Mnoho lidí se nás ptá co nás motivuje vydávat časopis tohoto formátu. Někteří lidé nesouhlasí s naší tvrdou biblickou linií a dokonce jsme byli označeni v krajanském tisku jako těžkotonážníci. Ač nám není lehko u srdce, opravdu, bible je těžkotonážní Slovo. Jeden z mých nejlepších katolických kamarádů mi řekl: Víš Pavlíčku, když kážeš, otáčíš zásobníkem revolveru a když ti někdo něco namítne, pálíš.

Co jsem na to měl říci? Cožpak mi to dělá dobře? Vždyť sám procházím agonií a nutím se proti své lidské přirozenosti přijmout některé biblické pravdy. A tak jsem mu přečetl tyto verše:

• Přijměte také přilbu spasení a meč Ducha, jímž je Slovo Boží. (Ef 6:17)

Boží Slovo je zbraň, je to meč Ducha svatého. Kdyby v biblických časech byly používány revolvery, mohl by verš znít revolver Ducha svatého. Lidé před dvěma tisíci lety chápali slovo meč stejně, jako dnes chápeme revolver nebo kulomet. A druhý verš?

• Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvojsečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme zpovídat. (Žd 4:12-13)

Kamarád si zapsal odkazy a ten den už víc nenamítal. Dvojsečný meč, ať tne kteroukoliv hranou ostří, vždy pronikne do kostí a morku stejně hluboko jako kterákoliv z osmi kulek revolveru.

A tak my, bibličtí křesťané, musíme použít ostrou zbraň Boží slovo, abychom pronikli až na rozhraní duše našich bližních. Vím, vím, tolik lidí namítne: Tak v tomhle vězí vaše láska? Vidíte, i my s odporem připouštíme, že

• Nejúskočnější ze všeho je srdce působící zkázu. Kdopak je zná? (Jr 17:9)

Bůh po potopě slíbil:

• Už nikdy nebudu zlořečit Zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý ... (Gn 8:21)

Nemám žádnou radost, ani potěchu z toho, že každý výtvor mého srdce je už od mládí zlý. Vždyť se snažím být dobrý, miluji svou ženu a děti. Ale Duch svatý tne biblickým mečem zase do živého:

• Jestliže vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré dary těm, kdo ho prosí! (Mt 7:11)

Má starost a láska o mou ženu a kluky není výsledek mé dobroty, ale existuje napříč mé zvrácenosti. To je tvrdý chlebíček, jak by řekla moje babička. Optimizmus biblické noviny totiž nevězí v nás, ale v Bohu. On nás miluje napříč tomu, že jsme jeho nepřátelé.

• Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? (Jk 4:4)

Biblickou novinu kážeme, protože chceme oslavit Boha, ne sami sebe, nebo lidstvo. Vždyť Ježíšův model modlitby zní:

• Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěcené tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpusti-li těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. (Mt. 6:6-13)

Naše osobní modlitby a modlitby ve shromážděních jsou obrácený Ježíšův model. Boží sláva je obyčejně zapomenuta, protože prosíme především o ulehčení našich životních těžkostí. Člověk je upřen na sebe.

Biblická zvěst vyvolává tolik nevole, protože tne člověka do živého. A právě o to víc dává náš hřích vyniknout Boží slávě, spravedlnosti a nabídnuté nezasloužené spáse, skrze Ježíšovu zastupující smrt. Masové křesťanství, nebo křesťanské dědictví je obyčejně biblicky bezobsažné, je to pouhý humanizmus.

• Takoví lidé totiž neslouží Kristu, našemu Pánu, nýbrž svému prospěchu a snaží se krásnými a pobožnými řečmi oklamat mysli bezelstných lidí. (Ř 16:18)

Ježíš řekl, že jsme sůl:

• Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. (Mt 5:13)

Sůl štípe a pálí, ale má životadárné a konzervační účinky. Ježíš nikdy neřekl, že jsme cukr, který sice chutná sladce, ale jeho dlouhodobé požívání ničí tělesné zdraví a přináší rozklad. Mnoho dnešních křesťanů svým svědectvím spíš cukruje než solí, proto po nich nevěřící šlapou. Roznášet slanou pravdu, která konzervuje není cukrářské povolání. Co je sladké na tom, že jsme hříšní? Co je sladké na tom, že Bůh Kristus za nás zemřel na kříži? Tohle je sůl, chuť slz, která sice štípe, ale zachová nás! Smysl lásky spočívá v tom, abychom byli zachováni Bohu pro jeho nekonečnou slávu. To nám zvěstuje jen dvousečný meč, ostrá hrana bible. Sladká láska dítě rozmazlí. Jen příklad sebeobětující a trpící lásky vychová řádného věřícího člověka. Cožpak to chutnalo sladce, když mě rodiče kázeňsky stíhali? A jak jim za to dnes vděčím. Biblická láska není ztotožněna s příjemnými pocity:

• A kdybych rozdal všechno, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá, a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1 K 13:3-7)

• A tak zůstává víra, naděje, láska ale největší z té trojice je láska. (1 K 13:13)

Láska je příčina, sladké pocity výsledek. Nikdy ne obráceně. Svět obyčejně rozumí pod slovem láska sebeuspokojení, svůj citový prospěch. Láska však mimo jiné trpí, protože je trpělivá. A protože svět a Bůh mají dvě rozdílné definice lásky, nepřekvapí nás následující verše:

• Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životadárnou, vedoucí k životu ... My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem. (2 K 2:16-17)

• Jde mi o přízeň u lidí nebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým. Ujišťuji vás, bratři, že evangelium, které jste ode mne slyšeli není z člověka. (Ga 1:10-11)

Proto bude váš i náš "Zápas o duši" těžkotonážním časopisem, protože není zaměřen na to, aby se líbil lidem. Proto jsme jej museli založit, protože žádný ze světských časopisů nebyl ochoten riskovat:

• Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako prokleté pro Syna člověka. (L 6:22)

• Běda, když vás budou všichni lidé chválit ... (L 6:26)

Biblická pravda není našim osobním názorem, nýbrž je to pevná, neotřesitelná víra, kterou jsme přijali. S mnohou biblickou pravdou se těžko smiřujeme, přesto jí proti své lidské přirozenosti s pomocí Ducha svatého přijímáme.

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha, jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1 K 2:14)

Naše osobní názory jsou podle bible stejně nemoudré jako názory kteréhokoliv jiného člověka. Může se vám zdát, že malujeme vše černě. Opak je pravdou. Ne my, ale bible, Boží slovo, varuje. Ne my, ale bible dává nejvíce optimizmu a naděje do budoucna. Ne my, ale bible učí o největší lásce jakou si neumíme ani v nejživější fantazii představit. Ne my, ale bible učí, že věčný život je nabídnut každému, ale ne každý jej přijme. To je těžkotonážní pravda. Bibličtí věřící nemají nic, zhola nic, ze sebe. Jsme pouze nástroj, pro svět bláznivý nástroj.

• Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří bláznovskou zvěstí. (1 K 1:21)

Bible zvěstuje největší lásku ...

• Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3:16)

... i největší hněv:

• Je hrozné upadnout do ruky živého Boha. (Žd 10:31)