NEPÁL
Nepál se otevřel turistům teprve v roce 1954. Nepálské království je živé muzeum, živý středověk, kterého člověk dosáhne tryskovým letadlem. Je to světový turistický unikát. Izolovaný, zachovalý a uzavřený zůstal jenom díky těžko přístupnému terénu - jak z Číny, tak z Indie.

Indie pod námi byla bezútěšně hnědá, nekonečně rovná. Potom jsme uviděli hluboká údolí, hory kolem a nijak jsem si neuměla představit, kde budeme přistávat. Hory jsme přeletěli a objevily se úplně rovné, terasovité náhorní plošiny. Jejich velikost a stupňovitost nás udivovala. Přistáli jsme bez problémů.

Zbylé indické rupie nám v bance na letišti nevyměnili ani v Indii ani v Nepálu, přestože nám bylo řečeno, že v Nepálu velice rádi rupie akceptují. Neřekli nám, že akceptují rupie pouze od Indů, ne od ostatních cizinců. Vyplnili jsme vízovou aplikaci a bafli na nás: "Dvacet dolarů". Koukali jsme, jako když jsme spadli ze švestky; jaké dolary, vždyť jsme právě prošli výměnou peněz? Za vízum se platí v dolarech, ne lokální nebo indickou měnou. To nám trochu vzalo dech, a dřív než jsme se vzpamatovali, nosiči nám vzali zavazadla a odnesli k jedněm dveřím. Tam je popadli další a přenesli dalších 10 metrů. Všichni se domáhali - peníze, peníze! Bylo to na nás trochu rychlé a byli jsme připraveni nasadit nedobytnou tvář, ale v příštím okamžiku si nás vyzvedl náš průvodce, a byl pokoj.

Byli jsme trochu nesví, protože situace mezi Indií a Nepálem zůstávala i nadále napjatá. Indie zablokovala hraniční přechody, Nepál odřízla od zásobování, které nemůže projít jinudy než přes Indii. Nepál neměl pohonné hmoty, palivo, léky, potraviny, prostě kalamita. Nevěděli jsme, jakým pohonem a jestli vůbec uvidíme to, co jsme si přáli, a hlavně objednali. Měli jsme v plánu sedmihodinovou cestu autem k úpatím Himalájí.

Průvodce nás ujistil, že turismus má přednost před vším ostatním. Benzín mají na lístky, 6 litrů na týden, a tak se černý trh stará. Městem jezdily trolejbusy, taxíky skoro žádné, ne mnoho privátních aut a motocykly. Ale po Indii, přestože byla doprava tolik omezená, to bylo osvěžení, protože jsme opět viděli automobily všech možných druhů. Za normálních okolností musí být město přecpané a zasmrděné výfukovými plyny. Hodně lidí používalo kola, bajajové a bečáci - šlapací rikšové prováželi turisty v úzkých uličkách.

Kathmandu však není tak veliké a při troše dobré vůle se dá téměř všechno zvládnout pěšky. Prohlídka starého města byla fascinující. Buddhistické a hinduistické chrámy z 15. a 16. století jsou začouzené, zamaštěné, začerněné věky a stálými obětními dary z potravin, které kvasí, hnijí, smrdí, jsou olepené mouchami, špínou, nazdobené červenou hlinkou, která stéká s mastnou špínou z božstev. Náboženského nářadí je bez konce. Modlitební mlýnky, růžence, korále, hořící nádobky místo svíček, čmudítka, masky, bubáci božstev, lidská těla se sloní hlavou - Ganejša, mniši všech věků, plno lidí, ptactva, domácího zvířectva, drůbeže, psů, opic a dětí, které se peleší v hrozné špíně. Hutný mumraj, který člověk vnímal všemi smysly. Uvnitř chrámů jsou stovky zapálených "svíček," bronzových misek s knotem a hořícím máslem. Zvuk modliteb, cinkání zvonků, vůně kadidla, řady mnichů, kteří se modlí s růžencem, rozechvívá atmosféru. Každý chrám má dětského lámu, který je reinkarnací předchozího velkého lámy. Rodiče doufají, že jejich robátko bude lámovým převtělením a přinášejí svoje chlapečky k posouzení. Hvězdopravci a jiní svatí mužové dětičky pozorují, konzultují mezi sebou, a dítě, které prokáže mimořádné schopnosti, se stane svatým mužem. Je to zvláštní pohled vidět chlapce, ještě dítě, jak sedí na vyvýšené plošině, kolem něho bzučí modlitby desítek mnichů všech věků, dítě lelkuje a občas také odříkává modlitby. Tu a tam mu v tváři zahraje dětský úsměv.

Kumari, živá bohyně, reinkarnovaná dcera bohyně Kálí, patronka, údolí je uctívána jako kult panenství. Malá děvčátka z rodin zlatníků a stříbrotepců, která mají fyzickou dokonalost, zdravé a souměrné zuby, nikdy neměly zlomenou kost či krvácející zranění, jsou vybírána ve složitých rituálech. Kumari musí být dokonalá krásou a vynikat nebojácností. Odvaha vybraných děvčátek se zkouší v temné místnosti a nesmí se bát strašidelných zvuků. Její horoskop musí být v souladu s horoskopem krále. Kumari žije v paláci, chráněna hinduistickými kněžími a z paláce vyjde nebo je spíš vynesena a vezena v chrámovém kočáře, aby se účastnila náboženských festivalů. Kumari kraluje a dává požehnání, dokud nedosáhne puberty. Před první menstruací je vybrána nová bohyně. Kumari, kterou jsme viděli vyhlédnout z okénka paláce, je asi desetiletá dívenka. Její předchůdkyně, které je dvacet let a je ze své funkce penzionovaná, by si přála být lékařkou. Bývalé živoucí bohyně mají neveselý úděl. Je o ně sice doživotně postaráno, ale žijí v osamění. Nevdají se, protože jejich božství přinese předčasnou smrt manželovi.

