Proč je výkladové kázání mocí pastorační služby? (1)
- Jak můžeme dosáhnout efektivní pastorace?
- Jak může naše služba, naše kázání podporovat zdraví sboru?
- Jak můžeme zůstat věrní ve své službě?
Film Dumbo od Walta Disneye obsahuje podobenství pro mladé kazatele – malého cirkusového slona, který měl co dělat, aby udržel krok s mámou a ostatními dospěláky. Prostě se svým chobotem zavěsil na ocas obrovského slona před sebou a šel se stádem! Byl malý, ale díky jednomu rozhodujícímu přichycení dokázal udržet krok.
Jak v dnešním světě držíme krok my, pastoři? Stačíme vůbec těm, kdo byli před námi? Jak se nám daří jít ve šlépějích velikých kazatelů? Jak navazujeme na dlouhodobé pastorační služby? Na tyto otázky existují důležité odpovědi plné moudrosti shůry, které můžeme objevovat v Bibli, pěstovat skrze modlitbu, studium, posvěcení a umírání sobě samým. Dnes bych se však chtěl zamyslet nad jedinou odpovědí. Musím se pokusit na ni odpovědět z Božího slova, aniž bych se za to omlouval. A tak vás žádám, abyste se ke mně připojili a našli si 2. Timoteovi 3,16 a 4,1–5. Zde nacházíme mladého pastora Timotea (stejně se jmenoval myšák v Dumbovi), který následoval giganta služby, pastora – tlustokožce Pavla, který dostává pokyny k tomu, aby se chopil, aby si přivlastnil dědictví. Slyšte slovo:
„Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království: Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. Avšak ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě.“ (2Tm 4,1–5)
Pojďme to prostě vyřknout a uvědomit si moc a možnost selhání: Timoteus byl pastorem sboru založeného Pavlem. Když mám opravdu pochybnosti, vzpomenu si na Timotea. Starší v Efezu padli Pavlovi kolem krku a oplakávali jeho odjezd do Milétu. Tři roky mocné služby daly Pavlovi právo, aby ho povolal pást církev Boha, jenž ji vydobyl svou vlastní krví. A Pavel ve své labutí písni za soumraku své pozoruhodné služby připomíná Timoteovi, jak ho musí následovat. Dal mu tajemství moci. Pozvedl myš – ne, jeho slova byla tak božská a mocná, že kouzelně proměnila myš ve slona, obra spojeného s jeho službou a s Ježíšem Kristem, obra poháněného samotným všemocným Bohem. A co Pavel doporučoval? Doporučoval Boží slovo, a poté, co ho označil jako „Bohem vdechnuté“ (ČSP), pověřil Bohem povolaného muže, aby kázal. Odpověď na otázku „Jak se myš zavěsí na slona?“ není na této konferenci ani originální ani překvapující. Stejně jako když Charles Hodge ve starém Princetonu promlouval k novým studentům, i já vám říkám: „Těší mě, že mohu prohlásit, že se zde nenaučíte nic nového.“ Ale je to odpověď, kterou si musí každý křehký nástupce kazatelů-obrů zapamatovat:
Jediná cesta pro nás všechny, jak se přidat k dlouhému a úctyhodnému odkazu kazatelů evangelia, vede skrze výkladové kázání.
Proč? Nabízím osm stručných důvodů, proč, nehledě na vaši situaci, ve výkladovém kázání je moc pastorační služby.
1. Ve výkladovém kázání je moc pastorační služby, protože pochází shůry
Jediný způsob, jak mohl Timoteus zaujmout místo „milovaného syna [Pavlova]“ (1,2), byl přichytit se odkazu víry, „kterou měla už tvá babička Lóis a tvá matka Euniké“ (1,5), „rozněcovat oheň Božího daru“ (1,6), který mu byl dán skrze apoštolské vkládání rukou samotného Pavla (1,6), překonat „ducha bázlivosti“ (1,7), chránit „[jemu] svěřený poklad“ (1,14), vyučovat ostatní to, co se naučil od Pavla, a tak předávat apoštolské dědictví další generaci (2,1–2), nezaplétat se do „civilních záležitostí“ (2,4), vyhlašovat a vyučovat celý úradek Boží od staré smlouvy po novou smlouvu (jak o tom Pavel mluví v 2,8–13) „pro vyvolené, aby i oni dosáhli spásy v Kristu Ježíši a věčné slávy“, vyhýbat se mladické prudkosti, usilovat o spravedlnost“ (2,22) a dělat v Efezu všechny ty věci, kterými byl pověřen, jako například připomínat svatým, aby se nepřeli o slova (2,14), vyhýbat se „planým řečem“ (2,16), napravovat své odpůrce s vidinou toho, že je přivede k pokání a poznání pravdy (2,25), aby se vyhnuli „ďáblovým nástrahám“ (2,26) – tak tedy jediný způsob, jak být takovým mužem a vykonávat svou službu je – khrucon ton log – kázat slovo.
