Dlouhý let na palubě China Airlines z Los Angeles do Taipeje, 17,000 km, uběhl snad rychleji než cesta vlakem z Mnichova do Prahy. Hotel Paradise (Ráj) si nás vyzvedl a zmizeli jsme do tmy osvětlené čínskými znaky. Ráno jsme nedočkavě vyrazili do ulic, ale po sedmé hodině nebylo nikde ani živáčka, jen tu a tam cyklista. Padla na nás šeď zašlých omítek, čínské nápisy bez barev a osvětlení a než jsme se třikrát otočili, ztratili jsme orientaci. Vše vypadalo stejně.

Bloumali jsme městem, zase jsme se našli a viděli první monumenty. Půl dne nám trvalo než jsme zahlédli bílou tvář a to při střídání stráží u obrovské sochy Chiang Kajška. Palác s nádvořím velikosti pěti Václaváků, vlastně paláce dva, ten druhý byl teprve ve výstavbě a v čele náměstí stojí Chiang Kajškův maxialtánek s mohutným schodištěm, kde člověk málem padne vysílením a horkem. A tam sedí ON. Ve stínu a chládku schlíple sleduje pár turistů, množství školních dětí a střídání stráží. Cvakají podpatky, metají flinty a slavnostně zaujímají strážné místo. Do hotelu jsme již nedošli a s vypětím posledních sil jsme ulovili taxíka. Ani to nebylo snadné, lidí bylo víc než taxíků. Ještě že jsme měli vizitku hotelu, protože v Taipeji toho anglicky moc nenamluví. Kartičky však fungovaly dobře. Vždy jsme si v hotelu nechali napsat instrukce čínsky, kam se cheme podívat, a oddali se do rukou taxikářů. Z tichého ospalého ranního města se stala prašná pec, mraky lidí, tlačenice vozidel a rámus. To, že se v Jakartě tlačí do dvou pruhů obousměrné dopravy šest aut jedním směrem není nic. Jak je to možné, že se doprava v Taipeii vůbec hýbe za věčné pomoci klaksonů, je naprostá záhada. Nekonečný proud aut, ještě více motocyklistů a lidičkové, kteří tento mumraj řídí, mají přes ústa bílé roušky jako chirurgové v nemocnicích. Jakarta se topí v zeleni, Taipei v betonu a prachu.

Po zkušenostech prvního dne jsme se nemohli dočkat, až zmizíme z města a nastoupíme tůru kolem ostrova. Vyrazili jsme s párem vietnamských Číňanů, majitelů jistě prosperující restaurace ve Švédsku, kteří byli velice milí, pohostinní a zdálo se, že nemohou pochopit, proč nemluvíme švédsky. Jeden den se k nám připojila Miss Austrálie a tím pro nás běloši opět skončili. Další turisté naší výpravy byli Číňané z Filipín. Putovali jsme po budhistických chrámech, kde byl jeden Budha větší než druhý, všichni tlustí a oškliví. Chrámy jsou pestře zdobené, bohové všech barev, černí, rudí, zlatí, růžoví s vyvalenýma očima cenili zuby. Obzvlášť ti rudí vypadali jako z pekla. Měli mohutné černé plnovousy a to je v kontrastu s asijskou skutečností. Číňan má na bradě jeden chlup a když jich má hodně, napočítá jich sotva pět. Rostou mu z bradavice a majitel o ně pečuje. Určitě neuvidí nůžky lazebníka.

Návštěvníků svatých míst je dostatek. Přinášejí bílé, omamně vonící květy, zapalují svazky čmudících špejlí, přinášejí misky s ovocem, květy a jídlem. Před oltářem se neustále uklánějí, pokleknou, pomodlí se a hodí si párem velikých dřevěných »fazolí.« Obě vnitřní strany fazolí jsou popsané budoucností. Když fazole padne plochou stranou jedna dolů a druhá nahoru, je vše v nejlepším pořádku a modlitba bude vyslyšena. Když tahle šance nevyjde, trpělivě se hází znovu a znovu. A člověk si říká, kdo poslouchá modlitby? Fazole nebo fousatí bozi? Večer jsme s radostí zapadli do hotelu u Sun Moon jezera. Dalšího Budhu bychom asi těžko obdivovali.

Ráno, po společné snídani, jsme vyrazili na projížďku po jezeře. Na maličkém ostrůvku čekal svatý patron na šťastná manželství. A pokračovali jsme k dalším Budhům. Tentokrát celých 24 m vysoký a kolem stovky dalších v trochu nadživotní velikosti a tisíce mrňavých, od podlahy po strop, od vchodu k východu. Zdá se, že jsou nějak osobně vlastněni. Každý má svoje okénko a jinak složené ruce a prsty. V tom je symbolika, které my nerozumíme. Kolem procházejí opravdoví mniši a mnišky. Ty byly obzvlášť zajímavé. Na lebce, tam kde normálně začíná pánům pleš, mají vypreparované tři lysinky. Mniši jsou holohlaví, s ocáskem vlasů na temeni.

