Přednáška proslovená v Ústí nad Labem, květen 2022

Nyní budeme mluvit o tom, jak se teologie nové smlouvy liší od dispenzacionalismu. Odpověď je jednoduchá: liší se v pohledu na Izrael. Budeme tedy hledat v Písmu odpověď na otázku, jak se dívat na Izrael. Podíváme se do Římanům 9, 10 a 11, protože to jsou místa, kde je nejlépe vysvětlen Boží plán s Izraelem.

Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém, že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím. Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen. (Ř 9,1–5)

Tento text popisuje všechny výhody, které měl Izrael a které jiné národy neměly. Obzvláště verš 4, kde se mluví o synovství, i když já bych řekl, kde se mluví o předobrazu synovství, a říkám to kvůli tomu, jak se věci budou dále vyvíjet. Není pochyb, že Izrael má před Bohem zvláštní postavení, ale toto zvláštní postavení se omezuje na starozákonní dobu. Pokusím se vás přesvědčit, že v novozákonní době nemá Izrael před Bohem zvláštní postavení.

Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž „z Izáka bude povoláno tvé potomstvo“, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené. Slovo zaslíbení zní takto: „V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.“ (Ř 9,6–9)

Verš 6 je začátkem celého argumentu. Proč by měl Pavel vůbec připustit, že by to mohlo vypadat, jako kdyby Boží slovo selhalo? Protože jestliže je Izrael Boží lid, tak jako celek odmítl Ježíše Krista. Pavel říká: „Děláte chybu, když dáváte rovnítko mezi fyzický Izrael a duchovní Izrael. Ty dva nelze srovnávat.“ Neboť ve verši 8 říká, že Božími dětmi nejsou fyzičtí potomci. Fyzický Izrael jsou fyzičtí potomci Abrahama. Podívejme se do Galatským 3,29:

Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.

Jestliže věříte v Krista, jste Abrahamovými duchovními potomky. Izrael je Abrahamovo fyzické potomstvo. Římanům 9 nám dává odpověď na to, jak se stát duchovním Izraelem. Domnívám se, že Pavel v tomto oddílu předpokládá, že rozumíte, že fyzický Izrael není pravým Božím lidem. A proto přichází k otázce vyvolení. Velmi často se v diskusi ohledně vyvolení ignoruje začátek 9. kapitoly. Pavel zde popisuje, jak se stát duchovním Izraelem. Nespočívá to ve fyzickém narození do národa Izraele. Bůh si vás musí vyvolit. A tím jsme představili koncept Božího vyvolení. Už jsme to viděli v Deutoronomiu 7, že Bůh vyvolil Izrael, aby byl jeho zvláštním, vyvoleným národem. Ale jde jen o předobraz toho, jak Bůh vyvolí lidi, kteří mají být jeho duchovními dětmi, duchovními potomky Abrahama. Máme tedy fyzický předobraz vyvolení a v Římanům nacházíme jeho duchovní naplnění. Izrael byl vyvolen fyzicky, ale duchovní Izrael je vyvolen duchovně. V našem studiu se nebudeme zabývat vyvolením, soustředíme se na Izrael.

V Římanům 9,22–26 odpovídá apoštol Pavel na otázku, proč Bůh stvořil jednotlivce, které neměl v úmyslu spasit. Pavel právě popsal, že spasení je celé od Boha. Pokud vás nevyvolí, neuvěříte. Pokud však nejste věřící, bude vás volat k zodpovědnosti za to, že jste neuvěřili. Zpět k otázce: Proč by Bůh tvořil někoho, koho nemá v úmyslu zachránit?

Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě – na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. Jak je psáno u Ozeáše: „Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.“ (Ř 9,22–26)

Pavel zde říká, že ti, kdo nebyli vyvoleni, hrají úlohu v životě těch, kdo vyvolení jsou. Uvedu osobní příklad: Pocházím z rodiny s dlouhou katolickou historií. Na maminčině straně to byli Irové, na tatínkovo straně Němci. Ale pokud vím, jsem první věřící člověk v celé rodové linii. Všichni moji předkové na obou stranách byli nezbytní k tomu, abych zde mohl být. Nemohu si připsat zásluhu za své spasení, ale ti, kdo nebyli vyvoleni, moji předci, v mém spasení sehráli úlohu. Tak zde Pavel odpovídá na otázku, proč Bůh stvořil lidi, kteří neuvěří – protože hrají úlohu ve spáse vyvolených. Nemusí to pro ně být pozitivní, ale stejně tuto úlohu mají.

