Myslíte si přátelé, že trojjedinost Božího stvoření končí s předešlými příklady? Čtěme dále Bibli:

• Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. (Jan 8:12)
• ... jeho tvář (Ježíšova) zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý (Mat. 17:2), nebo:
• ... vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce ... (Žalm 84:12)
• ... a kolem trůnu (Božího) duha ... (Zj. 4:3)
• ... nad jeho hlavou byla duha, jeho tvář jako slunce ... (Zj. 10:1)
• ... položil jsem na oblak duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí ... rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. (Gen. 9:13-15)

Před potopou nepršelo, proto lidé poznali duhu až po potopě. Všechny tyto verše zobrazují Boha jako světlo, slunce nebo duhu. Světlo Bůh stvořil hned první den. Světlo v Bibli často symbolizuje pravdu. Proto říkáme vysvětlit, osvětlit, osvěta, svět. Svatý je ten, který je osvícen, znalý pravdy. Od svatého odvozujeme svatbu, svátek, světit atd. Všechna tato slova mají svůj kořen v pravdě, v Bohu, ve světle. Má tedy světlo také trojjedinou povahu jako Boží božství? Musí mít.

Sedm barev duhy, což je dokonale rozložené světlo, určuje sedmerost Ducha svatého, popsaného v první kapitole Zjevení. Číslo sedm se v Bibli vyskytuje 608 krát, a téměř vždy toto číslo symbolizuje dokonalost. Proto v našich pohádkách máme "za sedmero řekami a sedmero horami". Proto pověrčivost přisoudila sedmičce štěstěnu.

Když se světlo rozloží, tak na sedm barev. Všech sedm barev však složíme ze tří základních barev. Číslo tři velmi často v Bibli symbolizuje úplnost. Bůh je úplný v trojjedinosti. Světlo se tedy skládá ze tří základních barev. Červená, modrá a zelená nám v žádaném poměru složí jakýkoliv myslitelný odstín kterékoliv barvy. Tohle si můžete ověřit v kterémkoliv barevném televizoru a televizním projektoru. Televizor promítá na obrazovku jen tyto tři základní barvy. Filtry namíchají už požadovanou barvu. Světlo je tedy opět trojjediné - červené, modré a zelené. Čtvrtá barva je žlutá, to když smícháme červené světlo se zeleným. Pátá barva je sytě modrá, indigo, když smícháme modré světlo se zeleným. Šestá barva je fialová, když smícháme modré světlo s červeným. A poslední, sedmá barva je bílá, když složíme červené, modré a zelené světlo dohromady. Odstíny - to už je záležitost poměrů. Všechny tři barvy složené dohromady jsou bílá barva. Cožpak se Bůh, jeho trojjediné svaté Božství neztotožňuje s bílou barvou? Jeho trojjediná plnost je symbolizována a odráží se v plnosti všech barev, což je nevinně bezhříšná bílá. Chybí vám černá? Černota totiž není barva ze světelného rozsahu, černota je úplná nepřítomnost jakéhokoliv světla. Bílá obsahuje plnost všech tří barev, černá neobsahuje žádnou ze tří barev. Bělost tedy symbolizuje plnost Božství, černota, tma, symbolizuje prázdnotu, nepřítomnost Božství. Peklo je černá prázdnota.

• A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. (1. Jan 1:5)

A to, prosím, Bible není učebnice fyziky. Hned mi přichází na mysl, a určitě i vám, která barva odpovídá Otci, která Synu a která Duchu svatému? Nechci být dogmatik, ale už od dítěte se mi zdálo, že zelená a modrá mají k sobě nejblíže. Obě barvy jsou studené. Barvoslepí obyčejně tyto dvě barvy od sebe ani nerozeznají. Zato červená je barva teplá, řekl bych až vařící, do očí nejřezavější, proto je nejviditelnější. Červená svou viditelností označuje nebezpečí, stopku, a podmiňuje rychlou reakci. A tak je nám už jasné, že viditelná, hmatatelná červená odpovídá Synu.

Zelená a modrá jsou si blízké tím, že jsou obě mnohem méně viditelné než červená, obě jsou si podobné, jako si je podobný např. neviditelný prostor a čas, neviditelná budoucnost a minulost, a neviditelná přímka a objem. Tedy, zelená a modrá odpovídají Otci a Duchu svatému. Zelenou se maskují vojáci a modrou letadla aby byli co nejneviditelnější ve stvoření. Zdá se vám, že spekuluji? Pojďme tedy do Bible.