V Malajsku jsme viděli chrámy pastelových barev, Budhové stojí nebo sedí na podstavcích lotosových květů a stočených hadích těl. V chrámu ležícího Budhy 36 m dlouhý, je budhořadí a každý má kasičku. Vedle kasičky je napsáno, co patron Budha věřícímu splní:

   - nebudeš mít žádné starosti, jen svobodu a bohatství
   - poznáš pravdu a budeš mít dlouhý život
   - budeš úspěšný a budeš mít dobré zdraví
   - budeš mít mír v rodině a získáš bohatství, moudrost a krásu
   - ostatní se nad tebou smilují
   - získáš majetek a vstup do nebe
   - budeš mít štěstí, zdraví a velkou znalost
   - štěstí, chytrost a dobrou budoucnost
   - bohatství, štěstí, slávu
   - silné tělo a vysoké postavení.

Před ležícím Budhou je plno oltáříčků a dvě kola štěstí. Za dvacetník se kolo roztočí a šance čísla od 1 28 přinese budoucnost na předtištěných kartičkách.

Pasteloví Budhové mají ze zlatých lístků na dlaních i chodidlech »stigmata« jako po ukřižování. Budhistické sošky královny nebes s dítětem jsou k nerozeznání od Panenek Marií, i s růžencem. Viděli jsme chrámové pece z cihel, komíny chrlily plameny, ocelové pece na kolečkách čekaly na papírkovou potravu popsanou hříchy. Věřící se před bubáky uklánějí, zapíchnou čmudící špejličky františky do obrovských bronzových váz s pískem a pokračují od jednoho Budhy k druhému. Viděli jsme chrámy s množstvím draků a jiných nestvůr na hřebenech střech, to aby prý zlí duchové nemohli na stavení přistát. Chrámy, velké i maličké, mnohaposchoďové pagody a jiné pohádkové výtvory vykukovaly na místech, kde je člověk nejméně očekával.

Silnice vedou skalnatými horami a zdá se, že je celý Taiwan kamenný. Tisíce penzionovaných vojáků z povolání dobrovolně stavělo dálnici a odvedli pořádný kus práce. Úsek 180 km, který vede napříč ostrovem vytesali ze skal za tři roky. Továrny, malé rodinné podniky pod plechovou střechou, s jeřábem, řadou pil a leštiček, kde se ohromné mramorové kvádry řežou a leští, jsou roztroušené všude.

Příroda je zelená zvláštním způsobem. Nejsou to tropy šťavnaté, ani barevné. Žádná Havaj ani co by jen trochu připomínalo tropickou zeleň Indonésie. Stromy jsou zakrslé jako na horách. Není vidět kytičky, jen místy modré zvonky svlačce na divokých šlahounech, které dusí vše ostatní. Za celou dobu jsme neviděli jedinou zahrádku, jediný trávník. Každý kousek půdy je obdělaný, rýžová pole jsou jako záplaty. V Indonésii rýžová pole obdělávají lidé a buvoli, tady řádí vodní traktůrky. Železný samochod je potopený až po osy kol, ale neuvízne. Sází sazeničky pěkně do řádků, orá dá-li se to tak nazvat, a zůstává za ním fádní kalná plocha.

Uprostřed zavodněných ploch stojí domy, továrny, drůbežárny, chrámy, pagody, cesty a stezky. Vše je pomíchané, dokonce i ojedinělé hrobky stojí uprostřed vodnatých polí. Hroby jsou různých velikostí a vypadají jako oblé vyčalouněné kanape z betonu. Jen se posadit, trochu připomínaly sáně dědy Mráze.

Za celou dobu jsme viděli málo míst, která by esteticky potěšila oko. Vynechám-li stavení pro Budhy, draky, lvy a jiné bubáky, viděli jsme jen pár sádrových »Soch svobody« u mezinárodních hotelů a jediné, co připomínalo pokus o umění bylo něco, co vypadalo jako tři psí maxibobky uprostřed prázdné plochy.

O estetiku, plánování, znečištění vzduchu se prý hodně mluví, ale málo dělá. Je pravda, že není vidět barabizny a slátané přístřešky z vlnitého plechu ani žebráka, ale »kultura bydlení a životního prostředí« nějak chybí. Ošklivost člověk očekává v rozvojových zemích. Taiwan s jeho ekonomickou prosperitou překvapil a zklamal. Všude jsou stavby na jedno brdo. Betonová krychle, ze které trčí železné pruty různých délek, jak to vyjde, tak to vyjde, vše vypadá nedokončené, naházené bez ladu a skladu. Omítka je také zbytečná. Některé budovy stojí samostatně, jiné jsou slepené dohromady. V přízemí je místnost podobná nadměrné garáži. Tam se žije, pracuje, obchoduje, jí a snad i spí. Většina výrobků, které zaplavují svět, vznikají právě v těchto rodinných manufakturách. Nad garáží je další poschodí nebo dvě. Některým domům chybí přední stěna a je vidět rodinný oltář, červená světýlka, zlaté střapce a Budha.

