Již delší dobu dostáváme dopisy od bratrů dispenzacionalistů, kteří jsou znepokojeni tím, že jsem prý opustil izraelský národ… a občas se leccos donese i k mým uším. Připomeňme si výstražnou reakci čtenáře na článek „Vzkříšení" ZOD 68, str. 9:

* Z toho, co jste napsal, že nynější Izrael už nemá žádné (duchovní) vyhlídky do budoucna, že pozbyl své vyvolení, byste měl činit pokání. Izrael je stále vyvoleným národem, nikdy o své vyvolení nepřišel.

V úvodu tedy chci zdůraznit, že jsem národ izraelský neopustil!

Jedním z mých častých modlitebních „požadavků" ve světle současných událostí je, aby Bůh etnické Židy „přitáhl" ke Kristu, protože naprostá většina etnického lidu totiž do Božího společenství Izraele vůbec nepatří. Pavel jasně učí efezské, že jen ten, kdo je v Kristu, patří k opravdovému Božímu Izraeli:

• …že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. (Efezským 2:12)
• …ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž `z Izáka bude povoláno tvé potomstvo´, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené. (Římanům 9:7)

Z uvedených veršů vidíme, že být bez Krista znamená nemít členství ve společenství Izraele, nemít Abrahama za duchovního otce, nemít zaslíbení, nemít naději, nemít ani Boha. A to platí pro každého člověka bez výjimky a bez rozdílu, tedy i pro etnické Židy. Z Písma tedy vyplývá, že neznovuzrození etničtí Židé nejsou pravým Izraelem, nestali se Abrahamovým duchovním pokolením:

• Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. Ten dojde chvály ne od lidí, nýbrž od Boha. (Římanům 2:29)

Na základě těchto a mnohých jiných veršů, obvinění, že jsem opustil etnické Židy, je poněkud nadsazené a zcela nepochopené. Jednou z mých nesilnějších tužeb je, aby i Židé přijali Pána Ježíše Krista. Netoužím po tom, aby postavili nový chrám, toužím po tom, aby jim Bůh „postavil" nové srdce a tak se sami stali opravdovým Božím Chrámem, tak jako jím jsou všichni, kdo jsou v Kristu. Nepovažuji za „duchovní vyhlídku" obnovy chrámových obětí, aby znovu tekly proudy krve telat, býků a kozlů, které v minulosti ani v budoucnosti nemohou odstranit hřích. Toužím po tom, aby Židé vešli do Krista, aby byli jednou provždy obmyti Kristovou krví, aby se stali Kristovým tělem, aby v nich přebýval Duch Boží, aby obývali Zemi zrozenou v jednom dni, aby příslušeli Národu zplozenému naráz o letnicích - jak prorokoval Izajáš. Jednoduše toužím po tom, aby už konečně byli opravdovými Židy! Věřím, že Židé už nejsou na základě tělesné genetiky vyvolený národ určený k tomu, aby se znovu vrátil ke starozákonním praktikám. Věřím, že mnozí z nich jsou dnes vyvolení na základě „duchovní genetiky" pravého zaslíbení Abrahamova synovství v Kristu, které nemá s tělesným původem nic společného:

• Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť… (Římanům 10:12)

A protože jim toto všechno ze srdce přeji, nemám důvod činit pokání. Necítím potřebu činit pokání, protože jim ze srdce nepřeji nový chrám s kněžími a obětními býky a kozly. Nemohu činit pokání z toho, že jim ze srdce přeji jenom Krista. Věřím, že Židé dnes mají stejná duchovní zaslíbení jako ostatní národy, protože v Kristu mezi nimi a námi není rozdíl. Nenapsal jsem, že Židé už nemají žádné duchovní vyhlídky. Napsal jsem, že jedinou vyhlídku, kterou mají, je Kristus. Je snad lepší vyhlídka možná? Považuje snad někdo Krista a nebeskou vlast za méněcennou vyhlídku než část sporného území na Středním východě? Věřím, že veliké množství Židů bude před 2. příchodem Krista ještě spaseno, ale pouze v rámci Kristova těla - církve - Božího Izraele.

