Mnoho veršů dokazuje, že duše člověka, vnitřní člověk je po své tělesné smrti při vědomí snad více než v těle.

• A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním (Ježíšem) rozmlouvají. (Matouš 17:3)

Po Ježíšově proměně se zjevili Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s Ním. Kdyby jejich duše spaly, jak by oba mohli být zjeveni na zemi? Protože Mojžíšova i Eliášova duše jsou vědomé, mohly se zjevit a rozmlouvat. Mojžíš se nemohl zjevit ve svém pozemském těle, to bylo rozloženo a spalo v prachu země mnoho století. Nemohl se zjevit v oslaveném těle z masa a kostí jaké měl po vzkříšení Pán Kristus, protože ještě nedošlo k prvnímu vzkříšení, které očekává Mojžíš stejně dychtivě jako každý spasený mrtvý. Objevil se v duchu bez těla jenž měl tělesnou podobu, takovou jako měl Abraham, když rozmlouval s boháčem v podsvětí. Proto mohl boháč žádat o svlažení svých rtů, přestože byl mimo své fyzické tělo. Vnitřní člověk a tělo, se k sobě mají jako "ruka k rukavici" v Bibli čteme:

• Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským. Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. (2. list Korintským 5:2-4)

Že existují jiná těla, i mimo toto pozemské přirozené tělo z prachu země, je nasnadě:

• Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září... Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní... A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského. (1. Korintským 15:39-49)

Pokračujme biblickými verši, že vnitřní člověk je hned po tělesné smrti při plném vědomí. Když umíral Lotr po Ježíšově pravici, prosil Ježíše, aby na něj pamatoval.

• Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." (Lukáš 23:43)

Stačí posunout čárku, aby verš vyzněl: "Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji." Potom bychom mohli verš chápat tak, že "budeš se mnou v ráji" nastane někdy později, ale říkám ti to už dnes. Tato interpretace přehlíží důležitou skutečnost. Slova "amen, pravím ..." jsou v evageliích vyřčena Ježíšem více než 70 krát. Ježíš je nikdy, ani na jediném místě, časově, místně nebo způsobově blíže neurčoval, protože takové určení by bylo zbytečné. Nebylo na místě, aby zdůrazňoval, kdy, kde a jak něco říká. Vždy říkal Amen k tomu, co oznamoval. A Ježíš řekl, dnes budeš se mnou v ráji, úplně stejně, jako říkal Petrovi:

• Amen, pravím tobě, že dnes, této noci, dřív než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš. (Marek 14:30)

Tímto způsobem, časovým určením by byl narušen smysl jednoho z Kristových oblíbených důrazových vyjádření. Projděte evangelii, alespoň několika z těch 70 případů a sami uvidíte úskalí této interpretace.

Víra v Boha a v nesmrtelnost je každému člověku vlastní. I stalinská pionýrka vepsala do slohové práce svých komunistických ideálů, že by chtěla objevit lék, po jehož užití by se neumíralo. Proč si všichni přejeme oddálit svoje úmrtí? Proč je v pohádkách živá voda? Věčný život, existenci, máme totiž v krvi. Naše duše nemůže toužit po něčem, co neexistuje! Tuto touhu máme od Boha, z Jeho Slova a z naší přirozenosti. Věčnost naší existence existuje už svým určením, tím že po ní toužíme.

Indiáni věřili ve věčná loviště a proto pochovávali svoje mrtvé v lovecké zbroji. Řekové vložili svému mrtvému stříbrnou minci do úst, aby mohl zaplatit vstupné do posmrtného života. Egypťané vybavili své mrtvé knihou mrtvých, modlitbou a dále jakousi mapou, aby našel cestu na druhý svět. Gálové si dokonce půjčovali peníze, které měly být splaceny až na onom světě! Seveřané pochovávali mrtvé na koni, ve zbroji, aby mohli do nového světa dorazit vítězně. Není národa, ani kmene, jemuž by byla myšlenka posmrtné existence cizí.

Závěrem si připomeneme různá svědectví umírajících lidí, kteří Krista znali, i těch kteří jej neznali. Nejdříve umírání "slavných" neznabohů.

