Jak mají křesťané řešit otázku vztahu církve a státu? Budiž nám výchozím bodem třináctá kapitola Římanům. Zaměřme se na definitivní prohlášení o účelu státu.

• Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha,  takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.  Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly.  Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (13,1–7)

Co můžeme vyčíst z listu Římanům 13,1–7?

# 1 Veškerá vládní moc byla zřízena Bohem (13,1)

Tyto verše ukazují, že Bůh má zcela pod kontrolou záležitosti tohoto světa. Neexistuje žádná světská moc, která by nebyla ustanovena Pánem nebe a země. Tato pravda může vyvolat v našich myslích zmatek. Snažíme se totiž obejít pravomoc různých autorit a rozhodovat o tom, která z nich, je vůbec hodna naší ochoty podřídit se.

# 2 Kdo se vzpírá vládnoucí moci, vzpírá se Bohu (13,2)

Je snadné zaměňovat autoritu s osobností. Např. policista, který mě zastavil, nemusí mít nejuhlazenější vystupování; dokonce to může být notorický lhář, zloděj, může mu páchnout z úst, ale nic z toho nemění skutečnost, že jsem porušil zákon, když jsem projel na červenou. Proto má policista v rámci svého zmocnění povinnost udělit mi pokutu nebo rozhodnout o předvolání k soudu. Mojí povinností plynoucí z Božího slova je podřídit se. Pokud se nepodřídím tomuto obzvlášť nepříjemnému státnímu úředníkovi, vzpírám se nejen jeho státem dané autoritě, ale vzpírám se Boží autoritě. Z toho plyne, že zkorumpovaný stát je ustanovený Bohem stejně jako stát dobrý. Nezapomínejme, že Pavel napsal tento dopis věřícím v Římě, v době, kdy byli Židé pod jurisdikcí světské autority římské říše, která se nevyznačovala zrovna dobrotivými skutky a soudy.

# 3 Vláda má právo od svých občanů vybírat daně (13,6)

Američané se vzbouřili proti králi Jiřímu a jeho ostrovní říši, Velké Británii, a svoje jednání ospravedlnili právě tím, že považovali zdanění za hrůzný zločin hodný revoluce. Bez ohledu na to, z kterého úhlu pohledu podobné problémy zkoumáme, nemohu najít biblické opodstatnění pro americkou válku o nezávislost (i když mi to rve srdce). V listu Římanům 13,6 je nadevše jasné, že vláda má právo vybírat daně. A vy a já jsme povinni platit daně, to je Pánův příkaz. Otázka nespravedlivých versus spravedlivých daní je irelevantní.

# 4 Věřící jsou vázáni Písmem, aby ctili a respektovali ty, kteří mají moc (13,7)

Naše odpovědnost vůči světské autoritě jde daleko za poslušnost. Jsme povoláni nejen poslouchat, ale také projevovat úctu a čest těm, kteří jsou v postavení autority. Tato představa se může příčit naší mysli z nejrůznějších příčin, ale nemáme žádný důvod, abychom autority jakýmkoliv způsobem znevažovali nebo zesměšňovali. Jsme vázáni Písmem, abychom svůj nesouhlas vyjadřovali způsobem, který ctí Boha, který je touto mocí pověřil.

Anabaptistická vize

Abychom správně pochopili, co Bible učí ohledně otázky církve a státu, podívejme se do minulosti na postoj anabaptistů. Anabaptisté, nevlastní děti reformace, zastávali ve vztahu mezi církví a státem, střední cestu mezi reformátory a církví Říma. Tím si vysloužili pronásledování z obou stran. Společně s Martinem Lutherem a ostatními reformátory zastávali ospravedlnění pouze vírou. Současně byli zásadně proti římskokatolické církvi, ale s reformátory se rozcházeli právě v chápání vztahu církve a státu. Anabaptisté viděli, že církev má být striktně oddělená od státu.