• A hle, trůn na nebi a na tom trůnu někdo, kdo byl na pohled jako jaspis a karneol; a kolem trůnu duha smaragdová. (Zj. 4:3)

Tohle je Bůh, sedící na trůnu. Ten, kdo seděl na trůnu byl jako jaspis jenž je neprůhledný, tedy viditelný a má červenou barvu, a karneol, jenž je sytě červený. Karneol je odvozen od latinského caro, což je maso a španělsky se masu říká carne. Maso je sytě červené. Na trůnu sedí hmotný Bůh Syn. Toho přece uvidíme v těle. Jenom Syn, druhá osoba trojjediného božství, je viditelný. V něm, v Synu, v druhé osobě, je přece vtěleno celé plné Božství. Červená, nejviditelnější barva biblicky odpovídá Synu.

Kolem trůnu byla duha smaragdová. Opravdu, duha je nehmatatelná, těkavá jako mrak. A smaragd? Ten má přece zelenou barvu. Neviditelné pozadí, zdroj trůnu, na němž sedí Syn, je přece Otec, který odpovídá zelené barvě, která je, jak psychologové zjistili, nejvíce uklidňující.

Vraťme se ještě k Synu. Syn se stal hříchem za všechny. Na Syna, Ježíše Krista, Otec vložil všechny naše hříchy. Hřích je symbolizován červenou barvou.

• Pojďme, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz. 1:18)

Ježíš má rudé roucho skropené krví, což dosvědčuje tento verš:

• Kdo přichází z Edomu, kdo v rouchu rudém jde s Bosry? Kdo je ten v úboru velebném, hrdě kráčející ve své veliké síle? Já, který právem vyhlašuji, že na vítězství stačím. (Iz. 63:1)

Duch svatý tedy musí odpovídat zbývající modré barvě. Snad nejvýstižnější verš, který potvrzuje modrost Ducha svatého je, když Bůh hovoří k Židům, k Sionu a zvěstuje jim jejich budoucnost:

• Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená, hle, já ti do omítky vsadím drahokamy, za základ ti dám safíry (ty jsou modré) cimbuří ti udělám rubínová (tedy červené) brány berylové (zelenkavé) a celé tvé obezdění z drahokamů. Všichni tví synové budou Hospodinovými učedníky. (Iz. 54:11-13)

Tohle je velmi výstižný verš. Židé, aby se v budoucnosti mohli stát Božími učedníky, musí mít základ, a to je modrý safírový Duch svatý. Pouze Duch svatý přesvědčí a zvěstuje pravdu. Základy obyčejně nejsou vidět. Avšak rubínová červená cimbuří jsou nejviditelnější na celé stavbě. Červené věže viditelně symbolizují Ježíše Krista. Když Židé uvidí červené cimbuří, stojící na modrých neviděných základech, budou přitahováni, aby vstoupili i do Otce, aby byli v celé stavbě trojjediného Božství. A do této Boží stavby projdou zelenými branami, a tak budou i v Otci.

Světlo
Povězme si však ještě více o fyzikálních vlastnostech světla. Ty nám přece musí odhalit mnoho z Boží povahy, vždyť nás Pavel nabádá, že přemýšlení o viditelném stvoření nám odhalí neviditelné vlastnosti Boha.

Jeden z nejvýznamějších objevů moderní vědy je, že světlo, a tím tedy i hmota, ve své základní atomické stavbě má dvě povahy, které jsou protichůdné, a přesto v úplné harmonii. V určitých podmínkách se světlo jeví jako vlnění, v jiných situacích se světlo chová jako tok hmotných částic. Tato podvojná povaha světla, a tím i subatomické stavby hmoty, je nejvýznamnějším paradoxem moderní vědy. Několik málo fyziků tvrdí, že tento paradox bude v budoucnu vyřešen, a zjistí se s konečnou platností, zdali se světlo šíří vlněním, nebo tokem hmotných částic. Většina vědců je však přesvědčena, že tato duální, podvojná povaha světla, kterou nazývají komplementaritou (to jest doplňkovostí), je skutečná, třebaže je mimo naše chápání.

Povaha světla a hmoty se stala základem slavného vědeckého principu neurčitelnosti, který učí, že je nemožné úplně určit a pochopit chování subatomických částic, které jsou výchozí podstatou hmoty a světla. Vzdálenosti v subatomárním světě jsou příliš malé a rychlosti příliš rychlé, takže fyzikální měření - a představivost člověka - zabraňují vytvoření vyhraněného názoru na podstatu světla a hmoty. Proto existují dvě uznávané, i když protichůdné vědecké matematicko-fyzikální disciplíny, které řeší podstatné otázky hmoty a světla ze dvou pohledů. Jsou to vlnová mechanika a kvantová mechanika. A tak obě povahy světla, vlnová i částicová, jsou přijímány silnou většinou vědců jako současně pravdivé, třebaže paradoxní.

