Úvaha nad prvotním hříchem

Vymezení pojmů

Kdy jste naposledy slyšeli kázání o prvotním hříchu? Abych pravdu řekl, nevzpomínám si. Téma prvotního hříchu je asi stejně populární jako mravenci v kredenci. Proč tomu tak je? Dříve, než se pustíme do výkladu, je nezbytné, abychom si ujasnili, co mám na mysli, když řeknu „PRVOTNÍ HŘÍCH“. Co nemám na mysli, je popis Adamova prvního hříchu. Přiznávám, že se naše názvosloví může zdát na první pohled zavádějící, ale toto zamyšlení nemá s jednotlivostmi prvního hříchu nic společného. Když řeknu, že se zaměříme na PRVOTNÍ HŘÍCH, mám na mysli studium následků Adamova hříchu na každého z nás, na všechny Adamovy potomky.

Locus Classicus (Klasický oddíl)

Kde tedy začneme? „Locus Classicus“ (klasický oddíl Bible), kde začneme studium daného problému PRVOTNÍHO HŘÍCHU, je Římanům 5,12-21.

• Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista. A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána. (Ř 5,12-21)

Apoštol Pavel popisuje způsob, jak jsme spaseni. Nejdříve proviněním Adama vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, následně jediný čin spravedlnosti rozhojnil milost a dar spravedlnosti. Abychom správně pochopili, jak je možné, že jsme spaseni skrze Ježíše Krista, považuje Pavel za nutné nejdříve vysvětlit, jak to, že jsme byli všichni zavrženi.

Problém

První bod, kterého si všimneme, se týká závěrečného prohlášení 12. verše: …protože všichni zhřešili…, a není možné jej uzavřít dříve než v 18. verši: … tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život… Nezáleží na tom, jaký překlad použijeme, konečný význam 12. verše vyznívá přinejmenším zvláštně.

• Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (5,12)

Zde jako by Pavla někdo z posluchačů přerušil. Ale my víme, že tomu tak nemohlo být, protože Pavel psal tento list církvi v Římě. Přesto, Pavlův způsob psaní tohoto dopisu vyvolá zdání, že byl ve výkladu přerušen a donucen udělat odbočku, aby odpověděl na nějakou námitku. Vidíme, že přerušení začíná na konci 12. verše, a teprve v 18. verši navazuje na původní myšlenku.

Smrt zasáhla všechny = všichni zhřešili

Pavel ve verši 12. vysvětluje, že všichni zemřou, protože všichni zhřešili. Problém, který musíme nejdříve vyřešit, je, zda jsou mezi námi jedinci, kteří zemřeli, a nezhřešili. Abychom na tuto otázku dokázali odpovědět, musíme se zaměřit na dvě skupiny lidí:  

1. Pohané ve „Lhotě“ (ti, kteří nikdy neslyšeli evangelium).

2. Neviňátka (děti, které zemřou dříve, než jsou schopny rozlišit, co je správné a co ne; sem patří i nenarozené děti).

Ze 13. verše se poprvé dovídáme, že první psaný zákon, vytesaný do kamene – Mojžíšův zákon – pochází z hory Sinaje z období kolem roku 1400 před Kristem. Námitka, která je před námi, se týká skutečnosti, že hřích se nezapočítává, pokud není vydán zákon. Nikdo nemůže nést odpovědnost za plnění litery zákona, který ještě nebyl oznámen a vydán. Současně je třeba říct, že řada zákonů musela být předávána Adamovým potomkům ústně, protože sám Hospodin potrestal Kaina v Genesis 4 za vraždu bratra Ábela. Bůh by nemohl odsoudit Kaina za vinu, kdyby provinilec vědomě neporušil jeden z Božích příkazů. Kromě ústních nařízení najdeme v Písmu odkaz na zákon „svědomí“.

• Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. (Ř 2,14-15)

Zákon „svědomí“ je nedokonalá norma ukazující na to, co je v člověku správné a co je špatné. Povědomí vnitřního svědomí, které sídlí v našem nitru, plyne ze skutečnosti, že jsme byli stvořeni k Boží podobě. Takže, i když mohou někde být pohané ze „Lhoty“, kteří se nikdy nesetkali s psaným zákonem, víme, že byli vystaveni zákonu „svědomí“. Dále je velmi pravděpodobné, že pokud žili v době patriarchů, setkali se s ústním podáním zákona. Pokud však jde o polemiku veršů Ř 5,12-14, jediný zákon, který má zde vypovídací hodnotu, je zákon Mojžíšův. My však musíme odůvodnit, jak je možné, že všichni, kdo žili před psaným zákonem, zemřeli. Smrt provází lidstvo od Adama.

• Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. (Ř 5,13-14)

Právě na tomto rozcestí je třeba prozkoumat druhou kategorii zmíněných jednotlivců, tedy ty, kteří zemřeli předtím, než dosáhli věku odpovědnosti, takže ještě nedokázali rozlišovat mezi správným a špatným.

Protože je v Písmu výslovně psáno, že nezemře ten, kdo nezhřešil, jediné vysvětlení pro malé a nenarozené děti, které umírají, je, že i ony nesou podíl viny a nějakým způsobem zhřešily. Jediná možnost, kterou máme, vychází z toho, že Adamův hřích byl přenesen i na ně. Řečeno ještě jinak, padá na ně vina za Adamův hřích. K zatracení celého lidstva stačil jeden hřích:

• A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem. (Ř 5,18a)

Je realismus východiskem?