Autentické křesťanství pevně zastává stanovisko rozličnosti; ne všichni lidé patří do stejné kategorie, pokud jde o záležitosti přesvědčení. Autentické křesťanství chápe lidskou společnost jako jednotlivce různého přesvědčení a různých způsobů myšlení. Neočekává, že v lidské společnosti nalezne jednomyslnost, ale očekává, že tu a tam najde nějaké lidi, kteří klopýtají u téhož kříže, který jiní oslavují (Leonard Verduin, Anatomie hybridu, strana 7).

Anabaptisté věřili v oddělenost církve a státu. Církev i stát považovali za nositele a uživatele meče. Stát má ocelový meč k prosazování zákonů. Církev používá meč církevní kázně, k prosazování svého oprávnění pro exkomunikaci. Stát je tvořen jak věřícími, tak nevěřícími. Víra v Ježíše Krista není podmínkou, aby byl jedinec součástí státu. Oproti tomu pouze těm, kteří vyznávají Krista jako Pána, je dovoleno účastnit se života církve. Anabaptisté nikdy neočekávali, že uvidí skutečně křesťanský stát. Jejich vize a vyznání lépe pochopíme, když si povšimneme, čím se vyznačovali (The Reformers and Their Stepchild; Reformátoři a jejich nevlastní dítě; Verduin):

1. Církev je složena z těch, kteří vyznávají, že věří v Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána.
2. Církev je dobrovolné sdružení vyznávajících věřících.
3. Protože se drželi přesvědčení, že církev sdružuje jen ty, kdo vyznali Krista, nikoli všechny obyvatele žijící v dané oblasti, byli prohlášeni za heretiky.
4. Odmítli myšlenku spásy prostřednictvím křtu.
5. Shromažďovali se mimo místa určená pro bohoslužby.
6. Věřili, že ti, kdo byli pokřtěni jako děti, ale až v dospělosti vyznali víru v Pána Ježíše Krista, by měli být znovu pokřtěni.
7. Považovali za svoji povinnost materiálně pečovat o sebe navzájem.
8. Věřili v princip ostatku pravých věřících, to znamená, že všichni v Kristu budou vždy oddělenou menšinou v nepřátelském světě nevěřících.

Sféra obecné milosti

Anabaptisté věřili, že stát patří do sféry obecné milosti. Obecná milost odkazuje na vztah mezi Stvořitelem a celým lidstvem a na dobrodiní, kterého se celému lidstvu dostává pouze na základě toho, že jsou jeho stvořením a jsou stvořeni k jeho obrazu. Obecná milost nemá naprosto nic společného s tím, zda někdo je nebo není věřícím. Vše pozitivní, co nevěřící v tomto životě zažívají, je důsledkem obecné milosti:

• Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5,43–45)  

Dalším znakem obecné milosti je Boží vláda nebo kontrola lidské společnosti. Je nepopíratelnou skutečností, že lidská společnost je ve stavu hříšné padlosti. Nebýt Boží omezující ruky, náš svět by už dávno upadl do sebezničujícího chaosu nepravosti, kde by vzájemné soužití a sociálně-společenský život nebyl možný. Jistá míra domácího, politického a mezinárodního, víceméně harmonického soužití společnosti, kterou zakouší většina lidstva, je možná jen díky všepřemáhající Boží dobrotě. Dokonce ustanovuje světské vlády a soudy, Boží správce, protože jejich posláním je udržovat společenský řád a slušnost (Philip Hughes, Obecná milost, Evangelický teologický slovník, strana 480).

Světská vláda není křesťanskou institucí, ale institucí, kterou ustanovil Bůh, aby dohlížela na chod a pořádek v padlém světě. Chyba, kterou někteří horliví křesťané prosazovali a prosazují, je snaha nastolit takovou vládu, kde by se mohli angažovat pouze křesťané.

Pokus v Nové Anglii

Puritánská vize pro Ameriku byla snaha vytvořit nový „Izrael“. Na rozdíl od moderních liberálních demokratických hnutí, nebyli puritáni Nové Anglie primárně individualisté, kteří chtěli založit neutrální republiku otevřenou všem náboženským směrům. Spíše se drželi křesťanského společenství, které, jak doufali, pomůže reformovat zbytek světa tím, že se stane „městem na hoře“ založeném na pravém reformovaném učení.