Devadesát procent obyvatelstva Nepálu je hinduistického vyznání a s 5% buddhistů se vzájemně snáší dobře. Náboženské obřady provádějí ve stejných chrámech. Zbytek obyvatel, asi 3%, jsou muslimové a asi 40.000 křesťanů. Místní zákony zakazují občanům, aby se zřekli hinduismu. Nedávno odsoudili 13 osob na osm a půl měsíce vězení, protože přijaly křest. Křesťanům se nepřeje, a kdokoliv rozšiřuje křesťanství, tomu je zabaven majetek, pokud nějaký má, a jde do žaláře. Podle oficiálních informací však prý nikdy neprolili kapku lidské krve z náboženských důvodů, neshod a třenic.

O Nepálu se říká, že má víc bohů než obyvatel a víc chrámů než domů. Chrámy v Kathmandu jsou fantastické. Bodnath je asi 2.500 let starý buddhistický chrám, ke kterému vede 365 schodů. Čtyřicet metrů vysoká stupa sedí na polokouli, která symbolizuje svět, a v jejím středu sídlí bohové. Kolem stupy s vševidoucím okem Buddhy je alej 108 pevně zasazených modlitebních mlýnků, které věřící neustále roztáčejí. Každá otáčka znásobuje počet modliteb. Lidé si napíší modlitby na svitek papíru, vloží dovnitř modlitebního mlýnku a potom stačí jenom roztáčet. Růžencové modlitby se opakují a tři různé druhy korálků modlitby sčítají. První řada má sto osm korálků, druhá počítá stovky a třetí převádí odříkané modlitby do tisícovek.

Poutníci přicházejí k tomuto chrámu z široka daleka. Někteří měří vzdálenost délkou svého těla. Padnou na zem, vztáhnou ruce k modlitbě i meditaci a jako v transu vstanou, odměří délku svého těla od pat po špičky prstů, znovu k zemi a tímhle způsobem putují v agonii mnohá léta, než se do chrámu "doplazí."

V Kathmandu jsou stovky chrámů, královské paláce, vše v originální, zachovalé podobě. Krásně vyřezávaná okna, okenice a ozdoby, okénka ze slonoviny jsou nedotčená, neuvěřitelná a z nich vykukují zajímavé, exotické tváře žen.

Nepál je země festivalů. Náboženské festivaly probíhají stále a krvavé oběti zaplňují náměstí před chrámy krví obětovaných zvířat. Obětují se v množství, že krev teče a stojí kolem. Démonické tance, mystické zaklínání, kulty a ceremonie jsou na denním pořádku. Festivaly jsou rozděleny do několika skupin. Nejvíce festivalů oslavuje bohy. Další oslavují mrtvé a na jejich počest provádějí rituální koupele a půst. Nadpřirozené schopnosti, telepatie a "jazyky", kterými věřící komunikují s bohy, jsou běžné a velice rozšířené úkazy.

Narozeniny jeho výsosti, krále Birendra Bir Bikram Shah Dev jsou národním svátkem stejně jako narozeniny jeho manželky. Oslavy jsou velkolepé. Oba jsou mladí monarchové, král nabyl vzdělání na slavných univerzitách v Anglii. Rodinka má tři děti a o královně se říká, že je silně protikřesťanská. Chce zachovat hinduistickou čistotu národa. Král se považuje za svatého, osvíceného, je absolutní, neomylný vládce.

Nepál má asi 18 milionů obyvatel, 80% obyvatel je negramotných a velice chudobných. Stejně jako v Indii nám mnohokrát říkali: "Kdybychom mohli mít aspoň dvě jídla denně". Lidé často trpí zažívacími potížemi, žaludečními vředy a jako v Indii jsou většinou vegetariáni. Máslo pálí v bronzových mističkách bohům. Rýže je velice drahá, kolem 2 dolarů za kilogram a lidem neslouží za potravu, ale jako obětní dar bohům. Nepál je jedna z nejchudších zemí světa s ročním příjmem 152 US dolarů na obyvatele. Je ekonomicky totálně závislý na Indii. Na vybranou moc nemá. Ze severu má mohutnou Čínu a z jihu mu nedá vydechnout indický bratr. Svou nadutost a panovačnost Indie obaluje nároky rovnoprávných partnerů.

