K úvahám na toto téma mě přivedlo Janovo evangelium. Toto evangelium zachycuje celkem šest významných znamení, která učinil Pán Ježíš. Prvním je proměnění vody ve víno (2. kapitola), druhým je uzdravení syna královského úředníka (4. kapitola), třetím je uzdravení chromého u rybníku Bethesda (5. kapitola), čtvrtým je rozmnožení chlebů a rybiček a nasycení zástupů (6. kapitola), pátým je uzdravení slepého (9. kapitola) a šestým je vzkříšení Lazara (11. kapitola). Můžeme říci, že Janovo evangelium popisuje ještě jedno znamení - sedmé, a sedmička je číslo plnosti. Tím znamením je zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Podle 20. kapitoly Janova evangelia jsou zachycena tato konkrétní znamení, a to s jedním cílem: aby lidé mohli uvěřit, že Mesiášem je právě Ježíš, Boží Syn, a aby ve víře v Něho nalezli věčný život (J 20,30-31).

Vedle toho však také Janovo evangelium zachycuje různé reakce lidí na tato Ježíšova znamení. Tyto reakce nás budou v tomto článku zajímat, neboť se v mnohém podobají našim reakcím na informace o Ježíši Kristu.

Svatba v Káni

Prvním Ježíšovým znamením popsaným v Janově evangeliu bylo proměnění vody ve víno v Káni Galilejské. Jednalo se asi o 120 litrů vody, kterou Pán Ježíš proměnil ve víno. K tomuto proměnění došlo na svatbě, kde v průběhu svatební hostiny víno došlo. Do celé akce byla zainteresovaná matka Pána Ježíše a služebníci posluhující na svatbě. Ti vodu do věder čerpali a potom nesli správci svatby ochutnat víno, ve které se voda proměnila. Byli to lidé, kteří viděli opravdový zázrak, ověřitelný zrakem, čichem i chutí. Jak na tento obrovský zázrak reagovali? Nevíme, nečteme o tom ani slovo, ale zdá se, že nijak. Představuji si, ale o tom už Bible nemluví, jak jeden z oněch služebníků přišel domů a řekl manželce: "Představ si, co se dnes stalo! Na té svatbě byl jeden člověk, jmenuje se Ježíš. Byla tam pozvaná jeho matka a on tam byl s ní. Asi v polovině svatby došlo víno. Tento Ježíš nechal načerpat vodu do věder a proměnil ji ve víno!"

"Ty jsi asi víc pil než obsluhoval hosty, viď," odpoví na to manželka. "Kdybys raději přinesl více jídla pro děti!"

"Ale já jsem to fakt viděl na vlastní oči." Ale všechno je marné, manželka nevěří. Muž se urazí a v duchu si říká: "Tak nevěř, přece nejsem hloupý. Viděl jsem to na vlastní oči. Ale stejně je to divné, jak to že ten člověk proměnil vodu ve víno"? Pak ještě několikrát zakroutí hlavou a jde něco dělat.

Snad se mnou budete souhlasit, že takto nějak to mohlo proběhnout. Jenže mě napadla otázka: Proč se ten člověk o celou věc pořádně nezajímal? Proč nešel za Ježíšem nebo za jeho matkou, vždyť přece viděl na vlastní oči zázrak! Jeho problém byl problémem většiny lidí: ten člověk byl povrchní. Zakroutit hlavou se slovy: "Hm, to je nějaké divné..." a dělat si dál své věci, to je sice to nejjednodušší, ale není to poctivé vzhledem k pravdě. Kolikrát se stane, že si někdo přečte nějakou knihu o Bibli, kde autor jasně líčí genialitu a božský charakter této knihy. Jindy mluví s někým, kdo mu ukazuje biblická proroctví o Ježíši Kristu, která se do detailu vyplnila. Jindy slyší o Izraeli a je mu ukázáno množství proroctví, která se v dějinách tohoto národa vyplnila. Náš hledající člověk však pouze kroutí hlavou a myslí si: Je to nějaké divné. Něco na tom asi je. A v zápětí se ptá: "Co bude dnes k večeři?"