Voltaire. Kdo by neznal alespoň jeho jméno? Jeho neslavný výrok, že 50 let po jeho smrti Bible zmizí z povědomí lidí, se nevyplnil tak, že ve Voltairově domě dodnes sídlí francouzská biblická společnost. Když Voltaire pocítil, že mrtvice, kterou byl raněn ukončí jeho život, byl přemožen hryzavým svědomím. Poslal pro kněze a chtěl se usmířit. Jeho společníci v nevěře chtěli takové potupě zabránit. Voltaire své přátele, humanistické materialisty, proklínal a křičel, ať odejdou, že jsou to oni, kdo zapříčinili jeho agonizující stav. Aby si ulehčil, písemně před svědky odvolal dílo, které velká část lidstva obdivuje dodnes. Úleva však nepřicházela. Po dva měsíce byl v agonií, skřípal zuby, proklínal Boha i lidi. V mučivých chvílích volal Krista a Pána. Potom hrůzou křičel: "Musím umírat opuštěn Bohem i lidmi!" Když se blížil konec, jeho materialističtí přátelé hlídali dům, aby žádný nepovolaný neviděl, jakým úděsným způsobem umírá. Jeho ošetřovatelka prohlásila, že by ani za všechno bohatství Evropy, nechtěla podruhé vidět umírat nevěrce.

Jiný nevěrec, slavně neslavný deistický filosof David Hume vydal v roce 1762 své proslulé dílo - Přirozené náboženství. Zpráva o jeho klidné smrti se roznesla po celé intelektuálské pospolitosti tehdejšího světa. Objevila se však hospodyně, která přišla s úplně jiným příběhem. Je pravda, že Hume žertoval a byl veselý na své smrtelné posteli, ale to jen do chvíle, dokud přátelé neodešli. Jeho duševní neklid dosahoval takové intensity, až se třásla celá postel. Nedovolil žádné hořící svíce kolem postele a hospodyně musela vždy zazvonit na dalšího sluhu, který musel přijít dříve než sama odešla. Jeho vnitřní muka rostla každým dnem. Nakonec hospodyně prohlásila: "Věřím Bohu, že něčemu podobnému už nebudu v životě svědkem".

Mohli bychom pokračovat. Četl jsem o hrůze, kterou procházel Stalin před svou smrtí. Umírající, ať je na tom s Bohem jakkoliv, neodchází ani do neexistence, ani do nějakého blíže neurčeného nevědomého spánku. Kdyby byl nespasený Bohem nakonec odstvořen, proč by se měl bát smrti?

Podívejme se nyní na svědectví těch, kteří umírají v Kristu, kteří umírají v Boží spravedlnosti. I starozákonní Bible nám zanechala svědectví, že lidé spravedliví mohou umírat jinak.

• Kdo sečte prach Jákobův, kdo spočítá byť jen čtvrtinu Izraele? Kéž umřu smrtí lidí přímých, kéž je můj konec jako jeho!" (Numeri 23:10)

V Bibli umírá mnoho spravedlivých klidně, a často s proroctvím na rtech jako Abraham, Izák či Jákob. Mojžíš často hovořil o své smrti. Podívejme se na Štěpána, jak vítězně umíral a srovnejme jeho smrt třeba s Voltairovou:

• Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží." Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: "Pane, odpusť jim tento hřích!" To řekl a zemřel. (Skutky 7:54-60)

Štěpán viděl Krista; on se neukládal ke spánku. Viděl, že se jeho věčný život, spojení s Kristem, naplňuje.

• Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod. (2. Timoteovi 4:6-8)

A apoštol Petr?

• Ale považuji za správné probouzet vás napomínáním, pokud přebývám v tomto těle; vím totiž, že je budu muset brzo opustit, jak mi to dal poznat náš Pán Ježíš Kristus. Vynasnažím se, abyste si mohli tyto věci vždycky připomínat i po mém odchodu. (2. Petrův 1:13-14)

Petrova starost nebyl strach z tělesné smrti, což bylo opuštění těla, ale staral se o zvěstování evangelia. Petr o žádném spánku nehovoří, jakoby duch, jeho vnitřní člověk, byl neoddělitelně připoután k tělu a stal se nevědomým s rozkladem těla. Petr o sobě hovoří, že brzo odejde z těla, a řekl mu to právě Ježíš Kristus. Chápejme, jestli naše duše a tělo jsou opravdu neoddělitelné, potom smrtí vše končí a Petr nás mystifikuje tvrzením o svém odchodu z těla, jenž mu zjevil Pán Ježíš Kristus.

Poslechněme si, co řekl těsně před svou smrtí autor písně Skála věků - Augustus M. Toplady. Jaká radost, kdo vůbec může pochopit štěstí třetího nebe? "Jaká jasná sluneční záře mne obklopila! Nemám slova, abych vám ji popsal. Vím, už to nebude dlouho trvat, než si můj Spasitel pro mne přijde." Potom se štěstím rozplakal a řekl: "Vše je světlo, světlo, světlo, jasnost Jeho vlastní slávy. Přijď Ježíši, přijď rychle, Pane Ježíši."

Nejznámější je snad Pavlův výrok:

• Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; (Filipským 1:21-23)

Můj oblíbený spisovatel je Pavel Eisner. Přečtěme si, jak vidí češtinu a českého člověka tváří v tvář smrti.