Nepál díky živému turistickému ruchu nemá nouzi o valuty a může nakupovat na západních trzích, ale musí transportovat přes Indii veškeré zboží, zásoby a palivo. Indie by měla ráda větší podíl na valutách. Pro indické překupníky je Nepál ráj, a když nám říkali, že jich v Nepálu žije a čachruje asi jeden a půl milionu, zdálo se nám to trochu přehnané. Ale Indové sami, v časopise "Indie dnes" z 30. dubna 1989 přiznávají, že v Nepálu žijí a pracují 3 miliony Indů, a nelíbí se jim, že se Nepál brání a požaduje pracovní povolení takticky od všech cizinců. Tedy žádná diskriminace pouze vůči Indům. Podle Indie, Ind či Nepálec, bratr jako bratr, na množství nehleďme, musí být rovnoprávnost, především ta číselná. V Indii naopak žije asi 3-5 milionů Nepálců, ale vezměme v úvahu, že 80% Nepálců je negramotných a živoří stejně v Indii jako doma v Nepálu. Zato 3 miliony Indů ždímají Nepál o valuty, obzvlášť, když je jinak nesměnitelná indická rupie směnitelná za "tvrdé" nepálské rupie pro Indy bez omezení. Za ty se pak v Nepálu nakupuje západní zboží. Hordy Indů přijíždějí do Nepálu nakupovat vše, co v Indii naprosto chybí. Ženy nakupují sárí, zlaté šperky, o ostatním zboží ani nemluvím. Nepálské obchody jsou plné poslední elektroniky, zatímco i indické Duty free zejí prázdnotou. Pár lahviček parfémů, rádia v malém výběru, nějaký fotoaparát a pár ošuntělých tretek. Na videa se může zákazník zapsat do pořadníku. Indové jsou v Nepálu v podstatě jediní nakupující zákazníci západního zboží. Západní turisté nepřijeli nakupovat elektronické zboží, domorodé obyvatelstvo z vynálezů západního světa nemá pražádné potěšení a při jejich výdělečných možnostech dokonce ani touhy.

Suvenýry, které nám v Indii nutili na každém kroku a prodavači se dušovali, že je doma vyrábí babička, dědeček a celá rodina, pocházejí z Nepálu nebo od tibetských uprchlíků, kteří v Nepálu žijí. Indové je turistům prodávají za dvojnásobnou cenu, ale obchodní výdaje má každý. A aby se turista cítil dobře, říkají mu maharádžo. Samozřejmě, Indii unikají turisticko-pašerácké valuty, a tak Indie zablokovala přechody do Nepálu a čeká, jak dlouho Nepál vydrží, než přistoupí na indické celní novoty ve formě dalšího zdanění. Indie chce svůj podíl. Vím, že je to zjednodušený pohled, ale obyčejně za každým konfliktem, ať je lokální nebo světový, se skrývá závist, žárlivost a sobectví, prostě dva bratři, Kain a Abel, Izák a Ismael, Ezau a Jákob, již v tolikáté obdobě. Dnešní Indie má tolik konfliktů, že z toho zůstává jednomu rozum stát. Jak dlouho jim vydrží trpělivost, než si dupnou?

Indicko-nepálský konflikt má a bude mít nedozírné ekologické následky. Nepál je hornatá země, klimaticky subtropická v "nížinách" a s alpskou přírodou ve vyšších polohách. Políčka jsou terasovitě obdělávána. Protože Indové zastavili přísun pohonných hmot a petroleje, nosiči přinášejí na zádech ohromné náklady dřeva a klacků - palivo na vaření a topení. Až přijdou deště, odlesněná políčka spláchne voda a budou nejen bez paliva, ale i bez zemědělství. Porost je velice řídký, tráva téměř neroste, eroze je obrovská i za normálních okolností. Jak to bude vypadat za několik měsíců, (o létech si netroufám spekulovat), je deprimující - a svět opět mlčí.

Obyvatelé
Nepálu mají hezký pozdrav. Sepnou ruce na prsou, mírně se ukloní. Vždy s úsměvem ve tváři vítají a stejným způsobem se loučí. Každý Nepálec má tři jména, to poslední oznamuje, do které kasty jednotlivec patří. Lidé jsou menší postavy, plochých mongolských tváří a tiché mluvy. Většina lidí, všech věků má uprostřed čela červené znamení. Ženy mají červené barvivo i v pěšince vlasů. Červená barva převládá i v oblečení. Často mají vpletenu červenou vlnu do copů vlasů. Ženy mají naušnice nejen v uších, ale i zlaté kroužky v nose. Uši mají propíchané kolem dokola, tak jako to dnes vidíme u moderní mládeže. Většina lidí se živí zemědělstvím a ve městě se žije z turistického ruchu.

Řemeslníci vyrábějí dřevořezby, barevné a strašidelné masky bohů, koberce a drobné suvenýry. Byli jsme trochu zaraženi, kolik lidských lebek, okovaných ocelovými ornamenty bylo na každém turistickém náměstí. Ptali jsme se, odkud je mají, a že prý z Indie. Okultní nářadíčko a ráj pro okultisty. Nedlouho nato jsme se dočetli (zdroj Reuter), že Indie je největší exportér lidských kostí. Zvláštní primát. Podle odhadů 15.000 koster a množství z exportovaných 50.000 lebek se promění na "suvenýry". Tento obchod představuje hodnotu asi 4 milionů amerických dolarů. Samozřejmě oficiální místa oddělení Import-Export nic nevědí, protože obchod s lidskými pozůstatky je od r. 1985 úředně zakázán.

