Rozhodl se Bůh spasit svůj lid „před“ Adamovým pádem nebo po něm?

Doznání

Předchozí článek Radovana Hynka mne konečně přiměl, abych se vyslovil k tak třaskavé otázce, jakou roli hraje v Adamově, potažmo lidském pádu výnos, dekret, rozhodnutí, nařízení absolutního Vládce všehomíra – biblického Boha. Naprosto s Radkem souhlasím, že je absurdní představa, aby se Adamův pád odehrál Bohu za zády. O tom svědčí nejen Radkem Hynkem uvedený verš,

• v něm [=v Kristu] nás již před stvořením světa [=na věčnosti, mimo čas] vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří (Efezským 1:4),

ale i „vyvolení“ Spasitele na věčnosti, mimo čas, „dříve“, než Bůh začal tvořit viditelný, hmotný svět:

• byl k tomu [=Kristus] předem vyhlédnut před stvořením světa [=na věčnosti, mimo čas] a přišel kvůli vám [=vyvoleným v Kristu na věčnosti, mimo čas] na konci časů [=věk církve] (1 Petr 1:20).

Tyto dva verše nad jakoukoliv pochybnost soustřeďují odpovědi proč a kvůli komu přišel Kristus na tento padlý svět. Američtí křesťané, alespoň ti, kteří berou vážně absolutní Boží svrchovanost, používají pěknou a výstižnou slovní hříčku: „History is His story.“ Tedy: „Historie je Jeho příběh.“ Neobratně bych ji počeštil asi takto: „Dějiny jsou Jeho děj.“ Jestliže tedy vše, co se děje ve viditelném a neviditelném světě, který On stvořil, je Jeho děj, potom i pád lidstva skrze Adama se nemohl dít mimo Jeho dějiny. Tak trochu jsem potajmu doufal, že se této otázky nebudu muset nikdy dotknout, že mne nic nepřiměje o ní veřejně něco napsat. Když už jsme u těch amerických rčení, tak jedno z nich, které jsem dosud až úzkostlivě dodržoval v otázce Božího úradku ohledně Adamova pádu, zní: „Toho bych se nedotkl ani desetistopou (třímetrovou) tyčí.“ Prostě jsem nechtěl o této problematice psát, protože jsem přesvědčen, že o ní lze pouze spekulovat. Duch Boží je v Písmu, v tomto ohledu, velmi mlčenlivý. Dále, již jen běžné připomenutí prostého, biblicky zjevného Božího vyvolení je pro mnohé křesťanské duše dostatečně výbušné téma, natož abychom takovou duši posunuli k zjevné, a zákonité otázce, zda Bůh na věčnosti rozhodl o Adamově pádu. Taková otázka je už jadernou explozí pro ty křesťany, kteří věří ve svobodnou vůli, kteří zastávají lidské, svébytné rozhodovaní ve věcech Božího ducha. Proto se naprosto spokojuji s verši tohoto typu:

• Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. (Izajáš 55:9)

Adamův pád je pro mne záhadou, přesto vím a naprosto věřím, že se tato dějinná událost děla ve stoprocentní Boží režii. Bůh nemůže nebýt nezúčastněn, nejsme přece deisté. Každá duchovní nebo fyzická „nanočástice“ musí být ovládána Bohem, jinak Bůh přestává být Bohem. Veškeré dějiny viditelného a neviditelného všehomíra jsou Bohem stvořeny pro Něho, kvůli Němu a pro Jeho největší slávu. Bůh se nemůže neoslavit. Na každé události se nakonec oslaví. Ať je nám příkladem zatvrzování faraonova srdce.

• „… Tu zatvrdím faraónovo srdce a on vás [=Izraelité] bude pronásledovat. Já se však na faraónovi a na všem jeho vojsku oslavím, takže Egypťané poznají, že já jsem Hospodin.“ I učinili tak. (Exodus 14:4)

Již jsem řekl, lidsky nerozumím mnohým Božím cestám, přesto je přijímám, protože jsou v Písmu zjevné, ať se mi líbí, nebo ne.

