Probrali jsme se z prvních dojmů v Indonésii. Naše představy a očekávání byly mnohem horší než skutečnost, aspoň na první pohled.

Cestou z letiště je vidět venkovská příroda, rýžová políčka, vodní plochy, lidé se brodí po prsa ve vodě a něco sbírají. Vodní buvoli, domácí zvířata, chýše lidí, banány, palmy a tropická zeleň vůbec nepřipomínají velké město. Pár kilometrů dálnice z letiště jsme projeli za pár minut. Krátká zastávka, zaplatili jsme mýtné a jsme uprostřed dopravního chaosu.

Přijeli jsme do dešťové sezony. Prší pořádně skoro každý den. Silnice jsou místy zatopeny na půl metru i víc. Liják trvá krátce, ale je jako průtrž mračen. Pohled ven z oken klimatizovaného hotelu je pochmurný. Zdá se, že venku musí být zima a sychravo jako na podzim v Evropě. Ale skutečnost je jiná. Venku je jako v prádelně.

Turistická Jakarta není město na korsování. Doprava je neuvěřitelná, cesty "zajímavé", chodníky málokde, díry a překážky mnohé a všude plno lidí. Člověk je trochu nejistý v lidské tlačenici.

Dopravní prostředky, veřejné i soukromé, jsou unikátní. Z počátku jsme zařizovali všechno taxíkem. Jsou levné a dobrodružné. Vozidla všech druhů, motorová, nemotorová, možná i nemožná se pletou dohromady, míjejí se o centimetry s množstvím lidí, dětí, koz, slepic a kuřat, psů a koček. Taxíky jsou různé, od rachotin po klimatizované. Někdy se zdá, že autu funguje jen motor. Dveře nejdou zavřít, okna otevřít, stěrače nefungují, tahají je provázkem, okna se rosí, ale při vší zaměstnanosti a neviditelnosti se auto řítí kupředu. Zdá se, že mají dobré reakce na brzdy a všichni jezdí na klakson.

Veřejné dopravní prostředky, městské autobusy se turistům nedoporučují. Jsou naprané k prasknutí a tlupy kapsářů se činí. Mají spadeno nejen na bíle tváře, ale i na domorodce. Lidé příliš nevěří zdejší měně ani bankám a mnoho prostých lidí má svůj majetek ve zlatých špercích. Černá kronika v novinách píše téměř denně kdy, kde a co bylo odcizeno. Dokonce zde prý pracují i hypnotizéři, kterým oběť dobrovolně vydá své poklady.

Řidiči autobusů, taxikáři, ale i ostatní, spěchají na onen svět. Zdejší lidé neoplývají v denním životě rychlostí pohybu, ale za volantem mají hlavy dračí. Nám se zdají silnice nedostačující, špatně udržované, úzké, plné smetí, lemované otevřenou kanalizací. Mezi auty se motají pojízdné vozíky ke všem možným i nemožným účelům a co se na nich přepravuje a připravuje, je neuvěřitelné. Od dopravních, špeditérských služeb, kanistry s petrolejem, až po pojízdné restaurace, nudlové dvoukoláky a polévkové vozíky. Jiné rozvážejí chléb, ovoce, nápoje, na co si jen zákazník vzpomene, to obchodníček přiveze.

Pro domácí obyvatelstvo a především pro děti, je ulice náramné místo ke hrám. Badmington se pinká všude. Zdá se, že doprava je to poslední místo, k čemu je silnice určena. Kvete pouliční obchod a všude kolem se motají malé děti, zvířata. Na ulici je živo.

Po dešti jsou ulice potažené černým, lepkavým blátíčkem pochybného obsahu. Člověk musí koukat pod nohy, nejen kvůli blátíčku, ale hlavně aby nespadl sám nebo i s autem do nějaké "kanalizační" díry. Obzvlášť zrádné jsou tyto propasti večer, protože nejsou ani osvětlené ani označené.

Na déšť je tu každý zvyklý i připravený. Děti číhají s deštníkem a nabízejí svoje služby. Mokrý běloch vypadá jako zmoklá slepice. Na domorodci to není vidět, ti vodu milují. Šplouchání, čachtání a tekoucí voda je slyšet i bez deště. Po dešti se přestěhuje domácnost na chodník. Venku se pak suší slamníky.

Město jsme začali objevovat bez systému, podle zkušeností, na doporučení ostatních a pomalu nám roste kuráž. Těžko se orientujeme. Mapa neoplývá přesností, řidiči jí stejně nerozumí, my se s nimi nedomluvíme a tak často bloudíme, ale tváříme se, že je všechno v pořádku. Asi je, protože nikdo neví proč by měl někam spěchat. Všechno splývá v jeden mumraj a jsme na pospas tomu, kdo nás veze. Žijeme v zemi, kde je gumový čas.

Když jsem v muzeu viděla kolik je tu kmenů, národů, jazyků, ostrovů, máme se na co těšit. Vždyť Indonésie je šestá největší země světa, tedy aspoň co do obyvatelstva.

Většina turistů se v Jakartě ani nezastaví. Letí přímo na Bali. V Jakartě žijí expatrioti všech národů. Desítky tisíc Evropanů, Američanů, Australanů a Japonců přidávají domorodé pestrosti. Snad je tu zastoupen každý národ, včetně zástupců mírového tábora, tedy i ten náš. Mezinárodní škola má 55 jazyků, Vítek přidal 56.