Mezi domorodci, mnichy a turisty se motají běloši, kteří přijali zdejší způsob života, náboženství i filosofii. Zamotali se do pruhů látky jako Indové, vlasy mají zcupované, těla vyhublá, oči červené a nepřítomné, s pořádným nánosem prachu a špíny. Nepál je ráj narkomanů. Byli jsme překvapeni během celého cestování, kolik mladých západních dívek a žen středního věku cestuje samostatně. Trička výstižně reagovala na potřeby normálních turistů: NO RIKSHA, NO EXCHANGE, NO HASHISH, NO SOUVENIERS, NO PROBLEM. Nechci rikšu, neměním valuty, nechci ani hašiš, ani suvenýry a hlavně nechci žádné problémy. V novinách je téměř každý den zpráva, kolik kilogramů zlata zůstalo na letišti, když se pašeráci báli přihlásit ke svým zavazadlům. Za rok je to pár metráků zlata, které obohatí královskou pokladnu.

Dlouhodobější turisté, většinou mládež, projdou velice rychle proměnou k domácímu stylu. Horko a prach zanechají následky na vzezření každého. Hotelová de lux kategorie zajišťuje čistou postel, tekoucí vodu a poživatelné jídlo. Jídlo však člověku hořkne v ústech, když vidí chudobu, nedostatek a v jakých podmínkách se jídlo nakupuje, připravuje a konzumuje. Člověk si uvědomí, jaký je luxus jenom netrpět hladem. To, jestli chutná nebo nechutná, je naprosto neoprávněné pomyšlení. Když jsme jedli venku - a to jsme měli jídlo předem připravené - dali jsme polovinu tomu, kdo si k nám přisedl a sledoval nás hladovýma očima. Děti si velice rády vzaly vajíčko vařené natvrdo, kuře a opečené brambory. I v restauracích jsme viděli, jak personál čeká, jestli všechno sníme.

Viděli jsme mladou matku s novorozenětem umírat u vchodu do chrámu. Lidé kolem ní chodili k modlitbám a asi to byl pro ně běžný pohled. Neměla sílu přijmout jídlo, které jsme jí dali, ale nevěděli jsme, jak jinak jí pomoci. Jak vyřešit lidské utrpení, bídu, bolest, hlad a beznaděj v zemích, kde kráva je posvátná a místo mléka a masa lidé stírají rukama kravince z chodníků? Několikrát denně přinášejí do chrámů oběti z potravin, které sami tolik potřebují. Potraviny, tak vzácné, hnijí a smrdí. Lidé hledají milost u bohů a u vchodu chrámů umírají hladoví chudáci. Tolik špíny, hniloby, smradu - a nábožný člověk na to kleká, sklání hlavu před sloní hlavou, zlatým teletem, opičími bohy a dalšími příšerami, až z toho padá na člověka hrůza. V jakém otroctví to žijí?

Šerpové
Je neuvěřitelné, jaké náklady přinášejí šerpové - nosiči z horských vesnic, a jaké vzdálenosti pochodují. V r. 1905 přeneslo 60 nosičů zlatý automobil značyRolls Royce horskými stezkami na bambusových nosítkách pro krále a dlouhá léta to byl jediný automobil v Nepálu. Potkávali jsme často nosiče, kteří nesli pacienta z hor k lékaři, ale obyčejně už bylo pozdě. Většina šerpů přichází z hor na tržnice do Kathmandu. Na zádech nesou až 100 kilogramové náklady zeleniny, pšenice, rýže, a teď i náklady dřeva. Zpět nesou pytel se solí, petrolej a jiné nutnosti. Sůl jim dodá nebo nedodá Indie. Někteří venkované jdou až 25 dnů pro 5 kg soli. V malém množství mohou získat sůl výměnou za rýži v Tibetu, kde je několik slaných jezer. Jejich cesta z Tibetu do Nepálu je však těžší a náročnější. Vesnice jsou odděleny stovkami kilometrů a nekonečnými hřebeny velehor. Překvapilo nás množství zkamenělých mořských ulit a škeblí, které se v Tibetu a Nepálu nacházejí a prodávají jako suvenýry. To jen dokazuje, že Himaláje byly pod mořskou hladinou, a to, že Noemova archa přistála někde na úpatí Araratu není pohádka.

Nepálci přicházejí do Tibetu nejen pro sůl, ale také pro med. Tibetské náboženství nedovoluje sběr medu, protože člověk bere obživu živému tvoru. Ale pro každý zákon se najde klička i v Tibetu, a místo Tibeťanů vybírají med Nepálci. Jsou neuvěřitelně zruční a odvážní. Roje divokých včel mají hnízda na strmých skalních stěnách. Medolovci šplhají po skalách pomocí provazových žebříků. Jejich pomocníci včelí hnízdo zdola vyčuzují. Včely jsou dezorientované a v konečné fázi lovec na žebříku pochodní na dlouhém klacku způsobí ve včelím hnízdě naprostý chaos. Lovec hnízdo zajistí provazy a pomalu spouští na zem. Čekající pomocníci dole chytají každou kapku medu do nádob. Shora prší med. Ne všechen med je vhodný k jídlu. Některé včely sbírají nektar toxických rostlin. Lovec musí poznat poživatelnost medu podle barvy a podle toho, jestli štípe na kůži. Že jsou poštípaní, pobodaní, plni žihadel, už patří k povolání sladkých lovců. Jejich jedinou ochranou je kápě z hrubé tkaniny. Zbytek oděvu jim moc ochrany neposkytne. Těla starých lovců jsou tuhá a vysušená. Žihadla už nezpůsobí ani opuchliny, ale čím mladší a obalenější je lovec, tím víc bolesti zažije.