Pohled na Izrael a především na Abrahama „formuje" každou teologii, pro kterou je celá Bible vdechnutá Duchem Božím, pro kterou je konečnou autoritou a bezchybným Božím slovem. Dnes jsou mezi těmi kdo přijímají Bibli bezpodmínečně, rozšířeny tři teologické směry, z nichž dva dominují: dispenzacionalismus a teologie smlouvy:

Sto sedmdesát let mladý dispenzacionalismus se neustále vyvíjí a obměňuje. Přináší širší prostor k novým pohledům na Boží slovo než teologie smlouvy, což je podle mého soudu dobře, protože je otevřenější k novým podnětům a poznání. Přečetl jsem tucty dispenzačních knih a každá měla nějaký ten svůj „originální" výklad. Jednu jsem před léty napsal sám…

Na druhé straně stojí teologie smlouvy, která byla písemně završena v polovině 17. století. Víceméně se již 350 let drží Westminsterského vyznání víry, které je základem věrouky reformovaných denominací. I zde jsou však denominace, které toto vyznání upravili - někteří reformovaní baptisté.

Protože jsem poznal do určité hloubky oba teologické systémy, chci se s čtenáři podělit o některé zajímavé poznatky. Upozorňuji na skutečnost, že podle toho, jak odpovíme na základní otázku, která se týká Abrahamova potomstva, tak se zařadíme do teologic- kého systému, do něhož budeme muset, chtě nechtě, všechny ostatní věroučné doktríny umístit. Některé do jednoho či druhého systému zapadnou hladce, jiné budeme muset logicky „ztvárnit", aby do něj vůbec zapadly:

Dispenzacionalismus chápe Abrahamovy potomky především jako etnické Židy. Proto některé sliby dané Abrahamovi se musí ještě vyplnit na etnických Židech a jejich dětech v očekávaném budoucím království.

Teologie smlouvy souhlasí, že Židé a jejich děti jsou Abrahamovými potomky, ale od letnic k nim patří také křesťané a jejich děti. Jedna smlouva milosti, od Adamova pádu až do Kristova druhého příchodu, pokrývá a ošetřuje celou Boží spásnou historii ve dvou stupních - první před Kristem a druhý po Kristu. Izrael byl starozákonní církví a Církev je novozákonním Izraelem.

Kdo je Abrahamovo potomstvo? Podle odpovědi poznáme, jak chápeme Boží záměr sjednocení všeho v Kristu. Naše odpověď, jak už víme, nás zařadí do určitého teologického systému. Neznalost a nedořešení této otázky následně odkryje nedostatky porozumění celé Boží spásné akce, protože slib spasení byl dán Abrahamovi a jeho potomstvu. Jinými slovy, kdo je spasen, musí být Abrahamovým potomkem… Jde o natolik závažné pojednání, že prosíme každého z vás a modlíme se, abyste četli pozorně a bude-li třeba, četli text, který předkládáme i vícekrát. Víme, že pro mnohé to bude text objevný, přivede vás na mnoho dalších myšlenek a souvislostí. Naším přáním je, abyste pochopili hlubší pravdy, které často zůstávají skryté našim srdcím.