Proč se tak často podobáme oněm služebníkům ze svatby v Káni Galilejské? Není to příliš lichotivé, ale asi především proto, že nás duchovní otázky zase tak moc nezajímají. Neuvažujeme o Bohu, nechceme přemýšlet nad věčností, tedy ani nad nebem a peklem. Nezkoumáme, zda biblické zprávy jsou pravdivé. Jako pštrosi strčíme hlavu do písku a tváříme se, že duchovní svět prostě neexistuje. Občas ke každému dolehne nějaká ta zpráva o Bohu. Je to nepříjemné, protože každá taková informace probudí v hloubi duše otázku: "A co jestli ten Bůh skutečně existuje? Co jestli Ježíš opravdu existuje a já se tvářím, jako že není? Co jestli věčný život je?" Potom tyto otázky opět přehlušíme televizí, zábavou, prací, alkoholem a nevím ještě čím; jen abychom nemuseli přemýšlet ...

Pokud se v našem nitru uvedené otázky objevují, je to velmi dobré. Od nich je totiž už jen krůček k tomu, abychom začali opravdově hledat pravdu. Tím krůčkem může být následující modlitba: "Bože, nevím zda jsi, nevěřím v tebe, ale pokud jsi a pokud mají křesťané pravdu, prosím, způsob to, abych tě mohl poznat." Touto modlitbou zase tak moc člověk neriskuje. Nanejvýš ji řekl jenom sám sobě. Na druhou stranu může tato modlitba otevřít dveře opravdového hledání. Po takové modlitbě se může stát člověk vnímavějším k impulzům, které mu Bůh posílá. Více se pak ptá a o odpovědích začíná přemýšlet. Bible říká, že Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a ke známosti pravdy přišli. Bůh tedy čeká, až se mu alespoň trošku otevřeme, aby se nám představil jako milující Otec a soucitný vysvoboditel z hříchů.

Nejlepším lékem na povrchnost je sebeuvědomění a potřeba odpovědět si na otázku: "Nejsem v otázkách Boží existence a pravdivosti Bible až příliš povrchní? Hledám poctivě pravdu? Vyvozuji důsledky ze skutečností, o nichž jsem přesvědčen? Chci se zařídit podle toho, co poznám jako pravé a skutečné?" To jsou velmi vážné otázky. Málokdo si je však klade. Málokdo je k sobě natolik poctivý. Je to škoda. Vždyť co je na světě důležitější, nežli to, jak budu trávit věčnost? Je důležitější realita mého dnešního života, nebo realita věčnosti? A dokud jasnými logickými argumenty existenci věčnosti nevyloučím, není to ode mne poctivé, když tvrdím, že neexistuje. Otázka skutečně zní: "Chci poznat pravdu? Chci se skutečně podle poznané pravdy zařídit? A jsem v tom důsledný?"

Služebníci v Káni Galilejské na tom byli zdánlivě lépe než my; zázrak na vlastní oči viděli. Stejně ale neuvěřili. My máme v ruce písemný dokument o zázraku. Co s ním uděláme. Popřeme jeho pravost? Co nás k tomu opravňuje? Řekneme, že to je výmysl? A co ta mnohá proroctví v téže knize, která se jasně splnila? Označíme to za mýtus? Ale ten text není psán jako mytologie, naopak, je psán takřka jako reportáž. Je ještě jedna možná reakce na biblickou zprávu: Můžeme jí uvěřit. Ano, Ježíš proměnil vodu ve víno. To ale znamená, že to nebyl obyčejný člověk. Mohl tedy být skutečně tím, za koho se vydával - Božím Synem, Mesiášem, Spasitelem celého světa. Tedy i mým. Věřím tomu? Pokud ano, přijal jsem Jej jako svého Spasitele? Milí čtenáři, pokud jste tak ještě neučinili, neodkládejte to. Nebuďte povrchní, ale důslední a poctiví. Určitě nebudete litovat.

Uzdravení chromého

Druhé znamení, které Janovo evangelium popisuje v 5. kapitole, je uzdravení chromého člověka u rybníka Bethesda v Jeruzalémě. Tento člověk byl ochrnutý 38 let, když jej Pán Ježíš pouhým slovem uzdravil. To byl veliký zázrak. Problém byl však v tom, že Pán Ježíš tento zázrak učinil v sobotu. "No a co," pomyslel by si zdravě uvažující člověk, "hlavně že je člověk v pořádku." Jenomže mnoho lidí z tehdejšího Jeruzaléma si myslelo něco jiného. Co? Abychom pochopili, oč se jedná, musíme se trochu zabývat židovstvím.

