(Pokračování 4.)

MISIJNÍ PRÁCE

Misijní práce křesťanské rozhlasové stanice HCJB, ve zkratce Hlas Církve Ježíši Blahořečí, nespočívá pouze v rozhlasové a televizní produkci. Důležitá součást služby obyvatelstvu je zdravotní péče nejen v Quitu, ale i na okraji džungle v Shell Mera. Nemocnice, kterou máme přes ulici, nám vyrazila dech. Nejen kvalita zdravotní péče, kterou poskytuje množství obětavých misionářů, ale především evangelizační výsledky, jaké mají. Během týdne probíhá několik desítek biblických studií. Mnoho pacientů získá v nemocnici nejen fyzický život, ale i věčný. Po uzdravení se často vracejí zpět a přivádějí další členy rodiny a příbuzné ne pro fyzické potřeby, ale duchovní. Nemocnice pečuje o obojí. A tak mnoho pacientů děkuje životní krizi, která je přivedla do křesťanského prostředí misijní nemocnice.

V současné době se nemocnice rozšiřuje. Přístavba za 3 milióny dolarů roste a ještě jsem neviděla staveniště jako "chirurgický sál". Vzorný pořádek, způsob stavby čistý a přehledný. Pokoje, chodby a sály jsou prostorné, světlé, krásné jako nemocnice pro prominenty.

Ne vše jde hladce. Občas místní konšelé šimlují a protahují přísun zdravotního i stavebního materiálu. Někdy stojí zásilky měsíce na celnici a čeká se na podpis. Pohyb urychluje všimné, mise raději počká. I zlé často přispěje k dobrému. Stavební průtahy a zpoždění nakonec způsobily, že jsme mohli přijmout stavební materiál a vybavení včetně moderní telefonní centrály, kterou jsme dostali darem z nemocnice v Chicagu. Tam došlo nejdříve k modernizaci a přestavbě a později k prodeji budovy. Úmysly nových majitelů se změnily a nabídli nám, že si můžeme vzít, co potřebujeme. Nebylo toho málo, a tak nám původně nemilé zdržení přispělo finančně i prakticky.

Zdravotní péči zde dostane každý, bez rozdílu barvy pleti, místa odkud přichází a především bez rozdílu, jestli může či nemůže za ošetření a pobyt zaplatit. Misionářská letadla přivážejí vážně nemocné pacienty z nedostupných džunglí. V areálu nemocnice je umožněno ubytování pro rodinné příslušníky, kteří přijdou z dalekého okolí a nemají kde přebývat.

Nemocnice na pokraji džungle v Shell Mera slouží dlouhá léta. Když se málem rozpadla věkem, podnebím a užíváním, skandinávští křesťané vybudovali novou. Z původní nemocnice je opravená ubytovna pro návštěvníky a bývalý porodní sál slouží jako společenská místnost.

Lékaři jsou zapojeni ve výzkumu tropických chorob. Zhoubná "říční slepota" devastovala obyvatelstvo džunglí nejen v Jižní Americe, ale především v Africe. Parazit, který se usídlí pod kůží a zatím se neví přesně, jakým způsobem se přenáší, způsobuje boule na těle. Uvnitř je stočený dlouhý parazit, jehož zárodky napadají oči a způsobují slepotu. Po létech výzkumu a pokusů lékaři přišli na to, že stejný lék, který se používá na léčení malárie, zachrání oči postižených.

Jeden z posledních objevů je objev účinků elektrického šoku při uštknutí jedovatým hadem. Pacienta lze zachránit nejen hadím sérem, ale elektrickým šokem. Misionáři v odlehlých a nekonečných džunglích již tento vynález používají. Jeden nešťastník byl napaden rojem divokých včel. Takový útok je za normálních okolností smrtelný. Pacient přežil díky "uštknutí" - elektrickým šokem. Několik odhodla.ných zdravotních sestřiček žije a navštěvuje nemocné v džunglích. Když jsme viděli, jak se v bagančatech brodí blátem, netušili jsme, že se budeme brodit blátem i my.