Dnes mnozí věřící, hlavně mladí pastoři (USA a UK) z různých prostředí vykládají Boží slovo a zjišťují, že se člověk nemusí nutně hlásit k dispenzacionalismu, ani k teologii smlouvy. Zjišťují také, že reformace, jakkoli byla úžasná, se nikdy zcela neoprostila od všech omylů Říma. Stále více pisatelů a kazatelů upozorňuje, že jak historický dispenzacionalismus, tak klasická teologie smlouvy jsou ve své snaze o ce- listvost na dně. Oba systémy dnes prochází zásadními změnami a posunem směrem k názoru, že v obou je částečná pravda. To však v žádném případě neznamená pokus tyto dva systémy nějakým způsobem sloučit. Znamená to, že teologové z obou táborů objevují v Písmu dvě věci. Vidí, že (1) jejich vlastní systém není zcela v souladu s mnoha texty Písma, a že (2) tytéž texty je nutí přijmout určité názory zastávané druhým systémem. A to se děje obyčejně tak, že si lidé poctivě přiznávají, že některé ze svých základních předpokladů prostě nemohou dokázat z konkrétních biblických textů. Zjišťují, že základy svého systému přijímají dříve, než se obrátí k samotnému Božímu slovu. Mnoho mladších studentů Božího slova pozoruje, že oba dva systémy své základní předpoklady přijímají jako fakta bez jakéhokoli jasného biblického důkazu. Proto se konečnou autoritou křesťanova svědomí znovu stává Boží slovo. Poznámky v Biblích, výroky osobností papežského formátu ani kréda našich otců už nemají neomezenou vládu nad myslí a srdcem mnoha oveček. Hlasy „Co praví samo Písmo?" zní zemí tak silně, jako nikdy od dob reformace. Někteří z nás si troufají věřit, že tato generace by mohla spatřit den, kdy se kalvinistické církve zbaví posledních zbytků římského řádu. Mnozí se modlí, aby naše generace dosáhla stejně významných změn jako reformátoři a puritáni, a přitom se vyhnula jejich omylům. Není pochyb, že pozorujeme reformaci církve. Potřebujeme reformovat reformaci, nejen reprízu šestnáctého století. - jgr -

Prosté „věř tradičnímu výkladu a krédům „otců", ač byly ve své době úžasné, ochuzuje církev natolik, že místo čerstvého chleba nabízí chléb okoralý… Historické krédo reformátorů znělo: „Ecclesia reformata et semper reformanda - Církev reformovaná se neustále reformuje." Taková církev není statická instituce, ale dynamická, proto musí pokračovat v reformaci a neustálém posvěcování.

Čtenářům bych rád řekl, že jsem o učení dispenzacionalismu začal pochybovat, ale uspokojivou odpověď na své tíživé otázky jsem nenašel ani v teologii smlouvy. Po dlouhé dva roky jsem věděl co již nejsem, ale nevěděl jsem, co jsem… Kniha Johna G. Reisingera „Čtyři Abrahamova pokolení" mi odpověděla na mnohé, i když ne na všechny mé otázky. Autor není dispenzacionalista ani teolog smlouvy. Na své duchovní pouti však prošel oběma teologickými školami - to mne s ním sblížilo. Asi po sedmiletém hledání mohu říci, že se s jeho zkušeností v mnohém osobně ztotožňuji. Naší modlitbou je, aby „1. kapitola" z knihy „Čtyři Abrahamova pokolení" vzbudila i váš zájem a touhu po hlubším poznání Božího slova. Kniha je přeložena a připravena do tisku. O tom, zda vyjde, rozhodnete vy, čtenáři a přátelé Zápasu o duši. Její intrenetovou podobu, e-Knihu, najdete na: http://www.hcjb.cz nebo http://www.reformace.cz. Prosíme, napište nám, zda máte zájem o ekonomické vydání ve formátu „Teologie do kapsy - teokapsu". Rádi bychom publikaci zaslali všem čtenářům ještě do konce letošního roku. Obracíme se na vás s prosbou, pokud můžete, abyste se sponzorsky podíleli na finančních nákladech. Předem děkujeme. - pst -

1. Kapitola

Proč je Abrahamovo potomstvo tak důležité?

Abraham je jednou z nejdůležitějších osobností v celých dějinách a hned po našem Spasiteli jednou z nejvýznačnějších postav Písma. Jeho význam si můžeme ještě ozřejmit:

1. Abraham je jediným člověkem, jehož kdy který pisatel Bible nazval „přítelem Božím" (Izajáš 41:8; List Jakubův 2:23). Abrahamovo přátelství s Bohem čili „ospravedlnění milostí skrze víru" používá Pavel, když obhajuje koncepci, že všichni věřící všech věků jsou „spaseni milostí skrze víru" (Římanům 4).