Židovství (judaismus) je náboženský systém, který kombinuje biblické učení Starého zákona s lidskou tradicí. Mluví o tom Mk 7,3-4:

Farizeové a všichni Židé, držíce tradici starších, totiž nejedí, dokud si k zápěstí neumyjí ruce. Když přijdou z tržiště, jestliže se neomyjí, nejedí. A ještě mnoho jiného, co převzali a drží: omývání pohárů, džbánů, měděných nádob a lehátek.

Židovství je tedy náboženství, v němž se biblická praxe kombinuje s lidskými nařízeními, případně v němž rabínské interpretace Bible, jež měly podobu samostatných příkazů a zákazů, tvoří vlastní systém, jehož dodržování je nezbytné pro to, aby člověk mohl být spasen. Cílem těchto doplňků a vysvětlení bylo utvořit »ohradu pro tóru«, neboli těmito zvláštními, Mojžíšův zákon přesahujícími předpisy úplně znemožnit přestoupení vlastního zákona. Časem však rabínská ustanovení získala takovou důležitost, že v dalším období už se nepovažovala za doplnění tóry, ale získala vlastní hodnotu, ba dokonce zastiňovala přikázání Bible. Dokazuje to např. následující citát z Talmudu: "Slova tóry obsahují zakázaná i dovolená, lehká i těžká přikázání, ale slova zákoníků jsou těžká všechna."

Mohli bychom říci, že na tom nakonec nebylo nic až tak špatného, co Židé na základě tradice dělali. To však je možno říci pouze při povrchním hodnocení. Důraz na tradici s sebou přinesl dva velmi problematické jevy:

1. Židé nutili všechny věřící, aby příslušná přikázání, jež byla výsledkem pouhé tradice a nebyla tedy nařízena Bohem, dodržovali.
2. Židé dodržovali velice úzkostlivě lidské příkazy, ale porušovali Boží.

Vraťme se k našemu příběhu z Janova evangelia. Zde nalézáme klasickou ukázku toho, jak se lidmi vytvořené náboženství se svými předpisy a tradicemi stává překážkou na cestě k Bohu. Ježíš uzdravil nemocného v sobotu. Podle Bible se v sobotu nesmělo pracovat. Podle rabínů se v sobotu nesmělo dělat nic, tedy ani uzdravovat. Ortodoxní Židé Ježíšovy doby kolem soboty vytvořili ohromné množství předpisů, které určovaly, co se smělo a co se nesmělo v sobotu dělat. Ježíš, se svým uzdravením, se jim do jejich představ povolených činností prostě nevešel. Židé nebyli schopni překonat své vlastní náboženské představy, a proto klasifikovali Ježíšův čin jako porušení soboty, tudíž jako něco, co určitě nebylo z Boha. Ježíš se je snaží přivést k logické úvaze. Chce, aby opustili své zaběhané a stereotypní náboženské představy. V 7. kapitole Janova evangelia čteme tato slova:

Jeden skutek jsem učinil, a všichni se tomu divíte. Mojžíš vám dal obřízku - ne že by byla od Mojžíše, nýbrž od otců - a vy obřezáváte člověka i v sobotu. Jestliže přijímá člověk obřízku v sobotu, aby nebyl porušen Mojžíšův zákon, proč se na mne zlobíte, že jsem v sobotu uzdravil celého člověka? Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem.

Skutečně tomu tak bylo, židovství samo mělo jako systém mezery, především tehdy, když se střetla dvě protichůdná přikázání. To se stalo, když se střetlo přikázání o svěcení soboty s příkazem osmého dne po narození obřezat dítě, pokud tímto osmým dnem byla zrovna sobota. Židé moudře tato přikázání skloubili tak, že obřízka měla přednost před sobotou, neboť osmého dne po narození je nejlepší srážlivost krve a rána po obřízce se nejlépe hojila. Na to Pán Ježíš apeluje - vždyť zde šlo o uzdravení celého člověka! Marně. Ježíš se prostě vymykal židovské představě o tom, co je ještě pravověrné a co už ne. Pravověrné není to, co je v rozporu s příkazy starších.