Ve verši 24 Pavel říká, že Bůh zachraňuje nejen ze Židů, ale i z pohanů. To je překvapivá věc. Nepřekvapilo by nás, kdyby zachraňoval Židy, protože historicky jde o Boží lid. Ale ve verši 25 říká, že za svůj povolá lid, který není jeho. Kdo jsou v tomto kontextu oni lidé? Jsou to pohané. Pohané nikdy v žádném smyslu nebyli jeho lidem. Izrael byl jeho lidem historicky od Exodu 19. Problém je, že Pavel cituje Ozeáše 2,1 a 2,25. Pojďme tedy do Ozeáše. To je ta neohmataná kniha ve vašich Biblích. Není to složitá kniha. Jde jen o dějiny Izraele. Ozeáš, prorok, je povolán, aby se oženil s Gomerou, prostitutkou. Ozeáš představuje Boha, Gomera Izrael. Gomera stále odchází za svým chtíčem, zatímco Bůh jí, Izraeli, neustále prokazuje milosrdenství, a to navzdory její (jejich) vzpouře:

Když odstavila Lóruchámu, otěhotněla a porodila syna. I řekl: „Pojmenuj ho Lóami (to je Nejste-lid-můj), neboť vy nejste můj lid a já nejsem váš Bůh.“ (Oz 1,8–9)

Izraelských synů bude však zase jak mořského písku: nikdo je nezměří, nikdo je nesečte. Na místě, kde se jim říká: „Nejste lid můj,“ bude se jim říkat: „Synové živého Boha.“ Synové judští a synové izraelští budou pospolu shromážděni, ustanoví si jedinou hlavu a vyjdou z této země. Veliký bude den Jizreelu. (Oz 2,1–2)

Kvůli své vzpouře se Izrael stal ne-lidem Božím. Avšak někdy v budoucnosti se znovu stanou Božím lidem.

V onen den odpovím, je výrok Hospodinův, odpovím nebesům a ona odpovědí zemi, země pak odpoví obilí, moštu a oleji a ony odpovědí Jizreelu (to je Bůh rozsívá). Vseji jej pro sebe do země, Neomilostněné budu milostiv, těm, kdo Nejsou-lid-můj, řeknu: „Tys můj lid,“ a on řekne: „Můj Bože!“ (Oz 2,23–25)

Toto je nejčastější proroctví v prorocích. Bůh bude soudit Izrael, ale někdy v budoucnu je přivede zpět do své země a způsobí, že budou věřit. Historicky byli Božím lidem, pak je bude soudit a oni přestanou být Božím lidem a pak se znovu stanou Božím lidem. O tom pojednává Ozeáš.

Zpět k Římanům 9. Jak Duch svatý skrze apoštola Pavla vykládá Ozeáše? Kdo je naplněním proroctví, kdo se stane Božím lidem? Pohané. Je nějaká možnost, jak byste došli k tomuto závěru, kdybyste četli jen Ozeáše? Ne. Ale nyní vykládáme to staré očima nového. Pozorujeme, jak Bůh sám vykládá svoje slovo. Může nás to překvapit, ale není to žádná záhada. Písmo zde mluví otevřeně. V Římanům 9 říká Bůh, že se pohané, kdysi ne-lid, stanou jeho lidem, protože církev bude převážně tvořená pohany a ostatkem Židů. Znovunavrácení Izraele na konci času do zaslíbené země je v Novém zákoně zmíněno devětkrát. Ani v jednom případě, kdy se mluví o naplnění, však nejde o doslovné naplnění. Vždycky se proroctví naplňuje na duchovním Izraeli. A duchovní Izrael bude vzat do země, která bude trvat věčně. Vidíme tedy, že duchovní Izrael nahradí v Božím plánu fyzický Izrael, a uvidíme, že jen ostatek fyzického Izraele bude součástí duchovního Izraele. Jediný způsob, jak to zjistit, je pozorováním, jak Bůh sám vykládá své slovo.

V Římanům 11,1–6 se nachází rétorická otázka. Pavel se ptá:

Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl. Nevíte z Písma, jak si Eliáš Bohu naříká na Izrael? „Hospodine, proroky tvé pobili a oltáře tvé pobořili, já jediný jsem zůstal, a také mně ukládají o život!“ Jakou však dostal odpověď? „Zachoval jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Baalem.“ A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti. Když z milosti, tedy ne na základě skutků – jinak by milost nebyla milostí.