Bůh chtěl ukázat jak svůj hněv na zavržených, aby zjevil svou moc, tak bohatství své slávy na povolaných [Ř 9:21-24]. Kdyby Bůh zavrhl všechny, což mohl, Jeho sláva by byla nulová. Kdyby nedopustil Adamův pád, sláva by padla na člověka, slavné spasení Bohem, Ježíšem Kristem, by se nekonalo. Kdyby Bůh na kříži spasil všechny, nikdo by nebyl vyvolen, potom by Jeho sláva byla plošná, tedy zase nulová, protože oslavení stojí vždy a pouze na výjimečnosti. Toto jsou všechno kdyby… Proto, kdyby bylo na mně, skončil bych u poznání Římanům 9:21-24, protože Písmo za toto poznání dále nic nezjevuje.

Protože si však teologové nedají pokoj a oprávněně si kladou prakticky nezodpověditelné otázky, podívejme se velmi zevrubně na tuto věc.

Nebojme se pojmu lapsarianismus

Nejprve slovíčka. Základní je – lapsarianismus. Lapsus znamená chyba, omyl, pád. Zůstaňme u pádu. To dobře známe ze slovíčka kolaps – zhroucení. Lapsarianismus je technický, teologický název, učení, doktrína o pádu a spasení člověka. Vztahuje se k pěti Božím dekretům, výnosům, rozhodnutím, nařízením, které Bůh vynesl na věčnosti, před stvořením viditelného a neviditelného světa. Jsou to – (1) vyvolení, zavržení nebo pominutí, (2) povolání ke spáse, (3) vykoupení Kristem, (4) dopuštění pádu, (5) stvoření světa a lidí. Lapsarianismus tedy pojednává o logickém sledu těchto pěti Božích rozhodnutí. Nejde zde o časový, chronologický, ani o prostorový sled, protože logické, nadřazené nebo podřízené vztahy těchto souběžných výnosů nebyly Bohem určeny v časoprostorové spojitosti, nýbrž na věčnosti, mimo prostor, čas a hmotu.

Dále si vysvětleme dvě předpony, a to je vše. První je supra – znamená nadřazený nebo před, v logickém, ne časovém nebo prostorovém smyslu. Druhá je infra – znamená podřízený, dole, pod nebo po, opět v logickém, ne časovém nebo prostorovém smyslu.

Infralapsarianismus versus supralapsarianismus

Základní dvě otázky lapsarianismu jsou: Vynesl Bůh své rozhodnutí, že spasí svůj vyvolený lid „po“ – infra – nebo „před“ – supra – svém souběžném rozhodnutí, které dopustilo Adamův pád, duchovní a tělesný kolaps?

Infralapsarianismus učí, že Boží výnos, že spasí svůj vyvolený lid, je podřízený Božímu výnosu, který dopustil Adamův pád. „Česky“ řečeno, Bůh se rozhodl spasit svůj vyvolený lid „až po“ Adamově „kolapsu“, který dopustil. Spasení je logicky podřízené pádu. Boží výnos dopustit pád člověka je příčina, Boží výnos spasení je logický důsledek.

Supralapsarianismus učí, že Boží výnos, že spasí svůj vyvolený lid je nadřazený Božímu výnosu, který dopustil Adamův pád. „Česky“ řečeno, Bůh se rozhodl spasit svůj vyvolený lid „před Adamovým „kolapsem“, který dopustil. Spasení je logicky nadřazené pádu. Boží výnos spasení je příčina, Boží výnos dopustit pád člověka je logický důsledek.