Je zajímavé co říká Ježíš nábožným Židům, kteří měli k Bohu tak blízko:

• Zkoumáte Písma, protože se domníváte, že v nich máte věčný život, a právě ona svědčí o mně. Ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život. Slávu od lidí nepřijímám. Ale vím o vás, že nemáte v sobě lásku k Bohu. Já jsem přišel ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mě. Kdyby přišel někdo jiný ve svém vlastním jménu, toho přijmete. Jak vy můžete uvěřit, když přijímáte slávu jedni od druhých, ale slávu, která je od jediného Boha, nehledáte? (Jan 5,39-44).

Ježíš odhalil, že Židé zkoumají Písma a myslí si, že dělají všechno, co je v nich řečeno jako podmínka věčného života. Jenomže Písma svědčila především o Mesiáši, a to byl Ježíš. Jak to, že to tito mudrci a profesoři nepoznali? Protože měli oči zaslepené vlastními výklady a představami. Zakládali si na své učenosti, na svém náboženském systému. V židovství byli učitelé nejslavnějšími lidmi, slavnějšími než političtí vůdci. Kdyby tito mudrci uznali Ježíše, museli by odvolat svá učení, zrušit své interpretace Písma, čímž by ztratili své postavení, a svou autoritu a moc. Náboženský systém vždy člověka spoutá. To platí dodnes. (Náboženstvím zde myslím systém nauk a povinností, v němž člověk má zaručenou Boží přízeň právě proto, že do tohoto systému patří, plní příslušné povinnosti a pod.) Náboženství vlastně Boha vůbec nepotřebuje, snad pouze jako určitý prvek systému. Spasení v náboženském systému není darem od Boha, ale odměnou za poctivost, věrnost "církvi", za plnění povinností a pod. Lidé žijící v nějakém náboženském systému velmi těžko mění své ustálené myšlenky. V takovém systému se už nehledá, nezkoumá ani neprověřuje to, co se považuje za dogmata. Zde se pouze konzervuje. Nediskutuje se, ale všichni jsou nuceni souhlasit se systémem učení jako celkem. Náboženský člověk se samozřejmě považuje za věřícího, takže ani neuvažuje o tom, že by v jeho vztahu k Bohu mohlo dojít ještě k nějaké změně.

U náboženského člověka není tedy hlavním problémem povrchnost, ale neochota myslet, neochota měnit své názory. Navíc přistupuje mravní problém - náboženská příslušnost dotyčnému člověku dává jakýsi pocit důležitosti. Jakmile by takový člověk uvěřil a svého náboženství by se vzdal, rázem by byl předmětem pohrdání a pomluv. Kdo by něco takového riskoval?

Milý čtenáři

nepatříš i ty do nějakého náboženského systému? Nejsi i ty příslušníkem nějaké církve, která zaručuje spasení už jen pro tuto příslušnost k ní? Zkus si nyní odpovědět na otázku: Jaký je můj vztah k Ježíši Kristu? Je tvým osobním Spasitelem a Pánem?

Farizeové a učitelé Písma Ježíše nepřijali jako Mesiáše, protože je zaslepilo jejich náboženské postavení. Nejsi i ty zaslepen? Jsi ochoten riskovat i pohanu a protivenství, abys získal Boha? Pokud ano, pros Pána Ježíše, aby se ti dal poznat. Vezmi Bibli a začni ji číst s modlitbou, aby tě Bůh vedl, bez předsudků a zaběhnutých schémat. Bůh sám se ti zjeví, budeš-li o to stát.

Uzdravení slepého aneb Už byli rozhodnutí

Zamysleme se nad třetím případem nevěry v Janově evangeliu. Nalézáme jej v 9. kapitole. Zde čteme o tom, jak Ježíš opět v sobotu uzdravil slepého od narození. Tento skutek vzbudil velkou odezvu u náboženských Židů. Vyslýchají nejprve onoho uzdraveného člověka, potom jeho rodiče, pak opět jeho a nakonec jsou konfrontováni se samotným Pánem Ježíšem. Farizeové, reprezentanti nábožných Židů, byli nejprve zmateni. Mátlo je to, že Pán Ježíš učinil velký div, což bylo jasným svědectvím o tom, že Bůh je s ním, a přitom to udělal v sobotu, což, jak byli přesvědčeni, byl velký hřích. Je zajímavé sledovat vývoj názorů těchto lidí.

Na počátku jsou rozpačití - jako by dokonce sami hledali. V evangeliu čteme:

• A byl mezi nimi rozkol (J 9,16b)

Snad proto se ptají uzdraveného, co si myslí o tom, kdo jej uzdravil. On odpovídá zcela bezprostředně:

• Je to prorok.