Pavel vlastně říká: Co jsem já? Na mně snad nezáleží? Jsem Žid a jsem věřící. Ve verši 2 proto říká, že Bůh nezavrhl svůj lid, který si předtím vyhlédl, tedy tu část fyzického Izraele, kterou vyvolil ke spasení. Přestal je zavrhovat a hodlá je spasit. Pak se můžete zeptat: Kolik Izraelců Bůh zachrání? Odpovídá ve verši 5, že „nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti“. To znamená, že v novozákonní době – od letnic do druhého příchodu Krista – vyvoluje Boží vyvolující milost ostatek Židů. Když má někdo malý zbytek koberce, určitě neočekává, že mu vystačí na celý dům. Bůh během novozákonní doby zachrání malý ostatek fyzického Izraele, což znamená, že duchovní Izrael bude většinově tvořen pohany a malým množstvím Židů. Všude, kde mluvím k lidem, i větší skupině, nepotřebuji víc než jednu ruku, abych spočítal přítomné obrácené Židy. Vy všichni jste pravděpodobně pohané a přesně to Písmo říká: Izrael měl svou roli předobrazu toho, co Ježíš vykoná na kříži. Jakmile byla úloha naplněna, Bůh s nimi skončil, kromě zbytku, který vyvolil ke spáse.

Otázka: Už jsi někdy kázal v Izraeli?

Odpověď: Ne, ale rád bych. Když dnes jedete do Izraele, věřících je tam ve srovnání s celou populací velmi málo:

Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí, jak je psáno: „Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.“ A David praví: „Ať se jim jejich stůl stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou, ať se jim oči zatmějí, aby neviděli, a jejich šíje ať je navždy sehnutá.“ (Ř 11,7–10)

Božím plánem je, že Izrael neuvěří. Nyní pojďme do Matouše 13. Ježíš zde odpovídá na otázku, proč mluví v podobenstvích:

Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. A plní se na nich proroctví Izaiášovo: ‚Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘“ (Mt 13,10–15)

Na univerzitě jsem byl součástí hnutí Campus Crusade a pamatuji si, že nás učili, že Ježíš je hlavním učitelem. Hlavní učitel mluvil v podobenstvích, a proto i já bych měl učit v podobenstvích. On ale mluvil v podobenstvích, aby skryl poselství evangelia před Židy, neboť Boží plán je, že jen málo Izraelců uvěří. Izrael fungoval jako předobraz Božího lidu, ale není pravým Božím lidem:

Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry; Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl. Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu, jak je psáno: „Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.“ Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří. (Ř 9,30–10,4)

To je Boží hodnocení Izraele. Hodnocení netvrdí, že mezi nimi nejsou žádní věřící. Víme, že vždycky jsou všude nějací věřící, avšak hodnocení Izraele od exodu po kříž je stále stejné.

Chci tedy snad říci, že klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne! Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost židů. Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co teprve, až se všichni obrátí? (Ř 11,11–12)

O kom se tady mluví? Odpověď je ve verši 5. O zbytku vyvoleném z milosti. Pokušení včíst do tohoto místa, že na konci času se obrátí velké množství Izraele, je velké, ale nepřijatelné. Pavel už popsal, kolik fyzických Židů bude zachráněno. Verš 12 uvádí celkový počet Židů, kteří budou zachráněni. Mluví také o celkovém počtu lidí, kteří budou zachráněni. Nepřináší novou informaci, neboť Pavel už předtím řekl, kolik Židů bude zachráněno.

Otázka: Rozumím tomu dobře, že jde o VŠECHNY ze zbytku?

Odpověď: Ano, verš 12 vysvětluje verš 5.

Vám z pohanských národů říkám, že právě já, apoštol pohanů, vidím slávu své služby v tom, abych vzbudil žárlivost svých pokrevních bratří a některé z nich přivedl ke spasení. Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých! (Ř 11,13–15)

Verš 15 mluví o přijetí evangelia Židy. Kolik Židů přijme evangelium? Pavel na to už odpověděl: zbytek lidu vyvolený z milosti.