Marně jsme vyhlíželi ohromná moderní průmyslová centra. Viděli jsme několik chemických továren, průmyslových komplexů, ale většina provozů vypadala jako slátaniny brouka Pytlíka. Garážové manufaktury s kupou hadrů či jiného polotovaru a hrstka pilných lidiček. Nemohu si to v hlavě srovnat. Sedmnáct milionů Číňanů, kteří před 40 lety měli prázdné ruce, neoplývali technologií, zkušenostmi ani vzděláním, nemají olejová pole ani jiné suroviny, které by z nich přes noc udělaly ekonomickou velmoc, a stačí vidět jejich zboží v celém světě. Taiwan má jenom pilné pracovité lidi, kteří unikli kulturní revoluci, odhodlaní nepodlehnout rudým nápadům matky Číny.

"Okno do Číny" je další turistická zastávka. Má asi 70 atrakcí obou Čín v měřítku 1:25 s přesnou topografií, bonzajovými stromečky, mechanickými hejblátky a mraky maličkých lidiček. Na fotografiích prý miniatury nejsou k rozeznání od skutečnosti. Dobrodinec, který zbohatl chovem prasat udělal dobrý skutek pro potěšení ostatních. Vyrůstal v chudobě a bez vzdělání. Celá legrace stála asi dva a půl milionů dolarů, ale zdá se, že dlouho nevydrží. Slunce, voda, vzduch dává parádě zabrat, vše obrůstá šedivým mechem. Nejvíc mě překvapila čínská zeď ani ne tak svou mohutností, ale jak se klikatí. Kdyby dobyvatel zmohl jednu, sotva ji přeleze, má před sebou údolí a další zeď. Úplně na zbláznění. Čínskou zeď nebylo možné lidsky zdolat.

Do Hualienu jsme letěli. Letadlo bylo plné japonských turistů a běloši opět žádní. Ještě jsme se neusadili a už jsme stoupali. Stewardi přinesli krabičky pití a sotva je prázdné posbírali, přistáli jsme. Let trval pouhých 25 minut. Letištní plocha je posázena zelenými kopečky, shora naprosto nepostřehnutelnými a v nich jsou připravené stíhačky. Hualiem je přístavní město a zatím jediné působilo průmyslovým dojmem. Bydleli jsme v hotelu ve tvaru archy Noemovy nebo dnešní Queen Mary. Hranatá bedna, kulatá okna, jen přidělat komíny. Viděli jsme první budovu, která aspoň na pohled odpovídala něčemu, co mohl stvořit architekt. Král plastikových pytlíků postavil pět velkých nemocnic. Budovy byly omítnuté, bílé a po vší šedi vypadaly pěkně. V Hualienu bylo nejvíc turistů a cizinců. Potkali jsme německého přístavního architekta, přidala se k nám kanadská paní učitelka, která se rozhodla, že nemůže žít s manželem, který k smrti nerad cestuje, vzala nohy na ramena s tím, že bude učit v Japonsku rok angličtinu. Hned by nás všechny srovnala, ale většina našich spolucestovatelů štěbetala čínsky a instrukce pro nás bílé tváře, byly v mile zkomolené angličtině. Paní učitelka vyžadovala naprosté ticho, leč to se nepovedlo, a pokračovali jsme v neformálním putování dál.

Několikrát nám ukázali domorodé vesnice a lid, ale to byla past na turisty, kde se promenádovaly krasavice havajského vzhledu. Před programem hudby a tanců nabízely zázračné elixíry, které zaručeně odstraní vrásky, vrátí všechny síly a specialitu mužských snů a nadějí jelení parohy a sušené pyje. Kdo je skromnější, může si koupit povzbuzení nařezané na mikroplátky. Podobný sortiment jsme viděli v Hong Kongu, Macau, Singapuru a jistě je k mání i v jiných turistických »lékárnách« Orientu.

Během cesty jsme byli očekáváni a počastováni obědem v několika rodinných podnicích. Pod záminkou, že se ještě kuchtí, nám předváděli ozdoby z korálu a nefritu. Abychom získali důvěru v pravost skvostů, měli jsme odborné poučení. Na korálu, protože je z vody, zůstane kapka vody sedět jako perlička. Z nepravého korálu steče, neudrží se. Pravost nefritu (ledvinec) se zkoumá ohněm a to je dramatičtější demonstrace než kapka vody. Zapalovačem pálili prameny dívčích vlasů, až jsme měli obavy, aby nedošlo k neštěstí. Nefrit pohlcuje teplo, je studený, a vlasy neshoří ani nesmrdí. K této zkoušce stačí i jeden vlas, nejlépe z hlavy plešatého pána, a o turistické veselí je postaráno.