2. Celé Písmo od Genesis 12 až po závěr knihy Zjevení je příběhem Abrahama, jeho „potomstva" a vztahu tohoto potomstva ke zbytku lidstva.

3. Žádný jiný člověk v Písmu ani v dě- jinách (s výjimkou Adama) není, pokud jde o potomstvo, tak úzce spřízněn s Kristem.

4. Všechna požehnání, která izraelský národ dostal, dostal jen díky Božímu slibu Abrahamovi. I za to, že byli vysvobozeni z Egypta a na Sinaji ustaveni jako národ, vděčili jen svému tělesnému původu z Abrahama.

Jejich volání o pomoc vystupovalo z té otročiny k Bohu. Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal. (2. Mojžíšova 2:23-25)

5. Kristus přišel do tohoto světa,

… aby prokázal milosrdenství našim otcům a vzpomenul na svou svatou smlouvu - na přísahu, kterou přísahal Abrahamovi, našemu otci … (Lukáš 1:72-73, NBK)

6. Apoštolové kázali evangelium jako naplnění smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem.

Vás se týkají zaslíbení proroků i smlouva, kterou Bůh uzavřel s va- šimi otci, když řekl Abrahamovi: „V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy na zemi." Především pro vás povolal svého služebníka a poslal ho k vám, aby vám přinesl požehnání a odvrátil každého od jeho hříchů. (Skutky 3:25-26)

7. Je nemožné byť jen začít chápat list Galatským, aniž by člověk rozuměl, jaký význam má Abraham a jeho vztah k dnešním věřícím. Všichni „lidé víry" jsou „syny Abrahamovými" (Galatským 3:7) a „docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem" (Galatským 3:9). Kristus zemřel na kříži, „aby požehnání dané Abrahamovi dostaly … i pohanské národy" (Galatským 3:14).

8. Abraham získal ospravedlnění jako Boží dědictví vírou v zaslíbení evangelia, které mluvilo o Kristu (Ga- latským 3:6-9,18), a vy a já, kteří dnes věříme témuž evangeliu, získáváme totéž dědictví ospravedlnění, protože vírou jsme „potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil" (Galatským 3:29).

Opakuji, co jsem už řekl. Hned po Kristu je Abraham jedním z nejvýznamnějších lidí v celém Písmu. Žádní dva lidé nejsou, pokud jde o jejich „potomstvo", v takovém příbuzenském vztahu jako Abraham a Kristus. Celá historie vykoupení krouží kolem „Abrahama a jeho potomstva". V tom, abychom ve spisech Starého i Nového zákona viděli jednotnou zvěst o vykoupení prostřednictvím našeho Pána Ježíše Krista, nám nemůže žádný poznatek pomoci více, než když budeme vědět, co přesně bylo Abrahamovi a jeho potomstvu slíbeno a kdo přesně je tím potomstvem, kterému to bylo slíbeno. Rozdílné odpovědi na tyto otázky odděluje dispenzacionalismus od teologie smlouvy už v jejich základních východiscích.

Až dosud bylo naše studium snadné. S biblickými texty a s tím jedním všeobecným závěrem, že je Abraham důležitý, bude souhlasit každý. Je ale třeba prodiskutovat mnoho otázek. Odpovědi na následující otázky jsou zásadní nejen pro to, abychom chápali Abrahamovu roli a sliby učiněné jeho potomstvu; představují také základ na- šeho přístupu k celému Písmu. Naše chápání historie, proroctví, budoucnosti Židů, podstaty církve, křtu, Božího království, vztahu mezi zákonem a evangeliem a mnoha dalších problémů závisí na tom, jak na ně odpovíme.