Z časových důvodů pojďme k Římanům 11,25–27:

Abyste nespoléhali na svou vlastní moudrost, chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: „Přijde ze Siónu vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost; to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.“

Izrael propadl zatvrzení. Jaká část propadla zatvrzení? Všichni kromě zbytku. To není žádné tajemství, Pavel už nám to řekl. Většina Izraele bude zatvrzena, až do doby, než vejde plný počet pohanů. Mluví o vyvolených mezi pohany. Boží lid je většinou z obrácených pohanů plus ostatek lidu vyvolený z milosti.

Verš 26: „Pak bude spasen...“ Problém je, že to slovo může znamenat dvě věci – týká se buď časového určení, nebo jde o logický důsledek. Moderní překlady nepřekládají tuto větu ve smyslu časového vymezení. Pavel zde totiž nemluví o čase, ale předkládá vysvětlení. Když vyvolení z Židů dojdou k víře, což se týká novozákonního období, a vyvolení z pohanů dojdou k víře, což se týká novozákonního období, tak dostaneme Boží Izrael. Tímto způsobem bude spasen celý Izrael. Pamatujte na to, že Pavel tady shrnuje argument, který začínal v Římanům 9,6: Ne celý Izrael je Izrael, ne celý fyzický Izrael je duchovní Izrael. Potom vysvětluje, jak se stát duchovním Izraelem a kolik fyzických Židů se stane duchovním Izraelem. A potom, když vyvolení z pohanů i z Židů dospějí k víře, dostaneme Boží Izrael. Tento text nemluví o velkém množství Židů, kteří uvěří na konci. Víme to z veršů 28–31. Popisuje, kdy se to stane:

… pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost, tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám. (Ř 11,28–31)

Děje se to „nyní“ (verš 30). Kdy se děje to „nyní“? V novozákonní době, od letnic do druhého příchodu Krista. Je řeč o konci? Ne, je to nyní. Pavel popisuje Boží plán pro fyzický Izrael. Bůh skončil s Izraelem coby fyzickým předobrazem Božího lidu v době Starého zákona. A během novozákonní doby, času naplnění, Bůh zachrání ostatek fyzických Židů – oni jsou však jen malou částí duchovního Izraele. To vše se děje během novozákonní doby.

Otázka: Napadají mě k tomu slova Pána Ježíše z Janova evangelia: „Moje ovce znají můj hlas, jdou za mnou.“ A také, že má ještě ovce z jiného ovčince.

Odpověď: Ano, ty ovce z jiného ovčince představují pohany. Jen jde o to, že těch z izraelského ovčince nebude mnoho.

Otázka: Dalo by se říct, že Bůh Izrael zároveň vyvolil i zatvrdil?

Odpověď: Ano, Bůh vyvolil Izrael jako předobraz, ale zatvrdil je před spasením. Mluví o tom Izajáš 6, který se opakovaně cituje v Novém zákoně.

Otázka: Slova v Římanům 9,22 jsou velmi tvrdá. „Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě…“

Odpověď: Bůh na ty, které nevyvoluje, vylévá svůj hněv, protože nevěří. Bůh se od nás ve svém bytí liší. Určil všechno, než se to stane, a přece není zodpovědný za hřích, který se děje. Jak to může zapadat dohromady, nevím, ale Písmo to jasně říká. Verš 19: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“ Kárá tě, a pokud nejsi věřící, budeš potrestán peklem na věky. Avšak jestliže tě nevyvolil, neexistuje způsob, jak by ses mohl stát věřícím. Oboje je pravda. Bůh je jiný, není jako my. Ale být opravdovým věřícím znamená milovat tohoto Boha, který takto jedná. Nemůžete ho jenom tolerovat, protože byste se tím stavěli na morálně vyšší pozici, než je Bůh, a tam byste nechtěli být.

Otázka: Lité tuto pravdu těžce přijímají.

Odpověď: Ano, milovat našeho Boha, který takto jedná, vyžaduje nadpřirozené působení Ducha svatého. Proto je spasení tak radikální věc.

Otázka: Můžeš vysvětlit, proč je v druhé části Římanům 11,25 zmíněna ta doba?

Odpověď: Mluví o tom, kdy se to všechno stane. Je to otázka času. Od letnic do druhého příchodu. Vyvolení bude ukončeno při druhém příchodu. Po druhém příchodu už nebude spasení.

Otázka: Zní to však, jako kdyby se mluvilo o uzavření éry pro pohany, po které bude následovat období pro Židy.