Neboť Pavel jasně říká, že Boží slovo samo o sobě je schopno dostát poslání kazatele. Je tomu tak proto, že Boží slovo je autoritativním nástrojem od Božího trůnu ke splnění Boží mise ve světě. Pamatujeme si, že Pavlovo napomenutí, aby Timoteus hlásal slovo, následuje po jeho vyučování, že „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu“ (3,16–17). Pavel svůj argument vystavěl postupně, aby své tvrzení zdůraznil vším, co napsal předtím.
Miluji způsob, jakým to podává dr. Robert L. Reymond: „Bible je slovo z jiného světa.“ Ve své Nové systematické teologii křesťanské víry Reymond píše: „Když nám Bůh dal své slovo, dal nám mnohem více než jen základní informaci o sobě. Dál nám to pou sto („[místo], kde mohu obstát” nebo základ, který ospravedlňuje jak naše tvrzení, že jsme něco poznali, tak naše nároky na osobní hodnotu.“
Boží slovo je místo, kde pastor může obstát. A skutečně, naše existence, naše povolání, naše poslání má význam jen skrze toto slovo. Nedávno jsem četl nádhernou knihu J. C. Rylea „Warning to the Churches“ (Varování sborům), ve které starý liverpoolský biskup varoval své diecézní služebníky před nebezpečími, kterým čelili. Kniha ve mě zanechala úžas nad jeho prorockými dary a nad jeho porozumění času. Nemám takové dary, tím jsem si jistý. Ale chci upozornit na nebezpečí spojené s problémem, se kterým se potýkáme.
Žijeme ve společnosti, která ke komunikaci stále častěji vyžaduje obraz a zábavu, která říká kazateli, že krátké úderné promluvy jsou přesvědčivější než výklady textů, že vyprávění má větší důležitost než výklad textu, že postmoderní člověk nesnese přímé vyučování, ale potřebuje si dělat své vlastní homiletické kotrmelce. Tvrdím, že podobné názory jsou pro kázání slova, evangelizaci a učednictví nebezpečné. A uprostřed takové doby bychom všichni udělali dobře, kdybychom si vzpomněli, že Bůh požadoval od Izraele, aby dělal něco, co pohané nedělali – chtěl, aby o Něm přemýšleli v rámci Jeho slova, ne obrazu. Neil Postman, nepraktikující Žid, to už jako starší viděl jasně: „Bůh Židů měl existovat ve slovu a skrze slovo – bezprecedentní myšlenka vyžadující nejvyšší stupeň abstraktního myšlení.“ Ikonografie se tedy stala rouháním, aby do společnosti mohl vstoupit nový druh Boha. Lidem jako my, kteří se nacházejí v procesu, kdy se společnost přeměňuje ze slovo-centrické v obrazo-centrickou, by prospělo, kdyby se zamysleli nad Mojžíšovými zákony.
Slovo, moji milí bratři ve službě, je Bohem dané místo, kde můžeme obstát, kde můžeme přesvědčovat, kde můžeme vést rozhovor s člověkem. Přesněji bylo nám zakázáno, abychom šli jinam. Řeknu vám důvod, proč se jako pastor chci zaměřit na výkladové kázání, tedy proč chci vyhlašovat neomylné a spolehlivé slovo živého Boha tak, jak je napsáno, jak mi bylo předáno Bohem skrze církev, proč chci dostát úmyslu autora, s přesvědčením, které se projevuje v mém vlastním životě a s láskou k těm, co byli přede mnou: výkladové kázání se upíná svou vlastní nejlepší definicí na Boží slovo – darované shůry a shůry zmocněné, což má mocné důsledky pro mou službu, které chci dále prozkoumat.
