V minulých kázáních jsme se věnovali praktickému rozboru textů Písma, které by měly provázet náš život. První praktická lekce měla název Jak krotit zlý jazyk?, druhábyla na téma Slova moudrosti pro harmonické soužití. Dnes se společně podíváme na Zdroje konfliktů a jak jim předcházet.

• Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete - a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně. (Jk 4,1-3)

Někdy si věřící idealizují stav a vztahy v prvotní církvi, ale pokud čteme listy jednotlivým sborům pozorně, uvidíme, že šlo často o jejich napomínání. Pamatujme si, že v minulosti, ani dnes, nejsou naše církve a sbory výkladní skříní svatých, ale jen nemocnicí hříšníků, kterým Bůh odpustil. Lidé se za staletí moc nezměnili, proto je třeba, abychom se sklonili před Bohem, činili pokání a prosili o moudrost, jak řešit mezilidské problémy, které nás provázejí. Dnes se společně podíváme na zdroje konfliktů. První část 4. kapitoly, nás nabádá, že:

1. Kdo hledá způsob jak vyřešit konfliktní situaci, by měl nejdříve zkoumat své sobecké zájmy. (4,1-3)

Pokud máte pocit, že se dotýkám citlivé oblasti, vězte, že Pán Ježíš se naší přirozenosti dotýká mnohem bolestněji. Nepřistupuje k nám tak, aby nás nezranil, ale jako záchranář, který riskuje vlastní život, aby nás zachránil. Podobně lékař nemůže brát ohled jen na to, zda nás rána během zákroku bude bolet. Jistě sami dáváte přednost lékaři, který vám řekne pravdu, než tomu, který by vás místo léčení ujišťoval, že je vše v pořádku. Pán Ježíš je zachráncem naší duše a říká nám na rovinu, v jakém nebezpečí se nacházíme. Pokud budete otevřeni Jakubově analýze mezilidských problémů, naše vztahy se s pomocí Boží mohou dramaticky změnit k lepšímu.

Jakub se ptá, odkud se mezi vámi berou spory, boje, sváry a války? Použít výraz „válka“ se pro nás jako jednotlivce může zdát příliš silné, ale Jakub poukazuje na to, že právě obyčejné spory, sváry a boje vedou k válkám. Účastníky všech válek jsou zas jenom lidé. Jakub si na svoji otázku odpovídá sám ­ ubíjíte se navzájem a nevražíte mezi sebou.

Být sám proti sobě je zdrojem každého vztahového konfliktu.

Příčinou každého sváru je lidské sobectví! Dva sobci se do sebe zakousnou a obviňují jeden druhého; oba se stávají zdrojem i příčinou konfliktu. Když se postavíme na jednu či druhou stranu, konflikt se ještě prohloubí. Mnozí, kdo jste v nějakém sporu si teď říkáte, to je zjednodušování situace, protože kdo nezná pozadí konfliktní situace, nikdy nemůže pochopit, o co jde. Slyšíme: „Dovol mi, abych ti vysvětlil, co mi moje žena, muž, šéf, kamarád… udělali, pak uvidíš, že já nejsem příčinou konfliktu“. Výsledkem neochoty vidět sám sebe jako příčinu konfliktu vede k tomu, že se budeme snažit přesunout odpovědnost na druhou stranu.

Každý manželský poradce musí zúčastněné strany usměrňovat, aby se nestal rozhodčím sporu, kdy jeden obviňuje druhého. Neexistuje ani jeden konflikt, který by byl 100 % jednostranný. I kdyby měla jedna strana jen 10% vinu, je třeba, aby si svoji vinu uvědomila a přestala obviňovat druhou stranu sporu. Jakub jasně říká, že konflikt nikdo nevyřeší, pokud nezjistí zdroj. Dovolte Bohu, aby každého usvědčil a jednal přímo s hříchem sobectví. Jakub říká, nehledejte zdroj konfliktů kolem sebe, ale v sobě. Závidíte si navzájem, a protože nemáte, po čem toužíte, bojujete a hádáte se. Lidské vášně a touhy mohou vést až k vraždám a zabíjení.