Odpověď: To ale Pavel neříká. Říká, že propadli zatvrzení, dokud nevejde plný počet pohanů. Kdy skončí zatvrzení Izraele? Až bude zachráněn plný počet pohanů, což je druhý příchod. Pak bude konec. Vypozoroval jsem, že jde o příklad textu, kam je velmi těžké nevčítat argument, který tam není. Když si jej prostě přečtete a odmítnete tam cokoliv vnést, zjistíte, že popisuje časový rámec, kdy budou lidé vyvoleni, což je novozákonní doba. Verše 28–30 pak potvrzují, že jde o časový rámec nyní, nejde o budoucnost. Rozumím tomu tak, že nám ani kontext nedovoluje se domnívat, že jde o nějaký jiný konec.

Otázka: I někteří amilenianisté v tom vidí dobu, kdy se obrátí velké množství Židů.

Odpověď: Ano, souhlasím, ale oni se naprosto mýlí. Dopouštějí se omylu, když do daného textu vkládají argument, který se tam nenachází. Co se týče výkladu Bible, jde o příklad, kdy vykladači nenásledují celý argument. Obvykle začíná diskuse na dané téma v kapitole 11, ale my musíme začít v kapitole 9. Dnešní posluchači však mají velmi malou výdrž. Je těžké udržet jejich pozornost od Římanům 9,6 do 11,31. Jejich reakcí je, že je to příliš hluboké. To si nemyslím, jen je třeba sledovat celý argument.

Pojďme se krátce podívat na alegorii Hagar a Sáry:

Odpovězte mi vy, kteří chcete být pod zákonem: Co slyšíte v zákoně? Čteme tam, že Abraham měl dva syny, jednoho z otrokyně a druhého ze ženy svobodné. Ten z otrokyně se narodil jen z vůle člověka, ten ze svobodné podle zaslíbení. Je to řečeno obrazně. Ty dvě ženy jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sínaj, která rodí děti do otroctví; to je Hagar. Hagar znamená horu Sínaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť žije v otroctví i se svými dětmi. Ale budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je naše matka. Vždyť stojí psáno: „Raduj se, neplodná, která nerodíš, jásej a volej, která nemáš bolesti, neboť mnoho dětí bude mít osamělá, více než ta, která má muže.“ Vy, bratří, jste dětmi zaslíbení jako Izák. Ale jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla, pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní. Co však říká Písmo? „Vyžeň otrokyni i jejího syna, neboť syn otrokyně nebude dědicem spolu se synem svobodné.“ A proto, bratří, nejsme syny otrokyně, nýbrž ženy svobodné. (Ga 4,21–31)

Nejprve říká: „Řekněte mi vy, kdo chcete být pod zákonem…“ Odkazuje na mojžíšovský zákon. Pavel argumentuje: Když přinesete mojžíšovskou smlouvu do doby po letnicích, přinášíte starou smlouvu. A když přinášíte starou smlouvu, přinášíte spasení ze skutků, a proto skončíte v pekle. Dále říká, že Hagar reprezentuje starou smlouvu, Sára reprezentuje novou smlouvu. Protože starou smlouvou je smlouva skutků, může rodit jen děti do otroctví. Jinak se dá říct, že jde o nevěřící. Hagar představuje fyzický Jeruzalém. Sára, která představuje novou smlouvu, kříž, reprezentuje nebeský Jeruzalém. Pavel říká, že ona je naše matka, protože kříž zajišťuje vše potřebné ke spasení, a rodí opravdové milovníky Boha, jimž byly odpuštěny hříchy. Ve verši 27 cituje Izajáše 54,1. V původním kontextu se Izrael stal neplodnou ženou, ale Bůh přichází a z neplodné ženy tvoří plodnou, s nesčetným množstvím dětí. Daný text je použitý jako obraz evangelia, které se dostává k pohanům, vysvětluje novou smlouvu a nová smlouva je většinou pro pohany a ostatek Izraele. Máme zde tedy další příklad proroctví, které mluví o znovunavrácení Izraele do zaslíbené země, ale je to citováno v Novém zákoně, což ukazuje na církev, která je duchovním Izraelem tvořeným většinou pohany. A samozřejmě jsou tito věřící vzati do nové země, která bude trvat navěky, mají věčný život.

To je tedy rozdíl mezi teologií nové smlouvy a dispenzacionalismem v otázce Izraele.

Překlad: Jan Suchý