Jediný způsob, jak mohu obstát ve společnosti kazatelů-gigantů, je stát za tímto slovem z jiného světa. Je pravda, že všichni opravdoví giganti církve, všichni ti v řadě spojení – od Spurgeona k Ryleovi, M’cheyneovi, Whitefieldovi, Bunyanovi, Lutherovi, Kalvínovi, Wycliffeovi, Augustinovi, Pavlovi, Ježíšovi a prorokům – jsou muži této jedné Knihy, a to je vše, co je třeba říct. To mě vede ke druhému důvodu, proč se musíme držet výkladového kázání, abychom našli své místo v akreditované univerzitě zbožných kazatelů.
2. Ve výkladovém kázání je moc pastorační služby, protože je biblicky věrné
Viděli jsme, že Pavel říká Timoteovi, aby hlásal slovo, a všichni víme proč. Hlásej slovo, protože je shůry. Je to Boží slovo, a co by mohlo být vznešenější? Kdyby neexistovaly jiné důvody k vyhlašování Jeho slova než pouhá skutečnost, že Bible je Jeho slovo, stačilo by to. Otázka tedy je, jak to máme dělat. „Kázat“ slovo nutně znamená věrně předávat toto Slovo (z jiného světa). Řádně pochopené a řádně konané výkladové kázání tento příkaz naplňuje.
Albert Mohler definuje výkladové kázání stručně a biblicky ve svém příspěvku „Give Praise to God: A Vision for Reforming Worship“ (Chválu vzdejme Bohu: Vize pro reformované uctívání): „Výkladové kázání je takový způsob křesťanského kázání, jehož ústředním účelem je prezentace a aplikace textu Bible.“ A pokud výkladové kázání opravdu odhaluje Boží smýšlení v daném textu a sděluje toto Boží smýšlení mužům a ženám, pak to žádná jiná metodologie neudělá.
William Temple nebyl výkladovým kazatelem, i když řekl dost dobrých věcí, a proto ho často citujeme. Ale tento starý arcibiskup z Canterbury nevěřil, že Bůh sděluje své slovo skrze výroky v Bibli, protože prý by tomu člověk nerozuměl, i kdyby to byla pravda. Temple nevěřil v neomylnost a spolehlivost Bible. Temple věřil, že můžete rozumět tomu, co napsal – jinak by přece nic nenapsal – ale to už je jiná věc. Stačí, když řeknu, že pokud věříme, že mocí naší služby je Bible, jak nás učí Pavel, potom z toho jistě vyplývá, že výkladové kázání je jedinou formou, kterou bychom měli pro předávání slova používat.
Jako někdo, kdo slouží studentům v semináři a kdo je také profesorem, který občas vyučuje kázání, a kdo jako pastor vede mladší kazatele, než jsou posláni na jiná místa služby, vidím předmět „budoucnosti výkladového kázání“ ve světle postmodernismu a post-křesťanské Ameriky jako aktuální problém. Zjistil jsem, že mnozí zápasí s otázkou, zda takový způsob sdělování slova může skutečně dosáhnout za rozšiřující se a stále se měnící řeky moderní společnosti, zda zasáhne srdce a přesvědčí mysl nastupující generace. Stav, ve kterém se nachází nastupující generace, je nutí pochybovat o výkladovém kázání a ve skutečnosti svedl několik mužů na cestu k „hledání vlastního hlasu“, jak mi sdělili, mimo bezpečné hranice výkladu. Jsem šťastný, že mohu říct, že mnozí z těch, se kterými jsem tento problém řešil, znovu objevili moc výkladového kázání pro tuto generaci.