2. Nepřítel žije v nás a vede s každým z nás smrtelný zápas.

Největší nepřítel je naše hříšná přirozenost, naše tělesnost. Pokud na ní nezvítězíš, zničí tě! Naše vášně, touhy a sobectví nás vedou do bojů, z čeho vyplývají tři pravdy:

A. Nepřítel je skryt v našem srdci.

Někdo může namítnout, že Boží děti jsou nová stvoření a protože Pán Ježíš zemřel za všechny hříchy na kříži, už nemáme hříšnou přirozenost. Písmo učí, že lidskou přirozeností jsou „vášně“, kterése většinou týkají uspokojování těla. Tělo samo o sobě nemusí být ještě hříšné, ale pokud v těchto tělech žijeme, budeme uspokojovat tělo a bojovat s pokušením a hříchem až do konce. Ten, kdo podceňuje sílu nepřítele, je ohrožen a může být tímto nepřítelem poražen. V tomto boji a zápasení nezvítězíme, dokud se nevrátí Pán Ježíš Kristus podruhé a nedostaneme nová, oslavená těla. Naše duše bude z hříšného těla vysvobozena, když zemřeme a náš pozemský stan bude stržen. Do té doby jsme všichni účastníky duchovního boje a jsme svíráni důsledky a tlaky hříchu. Uvědomme si, že tento nebezpečný nepřítel se neskrývá někde v zámoří, že boj se neodehrává někde ve vzdálené zemi, ale odehrává se přímo v nás. Pokud žijeme v tomto těle, a nebereme nebezpečí, které nás odklopuje a které nám hrozí, vážně, nikdy nad nepřítelem ne zvítězíme. Víra je o poslušnosti, vytrvalosti a Boží moudrosti.

B. Nepřítel se tváří jako přátelský spojenec, ale nikdy nesplní to, co slibuje.

Jakub pojmenoval nepřítele jako „vaše vášně“. Právě od tohoto řeckého výrazu pro vášeň je odvozeno slovo hedonismus – což není nic jiného než požitkářství a sebeláska. Svět nám našeptává, že máme svobodnou vůli, jsme svébytní, abychom se nedali nikým omezovat, abychom nebyli připraveni o radovánky, které přeci nikomu neubližují. Většina hříšných myšlenek a činů člověka vzrušuje, slibuje, nabádá – to vše jsou zkratky k chvilkovému uspokojování, ale dlouhodobě zanechávají prázdnotu a ještě větší vnitřní napětí, neklid a trápení. Takto osvobozený člověk nemusí nic, ale postupně ztrácí všechno. Ten, kdo se vydá cestou vášní, požitkářství a sebeuspokojování, může vidět svět v zářivějších barvách, ale ke všemu duchovnímu zůstává slepý. Očekává potěšení, úlevu, zapomnění … ale stejně jako drogy a alkohol, cesty požitkářům přinášejí jen chvilkové rozptýlení a dlouhodobou závislost. Kdo se stane obětí svých vášní, potřebuje stále větší dávky, jejichž účinnost klesá.

C. Cílem nepřítele je získat kontrolu nad člověkem.

Nepřítel chce vyhrát, ničit a ovládat. Před tím nás Jakub varuje. Situace je natolik vážná, že ten, kdo dá volný průchod nepříteli v nás, může být vydán Božímu soudu:

• Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. (Mt 5,21-22)

Nekontrolovatelný hněv vede k tomu nejhoršímu, co si přirozený člověk dovede představit. I když si v duchu říkáme, nikdy bych nikoho nezabil, musíme bojovat s hněvem, který v sobě přechováváme. Bez vnitřního sebeovládání se nekontrolovaný hněv, může se stát hněvem vražedným. Můžete si říkat, nikdy bych neublížil své manželce, svému dítěti. To je všechno hezké, ale ti všichni, kteří upadli do otroctví domácího násilí, se nestali násilníky ze dne na den. Pán Ježíš Kristus vysvobodil své děti z otroctví hříchu. Jakub ve verši 1:20 každému z nás připomíná, že pokud nezvládne své emoční výbuchy, „spravedlnost Boží neprosadíš“. To promlouvá k nám křesťanům. Kdo nezvládne své emoce a výbuchy hněvu, neporoste ani v duchovním životě, neponese ovoce a bude špatným svědkem křesťanské víry pro nevěřící svět. Souboj našeho já, vůči našemu já, je příčinou každého vztahového konfliktu. Nejdříve slibuje přátelství a potěšení, ale vede do záhuby.