Kromě obou nemocnic máme i pojízdnou kliniku s lékařským personálem, nebo-li BRIGADA MEDICA, která křižuje Ekvádor. Vždy po návratu stojí v opravně aut, bez koleček a spravují se brzdy a podobné věci. Pojízdná klinika slouží i v zaparkované poloze jako zubařská ordinace.

Koncem listopadu jsme vyrazili do míst s ne zrovna nejlepší pověstí. Pár kilometrů od kolumbijsko-peruánské hranice je místo, které zvukem spíš připomíná švýcarsko-italský alpský název, městečko Lago Agrio. Byli jsme šestičlenný tým a domlouvali se třemi jazyky. Společně jsme prožili nezapomenutelný týden a pro nás to byl první opravdový kontakt s domorodými Ekvádorci. Americká misionářská zdravotní sestřička Rita nám velela. Elvin, severoamerický Indián, paramedik z Mississippi řídil a asistoval, kde bylo třeba. Jenny, ekvádorská paní doktorka, drobeček o celých 40 kg, a Pako, ekvádorský zubař, měli k dispozici nás, coby odborné asistenty. Já jsem měla za úkol asistovat při zubaření, Pavel přijímat pacienty, tedy měřit teplotu, puls a krevní tlak.

Vyrazili jsme v pondělí ráno, plně naložení, vlastně naloženi tak, že jsme se do Berty, bedny medikální kliniky, ani moc nevešli. Rita seděla na okně, my dva jsme se mačkali na jedné sedačce vedle řidiče a paní doktorka a Pako se uložili ke spánku na bednách s lékárenskými zásobami. Quito není žádná rovinka a jen co jsme vyjeli, začaly nám čoudit brzdy. Byly nové. Asfaltová silnice nám vydržela sotva dvě hodiny jízdy a skončila kousek za místy, kde jsme posledně uvízli v blátivém sesuvu půdy. První zastávku jsme měli v Baeze, kde jsme brali benzin. Trochu jsme se protáhli a ulevili si. Potkali jsme tam zb ědovaný německý pár. Dívka, která v tomto zapadákově střevně onemocněla, nebyla schopná pokračovat v cestě. Naštěstí tam byla malá nemocnice. Dali jí kapáka a s námi si ověřovala, jestli může pro sebe ještě něco udělat, aby byla schopná pokračovat dál. Projeli jsme oblast, kde v 87. roce bylo veliké zemětřesení. Ještě dnes jsme mohli vidět zjizvené stráně, hluboké strže, kde několik vesnic zmizelo z povrchu země. Celá cesta byla velice pomalá a tak prašná, že jsme se nestačili divit, v jak strašném stavu jsme dorazili na místo. Sami jsme přesně nevěděli, kam jedeme. Jen to, že asi 16 km před Lago Agria budeme odbočovat do džungle. Celou cestu jsme jeli podél olejového potrubí. Lago Agrio je typické olejářské městečko. Dobré výdělky, ale zdivočelý život plný alkoholu, prostituce a drog z blízké Kolumbie. Mnozí nazývají tento kout světa "kokainový trojúhelník".

Pár kilometrů před odbočkou do džungle jsme potkali skupinu lidí. Nejdříve šel mladý muž a na rameni nesl maličkou bleděmodrou saténovou rakvičku. Za ním šlo procesí příbuz.ných a přátel. První, co člověka v takové chvíli napadne je, že možná kdybychom přijeli dřív, nemuselo dítě zemřít. Tento pohled nám zanechal v hrdle nespolknutelný knedlík a v očích slzy. Ale než jsme se vzpamatovali, objevil se na silnici mladík, přistoupil a navigoval nás dál. Přejeli jsme několik uzoučkých mostů bez zábradlí a asi po 5 km jsme dorazili do vesnice. Cesta byla plná výmolů, kaluží a s pěkným skluzem přes rozbahněnou louku jsme zaparkovali vedle dvou školních budov.