Základní otázky, které se týkají Abrahama a jeho potomstva

1. O kom přesně Písmo mluví v různých oddílech, kde je zmíněno Abrahamovo potomstvo? Je zřejmé, že ne všechny Abrahamovy přirozené děti jsou „uznány" za jeho potomstvo v tom smyslu, v jakém se o něm mluví v Boží smlouvě.

1. Označuje „Abrahamovo potomstvo" vždy tytéž osoby?
2. Kolik různých významů může „Abrahamovo potomstvo" mít?
3. Jak bezpečně poznat, o kterých konkrétních druzích potomstva (o kterých lidech) určitý oddíl mluví? Kdy pojem „Abrahamovo potomstvo" zahrnuje

• Izáka, ale ne Izmaele,
• Jákoba, ale ne Ezaua,
• nebo křesťana pohanského původu, ale ne Žida?

2. Jaká požehnání přesně byla Abrahamovu potomstvu v jednotlivých textech zaslíbena? Jákob dostal zaslíbení, která jeho bratr Ezau, dvojče, nedostal. Jak zapadají Izmael, Izák, Ezau, Jákob a novozákonní věřící pohanského původu do odpovědí na následující otázky?

1. Je „Abrahamovo požehnání" jedna věc nebo několik?
2. Jsou pro různá potomstva určena různá požehnání?
3. Je nějaké požehnání, které dostanou všechny druhy Abrahamova potomstva?
4. Jsou některá požehnání určena jen jednomu nebo jen některým Abrahamovým potomstvům?
5. Jak bezpečně poznat, o kterém konkrétním požehnání určitý oddíl mluví?

3. Za jakých podmínek přesně mají jednotlivé druhy potomstva obdržet příslušná požehnání? Církev, jako Abrahamovo potomstvo, byla založena na jiných zaslíbeních než iz- raelský národ, rovněž Abrahamovo potomstvo.

1. Jsou některá zaslíbení, daná Abrahamovi a jeho potomstvu, „podmíněná" a jiná „nepodmíněná"? Jak je rozeznat?
2. Získá člověk některá požehnání automaticky na základě svého tělesného původu a jiná pouze osobní vírou?
3. Jak poznat, které konkrétní podmínky se v určitém verši vztahují na příslušná zaslíbení pro jednotlivé druhy potomstva?

4. Jsou všechna zaslíbení daná Abrahamovi bezpodmínečná - to znamená taková, že je nelze zrušit, když už byla jednou vyřčena - nebo jsou některá z nich svázána s jinými závažnějšími skutečnostmi tak, že za určitých okolností přestávají platit? Lze je například odvolat, když se změní podmínky, za kterých byla učiněna?

1. Jsou dnes zaslíbení ohledně palestinské země daná Abrahamovi a znovu potvrzená izraelskému národu

• ukončena,
• duchovně naplněna v církvi
• nebo „odložena", aby byla v budoucnu naplněna v pozemském miléniu?

1. Která zaslíbení daná Abrahamovu potomstvu ve Starém zákoně máme chápat v „duchovním" a která v „doslovném", „přirozeném" či „fyzickém" smyslu?

5. Jak přesně bychom dnes měli aplikovat tyto odpovědi v otázkách

1. podstaty církve a její vazby k Iz- raeli v minulosti, v přítomnosti a v budoucnosti,
2. vztahu staré smlouvy a nové smlouvy,
3. účelu a role zákona na Sínaji a v dnešní církvi,
4. smyslu a podmínek křtu a jeho souvislosti s obřízkou,
5. spojení mezi církví a státem
6. a v otázce milénia?

Není možné odpovědět v této knize na všechny tyto otázky. Doufám jen, že se mi druhé podaří povzbudit, aby se každou z nich zabývali podrobněji. Všechny jsou úzce spojeny s naším chápáním požehnání slíbených Abrahamovi a jeho potomstvu. Spočívají v nich skutečně základní rozpory mezi teologií smlouvy a dispenzacionalismem. Odpovědi na ně jsou také jedním z hlavních důvodů, proč já, jako baptista, jehož teologie je převážně reformovaná, nemohu přijmout základní předpoklady dispenzacionalismu ani teologie smlouvy.

