Ať již si myslíte cokoli o tom, jakou bytostí je Otec, budete si totéž myslet i o Synovi a o Duchu svatém. … Otec, Syn a Duch svatý sdílejí stejnou měrou, že jsou „tajemní“ a „nestvoření“. Ani jeden z nich není tajemnější nebo větší měrou nestvořený než jiný. Ovšem abychom se mohli vyjádřit o jejich rozdílnosti, musíme říct, že každá z těchto osob má něco, co s ostatními dvěma nesdílí. Je zřejmé, že toto „rozdílné“ se netýká božské podstaty jako takové, jejíž vlastnosti jsou „nestvořenost“, „tajemnost“ atd. Musíme tedy definovat něco, co je naprosto odděleno od společných rysů těchto tří osob.

Duch svatý, jako zdroj dobrých věcí veškerého stvoření, je spojen se Synem, takže Ducha známe vždy, když známe Syna. Bytost Ducha je rovněž spojena s Otcem, z něhož Duch vychází jako ze zdroje. Znakem identity Ducha jako osoby je toto: Duch je znám podle Syna a se Synem a způsob existence přijímá od Otce.

Syn, který říká, že Duch vychází z Otce skrze něho a s ním, se jeví jako jedinečná osoba v tomto ohledu: On sám září jako Syn světlem z Otce, které nemá počátek. Pokud jde o tento znak Syna, nesdílí jej žádným způsobem ani s Otcem, ani s Duchem svatým. Jen Syn sám je na základě tohoto znaku znám jako jednorozený Syn zplozený Otcem.

Bůh Otec, který je nade vše, se jako osoba vyznačuje následujícím: On sám je Otcem. To znamená, že neodvozuje svou osobu od ničeho, co je mimo něj. To je znak, který je vlastní jen jemu.

Když vidí naše mysl Otce takového, jaký je sám v sobě, vidíme současně i Syna, a když přijmeme Syna, neoddělujeme jej od Ducha. Když vyjadřujeme svou víru v Boha, týká se to všech tří osob, přičemž mezi nimi rozlišujeme, čímž ukazujeme na řád, který mezi nimi existuje, ovšem pojímáme je v jednotě, pokud jde o jejich podstatu. Když mluvíme o Duchu, zahrnujeme do svého vyznání i toho, jehož Duch to je. Jak říká Pavel, Duch je Kristův a Boží (Římanům 8,9; 1. Korintským 2,12). Když zatáhneme za jeden konec řetězu, přitahujeme k sobě zároveň i jeho druhý konec. A stejným způsobem, když k sobě přitahujeme Ducha, společně s ním tedy zároveň i Syna a Otce. Když skutečně přijmeme Syna, ten k nám přichází na jedné straně s Otcem a na druhé straně s Duchem. Neboť Syn, který od věčnosti existuje v Otci, nemůže být od něj nikdy oddělen a stejně ani Syna, který přináší všechny věci prostřednictvím Ducha, nemůžeme nikdy oddělit od Ducha. Taktéž když přijmeme Otce, přijímáme současně Syna i Ducha.

V našich myslích nemá žádné místo představa o oddělení či odloučení, jako by mohl být Syn počat bez Otce nebo Duch oddělen od Syna. Způsobem, jakým to nejsme schopni popsat nebo si to představit, jsou tyto tři osoby jedno, a přece se liší. Ovšem jejich odlišnost nikdy nenarušuje jednotu jejich podstaty, přičemž tato jednota neodstraňuje znaky jejich odlišnosti.

Basil z Cesareje, Dopis Řehořovi z Nyssy o rozdílu mezi „Podstatou“ a „Osobou“

Ukázka z knihy Nicka Needhama: 2000 let Kristovy moci, 1. díl  - Doba církevních otců (Poutníkova četba, 2022)