V průběhu následujícího rozhovoru s rodiči uzdraveného však vyjde najevo jedna pozoruhodná skutečnost. Ve verši 22. čteme:

• To řekli rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se již usnesli, aby ten, kdo by ho vyznal jako Krista, byl vyloučen ze synagogy.

Poznáváme, že již dříve se Židé rozhodli Ježíše jako Mesiáše neuznat. Do tohoto jejich rozhodnutí teď přichází jako blesk z nebe Ježíšovo znamení, jeho uzdravení slepého. To je na chvíli vykolejí. Při druhém výslechu uzdraveného však již čteme tato slova:

• Vzdej slávu Bohu! Víme, že ten člověk je hříšný.

Odkud to věděli? Copak se dozvěděli o Ježíši nějaké nové informace, které by jej pošpinily? Ne, vůbec ne. Prostě Židé se pouze vrátili k důslednému hájení svého původního stanoviska. Jejich jediným cílem se teď stalo najít v tom celém případu uzdravení nějaký háček, kterým by to mohli smést ze stolu. Proto říkají:

• My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomto však nevíme, odkud je.

Jinými slovy: Je to podezřelý člověk, na kterého je třeba si dát pozor. Uzdravený však odpovídá se zdravou selskou moudrostí:

• To je právě divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší; kdo je však zbožný a činí jeho vůli, toho slyší. Od pradávna nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči člověka od narození slepého. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by dělat nic. (J 9,30b-33).

Jak jednoduchá a pravdivá slova! A čtenář by si myslel: teď se farizeové zamyslí nad jednoduchostí a logikou oněch slov a půjdou Ježíše hledat. Jenomže to by nesměli být lidmi, stejnými jako jsem já a jako jste vy. Pravda, na kterou tak jednoduchými slovy poukázal onen uzdravený člověk, se jim totiž vůbec nehodila do jejich života, do jejich náboženství, do momentální politické situace. Prostě NE, Ježíš ne a basta! Jejich slova a skutky tedy byly zcela příznačné:

• ,Celý ses v hříších narodil a nás chceš poučovat?' A vyhnali ho ven.

Tím si farizeové uzavřeli cestu k poznání pravdy. Je zajímavé, jak vypadalo setkání Ježíše s některými z nich. Ježíš vyhlásil jeden ze svých důležitých výroků:

• Já jsem přišel na tento svět k soudu, aby ti, kteří nevidí, viděli, a ti, kteří vidí, se stali slepými.

Tato slova slyšeli někteří farizeové a hned se Ježíše ptali:

• Jsme snad i my slepí?

Připomíná mi to přísloví o potrefené huse. Pán Ježíš odpovídá slovy, která jsou dodnes platná a aktuální:

• Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ,Vidíme', proto váš hřích zůstává. (J 9,39;40b-41).

Dodnes je tento postoj farizeů velmi rozšířen. Mnoho lidí si myslí, že vidí, ale Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Vykupitele neznají. Stačí, když si člověk přečte pár knih, nějakou tu stránku z Bible, odebírá Zápas o duši, občas podiskutuje s kolegy v práci o Bohu a náboženství, několikrát za rok zajde do kostela - a to přece stačí, nebo ne? ,Mně už nikdo nemůže nic nového říci,' myslí si takový člověk. Prostě přestal hledat, přestal se ptát, jeho stávající míra poznání mu stačí. Necítí potřebu prověřovat ji a doplňovat. Snad cítí, že by ho to stálo velké úsilí, že by musel znovu myslet. Proto se brání novým informacím a všemu, co by mohlo jeho stabilitu narušit. Je to člověk, který se už rozhodl.

Není možná ani tak důležité, na jaké úrovni poznání Boha se takový člověk zastavil, ale je tragické, že se zastavil a přestal hledat, přestal se ptát. Mnohdy takový člověk ani neví, co si o Bohu myslí a jaký vztah k Němu má. Chová v sobě prostě pouhý pocit, že Bůh je a že jej uznává. Věří v Boha a to stačí. Proč se zbytečně znepokojovat.

Milý čtenáři

nepatříš i ty k takovým lidem? Dokážeš říci, čemu věříš a na základě čeho? Je to důležité, protože víra není pouhý pocit víry, ale zaujetí stanoviska k nějaké skutečnosti.