Čeština zemřelého člověka lituje: neboť nebožtík, nebožka, toť lidé nebozí, ubozí, lidé, jichž mi je líto. A teď srovnejte některé jazyky jiné. Feu ma mére, v tom feu od fatutus, je odkaz na fatum, na bytost osudem odvolanou. Angličtina: the late Mr. Smith, bývalý pan Smith, byl na světě, už není. Němčina: meine selige Schwester, selig = beatus = blažený, tedy na nebe, do ráje vzatý. Lecjaké jsou v tom odstíny, lítost nijaká. Tu projevuje člověk český, mluvě o nebožtíku, o nebožce.

Protože člověk český je tak srdečný, viďte? Nikolivěk. Kdyby člověk český byl tak srdečný, jak si odedávna namlouváte, litoval by spíš sebe, že mu ten drahý zesnulý odešel. Řeknu-li však nebožtík, nelituji sebe; lituji toho člověka odešlého. Patrně proto, že to zdejší slzavé údolí je něco nad pomyšlení žádoucího. Svým slovem pro člověka zemřelého prozrazuje na sebe český člověk, jak ukrutně lpí na tom životě vezdejším. Slovo nebožtík, nebožka dokresluje životní filozofii, kterou v sobě má slovo smrt; Tolik Pavel Eisner.

Dodal bych, že nebožtík, podobně jako nebožák, nemá Boží přízeň nebo není u Boha. Náš cíl, být u Boha, být tedy ubožákem, čeština vyjadřuje jako něco nadmíru nežádoucího. Když apoštol Pavel řekl, že chce být s Pánem, aby smrtí získal věčný život, tj. spojení s Bohem, v podstatě říká, že největší zisk je být ubožákem. Český člověk totiž ve věčný život nějak bytostně nevěří a zní jako skeptický realista, který má zlou předtuchu, že většina zemřelých jsou nebožtíci, nejsou s Bohem, protože Bible praví:

• Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Matouš 7:13-14)

Nebožáci totiž vcházejí prostornou branou a širokou cestou. Není většího přání Boha, než abychom se všichni stali ubožáky a sešli se u Něho. Jenom ubožák prochází těsnou branou a úzkou cestou. Český člověk jakoby svým jazykem dával najevo, že smrtí se odchází, že smrtí vše končí v nevědomé neexistenci. Co k tomu dodává Pavel Eisner?

Smrt - jen čtyři souhlásky, z nichž jedna je ovšem znělá likvida. Tvar i zvuk toho slova, jež se snáší ze rtů jako se stromu poslední list v listopadu, vždy jen dolů k zemi, nikdy nahoru - tvar i zvuk toho slova znamenají opravdu definitivní konec toho, co se životem nazývá. Konec opravdu konečný, a nic za ním a po něm ...

Jazyky románské mají v slovech pro smrt krásné -o- ... la mort zní už skoro jako samo Vzkříšení, celá Beethovenova Třetí by mohla být nadepsána slovem La Mort; německé der Tod nemá sice ten polnicový zvuk, zní však rovněž slavnostně, povzbudivě, svou zvukovou sugescí naprosto neavisuje nějaký opravdový konec. A anglická smrt, the death, nezpívá sice, ale ševelí zvukem povzdechu a smíru.

V české smrti není smíru. Není v ní víry v nějaké outretombe. Není v ní slávy a oslavy. Není v ní galská polnice slova mort. Není v ní vikingská osudovost slova Tod. Je to slovo nedoufající, nevolající, nehřímající voláním osudu a naděje, proto ostatně i slovo nepatetické; je to slovo zániku a zmaru definitivního, finále s oponou už poslední. Ani vzdechem neberu v pochybnost náboženské cítění a posmrtnou naději českých lidí věřících. Ale to slovo na mne dýchá právě tím, co jsem až dosud našel na dně téměř každé české duše: myslím tu zvláštní přilnavost a přisátost k vezdejšímu životu pozemskému, ten zvláštní tellurismus, a proto i pozemský pragmatický materialismus českého člověka.

A jsou-li ze slova tak kardinálního dovoleny závěry, v oblastech národní psychologie, řekl bych: slovem smrt mohl mortem, la mort, pojmenovat jen národ, který přes všechnu přijatou víru skládá svým prožíváním nejtajnějším všechno v jedinou hlubinu bezpečnosti, totiž v život pozemský a vezdejší; národ nadobro nezpůsobilý k mysticismu; národ bez metafyziků, ba dokonce i národ bez valné kuriozity co do každého La-bas; národ pozemšťanský. Národ bez nutkání transcendentálního. - Tolik Pavel Eisner.

Co dodat? Jen to, abychom si uvědomili, že smrtí nic nekončí, ale vše teprve začíná!

- pst -