jako beránek bez vady a bez poskvrny předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. (1Pt 1,19–20)

• Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila. (Sk 4,27–28)

Zde můžeme vidět, jak se Boží předurčení spojuje s lidským jednáním. Bůh nenutil Piláta, Heroda, velekněží ani Izraelce k tomu, aby ukřižovali Krista. Oni to udělali sami, ze své vůle – ze své svévolné vůle. Přesto to bylo něco, co Boží vůle předem určila a Boží ruka takto vykonala. Bůh naplánoval spasení skrze Krista. Předem vyhlédl, určil a vyvolil ty, kdo skrze Krista uvěří, Kristovu nevěstu, která bude Kristovou obětí na kříži vykoupena, očištěna a Jeho krví bude posvěcena pro svého ženicha.

Pro sebe

Dvě slovíčka v originálním textu se překladatelům ekumenické Bible podařilo rozpustit v ostatních slovech – Bůh nás předurčil k adopci skrze Ježíše Krista pro sebe. Minule jsme si říkali, že řecký tvar slovesa vyvolit v sobě zahrnuje myšlenku „sám pro sebe“. V pátém verši je u předurčení výslovně napsáno, že Bůh nás předurčil pro sebe! Je to jinými slovy totéž, co je řečeno ve čtvrtém verši – abychom byli svatí a bez poskrvny před Jeho tváří v lásce.

Bůh, původce spasení, nás předurčil k synovství. A slova ‚pro sebe‘ ukazují také na završení celého procesu – Bůh všechny věci dovede až do konce. Učinil je pro sebe a to znamená, že je v celém tomto procesu trvale aktivně zapojený, je přítomný. Když se někdo stane Božím dítětem, tak se to neděje Bohu za zády nebo tak, že by o tom Bůh nevěděl nebo na tom neměl podíl.

Pro sebe také znamená, že nepatříme sami sobě (1K 6,19). Jsme Boží lid, Boží vlastnictví, Boží dílo, Kristova nevěsta.

• … rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu… (1Pt 2,9)

Proto Ježíš říká, že všichni, které mu dává Otec, přijdou k Němu (J 6,37), a když se modlí, říká:

• … dal jsi mu pravomoc nad veškerým tělem, aby všem těm, které jsi mu dal, dal život věčný. … neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, protože jsou tvoji. (J 17,2.9 ČSP)

Ježíš vládne nade všemi a nade vším, ale jako zvláštní dar dostal ty, které Bůh od věčnosti předurčil k přijetí za syny – vyvolené Boží.

Ještě jeden text musím zmínit, protože je spojený s evangelizací a častá námitka proti předurčení je, že toto učení ničí evangelizaci. Pokud Bůh předurčil, kdo uvěří, proč bychom měli kázat evangelium? Jednoduchou odpověď najdeme v Písmu:

• … evangelium je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří… (Ř 1,16)

Aby se člověk stal křesťanem, musí uvěřit. Boží vyvolení zaručuje, že toho člověk bude schopen. Bez Božího vyvolení bychom zůstali i nadále – svou vlastní vinou – mrtví ve svých hříších a přestoupeních. To není Boží problém, že nechceme být zachráněni, ale náš vlastní. To je náš vlastní hřích, že jsme nepřátelští vůči Bohu a zatvrzele odmítáme poslouchat Jeho slovo.

Když byl Pavel v Korintu, zakoušel těžká protivenství – Židé se rouhali Kristu, Pavel musel odejít ze synagogy, útočili na něj i na učedníky, takže se rozhodl, že opustí město. Ale potom měl vidění, v němž mu Pán řekl:

• Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu. (Sk 18,9–10)

V Korintě byli mnozí lidé, kteří patřili k Božímu lidu – tedy k vyvoleným (1Pt 2,9), k církvi, a to i přesto, že to ještě nebyli křesťané, ještě nebyli spasení, ještě neuvěřili v Krista. Ale kvůli nim měl Pavel zůstat v Korintě a kvůli nim měl snášet protivenství. Kvůli nim měl také kázat evangelium.

• A tak tam Pavel zůstal jeden a půl roku a učil je Božímu slovu. (Sk 18,11)

Učení o předurčení dalo Pavlovi jistotu, že kázání evangelia nebude marné. Jak je zjevné z obou listů Korintským, skutečně mnozí uvěřili a stali se křesťany.

Učení o předurčení není brzdou evangelizace, ale naopak motorem, silou, která vede kazatele k tomu, aby vyhlašoval evangelium jasně, srozumitelně a s odvahou, aby zvěstoval Boží slovo s vědomím toho, jak je Bůh velký, mocný, pečlivý a dokonalý, milosrdný a milostivý. Vždyť si:

• … nás předurčil k přisvojení za syny skrze Ježíše Krista pro sebe podle blahé libosti své vůle… (Ef 1,5 Pavlík)