Samozřejmě náš příjezd nebyl nadlouho utajen. Dospělí i děti se začali trousit kolem a okukovat. Jednu ze školních budov nám uvolnili a první, co bylo třeba udělat, musely se vymést tuny prachu a bláta. Totéž platilo i pro naši Bertu. Vymést prach nasbíraný cestou a připravit ordinaci. Potom jsme ve škole napnuli provazy, zavěsili prostěradla, postavili školní lavice do tvaru U a začali přinášet všechny medikální potřeby. Než se setmělo, byla připravena lékárna, čekárna i ordinace. Přivezli jsme množství léků, vitamínové elixíry, pilulky proti malárii, proti parazitům, dezinfekční prostředky, zubní kartáčky, pasty, mýdlo, tužky i toaletní papír.

To už se setmělo a šli jsme utahaní na večeři. O všechno jídlo se starali místní a tak jsme s menší nedůvěrou a opatrností pojedli, ale hlad je nejlepší kuchař. Ještě že jsme toho moc neviděli ani večer ani ve dne, protože obzvlášť večer po stěnách lezli švábi. Uvnitř byl jen stůl, kde se jí, a stůl, kde se na plynovém vařiči kuchtí. Nádobí a nářadí leží na zemi. Občas se přitočí slepice či jiná domácí zvířátka, jestli tam není něco i pro ně. Ochutnali jsme typická jídla zdejších zemědělských novoosídlenců. Hodně rýže, pomleté fazole, čočkovou omáčku, vajíčka, slepičí maso z polévky, ovocné šťávy i čaj z trávy, která má citrónovou chuť. A samozřejmě čerstvé tropické ovoce.

Lidé žijí v prkenných boudách s plechovou střechou, které stojí na špal.cích. Všude kolem je stojatá voda, a tak aby se lidé dostali k domku, vybudovali si dřevěné mostíky. Uvnitř je temno. Na okna si zde nepotrpí. Budovy z betonových tvárnic mají ve stěnách asi jako pěst veliké ventilační díry. Vesnice neměla elektřinu. Jen několik domů dostávalo večer elektřinu z naftového generátoru. Vynálezy jako lednička nebo televizor v této vesnici nebyly. Spí se na spletené rohoži na zemi. Tu a tam má někdo matraci z pěnové hmoty. Některé dřevěné boudy jsou natřené ne pro úpravnost, ale aby na nich vynikla volební kandidátka. V chudých oblastech dominoval kandidát Abdalah. Pan president Borja měl plné ruce práce a starostí. Kongres byl rozhádaný a docházelo k rvačkám. Vybrané televizní záběry byly neuvěřitelné. Rozbité a krvavé nosy, modré a podlité oči, létající popelníky nejsou nic neobvyklého. Pan president naříkal, že má kongres banditů, a Abdalah sliboval všem chudým ráj na zemi. Kdyby se někdo podobný ujal moci v Ekvádoru, přestanou růst i banány. Abdalah má za vzor kubánskou revoluci a hrdinné vůdce jako jsou Hitler, Fidel Castro a Che Guevara. Jeho plán byl zcela jasný. Otevřeně prohlašoval, že jakmile vyhraje, vyžene z Ekvádoru všechny cizince a misionáře. Pak nastane ekvádorský ráj na zemi, podobně jako v Kolumbii, Peru, Brazílii a ostatních jihoamerických republikách. V minulých volbách Abdalah málem vyhrál, ale provalila se aféra velkého zpronevěření financí. Abdalah uprchl do Panamy pod ochranu výtečníka Noriegy. Abdalahova vlivná rodina jej z problémů vysekala a zatykač byl odvolán. Abdalah se vrátil jako hrdina a presidentský kandidát. Mezi chudými předvolebně rozdával slepice a bažiny, kde si chudina nastavěla prkenné domky. Okamžitě nastala ekologická katastrofa a zoufale nezdravé prostředí. Začala se šířit cholera.