Očekávali jsme nedostatky a vyhládlý trh. Byli jsme vyškoleni a připraveni, že co si nepřivezeme, to nebudeme mít. Na tržnicích jsou tlačenice a prodavači nabízejí. V obchodech prodavači spíš překážejí a člověk se obslouží víceméně sám. Jeden prodavač napíše účtenku a zboží odnese k pokladně. Zboží i prodavač zmizí a chudák zákazník neznalý systému hledá pokladnu. U kasy se zaplatí a další mančaft zboží zabalí. Člověk, který spěchá, má příležitost vyzkoušet svoji trpělivost.

Zboží je tu nejen dostatek, ale v Indonésii se vyrábí v licenci téměř vše, nač si člověk vzpomene. S elektronikou obchodují Číňané a je možné najít, co srdce ráčí.

Výběr v potravinách, alespoň v Jakartě, překonal všechna očekávání. Mysleli jsme si, že budeme kupovat na trhu kuřata, škubat peří a místo toho nám oči přecházejí z výběru a kvality. Dovoz z celého světa zpestřuje domácí produkci. Zelenina, ovoce, sýry, mléčné výrobky, uzeniny, lahůdky a množství nám neznámých produktů vyvolává zvědavost. Domorodé, prosté obyvatelstvo nakupuje za zlomek ceny na tržnicích a z dvoukoláků.

I v residenčních oblastech obchodníčci tlačí vozíky vrchovatě naložené čerstvým zbožím. Každý po voz má jiný volací zvuk. Někdo tluče lžičkou na skleničku, jiný klackem na dřevěnou rukojeť, bambus, plecháček, cinká zvonkem nebo vyblekuje a podle zvuku každý pozná, kdo a co právě projíždí. Restaurace na pochodu jsou na každém kroku. U autobusových za stávek jich parkuje nejvíc. Ty trvalejší natáhnou plachtu, stlučou stůl, postaví ohniště a žije se vedle vil, které by vypadaly dobře i v těch nejnáročnějších čtvrtích kdekoliv na světě.

Žije se na ulicích, na parko vištích, volných pozemcích, jeden vedle druhého, dokud je "pokrok" nebo konstrukce neposune o kus dál. Znovu se potvrzuje, že cesty nejsou pro auta, ale pro lidi a jejich dvoukoláky.

Jsme udiveni muzikálním talentem zdejších lidí. Zahrají všechno s vervou, radostí a jak jódlují. Jazz, country western, rock interpetují velice citlivě a dobře, ale pro klasickou hudbu nemají cit vůbec. Poslouchat "symfonický" orchestr je utrpení a v televizi se tolik snaží.

Čas nám rychle utíká. Vše je naprosto uvolněné a už je to vidět na každém z nás. U oběda sedíme, nevyskakujeme, večeře je úplné posezení a personál je usměvavý, ochotný, milý a pozorný. Pamatují si každé jméno. Denně si přečteme troje noviny, k dostání jsou všechny hlavní světové výtisky s minimálním zpožděním. Totéž platí i o časopisech a je to jenom náš problém, že jsme linguisticky zaostalí. Kromě angličtiny, němčiny a francouzštiny je tu spousta lokálního a arabského čtení.

Učíme se žít pomalu a je radost pozorovat maminky s malými dětmi. Chůvy děti hýčkají, děti jdou z náručí do náručí, ale děti jsou nezbedné všude a při vší lásce a péči dovedou být pěkné potvůrky. Tuhle jsem viděla malého chlapečka, sotva mu sundali plínky, naprosto vědomě a schválně počůral chůvu. Když uskakovala, s radostí na ni namířil čůrek.

Máme před sebou asi tři měsíce hotelového života. Stali se z nás rázem milionáři. Zdejších 1000 rupií je asi jeden dolar a naše bydlení a hodování přijde týdně asi na jeden a půl milionu. Podnik platí veškeré výdaje, my podepisujeme jenom škody, které natropíme. Když vidíme náš luxus, máme málem výčitky svědomí. Většina lidí nemá ani přístřešek. Chudých je mnoho, ale netrpí hladem ani zimou. Podle výrazu jejich tváří se nezdá, že by byli nešťastní nebo smutní a asi kromě peněz nám nezávidí vůbec nic. Posedávají, kvačkají, hrají šachy, vždy chumel dospělých, mládeže, dětí. Tady snad nemůže nikdo trpět samotou.

Pavel chodí normálně do práce a já mám poprvé v životě času nazbyt. V hotelu máme tenisové kurty a bazén, tak užívám obojí. Je potěšující jak ve zdejším teple a vlhkosti funguje tělo. Téměř tu neexistuje revmatismus. Svaly jsou vláčné, poslušné a daleko pružnější. Při tenisu se nestačím divit, ale horko je zabiják. Aby se člověk nezchvátil, má každá madam nejen tenisového partnera, ale i sběrače míčků. Po půl hodině toho mám dost a tak raději hraju dvouhru.

Naše linie a proporce trpí. Je těžké mít pevnou vůli, když je všude tolik pochoutek, ale občasný průjem nás snad udrží.

kas
Pokračování příště.