Když se zadívám do lidské duše, vzpomenu si na Hrabalovy povídky "Perličky na dně." Bohumil Hrabal píše dál. V minulých letech patřily jeho knihy k největším zážitkům exilových čtenářských anket. Četla jsem některé a bylo mi smutno, nejen nad osudem Bohumila Hrabala, ale především z osudu čtenářů. Poslední povídka, "Kouzelná flétna," kterou jsem od Hrabala četla ve mně vyvolává touhu napsat pár řádků pro Bohumila a všechny Bohu milé čtenáře příliš hlučné samoty.

Někdy, když vstanu, když procitám z mrákot, bolí mi celá místnost, celá má cimra, bolí mi pohled z okna, děti jdou do školy, lidé jdou nakupovat, každý ví kam má jít, jen já nevím kam bych šel, tupě se oblékám, vrávorám, poskakuji po jedné nohavici, když si natáhnu kalhoty, jdu a holím se strojkem, už kolik let, když se holím, tak se na sebe nedívám do zrcadla, holím se potmě anebo za roh, sedím na židli na chodbičce a zástrčka je v koupelně, bolí mě už i můj vlastní pohled, v očích zahlédnu včerejší opilství, už ani nesnídám a když tak kávičku a cigaretu, tak sedím u stolu, někdy se mi prolomí ruce a několikrát si opakuji, Hrabale, Hrabale, Bohumile Hrabale, tak jsi zvítězil, dosáhl jsi vrcholu prázdnoty ...

... sklápím provinile oči, bojím se lidem podívat do očí, někdy křížím dlaně a nastavuji zápěstí, nabízím ruce, aby mne lidé zatkli a předvedli esenbákům, protože mám pocit viny i z té mé už nehlučné samoty, protože mne bolí nejen eskalátor, který mne unáší do pekel dolů, bolí mne pohledy lidí, stoupajících vzhůru, každý má kam jít, zatímco já jsem dosáhl vrcholu prázdnoty a nevím kam bych šel.

... Tak ten vnitřní monolog pokračuje, ne, už nehovořím sám se sebou, ale tak jako před vyšetřujícím soudcem jsem vyslýchán, všechno co jsem kdy řekl, všechno co jsem kdy udělal, všechno je neustále proti mně, od této chvíle nač jsem byl nucen myslet si myslet, všechno je proti mně.

... A já jsem se styděl, že jsem dosáhl vrcholu prázdnoty hlučné samoty, že jsem dosáhl "konečného neklidu" a že jsem k ničemu, že kdybych dostal nějakou cenu, nějaké vyznamenání za literaturu, že kdybych byl charakter, tak spálím aspoň ten papír, na kterém je potvrzeno, kdo jsem, protože kdybych byl ten, za kterého se mám a za kterého mne mají mí čtenáři, tak bych tam nahoře vzal něžně z ruky té dívky tu její chvějící se kytičku a položil jí pod kopyto koně svatého Václava.

... Ale jak laciné je to pane Hrabale, říci to co Heidegger, že bohové už opustili tento svět, že odešel i Hérakles, i Prométheus, krásně se to poslouchá, pane Hrabale, ale takové obsahy takových vět jsou za korunu šedesát deset dekagramů tlačenky, protože mladý student filozofie, pane Heidegger, dokázal, že staří bohové snad umřeli, ale že se rodí bohové noví, kteří musí zaplatit tak, třeba jen jako uříznuté ucho Vincenta van Gogha, který nepotřeboval mýtů a přesto svým dílem zprůhlednil viditelný svět ...

... a když jsem se posadil, uvědomil jsem si, že ta kouzelná flétna zněla přesně z těch míst, kde se odvíjí vertikální poselství ... Věřím, že vláda lidu věcí Tvých se opět navrátí do rukou Tvých ...

Je mi smutno z Hrabala a je mi líto i anketových čtenářů, protože vím, že je mnoho těch, kteří sami hledají a skupují vlastními skutky bezcenné perličky na dně. Hledají ale nenachází smysl života. Místo nebeského království našli svoji hlučnou samotu, vrchol prázdnoty, konečný neklid. Hrabal je upřimný a svěří se s tím, za co se všichni stydíme, co nechceme vidět, o čem nechceme přemýšlet. Utíkáme světskou prázdnotou nejen před svým Stvořitelem, ale hlavně sami před sebou.

• Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko co má, a koupí ji. (Mt 13:45-46)

Kolik světla nám dává náš Stvořitel, o co víc naděje má dušička, drahocenná perla našeho Spasitele, která pozná vertikální poselství skrze hlučnou samotu nešťastných Bohu milů.

• Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. (Da 12:2)

Strach ze smrti je přirozený, touha po trvalém životě jedny osvobozuje, druhé tato možnost děsí. Existenci Božího soudu se nikdo nevyhne, nestačí přetvářka, ale víra. Kolik povzbuzení nám dává následující dopis čtenářky:

... Já měla tu velkou milost, že mě Bůh zastavil v 58 letech. Teď již 14 let chodím s Pánem, čtu denně bibli, chodím do shromáždění, jsem dítko Boží. Denně si vyprošuji přítomnost samého Pána Ježíše Krista, neb to je jedinné bohatství v mém životě. Jelikož mám čtyři děti, měla jsem s každým problémy. Snažila jsem se jejich bolesti vyřešit vlastními silami, věřila jsem v Boží zaslíbení. Často jsem se obviňovala, že činím z Pána Boha lháře a nevěřím jeho slibům. Trvalo to hodně dlouho, než jsem se plně oddala Pánu Ježíši se vším co mám. Uvěřila jsem, že "věřícím v Boha všechno napomáhá k dobrému." Sami nestačí na všechno chtění, to je milost Boží a tu vloží On skrze Ducha Svatého do lidského srdce.

Dnes, jak se říká mě nic nerozhází nabyla jsem takové vyrovnanosti a klidu, které převyšuje všechna lidská pomyšlení. Již se před ničím nestrachuji, ani před smrtí. Vše beru z Jeho ruky, vše beru v tichosti, bez reptání a s díky.

... Letos jsem potřetí v nemocnici, měla jsem infarkt, zlobí mě štítná žláza, ubývají mi bílé krvinky, mám chatrné srdce a leukemii. Čeká mě operace struny, je to nutné, nic mě však od mého Spasitele neodloučí. On je můj největší lékař. Při mém opakovaném pobytu v nemocnici jsem měla patřičnou literaturu, rádio, magnetofon, tak že jsem se stále posilovala Božím slovem. Nenašla jsem však nikoho, ani jednoho zájemce, kdo by se ke mně připojil. Pravdu jste napsali, že biblická víra je nejtěžší k přijmutí, protože je nejjednodušší k pochopení. Škoda. Zbývá nám jen se bez přestání modlit za celý svět, za obrodu našeho národa.

Jsem klidná, vyrovnaná a na vše a vždy připravená. Zůstávám v modlitbách za Vás všechny. Vaše sestra v Pánu Ježíši Kristu.

- Julie, ČS -