Obyvatelstvo vesnice, kde jsme byli, se živí výhradně zemědělstvím. Pěstují hlavně kávu. Podobně jako mnoho jihoamerických států pěstovalo kávu dříve, dnes pěstují koka listy a vyrábí kokain. Pěstování koky je mnohem výnosnější než pěstování kávy. Současná aktivita z Kolumbie se nezastaví ani před Ekvádorem. Kávovník je zajímavý strom. Má pěkné, středně veliké lesklé listy, drobné bílé kvítky, současně kvete i dozrává. Sbírají se narudlé bobule. Každá bobule má dvě kávová zrnka. Sklizená úroda dozrává a suší se na betonových plochách. Většinu času jsou bobule shrnuté na dlouhých hromadách a jsou přikryté plachtami. Pod tím se bobule zapařují. Když je hezky a slunečno, hromady rozhrnou, buď hráběmi nebo bosky. Celá plocha vypadá jako bramborové řádky. Každé stavení má plno prasat a drůbeže. Dá se říci, že v žádném případě obyvatelé netrpí podvýživou, ale ani ne otylostí. Za celou dobu jsme neviděli jednoho plešatého muže a téměř žádné šediny. Vlasy mají ekvádorci nádherné. Děti chodí do školy asi do 12 let. Potom odcházejí pracovat společně s rodiči. Nikde kolem nás nebyl žádný spěch nebo údernické úsilí. Čas v džungli jde svým tempem a nikdo nikam nespěchá.

Večer před setměním jsme školní kliniku vymetli a rozložili na zem naše spacáky. Ve vesnici nebyla elektřina, a tak jsme si při světle svíčky připravovali nocleh. Pavel zapaloval svíčky z reklamní krabičky jakartského hotelu Hilton. Všichni jsme se pobavili při vzpomínkách na doby, kdy jsme bývali hosty Hiltonů i jiných fajnových hotelů. Teď jsme spali na zemi, umývali se u studny a vodu jsme tahali v kbelících.

První večer jsme promítali filmy v druhé školní budově. Bylo narváno k prasknutí. Muži stáli a dívali se zvenku. Nejdříve jsme promítali instruktážní filmy s tematikou všeobecné hygieny. Jak postavit latriny, jak odvodnit stojící vody, jak se chránit před malárií, jak předcházet onemocněním vzniklým z parazitů a také instrukce o kojenecké a dětské péči. Filmy byly připraveny formou grotesek a vládlo veliké veselí. Do jaké míry si vzali poučení k srdci nevím. Každá vesnice by potřebovala neustálý dohled při dodržování základní hygieny. Prasata všech velikostí, drůbež, psi, děti - všichni se brodí blátem a stojatou zatuchlou vodou.

Po promítnutí instruktážních filmů následovala první část filmu Ježíš. Bylo úžasné pozorovat domorodce, jak jim byl život biblických postav, ovčáků a zemědělců, blízký. Následující dny jsme promítali na pokračování další díly venku na stěnu Berty, naší pojízdné kliniky. Před začátkem filmu pastor z Lago Agrio ke shromážděným promluvil, zahrál na kytaru a všichni společně zpívali. Věděli jsme, že ve vesnici jsou křesťané, a byli jsme překvapeni, že se k nám jich moc nehlásilo. Na naši otázku jsme dostali vyhýbavou odpověď. Nikdo nevěděl, ale stejně se nic neutajilo. Vesnice měla dokonce dvě skupiny křesťanů. Přes řeku, v doslechu, ač bylo pondělí večer, jsme slyšeli zpěv a tamburíny. S napětím jsme očekávali, jak se situace vyvine dál.