Domorodci jsou malé postavy, samá šlacha, sluncem a suchem vysušená tvář, nohy bosé, široká chodidla ztvrdlá jako podrážka. Mladí hoši, často ještě s dětskou tváří nosí náklady, které mají i víc než dvojnásobek jejich tělesné váhy. Často jsme viděli mladé chlapce, kteří byli zdeformovaní tíhou nákladů. Těžká břemena jsou tažena nebo držena širokým pruhem přes čelo a náklad spočívá na zádech. Pochodují v předklonu jako mašinky. Kdyby nebyl Nepál naprosto izolovaný od světa tak dlouho, také díky pohřbívacím zvykům mohli antropologové objevit kosti zaručeně chybějících humanoidů. Pokřivené nohy, sražené torzo, síla a velikost kloubů, končetin, silný hřbet, zdeformované krční obratle, ustupující čelo by udělaly z šerpů nádherné antropologické exempláře. Neobjevený ráj evolucionistů. Dobře utahaný šerpa připomíná svými tělesnými znaky daleko víc lidoopa než člověka. Muži se dožijí průměrného věku 52 let a ženy pouze 48 let.

Nepálská žena nese životem čtyři břemena. Těžký náklad na zádech, na boku dítě nebo nádobu s vodou a nenarozené dítě v životě. Žena v průměru porodí 12 dětí, z toho jich 7 zemře. Kolik bolesti a utrpení unese? Kolik "zmařených životů" na jedné straně, a člověk by se mohl ptát, proč Pán Bůh dopustí tolik utrpení? Děti jsou všude jako slípky na smetišti, bez dozoru dospělých, starají se o ně jen o maličko starší sourozenci, ale nějak, ač ne všechny, přežijí. Maličké děti, které jsou ještě v náručí, mají kolem očí černé linky, jako dospělé krasavice, ale to prý není ozdoba, nýbrž medicína. Náušnice mívají i chlapci a tolik holých prdeliček jako v Nepálu jsem ještě neviděla. Plenky nebo dětské kalhotky prostě neexistují.

Znovu a znovu mě utěšuje víra, že děti, i ty nenarozené, patří Pánu Bohu a najdou mír, pokoj a lásku v Boží náruči. Ve všech dobách, kdy lidstvo rebelovalo proti Bohu, kdy Pán Bůh vylil svůj hněv proti bezbožnosti, modlářství, nevěře a hříchu, vždy ušetřil duše dětí od věčného zatracení. To nepatrné procento křesťanů, které v Nepálu žije, je posíleno pro věčný život nekonečným množstvím dětí, které jsou ušetřeny života v tomto slzavém údolí. Lidé slouží bohům, ale nikoliv Bohu, jedinému Stvořiteli, Otci. Lidé odmítají Krista a klanějí se všemu možnému, jenom ne tomu pravému. Slouží falešným bohům, modlám a skončí svou životní existenci ve věčném zatracení. S jakým úsilím usmiřují temné síly démonismu, přinášejí oběti, kdy se náměstí chrámů promění v krvavou stoku. Sami umírají hladem, denně klekají, křižují se vertikálním znamením, roztáčejí modlitební mlýnky, počítají a posouvají korále růženců, pálí kadidla, svíčky, dělají, co mohou a jistě s upřimnou vírou, s nadějí, že náboženské prostocviky je přivedou do nové a lepší existence.

Den matek
Byli jsme trochu překvapeni, když jsme četli ve městě hesla jako: "Mateřství je lepší než nebe" a podobně. Rovnoprávností žen to nezavánělo, ale to byly jen přípravy na den matek, který má trošku jiný původ a datum, než ten, který známe a oslavujeme. V Nepálu se slaví den matek od pradávna. Legenda vypráví, že pasačka krav uviděla tvář své zemřelé matky v jezeře, když se sama zhlížela. Od té doby, začátkem nového lunárního měsíce v měsíci Baishakh, což byl pátek 5. května, se tisíce mužů a žen chodí namočit do svatého jezera Mataritha Kund a modlit za duše zemřelých matek. Jezero je blátivá louže, plná lidských těl, kde není k hnutí.

Na den matek jsme se vydali do Pokhary k úpatí Himalájí. Čekala nás nezapomenutelná podívaná. Vyšňoření vesničané, ženy, jejichž sárí hýřila barvami, děti jako obrázek a každý měl povinnost navštívit, přinést dary a vzdát čest matce. Na cestě byl každý, kdo se mohl hýbat. Autobusy a nákladní auta byly ověnčeny lidskými těly. Babičky v sárích šplhaly po žebřících a seskakovaly z náklaďáků, a protože byl nedostatek pohonných hmot, autobusy byly přeplněné k prasknutí. Uvnitř byli lidé našlapaní jako sardinky. Na střeše sedělo maximum lidí a lidé viseli na všem, čeho se mohli držet, jen aby popojeli kupředu, aspoň část cesty. Většina skupin a rodinek šla pěšky.