Infralapsariáni (spása „po“ kolapsu) tvrdí, že je nutné, aby Boží výnos spasení skrze Ježíše Krista byl logicky podřízen Božímu výnosu, který dopustil Adamův pád, a následně pád celého lidstva. Bůh musí povolávat ke spasení svůj lid „již“ z celého padlého Adamova pokolení. Kdyby svůj lid povolal „ještě“ z nepadlého lidstva, jak tvrdí supralapsariáni, potom bychom mohli Boha obvinit z nespravedlnosti a přičíst Mu autorství hříchu. Jinými slovy, Bůh by určil, ke spasení jisté lidi, které si z ještě nepadlého lidstva bezpodmíněně zamiloval, čímž by zbytek lidstva určil k zavržení. V tom případě by byl tvůrce hříchu celého lidstva za tím účelem, aby si připravil historické pozadí pro svůj odvěký plán spasit svůj lid skrze obětování druhé Boží osoby, Ježíše Krista.

Supralapsariáni (spása „před“ kolapsem) tvrdí, že je nutné, aby Boží výnos spasení skrze Ježíše Krista byl logicky nadřazen Božímu výnosu, který dopustil Adamův pád, a následně pád celého lidstva. Dokazují infralapsariánům, že Boží odvěký záměr spasit některé, zatímco jiné ne, sice vyžaduje hřích a pád, přesto tento předpoklad logicky nečiní Boha vinným. Kromě toho, spása „před“ kolapsem lépe zapadá do biblického záznamu, jenž popisuje absolutní výsadu Boha použít zlo, aby uskutečnil svůj nejpodstatnější cíl. Ten nejvyšší, nejpodstatnější Boží důvod, kvůli kterému stvořil veškerý viditelný a neviditelný svět a dějiny spásy, je vítězství Božího Beránka, Ježíše Krista, jak v záhubě Jeho nepřátel, tak ve spáse svého lidu. Tento záměr logicky vyžaduje hřích, aby nad ním Bůh zvítězil jak spravedlivým odsouzením zavržených Božích nepřátel, tak svrchovanou milostí vůči Jeho lidu, který nově stvořil. Jestliže tím nejvyšším Božím účelem v historii všeho stvoření je ukázat svoji slávu v osobě a činech Pána Ježíše Krista; jestliže sláva Ježíše Krista, mimo mnohé jiné, v sobě obsahuje spravedlivý hněv vůči hříšníkovi, potom Boží odvěký záměr spasit svůj lid zahrnuje i pád Adama a celého jeho potomstva. Pád, kolaps lidstva, se neodehrál za Božími zády, mimo Jeho dopuštění. Kdyby se pád odehrál bez Božího povolujícího výnosu, potom by na něj Bůh musel s údivem reagovat, a dodatečně domýšlet nápravu.

Historická schémata lapsarianismu

Osvěžme si, že lapsarianismus se vztahuje k pěti Božím dekretům, výnosům, rozhodnutím, nařízením, které Bůh vynesl na věčnosti, mimo prostor a čas, před stvořením viditelného a neviditelného světa. Lapsarianismus tedy nepojednává o časovém, ale o logickém sledu, o nadřazenosti a podřízenosti těchto pěti Božích rozhodnutí, dekretů, které se týkají pádu Adama a jeho potomstva. Níže je v logickém sledu, od nejnadřazenějšího k nejpodřízenějšímu, uvedeno pět Božích rozhodnutí z hlediska obou tradičních lapsarianismů:

A. Infralapsarianismus:

1. Rozhodnutí stvořit svět a (všechny) lidi.
2. Rozhodnutí dopustit, aby (všichni) lidé padli.
3. Vyvolení některých padlých lidi ke spáse v Kristu (a zavržení ostatních).
4. Rozhodnutí vykoupit vyvolené Kristovou prací na kříži.
5. Rozhodnutí darovat Kristovu vykupující výsadu vyvoleným.

B. Supralapsarianismus (historický):

1. Vyvolení některých lidi ke spáse v Kristu (a zavržení ostatních).
2. Rozhodnutí stvořit svět a oba druhy lidí.
3. Rozhodnutí dopustit, aby všichni lidé padli.
4. Rozhodnutí vykoupit vyvolené, kteří jsou nyní hříšníky Kristovou prací na kříži.
5. Rozhodnutí darovat Kristovu vykupující výsadu těmto vyvoleným hříšníkům.