Ráno jsme se dali do práce. Lidé, hlavně maminky s malými dětmi přicházely od nejčasnějšího rána. Celý den jsme se nezastavili, kromě přestávky na oběd. Za tři dny jsme viděli víc než 400 pacientů. Já jsem asistovala v zubařské ordinaci, kde to šlo jako na drátku. Pacient se posadil, ukázal, který zub ho bolí a buď se vrtalo nebo trhalo. Na vrtání se nepoužívalo žádné umrtvování. Viděla jsem mnoho hrdinů a sem tam děti, které se k naší ordinaci nedaly za žádnou cenu dotáhnout. Dvě řvoucí a zmítající děti rodiče do křesla přitáhli. Nezdolali jsme je a museli je pustit. Byla jsem překvapená, kolik mladých lidí již nemělo horní zuby. Místo nich měli protézy a přední zub se zlatou korunkou. Ani mě nenapadlo, že jde o protézu. V prvním momentě jsem si říkala, že to není možné, aby se pacientovi tak viklaly zuby. Na plombování jsme měli zajímavý vynález značky Wiglbug. Byl to vibrační strojek pro tři velikosti kapslí. Plomba byla v momentě připravená. Nedělali jsme žádné dlouhé vyšetřování, a tak jsem vzpomínala na zubařskou péči v Americe, Singapuru i Indonésii, kde se toho kolem pacienta napečovalo. Všichni pacienti, kteří klinikou prošli, platili za zdravotní službu, léky a hygienické potřeby symbolickou nepatrnou cenu. Že šlo o skutečně symbolickou cenu, nás přesvědčily i snahy překupníků, které jsme museli odhánět, aby nás nevykoupili. Ti, kteří peníze neměli, přinesli trs banánů a podobně. Ti, kterým se dařilo lépe a chtěli nás potěšit, přinesli slepici. Nejvíc jsem byla dojatá hluchým dědou, který za mnou večer přišel během večeře a dal mi do ruky papírový sáček. V něm byla dvě slepičí vajíčka. Děda přicházel každý den a vždy mi s velkou vděčností potřásal rukou. Pro všechny jsem byla doktora, tedy paní doktorka. Domorodci se k nám chovali velice zdvořile. Přišli a drmolili a já jsem jim plynnou španělštinou říkala "uno momentito" a předávali jsme si pacienty z ruky do ruky. Jeden z našich malých zubařských hrdinů si mě večer odvedl za ruku domů, do jejich obchůdku. Dal mi sodovku. Kluk zářil.

Práce s pacienty byla vyčerpávající. Sílu nám dodávala vděčnost obyvatelstva a přítulnost dětí. Nejmenší robátka byla vyděšená a některá se dala do řevu, když Pavel měřil maminkám krevní tlak. Maminky raději pořád děti kojily. Tak jim zavřely pusu. Ještě že se neodnaučily kojit a v těchto místech není k dostání sunar. Stále platí, že mateř.ské mléko je pro děti to nejlepší. Některé dětské zadečky byly pořádně zanedbané, a když jim Pavel měřil teplotu, nepotřeboval vazelínu. Rodiče i starší děti k nám přistupovaly s dojemnou důvěrou. Většina pacientů měla slabě zvýšenou teplotu a asi všichni měli parazity. Mnozí přicházeli nejen se zdravotními, ale i rodinnými problémy. Jenny, paní doktorka, byla báječná. Když nebylo zapotřebí pilulek, používala Boží slovo z bible. Jedna maminka nás prosila, abychom si vzali její sotva desetiletou dcerku, protože jí otec sexuálně zneužívá. Vyšetření to potvrdilo a těžko na toto milé a hezké děvčátko zapomeneme.

První ordinační den nám přinesli v rohoži zabaleného umírajícího staříka, kterému muselo být hodně let. Podle rodiny přes osmdesát, ale většina pa.cientů svůj věk neznala. Děda byl scvrklý na kost a kůži a nemohli jsme pro něj moc udělat. Po prohlídce jej odnesli k příbuzným. Na dva pytle rýže položili prkno, rohož a dali jsme dědovi kapačku. Společně jsme se pomodlili a dívali se smrti do tváře. Děda netrpěl bolestmi, snad ještě i vnímal, ale byl naprosto nemohoucí. Večer jsme mu dali druhou láhev, ale rodina mu ji v noci odpojila. Kapák nepomohl ani život neprodloužil. Děda byl klíčem k záhadě. Večerní zpěv za zvuků tamburíny byl součástí dědova uzdravování ve shromáždění za řekou. Sbor nesl nelibě, že jej rodina druhý den odnesla k lékaři. Scházeli se k modlitbám a zpěvu každý večer, proto nikdo z jejich členů nepřišel na promítání filmů. Vyhledali jsme kazatele a pozvali ostatní, aby přišli na večerní program. Celá situace nás trápila. Když se neobjevili a slyšeli jsme jejich zpěv za řekou, Elvin a Pako šli do shromáždění. Znovu je pozvali. Třetí večer se skupina dostavila a místo jednoho kázání zažili přítomní dvě. Nevím, jestli to oba pastoři nepřehnali, protože poslední večer se účast i těch, kteří nepatřili k žádnému sboru, podstatně snížila.