Z Kathmandu se jezdí buď na tropické safari podívat se na nosorožce a jinou divokou zvěř, či projet se na slonu, nebo do Pokhary, odkud vyrážejí výpravy horolezců do základen před výstupem do horstva Anapurny a k Mont Everestu. Do Pokhary je možné se dostat dvěma způsoby. Po silnici z Kathmandu to trvá 7 hodin namáhavé, prašné a úmorné cesty, ale turista je odměněn nahlédnutím do života venkovanů. Pohodlnější cesta je letadlem a nejlepší je jednu cestu jet a druhou letět. Normální turista je cestou do Pokhary řádně vyčerpán, a ti, co jedou terénním vozidlem, džípem, mají navíc ještě boule, modřiny a tělo rozmlácené nadranc. Výmoly, serpentíny, čmoud z náklaďáků, autobusů, prach a horko nás dusily celou cestu. Zpět to bylo podstatně lepší, už nebyl Den matek a provoz byl daleko menší.

Pokhara
Pokhara je městečko, které je oživeno turisty, kteří se přijedou podívat aspoň na úpatí velehor. Bydleli jsme na ostrově, viděli normální hřebeny hor, ale to, co bylo za nimi, bylo neuvěřitelné. Jako v pohádce - za devaterými horami - hřebeny hor jedny za druhými a jejich výška brala dech. Pokhara je 900 m nad mořem a ve vzdálenosti přímou čarou pouhých deseti kilometrů se zvedají hory do výšky 8.000 metrů. Neměli jsme úplně jasno, a tak se nám velehory motaly dohromady s mraky. Vše bylo v jedné výšce.

Pro nehoraly končí výstup v Pokhaře. Navštívili jsme tábor tibetských uprchlíků a velice mile jsme se pobavili. Čína "osvobodila" Tibet v raných padesátých letech. Dalajláma odešel do exilu v 59. roce a tisíce uprchlíků čekají v Nepálu, Indii a jinde, až se Tibet vymaní z čínského područí. Tibeťanky jsou hezké, silné ženy, které mi trošku připomínaly uniformou odvážné školačky, jen jejich sukénky nebyly nad kolena, ale k zemi a ve vlasech neměly obrovskou mašli. Byli jsme velice překvapeni, jak čistý a upravený byl celý tábor, jak dobrou angličtinou mluvili rodiče i děti. Dnes žije v Nepálu již třetí generace původních uprchlíků. Přivydělávají si výrobou suvenýrů, takže zaručeně tibetské suvenýry v Indii nejsou z Tibetu, ale z Nepálu. Uprchlíci mají svobodu pohybu, mohou cestovat do Indie, ale nepálské ani indické občanství nechtějí. Věří, že se vrátí domů. Podle toho žijí a udržují své náboženské tradice.

O věcech posledních
V Indii nás provázel skřek vran, havranů a dravých ptáků. V Nepálu jsme neustále slyšeli kukačky. Z Dhulikhelu jsou vidět nádherně hřebeny Himalájí a tam jsme při západu slunce zpovídali našeho průvodce. Hotýlek, ve kterém jsme zůstali, byl jednoduchý, milý a útulný. Měli jsme co poslouchat i zapisovat, hlavně o věcech posledních. V Indii, Nepálu a jiných hinduisticko-buddhistických zemích nejsou hřbitovy. Nedaleko z Kathmandu, na břehu řeky Bagmati, která se po dlouhé pouti vlévá do svaté řeky Gangy, přinášejí rodiny nemocné a umírající, aby v radostném očekávání přijali smrt a vysvobození z tohoto slzavého údolí. Zlaté střechy chrámů jim osvětlují poslední okamžiky života. Svatí muži se omývají svatou vodou a popel spálených nebožtíků začíná dlouhou pouť do nové a lepší existence. Hindové své mrtvé spálí buď na břehu řeky, nebo na vrcholu hory. Jenom člověk, který se zřekne světa, který je asketa, poustevník, může být pohřben, ale k pohřbívání nejsou určena žádná místa posledního odpočinku. Buddhisté konzultují horoskop, a zámožnost nebožtíka rozhodne, má-li být zesnulý pohřben, spálen, vhozen do řeky nebo rozsekán na kusy, aby jej ze světa odklidili orlové, supové nebo divoká zvěř. Spalování bez pořádné hromady dřeva jaksi nejde, a kde ho budou brát během indické blokády, je otázka. Supové budou také přežraní. Nejchudší nebožtík je obvykle vhozen do řeky.

Supí pohřeb má svá pravidla. Tělo se zabalí do bílého plátna a nebožtíka odnese na místo posledního odpočinku hrobař za doprovodu pozůstalých. U těla zůstane několik mužů, kteří tělo sekerou rozsekají na kusy. Dohlížejí na supy a dravce, popíjejí pivo. Když zůstanou holé kosti, rámusem bubnů zaženou ptáky, potom zbylé kosti rozbijí na drobné kousky a ptáci dokonale zahladí jakoukoliv známku smrti. Někdy trvá celý pohřební obřad několik dnů, podle množství a apetitu ptactva.