Soudobý lapsarianismus

Novodobí teologové zabývající se lapsarianismem namítají, že se obě, jak infra-, tak supralapsariánská tradiční schémata nedrží logického sledu, takového, v jakém by všechny rozumné bytosti měly postupovat v uskutečňování svého cíle. Nejprve určíme náš konečný cíl, čeho skutečně chceme nakonec dosáhnout. Potom ustanovujeme v obráceném sledu, zpětně, všechny nutné předcházející kroky a podmínky, jež jsou nezbytné k uskutečnění našeho konečného cíle. Tak plánuje každá racionálně uvažující bytost. Malý příklad logického sledu mých rozhodnutí od nejnadřazenějšího k nejpodřízenějšímu:

1. Chci se podívat do Ameriky.
2. Chci tam letět.
3. Musím koupit letenku.
4. Musím mít peníze na letenku.
5. Musím pracovat, abych vydělal a našetřil peníze.

Ve skutečnosti, v čase a prostoru, v historii, probíhají moje logická rozhodnutí v obráceném pořadí, od nejpodřízenějšího k nejnadřazenějšímu. Nejprve pracuji a šetřím peníze, za ty koupím letenku, pak letím, a nakonec jsem v Americe, což byl můj nejnadřazenější cíl.

Jestliže Boží konečný cíl je Jeho oslavení v Ježíši Kristu skrze Jeho svrchovanou milost a spravedlivé odsouzení, potom je existence hříšníků nutná, protože jen hříšníkovi muže být prokázána milost nebo spravedlivé odsouzení. Jestliže hříšníci musí existovat, potom je nutný i pád všech lidí v Adamovi, který byl od Boha. Jestliže je nutný pád, potom je nutné, aby byl svět a lidé v něm původně stvořeni v duchovní a tělesné dokonalosti. A tak přicházíme k současnému, supralapsariánskému, logickému sledu Božích rozhodnutí, dekretů, opět od nejnadřazenějšího k nejpodřízenějšímu.

C. Supralapsarianismus (současný)

1. Vyvolení některých lidi ke spáse v Kristu (a zavržení zbytku hříšného lidstva, aby byla zjevná sláva Božího laskavého smilování vůči vyvoleným).
2. Rozhodnutí darovat Kristovu vykupující výsadu vyvoleným hříšníkům.
3. Rozhodnutí vykoupit vyvolené hříšníky Kristovou prací na kříži.
4. Rozhodnutí dopustit, aby lidé padli.
5. Rozhodnutí stvořit svět a lidi.

Dobře si všimněme, že v časoprostorové spojité historii světa se odvíjí Boží rozhodnutí v obráceném sledu, od nejpodřízenějšího k nejnadřazenějšímu, stejně jako v našem běžném životním rozhodování. V čase nejprve Bůh stvořil dokonalý svět s lidmi (5. rozhodnutí); zadruhé dopustil pád (4. rozhodnutí); zatřetí přišel Ježíš Kristus vykoupit hříšníky (3. rozhodnutí); začtvrté po Kristově smrti Bůh daroval Kristovu vykupující výsadu vyvoleným hříšníkům (2. rozhodnutí); a zapáté, nakonec, bude vyjevena všemu tvorstvu Boží sláva ve spáse vyvolených a spravedlivém odsouzení zavržených, aby se naplnilo Písmo (1. rozhodnutí):

• Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě – na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. (Římanům 9:21-24)

Přehled pěti teologických hledisek na pět věčných Božích rozhodnutí

Podívejme se ve zkratce na pět hlavních teologických hledisek v přehledném, tabulkovém formátu. Každý úhel pohledu je označen římskou číslicí a ve sloupci pojmenován. Míra nadřazenosti a podřízenosti každého z pěti Božích věčných rozhodnutí je označena arabskou číslicí v řádcích. 1. řádek představuje nejnadřazenější věčné Boží rozhodnutí atd., 5. řádek to nejpodřízenější Boží věčné rozhodnutí pro dané hledisko. Prostudujte pečlivě tabulku. Ve slovech bychom jistě utonuli.