Mimochodem: pojmem dispenzacionalismus v této knize nazývám teologický systém definovaný a vyložený ve Scofieldově Bibli (Scofield Reference Bible). Spojením teologie smlouvy označuji systém definovaný a vyložený ve Westminsterském vyznání víry (Westminster Confession of Faith). Tyto dva zdroje používám jen jako orientační body. Čtenáři musí sami posoudit, kde s daným označením souhlasí nebo nesouhlasí. Myslím, že se všichni shodneme na tom, že tyto dva zdroje poskytují přesný přehled základních předpokladů obou teologických systémů, jak byly definovány a přijímány v dějinách. Jsem si vědom, že mnozí lidé oba tyto systémy značně přepracovali. Kladu si otázku, zda je od některých z nich intelektuálně čestné, když na sebe nadále vztahují jedno nebo druhé označení. Někteří změnili nejen svá stanoviska, ale i základní předpoklady, na nichž jejich systém spočívá.

Skutečný rozdíl mezi historickým baptistou a pedobaptistou (ti, kteří křtí děti) nespočívá ve způsobu křtu, ale spíše v odpovědi na otázku: „Kdo je pravým dědicem Božího zaslíbení Abrahamovi a jeho potomstvu?" V ní také spočívá jádro mého rozporu s teologií smlouvy i s dispenzacionalismem. Dispenzacionalisté i teologové smlouvy trvají na tom, že předmětem Božího zaslíbení Abrahamovi jsou „tělesné děti". Je to šokující (a pro reformovaného baptistu až tragikomické), když slyšíme dispenzacionalistu, jak se dovolává bezpodmínečné smlouvy uzavřené s Abrahamem a jeho potomstvem jako základu pro své přesvědčení o zvláštní úloze izraelského národa v budoucnosti, a pak pedobaptistu, jak se dovolává přesně stejné bezpodmínečné smlouvy uzavřené s Abrahamem a jeho potomstvem jako základu pro křtění dětí. Je zřejmé, že jeden z těchto teologických táborů (možná oba) chybně chápe, kdo vlastně je Abrahamovo potomstvo a jaká přesná požehnání mu byla slíbena.

Jak vidíte, klademe si několik velmi důležitých otázek. Zabýváme se některými základními předpoklady, na kterých stojí celé teologické systémy. Pokud lze dispenzační pohled na Abrahama a jeho potomstvo dokázat z Písma, nemůže být přístup teologie smlouvy k chápání Božího slova správný. Na druhou stranu, jestli teologie smlouvy může svůj pohled na Abrahama a jeho potomstvo vyložit z Písma, pak nejenže je dispenzacionalismus nemožný, ale dokazuje to také, že baptistický názor na křest popírá významné zaslíbení smlouvy dané křesťanským rodičům. Pokud je teologie smlouvy správná, proviňují se baptisté doslova kacířstvím. Ale jestli ani dispenzacionalismus, ani teologie smlouvy nemohou z Písma samotného dokázat, že skutečně správně chápou Abrahama a jeho potomstvo (a mnozí reformovaní baptisté jsou naprosto přesvědčeni, že nemohou), mohou se oba tyto systémy mýlit už v samém počátku.