V hinduistické rodině má odpovědnost za kremaci otce nejstarší syn, nejmladší za kremaci matky. Jestliže rodina nemá syny, provede kremaci brahman. Následuje 13 dnů smutku, kdy pozůstalí spí na zemi, nesedí na židli nebo v křesle, nosí bílou smuteční barvu. Nesolí, nejedí maso, nepijí víno ani nepožijí olej. Smějí jíst pouze jedno jídlo denně, které si sami připraví. Kuchyně má svoje zvláštnosti i bez smutku. Především tam nemá nikdo cizí přístup a po přípravě každého jídla se provádí očišťovací ceremonie, která nemá nic společného s umýváním nádobí. Je to náboženské očišťování, a kravince v tom mají svou roli. Smuteční máslová lampička hoří 49 dnů. Desátý den smutku rodina zesnulého daruje všechen majetek kněžím a krávu brahmanovi. Jestliže brahman nedostane krávu, je osud nebožtíka zpečetěn, protože se nedostane za řeku. Mrtvý se drží svaté krávy za ocas, a ta ho převede do nového světa. Hříchy jsou zaznamenány bohem mrtvých a nový život dostanou nebožtíci podle chování v předchozím životě, za štědrého přičinění pozůstalé rodiny. Každý se může reinkarnovat 8,4 miliónkrát. Karma je odpovědná za budoucnost a každý jedinec je buď na vzestupné nebo sestupné pouti životních kolotočů. Uniknout zlé karmě, osudu, lze pouze meditací, totálním odříkáním a poustevnictvím.

Oběti zvířat se přinášejí, aby se duše zemřelého osvobodila ze špatné karmy. Tento kolotoč se neustále opakuje - a bůh se může stát člověkem a naopak člověk bohem. Člověk, který je nepohostinný, skoupý, se v dalším životě narodí jako strom. Rodina drží smutek celý rok, chodí v bílém a neúčastní se žádných náboženských slavností. Šla nám z toho všeho hlava kolem. Na noc si náš průvodce koupil lahvinku whisky, aby mohl zapomenout a dobře se vyspat. Nás uspal horský vzduch.

Mniši
V Nepálu je asi na počet obyvatel víc mnichů než v Indii vojáků a policajtů, přestože je zde pouze 5% buddhistů. Nepálské zvyklosti jsou pod vlivem hinduismu. Čistokrevný buddhismus je v sousedním Tibetu. Každá rodina má alespoň jednoho syna, zasvěceného mnišské službě, a to je pro rodinu velká čest. Největší čest je mít syna lámovy reinkarnace. Věřící se starají o denní potřeby mnichů a přinášejí jim jídlo, které sami nemají, ale odříkání na tomto světě je zárukou lepšího života v příští reinkarnaci. V Thajsku, kde není hlad a bída jako v Nepálu, přinášejí mnichům jídlo neuvěřitelně nazdobené. Každé sousto se musí vejít do pusy, neboť mnich nesmí ukusovat, pouze kousat. Mniši meditují, modlí se, modlitební mlýnky a korále růženců jsou v neustálém pohybu. Někteří mniši se věnují lékařství a jejich um je pozoruhodný. Na bolestivá místa přikládají modlitební razítka, namočená do svaté vody, a to obyčejně uklidní hysterického pacienta. V horších případech, kdy je pacient spíš v posledním tažení než v hysterii, mnich - felčar pacienta oživí, alespoň dočasně, znamením rozžhaveného železa. Dostane značku jako dobytče. Sterilizace zranění a ran se prováděla namočením rány do škvařícího se másla. Méně drastická metoda je pomazání svatým plivancem nebo ještě lépe kašičkou z rozdrcených obilovin, másla a moči svatého mnicha. Proto mají lidé z putujících mnichů - mediků strach, a než vyhledají jejich pomoc, obyčejně další asistence není zapotřebí. Běžné a obyčejné léčení se provádí tradičně pokládáním rukou a faith healing - léčení vírou. Ještě v padesátých letech v Tibetu neznali operaci, nejvýše otevřeli vřed. Anatomické znalosti měli pouze z pohřebních masakrů. Lékařské školy podléhají Buddhovu učení a astrologie je důležitá součást medicínských procedur. Bylinky jsou používány hojně, což je asi jediný způsob léčby běžných trampot. Nejúčinnější ochranou dobrého zdraví je vlastnictví předmětu, který byl vlastnictvím dalajlámy. Audience u dalajlámy jsou slavnostní událostí. Někteří poutníci putují měsíce a roky, na kolenou, trpí hladem, zimou, ale požehnání zažehná všechno utrpení. Mnich dá poutníkovi hedvábný ubrousek, který poutník nosí do konce svého života. Dalajlámovské relikty se nosí zašité v hedvábných kapsičkách přímo na těle a ochraňují před každým zlem. Být jejich majitelem je velké privilegium. Američtí televizní evangelisté také zasílají "léčivé kapesníky", nad nimiž se modlí za patřičný dolarový příspěvek.