Uveďme si příklad: Chci-li se dostat v neděli ráno z Prahy do Liberce, musím věřit nejen, že v 6.40 jede z Florence do Liberce autobus, ale abych ráno včas vstal a v 6.30 stál na odjezdovém stání autobusového nádraží. Odkud se vzala moje víra, která mě vytáhla v tak krutou ranní hodinu z postele, hnala mě na autobus a pak na metro, abych v tuto konkrétní hodinu podupával v očekávání brzkého přistavení autobusu na odjezdovém stání č. 25? Tato víra vznikla z potřeby dostat se v neděli ráno do Liberce, ze studia autobusového jízdního řádu a z dotazu na informacích, odkud autobus jede. Vznikla tedy z potřeby být v Liberci a informací z hodnověrných zdrojů. Představte si, že by moje víra v odjezd autobusu vznikla z pocitu. Kdysi jsem cosi slyšel o tom, že v neděli ráno kolem sedmé autobus do Liberce jezdí. Nepotřebuji už nic zkoumat, moje víra stačí. V 6.45 stojím na prázdném odjezdovém stání, abych zjistil, že autobus před pěti minutami odjel. Co mi byla platná moje víra? Co mi bylo platné, že byla silná? Faktem je, že víra mohla být správná, ale její objekt byl falešný.

Věřím tomu, že i víra farizeů byla silná. Vždyť Ježíš o nich řekl, že jsou přesvědčeni o tom, že vidí. Přitom však byli slepí, věřili špatné věci. Protože však odmítli svou víru dále zkoumat, zůstali slepí až do konce.

Nebuďme jejich následovníky! Prověřujme Božím slovem objekt své víry. Zkoumejme, zda to, čemu věříme, je právě to, co nám k věření Bůh dává. Vždyť nám nehrozí jen to, že nám ujede autobus do Liberce, tam pojede za dvě hodiny další, ale hrozí nám nebezpečí, že nám "ujede" věčný život. A to jen proto, že si myslíme, že vidíme, ale ona to není pravda.

Vzkříšení Lazara aneb Prostě nechci

Lazar byl Ježíšovým přítelem. Jednoho dne zemřel. Byl již tři dny v hrobě, když se do místa jeho bydliště dostavil Ježíš a svým mocným zvoláním:

• Lazare, pojď ven!

jej povolal zmrtvýchvstalého z hrobu. To byl bezpochyby mocný projev Boží moci! Bylo možno učinit ještě něco významnějšího, aby Ježíš dokázal Židům, že on je opravdu tím proroky předpovězeným Mesiášem?

Podívejme se, jak na tento ohromný zázrak reagovali židovští náboženští představitelé. V 11. kapitole Janova evangelia čteme tato jejich slova:

• Co uděláme? Vždyť tento člověk činí mnohá znamení. Jestliže ho necháme tak, všichni v něho uvěří a přijdou Římané a vezmou nám toto místo i národ. (J 11,47b-48)

Zajímavá slova, viďte? Farizeové věděli, že by v Ježíše uvěřil celý národ, protože prostě nešlo v něj nevěřit. Vždyť jeho skutky mluvily jasně a zřetelně za něj. Ihned mě však napadá otázka: A proč v něj tedy neuvěřili sami farizeové? Odpověď nalezneme v následující, tedy 12. kapitole Janova evangelia. Zde čteme od 37. verše:

• Ačkoli před nimi učinil taková znamení, neuvěřili v něho; a tak se naplnilo slovo, které řekl prorok Izajáš: ,Pane, kdo uvěřil naší zvěsti? A komu byla zjevena Pánova paže?' Proto nemohli věřit, neboť Izajáš také řekl: ,Oslepil jejich oči a zatvrdil jejich srdce, aby očima neuviděli a srdcem neporozuměli, neobrátili se a já je neuzdravil'.

Farizeové byli přesvědčeni, že jen oni rozumí Božím pravdám, že jen oni se jediní orientují v náboženství Izraele. Byli přesvědčeni o tom, že vidí, ale byli slepí. V tom byla jejich vina. Jejich sebejistota a bohorovnost jim zaslepily oči. Proto je Bůh zatvrdil. Nechcete vidět, tedy neuvidíte. Každý od Boha dostává to, co sám chce.