Všichni si nepochybně uvědomujeme, že skutečný souhlas v tom, jak odpovíme na uvedené otázky, by odstranil mnoho rozporů mezi evangelikálními křesťany. Otázky křtu, církve, proroctví, Židů, vztahu zákona a evangelia a podobně by byly všechny vyřešeny, kdybychom se mohli shodnout na tom, co Bůh skutečně slíbil Abrahamovi a jeho potomstvu. Zbytek této knihy je pokusem zodpovědět několik otázek z předchozího výčtu.1 Opakuji ale, že mým hlavním záměrem je podívat se na základní předpoklady. Naše pohledy na všechny právě zmíněné otázky jsou určeny našimi základními východisky. Pokud vycházíme z mylných předpokladů, je podezřelé i všechno, co na nich závisí. Mým cílem je jasně ukázat, že jak východiska teologie smlouvy, tak východiska dispenzacionalismu jakožto ucelených teologických systémů nepocházejí z Božího slova, ale jsou logicky odvozena z předem přijatých teologických koncepcí, které mohou a nemusí být správné. Zastánci obou systémů dělají přesně totéž, co dělají evolucionisté. Předpokládají, že je systém pravdivý, aniž by dokázali jeho základní předpoklady, a jednotlivé doktríny potom dokazují tím, že je logicky odvozují z přijatých „faktů", tedy ze systému. Zdá se, že do sebe všechno zapadá, dokud se člověk nepokusí zpochybnit základní předpoklady. Tehdy se ukáže, že celý systém spočívá na předem zvolených ustanoveních.

Potomek versus potomci

V hledání jasných odpovědí na naše otázky nám pomůže několik věcí. Ze všeho nejdříve si musíme uvědomit, že Písmo samo zřetelně rozlišuje mezi Abrahamovým potomkem (v jednotném čísle) a Abrahamovými potomky (v množném čísle) a že toto rozlišení je životně důležité. Pavel tvrdí, že to, co Bůh skutečně slíbil, slíbil Abrahamovi a jeho konkrétnímu potomku (v jednotném čísle), nikoli potomkům (v množném čísle). Následující oddíl je zásadní pro správné pochopení toho, jak Pavel používá starozákonní slib Abrahamovi a jeho potomstvu:

Slib byl dán Abrahamovi a „jeho potomku"; nemluví se o potomcích [v množném čísle], nýbrž o potomku [v jednotném čísle]: je jím Kristus. (Galatským 3:16)

Možná se neshodneme, o jakém slibu přesně Pavel v tomto textu mluví, ale jedno je jisté: příjemce tohoto slibu nelze označit jako potomstvo, kterému byl dán, a použít přitom množného čísla. Musí to být jednotlivý potomek, ne více potomků. Důležitost Pavlova závěru je zřejmá. Pokud zastáváme teologický pohled, podle něhož se slib daný „Abrahamovi a jeho potomku" (jednotné číslo) týká Židů a jejich tělesných dětí (množné číslo), popřípadě křesťanských rodičů a jejich dětí (množné číslo), pak protiřečíme Pavlovu výroku v Galatským 3:16. Tento zjevný fakt nelze popřít.

Celý Pavlův argument, založený na tom, že Duch svatý použil slovo potomstvo v jednotném, a ne v množném čísle, říká, že slib byl dán Abrahamovi a jednomu konkrétnímu potomku, totiž Kristu. Každý pokus vykládat tento oddíl tak, že Abrahamovo potomstvo označuje Židy nebo křesťanské rodiče, znamená rozbít celou Pavlovu argumentaci. Můžeme tvrdit s apoštolskou autoritou, že Abrahamovo potomstvo, kterému byl slib dán, nemá nic společného s tělesným původem. A nesejde na tom, zda v židovské nebo v křesťanské rodině.

Skutečné Boží zaslíbení a skutečné naplnění tohoto zaslíbení obdržel Abraham jako otec Kristův, ne Abraham jako otec Židů nebo otec církve. My, jako věřící, získáváme veškerá požehnání zaslíbená Abrahamovi výhradně na základě našeho duchovního spříznění s Abrahamem, a snad je zbytečné dodávat, že tělesný původ nás ani naše děti s Abrahamem duchovně spříznit nemůže.

To pochopitelně platilo právě tak v dobách Starého zákona jako v době novozákonní. Tento zřejmý biblický fakt teologové všech škol často ztrácejí ze zřetele. Tento princip platil pro Židy, ať žili kdykoli. Ani oni sami, ani jejich tělesné děti nikdy nezískali duchovní požehnání jenom proto, že se narodili v židovské rodině a že byli obřezáni. Museli mít skutečnou víru.