3. Modlitební život (nebo jeho nedostatek) odhaluje, na co je zaměřeno srdce.

Jakub 4:3 říká: „Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.“ To nezní jako pochvala, ale jako varování:

A. Kdo se nemodlí, není zaměřen na Boha.

Takový člověk je upřen sám na sebe. V osobních konfliktech vnímáme spory vždy z vlastního úhlu pohledu. Pokud s nimi nechceme jít na veřejnost, hledáme rady a čteme svépomocné knihy na téma jak jednat s obtížnými lidmi a problémy – taková řešení nevycházejí z úpěnlivých modliteb. Možný důvod proč se v takové situaci nemodlíme, je právě ten, že je těžké se za něco modlit, když nás ovládá hněv a z naší strany považujeme za příčinu konfliktu jen druhou stranu. Většinou jsme přesvědčeni, že náš hněv je oprávněný a cítíme, že změnit se musí ten druhý a modlitba není na místě. Ve svém hněvu, zranění a myšlenkách spíš myslíme na odplatu a tresty, místo abychom prosili za dobro a pokoj na obou stranách. Teď si možná říkáte, ale já se modlím, aby se dotyčný změnil nebo zmizel z mého života, abych se s těmito věčnými problémy nemusel potýkat do nekonečna. Jakub se zaměřuje na motivaci takových modliteb a říká:

B. Modlíte se sobecky!

Pokud se modlíte ze sobeckých důvodů, je zřejmé, že se snažíte získat Boha na svoji stranu, ke svým cílům, místo toho, abyste hledali Jeho důvody, proč dovolil, aby taková situace vznikla. Voláme k Bohu, když chceme, aby splnil svá přání, ale to je modlitba upřená na sebe. Není divu, že když Boha nepotřebujeme, nic neočekáváme a opět jdeme svojí cestou. Zapomínáme, že Bůh vidí vše a před ním nic neskryjeme. Pán Ježíše nás však učil, že se máme modlit následovně:

• Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. (Mt 6,10-15)

Víra není o tom, jak můžeme používat Boha ke svým cílům, ale o tom, jak může použít Bůh nás. Většina z vás se někdy setkala s tzv. čtyřmi duchovními zákony v ilustraci, kdy na trůnu sedí Kristus nebo člověk. Toto zobrazení názorně ukazuje, že propast mezi člověkem a Bohem nikdy nepřekročíme, protože nejsme pány svého života. Jedině Ježíš má právo sedět na trůnu a my jsme Jeho poddaní, On má být Pánem našeho života. Přesto je všude kolem nás mnoho těch, kdo rozhodují o svém životě, jako kdyby žádného Pána neměli. Svým životem říkají, já sám vím, co je pro mne nejlepší. Mohou o sobě tvrdit, že jsou křesťany, ale Boha používají jen k tomu, aby jim plnil jejich přání a odstraňoval překážky. To není víra, ale pověrčivé zneužívání, které vede do záhuby. Z toho vyplývá, že:

C. Láska k Bohu je jediná správná motivace

Aby nám Bůh odpověděl, musíme být motivováni bezvýhradnou láskou k Otci, poslušností k Synu a službou bližním, nejen osobními zájmy. Ježíš věřící učil:

Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. (Mt 7,7-8)

Neřekl, že na naše modlitby odpoví okamžitě a podle našich představ, ale učí nás, abychom Bohu důvěřovali a s pokorou přijali i Jeho mlčení jako odpověď, která nemusí být v souladu s naším přáním. Jen ten, kdo se chce poslušně řídit Božími příkazy, má napůl vyhráno. Jedno je jisté, Bůh není nikdy oslavován v našich sporech, svárech a hádkách. Naopak je oslaven, když dokážeme ukřižovat své sobecké sklony a zájmy, když prokazujeme milosrdenství, lásku a dobro i těm, kdo Boží pokoj ještě neokusili. Na závěr jsou zde dvě otázky k zamyšlení a diskusi:

1. Je to vždy špatné, když se modlíme za vlastní potřeby a přání? Jak poznáme, že naše modlitby jsou v souladu s Božími záměry?

2. Jsou všechny konflikty špatné? Pokud ne, kdy a jak poznáme, že bojujeme za správnou věc a ne za svá sobecká přání?