Celou otázku toho, zda výkladové kázání může efektivně promlouvat k „postmoderní“ západní světské společnosti, už vznesli a promýšleli mnozí. Avšak pokud kážeme pravé Boží slovo, pak Bůh jistě ví, co v každé době potřebujeme. Jeho slovo fungovalo v padlých ruinách Edenu, když Bůh v Genesis 3,15 zaslíbil Spasitele. To slovo fungovalo v Genesis 12, když dalo Abrahamovi zaslíbení země, národa a požehnání, které obsáhne svět. Boží slovo bylo dostatečné v roce 586 před n. l. v rozvalinách Jeruzaléma, když truchlící prorok Jeremiáš kázal v slzách. Boží slovo fungovalo v Římě prvního století, když ho kázal Pavel. Fungovalo i v 18. století v Americe, když George Whitefield hřímal jeho pravdy po celém koloniálním pobřeží. Fungovalo v 19. století v Koreji, když zde kázali misionáři, a fungovalo i v průmyslovém Dundee ve Skotsku, když zde kázal Robert Murray M'Cheyne. Fungovalo ve 20. století, nejkrvavějším století světové historie, když modernismus zasáhl západ a muži jako Martyn Lloyd-Jones ho provolávali ze světových hlavních měst, jako je Londýn. A bude fungovat ve 21. století v postmoderní a post-křesťanské Severní Americe, stejně jako v Číně, Africe, Indii a Bulharsku. Slovo bude fungovat v Chattanooze, osvobodí otroky hříchu v Miami, udělí hojnost života v Los Angeles, obnoví chladné svaté v Des Moines, zotaví manželství v Peorii, uzdraví porušené vztahy v Louisville, nechá vytrysknou ducha svatosti v New Orleans, povolá nové misionáře z Kansas City a zachrání duše před věčným zatracením v Bangoru, Seattlu a Paducahu. Mocí naší služby je výkladové kázání, protože pokud to, co musíme vyhlašovat, je Boží slovo, záleží na tom, jak ho sdělujeme. A výkladové kázání, správně pojaté, je ten správný způsob, jakým ho sdělovat.
Už jsem řekl, že výkladové kázání je mocné, protože je to Boží slovo a je věrné Božímu slovu. Dovolte mi dál ukázat, proč si myslím, že jen takové kázání dává moc kazatelně, ale tentokrát budu důkladně pragmatický.
3. Ve výkladovém kázání je moc pastorační služby, protože je pastoračně efektivní
Pokud je Bible Boží slovo, a to je, a pokud výkladové kázání je metoda, jak biblicky věrně toto Boží slovo sdělit, a to je, pak je jistě klíčem k úspěchu v pastorační službě.
Co tím myslím? Jistě tím nechci naznačit, že úspěch a efektivnost v pastorační službě je spojena s tím, že se člověk stane celebritou, prodává knížky a je čím dál slavnější. Minulý týden jsem četl pěkné kázání od J. C. Philpota z roku 1857 o věčně přítomném sklonu k pýše a touze po marné slávě, který vládne mezi kazateli, a jsem si vědom toho, že každý z nás se s tím nějakým způsobem potýká. Ale ne, o tom nemluvím. Mluvím o efektivitě v činnostech, jež nazývám nezbytnostmi služby – shromažďování, pěstování a vysílání silných Kristových učedníků. Mám na mysli to, že uvidíte zachráněné duše, proměněné životy, zachráněná manželství, srdce mladých lidí hořící pro Krista a Jeho království a jejich touhu zemřít sobě samým, aby žili pro Krista. Mám na mysli „uvádění do pořádku toho, co ještě zbývá“ a vedení sborů podle toho, jak to zamýšlel Bůh. Mám na mysli vemlouvání pokoje ztrápenému, možná dokonce rozdělujícímu se shromáždění. Mám na mysli to, že jsem pastoračně efektivní v péči o Boží stádo, nad kterým mě Bůh učinil dohlížitelem. Neexistuje žádný program, žádný model, žádné paradigma, žádný experiment, žádná politika a žádné množství tvrdé práce, žádný génius, který by se mohl vyrovnat moci kázaného Božího slova. Slovo dosahuje ve službě všeho. Nedávno jsem četl, jak kdosi prohlásil, že nejlepší, časem prověřený učednický nástroj v historii církve byla ranní a večerní uctívání, kde se konalo výkladové kázání. Moje vlastní zkušenost učedníka a pastora mi říká, že nemohu než souhlasit. Věřím, že je to tak.
Když poskytuji poradenství lidem v jejich problémech, vždy se jich ptám, jestli se u nich káže Boží slovo výkladově. Nežádám je, aby přešli do mého sboru, i když bych je tam rád měl. Jen říkám, že musí najít místo, místní shromáždění, kde je kazatel oddán postupnému probírání Božího slova, kde se procházejí knihy, kapitoly nebo jiné úseky v rámci knihy takovým způsobem, že posluchači při studiu poznávají mysl Kristovu. Výkladové kázání je pastoračně efektivní.
Pokračování příště.
Přeložila Julie Petrecká.