Při třetím promítání, když ve filmu zakokrhal kohout v okamžiku, kdy Petr potřetí zapřel Krista, rozkokrhali se místní kohouti a zmateně kokrhali celou noc. V džungli, kde je ticho, se rozléhaly zvuky s ohromnou ozvěnou. Cvrlikali brouci, kvákaly žáby, kokrhali kohouti a vyli psi. Koncert začínal normálně o půl druhé v noci, s menšími přestávkami. Nejhorší byli kohouti. Poslední den jsme vstávali ráno po páté, ještě za tmy, a tak Pavel začal s kohouty kokrhat. Co se stalo, bylo neuvěřitelné. Takový rachot a do toho začali výt psi. Ti na Pavlovo kokrhání neskočili a asi se jim moc nelíbilo. Ráno jsme ještě nafasovali výslužku. Koše, kde byly zelené a červené banány na vaření, další k jídlu, papáje, ananasy a cukrovou třtinu.

Čekala nás koncovka. Snídaně v restauraci v Lago Agrio. Tento zážitek by vydal na celou kapitolu. Zastávka v LA PIRAGUA - El Restaurante tipico, byla nepopsatelné překvapení. Restaurace vypadala podezřele již z ulice a nikdy bychom se k ní o vlastní vůli nepřiblížili. Vstoupili jsme do místnosti zatuchle tmavé, pochmurné a i v šeru bylo vidět, že hygienou neoplývá. Na stole bylo připravené rozkrájené ovoce a my se s nedůvěrou rozhlíželi kolem. První nás přivítalo zvíře, prý horské prase, které se jmenovalo Kuči-kuči. Co to bylo, nevím. Vypadalo to jako tapír a hned se s námi kamarádilo. Začalo si o nás třít hřbet. Vytáhla jsem si tři dlouhé černobílé štětiny. Po tomto přivítání vyplula z kuchyně elegantní dáma. Začala vesele švitořit. V kuchyni byla na řetěze přivázaná opice, poletovaly slepice. Na barovém pultě byly tři želví krunýře, na telefonu vycpaná opičí hlava, která měla v puse zuby z umělé hmoty. Za rohem visela od stropu celá vycpaná opice. Pán domu, šéf restaurace kuchtil. Rita a Elvin nás vzali na exkurzi do dvora. Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Netušila jsem, že něco takového vůbec může existovat. Dvůr bylo jedno neuvěřitelné hnijící bahniště, kde nebyla ani travička ani stromeček. V tom se ploužily zablácené želvy všech velikostí. V bahně byly utopené snad stovky prázdných želvích krunýřů. Na něčem, co jako stůl nevypadalo, ale jako stůl mohlo sloužit, byl krunýř čerstvě zabité želvy. Doufali jsme, že nebudeme mít želví snídani. Kromě bahnitého terénu tam bylo něco, co by člověk jen s největší shovívavostí mohl nazvat vodní nádrž. Byla plná zatuchlé, hnilobné a husté vody. Z ní tu a tam vykukovaly krokodýlí oči. Opatrně jsme našlapovali přes kameny, kusy shnilých a vratkých prken přes tuto smrdutost, a nestačili se divit, že v této hrůze vůbec něco může žít. Viděli jsme špinavou klec s opicí a jejím desetidenním mláďát.kem. V jedné kleci bylo mláďátko ocelota s řetězem kolem krku, který na nás syčel. V další kleci spal dospělý ocelot. V drátěných klecích byla řada exotických ptáků, z nichž jeden druh, zřejmě ze supovité čeledi, jsem ještě neviděla v žádné zoologické zahradě. Párek krásných sov a všelijaká káňata byla v dalších klecích a kolem nich zahnívající kuřecí játra a vnitřnosti. V další kleci bylo několik tlustých a mnoho metrů dlouhých hroznýšů. Z údivu jsme nevycházeli a teď vím, proč existují organizace na ochranu zvířat. Když jsme se dostatečně vynadívali, nemohu říci, že jsme se pokochali. Vrátili jsme se zpět do jídelny, dá-li se to tak nazvat, a zasedli ke stolu. Otřískané a ne moc umyté nádobí bylo prostřeno. Na stole se hromadily plné mísy jídla. Odejít jsme nemohli, a tak po menším zdráhání a po ujištění veteránů, kteří tyto hody absolvovali již několikrát, jsme se oddali osudu. Mouchy kolem nelétaly. Nejdříve jsme se dali do ovoce, ananasů, papáji a banánů. Mísa s vaječnou smaženicí s cibulkou a paprikami byla vynikající. Následoval jeden chod za druhým a vše jsme ochutnali. Žádná želví pochoutka na stůl nepřišla. To se nám ulevilo. Nakonec se k všeobecnému veselí a hodům přidalo i prase Kuči-kuči, které je zvyklé, že je hosté krmí.