Proto nebyli v rozporu se svými vlastními hodnotami, když pronásledovali své pronásledovatele a odpadlíky. Například baptista Roger Williams byl nucen opustit stát Massachusetts. Později se stal zakladatelem státu Rhode Island, státu, který toleroval různé „denominace“ křesťanů. (Douglas F. Kelly, Vznik svobody v moderním světě; Vliv Kalvína na pět vlád od 16. do 18. století, strana 126).

Ačkoli byla potřeba omezené vlády uznána a ačkoli mělo církevní zřízení ve své kongregační formě oponující episkopálnímu demokratický ráz, puritánská Nová Anglie demokratická nebyla. Ve skutečnosti vládla oligarchie, která reprezentovala sotva deset procent obyvatel. Kdo chtěl v kolonii Massachusetts Bay hlasovat nebo zastávat funkci, musel být „svobodný“, musel být členem církve – a členství vyžadovalo schválení staršími a celým sborem s odkazem nejen na doktrinální vyznání víry, ale také podle chování a „skutků milosti v jeho duši“, podle toho „jak s ním Bůh jedná po jeho obrácení“ (John Warwick Montgomery, Utváření Ameriky, strana 43).

Shrnutí

Jaký je tedy křesťanský pohled na světskou vládu? Níže jsou uvedeny některé osobní myšlenky, které vám mohou pomoci objasnit problém vztahu církve a státu.

1. Neexistuje žádný požadavek, aby byli vůdčí osobnosti státu z řad věřících. Všechny světské vlády a autority slouží Bohu.
2. Obecná milost je podstatou státu, zatímco zvláštní milost je základem církve.
3. Transformace společnosti není v éře Nové smlouvy hlavním programem věřících. Příklad otroctví ukazuje, že věřícímu není přikázáno, aby zrušil otroctví, ale aby ho reguloval, když takovou možnost má. Skutečnost, že uplatnění biblických zásad, jako je kněžství všech věřících, nakonec přivede věřící k bodu zavržení otroctví, nic nemění na tom, že zavržení otroctví není pro věřícího prvořadým úkolem.

• Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu. Víte, že Pán odmění každého, kdo něco dobrého učiní, ať je to otrok nebo svobodný. Vy páni, jednejte s otroky také tak a zanechte vyhrůžek. Víte přece, že jejich i váš Pán je v nebesích, a ten nikomu nestraní. (Ef 6,5–9)

1. Praví věřící budou vždy odlišnou menšinou v nepřátelském světě.

• Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Mt 7,13–14)

To nejlepší, v co mohou věřící doufat, je, že většina společnosti bude projevovat toleranci a sympatie k biblické etice.

1. Úlohou věřících ve společnosti je být solí a světlem.

• Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. (Mt 5,13–14)

Křesťané se mají snažit ovlivňovat společnost a zemi biblickými principy.

1. Víra v Boha Bible nemůže být NIKDY společnosti vnucena. Izraelský národ byl jediný národ, který Bůh přímo vedl a ovládal. Víra byla na Izraeli vyžadována, protože sloužila jako fyzický obraz pravého Božího lidu.

Jak je to tedy s občanskou neposlušností?

„Petr a apoštolové odpověděli: ‚Boha je třeba poslouchat, ne lidi‘“ (Sk 5,29). Máme tedy právo někdy neuposlechnout nařízení vlády? Odpověď je ano, ale kvalifikované ano. Věřící nesmí poslechnut nařízení světské vlády, pokud nařídí něco, co Písmo přímo zakazuje, nebo když mu není dovoleno konat to, co Písmo nařizuje. Teprve za těchto okolností může neposlušnost sloužit Boží slávě. Skutečnost, že já považuji určité omezení rychlosti za směšné, je nepodstatné, a proto je úmyslné překračování rychlostního limitu vzpouru proti Otci v nebesích.