Princip komplementarity, doplňkovosti, byl popsán fyziky Nielsem Bohrem a Maxem Bornem. Tento princip doplňkovosti prorůstá a protkává celou Bibli. Vždyť ve stvoření se odráží Boží povaha. Biblické zdánlivé paradoxy, kterými nás, křesťany, bombardují intelektuální nevěřící, jsou v úplném souladu s vědeckým principem komplementarity, doplňkovosti, který uznávají téměř všichni fyzikové. Například, Bůh je neviditelný v Otci a Duchu, a tyto osoby by odpovídaly vlnové mechanice světla. Syn je naopak viditelný a hmotný, proto odpovídá kvantové mechanice světla. Kdo napsal Bibli? Duch svatý, nebo lidé? Autor Duch svatý by byl souběžný s vlnovou mechanikou a lidští autoři s kvantovou mechanikou. Kdo byl Ježíš Kristus? Bůh nebo člověk? Jeho Božství odpovídá neviditelné vlnové mechanice světla, a jeho tělesné lidství kvantové mechanice. Jak je možné, že nás Bůh vyvolil a zároveň požaduje, abychom se rozhodli jej následovat? Na toto téma bylo napsáno určitě více teologických knih a studií, než na jakékoliv jiné. Jedni si říkají kalvinisté, ti tvrdí, že pouze Bůh nás vyvolil ke spáse, a my nemáme do jeho volby co říci. Tímhle operuje můj nevěřící kamarád: "Pavle, tebe Bůh vyvolil, mne ne, tak co mohu dělat? Tebe má rád, mne ne". Právem zesměšňuje extrémní kalvinismus. Kalvinismus je vlnová mechanika světla, která popírá kvantovou mechaniku světla. Druhým extrémem jsou arministé. Extrémní arminismus učí, že pouze rozhodnutí člověka je to, co se počítá, a Bůh přijímá hříšníky pouze na základě lidského rozhodnutí, a ne na základě svého rozhodnutí. Arminismus je kvantová mechanika světla, popírající vlnovou mechaniku.

Proto, když se mne někdo zeptá, zdali jsem kalvinista nebo arminista, vždy odpovím - jsem obojí současně. Když popřu jeden princip, tak vlastně popírám oba, a tím i celou Boží povahu. Připomeňme si, že v subatomickém světelném a hmotném světě jsou vzdálenosti minimální a rychlosti maximální. Světlo ztělesňuje Boží povahu. Pro Boha je vše nejblíž a ke všemu se dostane nejvyšší rychlostí. Zde naše představivost končí. A přesto si někdy myslím, že ani ne. Když se mne můj syn optal, zdali tíhnu více ke Kalvinovi nebo Arminiu, odpověděl jsem - k oběma stejně. Byl překvapen. Filip, můj syn, tíhne totiž více ke Kalvinovi, tedy více k Božímu než k lidskému rozhodnutí. Tak jsem mu to pěkně otcovsky vysvětlil na základě houpačky, tedy prkna na koze, tak, jak jsme se houpávali jako děti. Jeden konec prkna je kalvinismus a druhý konec arminismus. Když si sednu na kterýkoliv konec prkna, tak prkno není v rovnováze. Ale Bible učí rovnováze. Podle Bible nás Bůh svrchovaně vyvolil, a podle Bible se také musíme sami rozhodnout. Proto tento paradox tolik křesťanů řeší tak, že si sedne doprostřed prkna, tedy na kozu, a tvrdí, že pravda je uprostřed, čímž zastávají ten nejprůhlednější nesmysl, že o našem spasení totiž nerozhoduje ani Bůh, ani my. Tomuhle se v politice říká neutralita. To už je logičtější být extrémním kalvinistou nebo arministou. Ale Bůh přece ve stvoření odhalil svoji povahu těm, kdo přemýšlejí, takže nemají výmluvu. Bůh se přirovnal tolikrát ke světlu, tedy i k jeho podvojné povaze. Proto Boží prkno, jeho délka, tj. vzdálenost z jednoho konce na druhý, vzdálenost od kalvinismu k arminismu, je nejminimálnější a rychlost přesedání z jednoho konce na druhý, z kalvinismu na arminismus, je ta nejmaximálnější. S minimální vzdáleností a maximální rychlostí můžeme sedět na obou koncích prkna současně. Jenom tak můžeme být stoprocentně biblisty, tedy stoprocentními kalvinisty a stoprocentními arministy současně. Nevím, zdali jsem Filipa přesvědčil. Bible nás učí: seď na obou koncích současně, což se nám zdá být paradoxní. Ale vědci mají pro tento paradox povahy světla a hmoty, jehož jedna stránka je vlnová mechanika a druhá stránka je kvantová mechanika, vědecký výraz - princip komplementarity - doplňkovosti. Bible potvrzuje vědecký princip komplementarity. Vždyť tento princip stvořil Bůh, aby sebe sama obkreslil ve stvoření.