To, že jsme všichni odsouzeni za Adamův hřích, je zřejmý biblický fakt. Nás ale trápí otázka, jak může někdo být souzen za to, co nikdy neudělal? Jedna z odpovědí na tento rozpor je „REALISTICKÝ“ přístup. Řečeno jednoduše, když Adam zhřešil, byli jsme přítomni na „místě činu“. Jestliže jsme opravdu byli „na místě činu“, je možné říci, že jsme zhřešili v Adamovi. Pak je v našem srdci odstraněna zloba, že jsme byli obviněni a odsouzeni za něco, co jsme neudělali. Klíčový důkaz vysvětlení tohoto pojetí najdeme v listu Židům:

• Prostřednictvím Abrahamovým dal tak desátky i Levi, který sám desátky přijímá. Ještě se totiž nenarodil a byl v těle svého praotce Abrahama, když mu Melchisedech vyšel vstříc. (Žd 7,9-10)

V Genesis 14 je záznam o Abrahamovi, který vysvobodil ze zajetí svého bratra Lota, jeho jmění, ženy a lid. Cestou zpět z vítězné bitvy Abraham potkává Melchisedecha, krále Sálemu, který byl knězem Boha Nejvyššího. Zde je psáno, že Melchisedech Abrahamovi požehnal a Abraham mu dal z celé válečné kořisti desátek.

Důvod, proč odevzdal desátek ze získané kořisti, spočívá v tom, že Levi se ještě nenarodil. Abrahamův potomek a levité měli odpovědnost vybírat desátky od Izraelitů; tak lze odůvodnit, že když Abraham vyplatil svůj desátek Melchisedechovi, znamenalo to současně, že i Levi, prostřednictvím Abrahama, splatil svůj desátek Melchisedechovi. To tedy znamená, že jsem tělesně nějakým způsobem součástí Adama. Nás však zajímá, zda „Já“ a moje vůle může mít nějakým způsobem podíl na Adamově pádu. Odpověď je zcela jednoznačná – NE. Nezáleží na tom, z jaké strany problém uchopíme, „REALISTICKÝ“ přístup nám vůbec neusnadňuje to, abychom přijali, že jsme obviněni za Adamův hřích. Jádrem problému nadále zůstává skutečnost, že jsme obviněni z něčeho, co jsme neudělali!

Etika Všemohoucího

Je tedy eticky správné, aby nás všemohoucí Bůh soudil za něco, co udělal Adam? V tomto okamžiku, se ve většině z nás probouzí smysl pro fér hru. Bůh mi vlastně dluží možnost, abych zákon dodržel nebo porušil sám. Podívejme se, co na to říká Písmo?

• Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu k vznešeným účelům a druhou ke všedním? (Ř 9,21)

Odpověď na tuto otázku je docela jednoduchá. Bůh je náš Stvořitel, proto má právo udělat s námi, co uzná za vhodné. My jsme hlína v Jeho dlaních. Přiznávám, že to není příliš uspokojující odpověď, ale je to biblická odpověď.

Problém vězí v tom, že většinou správně nechápeme svou pravou totožnost. Chceme vidět sami sebe jako bytosti, které jsou jen maličko níže než Bůh; nicméně jsou způsobilé vést s Ním rozumnou debatu. Ale Písmo nic podobného ani nenaznačuje.

Nejzákladnější otázka, na niž si musíme odpovědět, zní: „Je Bůh PRVOTNÍHO HŘÍCHU ten Bůh, kterého milujeme?“ Nic menšího není v sázce než věčný život:

• A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (J 17,3)

Odmítnout Boha PRVOTNÍHO HŘÍCHU znamená odmítnout Boha Bible. Vskutku, váš bůh nás možná neobviňuje za Adamův hřích, ale Bůh Bible ano.

Buď vše, nebo nic

Nyní, když jsme prokázali, že vinu za Adamův hřích nese všechno jeho potomstvo, je na čase, abychom prozkoumali smysl textu Římanům 5, který poukazuje na PRVOTNÍ HŘÍCH, skrze nějž je popsán způsob našeho spasení. Stejně, jako je vina za Adamův hřích přenesena na všechny, které reprezentuje, tak je i spasení, kterého Ježíš dosáhl na kříži, přeneseno na ty, které reprezentuje (nebo zastupuje).

Tato pravda je zaznamenaná v listu Římanům:

• Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. (Ř 5,18)

Ať už zaujmeme to či ono stanovisko, musíme se rozhodnout pro jednu ze dvou možností. Pokud jste přesvědčeni, že všeobecné odsouzení je z principu nemorální, musíte také uznat, že nemorální je z principu i spasení. V obou případech byla použita stejná metoda.

Zbývá nám odpovědět ještě jednu otázku: Kdo jsou ti ‚všichni‘, které Ježíš na kříži zastupoval v Římanům 5,18? Odpověď nenajdeme v listu Římanům 5, tato pasáž popisuje jen metodu spasení, když chcete najít odpověď, musíte jít do 1 K 15,20-23.

• Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. (1 K 15,20-23)

Závěrečná poznámka

Otázka PRVOTNÍHO HŘÍCHU má dvě části. Narodili jsme se do tohoto světa se dvěma špatnostmi. První špatnost je záznam v Božím trestním rejstříku za Adamův hřích; a druhá špatnost je to, že všichni máme rodem zatvrzelé srdce, které je příčinou naší nenávisti vůči Bohu. Zatím jsme se zaměřili na Adamův PRVOTNÍ HŘÍCH, který působí v nás a skrze nás; ZATVRZELÉ SRDCE si necháme na další zamyšlení.