Naše poslední společenská povinnost byla zakončena. Elegantní dámě jsme odevzdali krabici traktátů, za vše poděkovali a srdečně se s majiteli restaurace La Piragua rozloučili. Městečko Lago Agrio zní exoticky, ale ve skutečnosti je to ošklivá, neupravená, zahnívající, zatuchlá obec, které se říká ekvádorské podpaží. Znovu jsme si uvědomili, že ošklivost nepochází jen z bídy a chudoby, ale z všude přítomného hříchu.

Svědectví pro Paka
Každé ráno Jenny a Pako četli společně z bible a měli diskusi. Pako, jediný z nás, nepřijímal víru bezvýhradně. Vyrostl v křesťanském prostředí, s množstvím tradic a dogmat, s kterými nesouhlasil. Pako byl otevřený a hledal. Společně studoval bibli ještě s dalším nevěřícím kamarádem. Naše dorozumívání v zubařské ordinaci bylo celkem snadné. Podávat správné instrumenty, dezinfikovat a asistovat u pacienta s dobrou vůlí nebylo nic obtížného. Moje španělština a Pakova angličtina byla asi na stejné úrovni. Přesto jsme se domluvili i na duchovních otázkách názorným příkladem. Pako, podobně jako Ježíš Kristus, čekal na každého pacienta, až se posadí do zubařského křesla a otevře pusu. Měli jsme však i takové pacientíky, kteří se nepřiblížili ani k naší pojízdné klinice. Prchali před námi do džungle. Raději trpěli, než by přijali pomoc, která byla na dosah ruky. Byli i takoví, které rodiče přitáhli, přestože se dítka vzpouzela, řvala a kopala kolem sebe. Na takové byl i pan zubař Pako krátký. Kdyby chtěl sebevíc, strach a vůli dítěte nemohl násilím zlomit. Měli jsme i pacienta, nad kterým jsme sami v duchu lámali hůl. Tatínek měl fyzickou sílu a hysterického kloučka do křesla připíchl. Trvalo dlouhou dobu, než jsme ho ukonejšili. Pusu nechtěl za nic otevřít a když ji konečně celý uplakaný otevřel, viděli jsme, že potřebuje nutně pomoci. První zoubky byly jen skořepiny úplně zkažených zubů, stejně jako zkažená duše nevěřících. Nakonec nám tato malá dušička dovolila vytáhnout jednu střepinku. Některý hříšník potřebuje pevnou ruku, která skřípne vzpouzející duši a ta se nakonec vzdá. Tato praktická ilustrace našeho vztahu k Pánu Bohu byla Pakovi naprosto jasná. Netrvalo dlouho a Pako se stal i nám věřícím bratrem.

- kas - Pokračování příště