Bůh je trojjediný, a všechny Boží osoby Božství jsou vzájemně neoddělitelné. Přesto Ježíš, když na kříži nesl hříchy nás všech věřících, zvolal: "Bože můj, proč jsi mne opustil?" Kdyby byl Syn z trojjediného Božství úplně vyloučen, trojjediné osobní Božství by se zhroutilo tak jako by se zhroutil vesmír bez hmoty. O to šlo přece Satanovi, roztrhnout neoddělitelné. Otcovo zdánlivě paradoxní opuštění Syna, ač jsou neoddělitelní, si mohu vysvětlit pouze na základě komplementarity. Syn, když nesl naše hříchy, tak byl současně od Otce a Ducha stoprocentně oddělen, ale stále k nim stoprocentně patřil. Spojení zde odpovídá vlnové mechanice a oddělení kvantové mechanice. Pamatujme, ve hmotě a světle, v jejich podstatách jsou rychlosti maximální a vzdálenosti minimální. Proto můžeme vysvětlit, že Bibli napsali stoprocentně lidé a stoprocentně Duch svatý. Proto o naší spáse rozhoduje stoprocentně Bůh a stoprocentně se rozhodujeme sami. Proto je Ježíš Kristus stoprocentně Bohem a stoprocentně člověkem. Proto je Bůh všudepřítomný, protože se pohybuje maximální rychlostí v minimálních vzdálenostech. Bůh je i vševědoucí, protože ke každému a ke všemu má nejblíž, a ke každému a ke všemu se dostane maximální rychlostí. A Bible říká: "nenaplňuji snad nebesa?" Boží povaha je přece odhalena ve veškerém stvoření, když přemýšlíme, takže nemáme výmluvu. I zdánlivá paradoxnost Boží neměnnosti a jeho odpověď na naší modlitbu? Není to snad také komplementarita?

Nejzákladnější biblické křesťanské učení je, že Ježíš Kristus je současně člověkem i Bohem. Úplný člověk a opravdový Bůh. Spojení těchto dvou povah v Kristu je tak důležité a reálné, že jeho popření určuje učení Antikrista.

• Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch Antikristův ... (1. Jan 4:2,3)

V starověkých časech mnozí popírali Kristovo lidství, dnes je spíše popíráno jeho Božství. Oba bludy se totiž nemohou vyrovnat se zdánlivým paradoxem, že dvě tak vzdálené podstaty, lidství a Božství, mohou spolužít současně v jedné osobě. A přesto, stejný paradox vidíme v celém stvoření. Paradox podstaty Ježíše Krista, druhé osoby Božství, zdánlivě vězí v tom, že všudepřítomná vševědoucí Boží osobnost vězí v omezeném, ohraničeném, lidsky smrtelném, dočasném těle. Jenže celé stvoření nám zobrazuje úplně stejný zdánlivý paradox.

Vezměme si třeba prostor. Ten je nekonečný i konečný. Nebo čas. Ten je také věčný a dočasný. A stejně Kristus, ten je Božsky neomezený a lidsky omezený. Prostor je v naší představivosti nekonečný, protože si neumíme představit, co by bylo za prostorem? Co? Více prostoru přece! "Neprostor" pro nás neexistuje, protože vězíme v těle, které se musí prostorem pohybovat v čase. A právě proto, že je pro nás prostor představivě nekonečný, chápeme jej a měříme jej jen v konečných vzdálenostech. A úplně stejné je to třeba s časem. Co mohlo být před, nebo by mohlo být po čase. Co? Více času přece! Jsme prostě uvězněni v prostoru, v těle a čase. Proto čas, ač je nekonečný v našem časo-prostorově-hmotném chápání, můžeme pochopit a měřit jen v konečných trváních. A úplně stejně, Bůh je nekonečný a věčný, a proto může být námi pochopen jenom v konečných a dočasných kvantitách. Tvrdit, že v lidsky omezeném Ježíši nesídlí Božsky neomezený Kristus je stejné, jako tvrdit, že tento okamžik není čas, jenž je nekonečný, nebo že krychlový milimetr není prostor, jenž je také nekonečný. Totéž platí o hmotě.

- pst - dokončení příště