Jedním z největších zážitků je jízda přes Taroko průsmyk. Silnice je vytesaná do skal, strmé stěny, srázy, až se tajil dech. Silnice v té kamenné mohutnosti vypadá jako stezka pro kamzíky. Každou chvíli se sesune štěrk nebo spadne balvan a hned je výprava na pár dnů odříznuta. Zpočátku jsme se lekali, když jsme slyšeli klaxon jako má lokomotiva, ale bylo to nutné. Málokde by projela dvě vozidla, a tak si autobusy hlomozně signalizovaly do zatáček, kdože má přednost.

Taiwan má mnoho sociálních vymožeností. Platy prý nejsou vysoké, ale jídlo je levné, pracující dostávají slevu na veřejnou dopravu, bydlení, mateřskou dovolenou, zdravotní pojištění, příspěvek na školné pro děti. Kromě toho funguje tradiční rodina. Starší mají povinnost se starat o drobotinu a dorost a naopak, odrostlá mládež respektuje starší a stará se o ně na stará kolena. Cílem rodiny je, aby dítě získalo co nejlepší vzdělání. Většina rodin středního postavení má nejméně jednoho studenta v USA.

Do Taipeje jsme se vrátili vlakem. Koleje se kroutí kolem pobřeží. Hory místy vystupují přímo z moře, projíždí se nekonečným množstvím tunelů. Vlaky jsou čisté, pohodlné, s klimatizací, stálou obsluhou jídla a pití. Během tříhodinové cesty prošli uklízeči několikrát a uklidili každý kalíšek či papírek.

Taipej má něco přes dva miliony lidí a je jiná než Hong Kong a Singapur. V muzeu jsme viděli nádherné práce ze slonoviny. Tamní zaměstnanec se dal do našich »služeb« a než jsme se nadáli, odvezl nás do obchodu svého »bratra.« Do ulice bylo hodinářství a vzadu se otevřel pult falešných Rolexů a jiných značek světové pověsti. Podlehli jsme bez mučení a doufáme, že lupiči poznají, že nestojíme za námahu. Je zajímavé, jak jsou lidé všímaví, klamaný svět nám dává komplimenty.

Prošli jsme tržnice, muzea, paláce, nakoukli do obchodních domů a bylo všeho plno. V hotelech jsem se cítila jako matka hrdinka. Personál, obzvlášť mužský, jen mručel obdivem, když viděli naše dva synátory. Kluci vypadali v čínském živlu jako obři a já maličká maminka mám tu čest.

Taiwan v nás zanechal smíšené pocity. Něco, co je veskrze čínské, nenápadné, žádný vliv jiných národů ani pocit mezinárodního dění, jen malá zemička, která tropí starosti celému světu. Zvláštní šeď, i když je vše zelené, a nezapomenutelný zvuk cirkulárek cikády, které roznesou vše, co jim stojí za potravu. Jedna z mála zemí, kde nikdo nenatahuje ruce a nepronásleduje turisty, kde nikdo neočekává zpropitné, drobné se vrací do poslední mince. Zdá se, že jsou to lidé poctiví, vše je dobře organizované. Žádné zbytečné čekání, zdržování či přehrabávání zavazadel.

Taxíky levné, hotely dobré a za rozumné ceny. Stejně tak jídlo bylo levné, ale neobjevili jsme žádné hody. Vše bylo domácké, a tak jsme spíš přežívali. Konečně se mi dostalo zadostiučinění, že suverénně nešermuji s čínskými hůlkami. Najím se, ale není v tom lehkost a hravost Číňana. V hotelech nám podávali americkou snídani, vajíčka, slaninu, topinku a také příbor. To, že byly talíře vždy mastné, div nám z ruky nevyklouzly, zachránila podívaná, jak Číňané zápasí s příborem. Hotová katastrofa. Občas hrozilo nebezpečí, že si nožem vypíchnou oko. Vajíčko nechtělo na střence nože odpočívat a tak mezi snahou udržet vajíčko na noži a trefit se do pusy byl neopakovatelný pohled. Nic ve zlém, ale je vidět, že všechno potřebuje cvik.

Taiwan je zvláštní země, má neopakovatelnou atmosféru, které nerozumím, ale myslím si, že bych se tam ještě jednou ráda podívala. Nestudovala jsem literaturu, všechny dojmy jsou subjektivní a ne odborné. Mohu se mýlit, stejně jako z očekávání tajfunových zážitků uprostřed sezony a ani nekáplo.

- kas -