V Tibetu patřila dalajlámovi nejen všechna půda, ale i zvířata a lidé. "dalajláma" je mongolský výraz a znamená "široký nekonečný oceán", je reinkarnací Buddhy. Rodiče a bratři ho nazývají kundun - "přítomnost". Má absolutní moc jako "bůh" a mniši mu oddaně slouží stejně jako všichni poddaní. Mnišský systém je pevná diktatura. Mniši si uvědomují, že jejich moc není neomezená, ale kdokoliv si něco takového myslí, je potrestán. Proto byl Tibet naprosto uzavřen vlivům z vnějšku a do dnešního dne je stále nepřístupný. Mniši mají obavy, aby jejich nadpřirozené vlastnosti a předvádění zázraků neutrpěly vlivem cizinců. Energií vlastních rukou předvádějí vzplanutí růžence a podobně. Mniši mají různé stupně svatosti. Ti, kteří se uchýlí do ústraní jako poustevníci, žijí i několik let zazdění v jeskyních a věřící jim přinášejí máslový čaj. To je čaj, který je vylepšený žluklým máslem. Kromě máslového čaje se pije čaj s mlékem a solí. V historii Tibetu měli zatím jedinou ženskou reinkarnaci, která se jmenuje "Bouřlivá prasnice" a žila jako abatyše v klášteře.

Co je zajímavé, buddhističtí mniši i buddhisté světí sobotu. Zachovávají sobotu jako den sváteční, den odpočinku, klidu. V Tibetu tradičně věří, že Země má tvar disku, že je plochá. Ani Darwinův nápad, že člověk a opice mají společné předky, není originální myšlenka. Tibetská legenda vypráví, že bůh Chenrezi měl démonickou milenku, která se proměňovala v opici. Proto buddhisté ctí opičího boha Hanumana. Tibeťané jsou potomci této lásky.

V Tibetu kromě polygamie existuje polyandrie - mnohomužství. Několik bratrů se ožení s jednou dcerou, kde není dědic. Tímto zvykem je zachován rodinný majetek. Nejstarší je pánem domu a bratři mají manželská práva pouze v jeho nepřítomnosti, nebo když nachází radovánky jinde. Děti, které se narodí mimo manželství, nemají dědičná práva. Pouze děti zákonité manželky dědí a potom nezáleží, kdo z bratrů je otec. Rodinná krev je dědicům zachována. Hlavní je, že rodinný majetek neutrpí dělením a tahanicemi. Manželské uspořádání je stálé a je jen málo případů rozvrácených manželství. Pro přežití je důležitější majetková stabilita než city. Manželská nevěra však byla v minulosti přísně trestána. Nevěrnému partnerovi uřízli nos.

Kvůli celibátním mnichům je v buddhistických zemích nadbytek žen a novorozeňata ženského pohlaví se někdy nechávají umřít. Mniši žijí celibátní život v klášterech a homosexualita je běžná. Mniši tím dokazují, že ženy nad nimi nemají žádnou moc, že je nepotřebují. Ti, kteří ženám neodolají a požádají o propuštění z mnišského stavu, se mohou oženit. Mniši, kteří podlehnou a nepožádají o propuštění, jsou potrestáni ztrátou úřadu i majetku. V Tibetu neexistuje trest smrti. Nezabijí ani zvíře ani jiného živočicha a v době sucha vyloví nebohé ryby, které by jinak v blátivých kalužích jezera lekly. Chovají je v kádích s vodou do příštího tání sněhu nebo deště.

Gurkové
Nakonec ještě světoznámí Gurkové. Letištní hala byla plná Nepálců v tmavěmodrých oblecích s proužkem. Ženy v zářivých sárích s vetkanými zlatými vzory a plno malých dětí. Čekali na odlet do Hong Kongu. Gurkové, nejlepší vojáci světa, odjížděli s rodinami na další tři roky služby. Byli hovorní a stejně zdvořilí jako všichni lidé, s kterými jsme se v Nepálu setkali. Vůbec nevypadali jako nejobávanější vojáci, ale spíš jako venkovští dobráci.

Jak se stane z příslušníka mírumilovného národa nejlepší a nejobávanější voják? Gurkové jsou nejzdatnější vojáci, co se lidské výdrže týká. Od dětství šplhají jako kozy po stráních, bosi, vysušeni a praženi neúprosným sluncem, v sušině, prachu a kopcích, kde jsou nudličky políček a nekonečné stupně vzhůru. Jejich vegetariánské živobytí je naučí snášet hlad a nedostatek, aniž by si naříkali. Tvrdé životní podmínky naučí trpělivosti, odříkání a vytrvalosti, která se rovná ve zvířecí říši odolnosti kozla, který přežije a sežere kdejaký odpad i to, co je nestravitelné.

Zocelený Gurka se nedá nahradit zbraní ani strojem. Gurka má naprostou oddanost, poslušnost, disciplínu a navíc má rozum, který přijme jakýkoliv rozkaz. Stát se britským vojákem z povolání je pro každého Gurku ta nejvyšší čest a sen každého chlapce. Po skončení 15 let služby dostane Gurka kus půdy a stane se z něj zemědělec.

Evangelizační práce mezi Gurky vojáky je velice obtížná a snad jediná možnost, jak je dosáhnout, je právě v době, kdy jsou mimo domov. Ale i ve vojenské službě jsou izolováni. Za křesťanské přesvědčení je však doma čeká konfiskace majetku nebo vězení. Aktivní křesťan má na vybranou.

Jak zakončit kapitolu poznání, která přinesla tolik nového, ukázala scénickou krásu, tváře a život lidí? Pohled do lidské duše, která od nepaměti touží po míru, klidu a soužití svým způsobem, znovu ukázal, že není jiné cesty než Boží. Lidské snahy unikají do nekonečna i nenávratna a sny se vzdalují. Bylo to nahlédnutí do živé minulosti a mrtvé přítomnosti.

- kas -