Všimněme si, že židovští vůdci vlastně vůbec v Boha nevěřili, přestože byli náboženskými profesionály. Ve svém strachu o národ, který kdyby uvěřil v Ježíše, by byl ohrožen Římany, je ani nenapadlo počítat s tím, že jestliže Bůh poslal v Ježíši na zem skutečného Mesiáše Izraele, jistě nebude Římany zaskočen a už má nějaké řešení připraveno. Ne, to bylo na racionálně uvažující farizeje moc duchovní. Oni vymysleli svůj vlastní plán: Ježíše se prostě zbavit.

Je to zajímavé: nemohou věřit, protože nechtějí. A aby nevěřili ani ostatní, raději smetou z povrchu země to, co by k víře vedlo. Čteme dokonce o tom, že se Židé rozhodli zabít i corpus delicti, tedy Lazara samotného, protože mnozí lidé kvůli němu uvěřili v Ježíše.

Jak mnoho lidí i dnes nevěří prostě z principu. "Jsem ateista, nic mi nevykládejte, mě by to potom jenom strašilo v hlavě. Nechci věřit!" Jak tragické.

Milý čtenáři

pokud náhodou patříš do této skupiny lidí, zastav se. Vždyť důsledky tvého počínání budou věčné!

Židé, kteří svou neochotu věřit maskovali strachem o národ, museli po čtyřiceti letech hledět na to, jak je judská provincie vyrabovaná, města jsou vypálena, obyvatelé vyvražděni, zotročeni či rozptýleni do celého světa, jak je chrám, pýcha židovství, vypálen a Jeruzalém rozbořen. Nepomohlo zabití Mesiáše, kola dějin se otáčela dál. Na Židy přišlo přesně to, čemu chtěli Ježíšovým odstraněním zabránit.

V již citované dvanácté kapitole Janova evangelia čteme ale ještě jednu zajímavou reakci na vzkříšení Lazara:

• Přece však i mnozí z vůdců v něho uvěřili, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagógy. Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží. (J 12,42-43).

Tíha důkazů byla příliš veliká, aby se nedotkla srdcí mnoha vůdců. Ale ohled na jejich postavení, riziko jeho ztráty, nebezpečí pohany a pronásledování bylo silnější. Už v 5. kapitole Jana říká na adresu těchto lidí Pán Ježíš:

• Jak vy můžete uvěřit, když přijímáte slávu jedni od druhých, ale slávu, která je od jediného Boha, nehledáte? (J 5,44).

To jsou vážná slova, platná i dnes. O co nám vlastně v životě jde víc? O názor lidí, nebo o to, jak nás hodnotí Bůh? Záleží nám více na našem postavení, na prestiži, na naší oblibě, kterou bychom v případě následování Krista ztratili, nebo nám záleží na Boží přízni, na tom, aby nám byly odpuštěny hříchy a abychom nalezli věčný život? Každý z nás bude jednou stát před Bohem, který bude soudit naše skutky. Bible o tom jasně svědčí. Jak se obhájíme? Kdo nám tam pomůže? Naši přátelé? Kolegové z práce? Rodina? Nikdo. Jen Ježíš sám nám tam může pomoci, ovšem pouze pod tou podmínkou, že jej už zde, na zemi, jako svého Spasitele a vykupitele z našich vin přijmeme. Proto umíral na kříži, abychom nemuseli za své hříchy pykat my. Ale Ježíš žije!

Milý čtenáři

proto jej můžeš oslovit. Můžeš mu poděkovat za jeho oběť. Můžeš ho poprosit, aby vstoupil do tvého života. Můžeš se mu odevzdat. A pokud máš ten pocit, že nechceš mít s náboženstvím nic společného, že prostě (jako ti farizeové) nechceš, můžeš mu říci i to. Buď upřímný. Ježíš s tím může něco udělat. Vždyť právě v Janově evangeliu čteme o tom, že Ježíše pochoval Josef z Arimatie a Nikodém, dva vysoce postavení Židé, kteří ze strachu před Židy byli Ježíšovými tajnými učedníky. Ve chvíli, kdy to bylo potřebné, Bůh v jejich životech zasáhl a oni se stali Božími služebníky. Možná, že podobně to bude i s tebou. Jen to nezapomeň všechno Bohu po pravdě říci.

- Petr Vaďura -