A právě tak tento princip platí i pro dnešní křesťanské rodiče, a to z téhož důvodu. Aby člověk získal jakákoli duchovní požehnání slíbená Abrahamovi, musí být s Abrahamem spřízněn duchovně, a tělesný původ ho ani s pomocí obřízky, ani s pomocí křtu s Abrahamem duchovně nespřízní. To, že se dítě tělesně narodí do určité rodiny, mu nemůže zajistit, že bude „pod smlouvou milosti", a tudíž ve zvláštní duchovní kategorii před Bohem.2

Ani židovský rodný list spolu s obřízkou, ani křesťanský rodný list spolu se křtem nikdy nikoho neučinily dědicem jediného duchovního zaslíbení daného Abrahamovi. Jediným základem pro to, aby kdokoli obdržel kterýkoli duchovní slib daný Abrahamovi a jeho potomstvu (Římanům 9:11,23-24), je sjednocení s Kristem v důsledku obnovujícího díla Ducha svatého díky milosti vyvolení. Jak dispenzacionalismus, tak teologie smlouvy tento zřejmý biblický fakt buď popírají, nebo neberou v úvahu.

Druhou skutečností, která nám pomůže, je to, že samo Písmo ve slibech daných Abrahamovi zřetelně rozeznává dva významy. Autor listu Židům na to upozorňuje několikrát. V obou následujících oddílech nás vyzývá, abychom napodobovali Abrahamovu vytrvalou víru, očekáváme-li, že získáme slíbená požehnání.

Když totiž Bůh dával zaslíbení Abrahamovi, neměl, při kom větším by přísahal, a tak přísahal sám při sobě: „Jistě ti velmi požehnám a velice tě rozmnožím." A tak, protože byl trpělivý, dosáhl zaslíbení. (Židům 6:13-15, NBK)

V Židům 11 říká autor pravý opak. Poté, co ve verších 11 a 12 výslovně jmenuje Abrahama, prohlásí:

Ti všichni [včetně Abrahama] zemřeli ve víře, aniž by dosáhli zaslíbení … a nikdo z nich [ani Abraham] (ačkoli skrze víru obdrželi dobré svědectví) nedosáhl zaslíbení. (Židům 11:13,39, NBK)

Nyní je zřejmé, že Boží slib dát Abrahamovi potomka byl splněn, když se narodil Izák, a právě tak je zřejmé, že to, co Bůh skutečně slíbil, se naplnilo, až když přišel Kristus. Jinými slovy, sliby dané Abrahamovi musí mít jak fyzický, tak duchovní obsah. Musíme ale upozornit, že nejde o dva nezávislé sliby, ale spíše o to, že fyzická stránka slibu je viditelným závazkem a potvrzením pravého duchovního slibu. Skutečným obsahem slibu je jeho duchovní stránka, která fyzickou převyšuje. Jednou z chyb každé teologie, která církev nevnímá jako pravý Boží Izrael, je to, že nevidí a nemá na paměti tento zřejmý biblický fakt. Doufáme, že se nám v této knize podaří tuto pravdu dále rozvinout. Následující tabulka ukazuje, kam směřujeme.

(1) Měl bych hned na začátku upozornit, že v této knize předpokládám, že čtenář není neznalý teologie a teologických pojmů. Těm, kdo byli pod vlivem jediné teologické školy, může tato četba připadat obtížná. Je určena zejména těm, kdo jsou v podstatě obeznámeni s dispenzacionalismem i s teologií smlouvy, ale ani jedno je zcela nepřesvědčuje. Tento materiál bude zvláště zajímat ty, kdo se účastní právě probíhající diskuze na téma zákon a milost.

(2) Baptisté věří, že každé dítě smlouvy, jehož se týká Boží slib Abrahamovi a jeho potomstvu, má být pokřtěno. Trvají však na podmínce, že musí mít spásnou víru, která jediná potvrzuje, že je potomkem Abrahamovým a dědicem tohoto zaslíbení.