Přestože všech pět Božích rozhodnutí bylo Bohem ustanoveno na věčnosti, před stvořením světa, v čase a prostoru se postupně každé odvíjí jako Jeho historie. Stále musíme mít na zřeteli, že jde o vystavěné teologické soustavy, protože Duch svatý není v Písmu v tomto ohledu příliš sdílný. Měl-li bych si vybrat, rozhodně nejobhajitelnější by byl I. sloupec – současný supralapsarianismus. Důvod je výhradně logický. Věřím, že Bůh je racionální věčná Bytost, a v mysli ustanovuje svou historii od nejnadřazenějších rozhodnutí k nejpodřízenějším, tak jak tento princip stvořil v nás, v lidech, v Jeho stvoření. Je také zřejmé, že v čase a prostoru se všechna naplánovaná rozhodnutí odvíjí, realizují od nejpodřízenějšího – startovního, k nejnadřazenějšímu – cílovému. I. sloupec, současný supralapsarianismus, tomuto předpokladu dokonale vyhovuje. Na druhé straně, V. sloupec – arminianismus, tomuto předpokladu nevyhovuje vůbec, má ve všem obrácený sled Božích věčných rozhodnutí. Logika arminianismu odpovídá, podle našeho výše uvedeného praktického příkladu, tomuto sledu – nejprve bych byl v Americe, potom bych do Ameriky letěl, potom si koupil letenku, potom bych měl na letenku peníze, a nakonec bych pracoval, abych si nějaké peníze vydělal. Je to proto, že arminianismus spoléhá na svobodnou vůli hříšníků v rozhodování ve věcech Božího Ducha. Proto se dějí Bohu věci za „zády“, protože je omezen, musí vyčkat na rozhodnutí hříšníků, a podle toho, za pochodu, rozhodnout další dějinný krok. Našemu předpokladu, že nejpodřízenější rozhodnutí je v historii startovní, a nejnadřazenější rozhodnutí se v historii odvíjí jako cílové, nejlépe vyhovují sloupce v tomto pořadí – I, II, III, IV, a V.

Závěr

Tak jsem se dotkl tématu, kterého jsem se nechtěl dotknout ani třímetrovou tyčí. Díky Radkovu článku. Vše, co jsme si výše napsali, je krásné logické cvičení. V Zápase o duši jsme kdysi mívali na první straně krédo – logika je dobrý sluha, ale špatný pán. Ani jedním sloupcem bych si neobtěžkal svědomí, přestože se mi současný supralapsarianismus zdá být nejlogičtější. Tam, kde Písmo mlčí, tam bychom neměli příliš spekulovat, ale měli bychom s třesením mlčet také. Jedné věci však věřím naprosto bezvýhradně – Bůh ovládá vše, a nic, naprosto nic se nestane za Jeho zády, aniž by to na věčnosti, před stvořením všehomíra nenadekretoval. Kdyby tomu tak nebylo, byl by omezený, a přestal by být Bohem.

Nevím, a nikdy na tomto světě nebudu vědět, jakým způsobem Bůh dopustil satanův a Adamův pád, jakým způsobem vynesl své svrchované rozhodnutí dopustit zlo. To je Jeho věc. Nám o tom v Písmu moc neřekl, nejspíš proto, že toto Jeho hájemství je mimo naše schopnosti to pochopit, neuzpůsobil nás k tomu. Vím jen, že Bůh stvořil takovou historii, která Jej nejvíce oslaví. Naprosto Mu důvěřuji, a vím, že jsme v Kristově spáse získali mnohonásobně více, než jsme ztratili v Adamově pádu.

Literatura: http://www.monergism.com/