Věrnost vždy a ve všem

Nevěra je jedním z nejvýraznějších hříchů této zlé doby. Až na vzácné výjimky už není ve světě obchodu slovo muže závazkem. V oblasti lidských vztahů všude bují manželská nevěra, posvátné manželské svazky jsou rozbíjeny s takovou lehkostí, jako když člověk odkládá staré svršky. V církevním světě zase tisíce těch, kdo se se vší vážností zavázali kázat pravdu, tuto pravdu bez zábran napadají a popírají. Ani čtenář ani pisatel nemůže tvrdit, že je dokonale imunní vůči tomuto děsivému hříchu. Kolikerými způsoby už jsme se zpronevěřili Kristu, světlu a výsadám, které nám Bůh svěřil! Jak je proto osvěžující a jak požehnané pozdvihnout oči nad toto dějiště plné trosek a spatřit Toho, kdo je věrný, věrný ve všem, věrný v každé době.

„Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný“ (Dt 7,9). Tato vlastnost je pro Jeho bytí nezbytná, bez ní by nebyl Bohem. Pokud by byl totiž Bůh nevěrný, jednal by proti své přirozenosti, což je nemožné. „Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe“ (2Tm 2,13). Věrnost je jedna ze slavných dokonalostí Jeho osoby. Je do ní oděn: „Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako ty? …a tvá věrnost tě provází všudy“ (Ž 89,9). Proto také, když se Bůh stal tělem, bylo řečeno: „Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost“ (Iz 11,5).

Jaké slovo v Žalmu 36,6: „Tvoje milosrdenství, Hospodine, sahá až k nebi, tvoje věrnost se dotýká mraků.“ Neměnná Boží věrnost vysoko přesahuje všechny omezené představy. Všechno, co je spojeno s Bohem, je skvělé, ohromné, nesrovnatelné. On nikdy nezapomíná, nikdy neselhává, nikdy neochabuje, Jeho slovo nikdy nevyzní do prázdna. Každý svůj slib nebo proroctví Hospodin přesně dodrží. Každý smluvní závazek a hrozbu naplní, protože: „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?“ (Nu 23,19). Proto věřící volá: „…jeho slitování … nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá“ (Pl 3,22-23).

Písmo oplývá obrazy Boží věrnosti. Před více než 4 000 lety Bůh řekl: „Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou…“ (Gn 8,22). Každý rok přináší čerstvé svědectví o tom, že Bůh tento slib plní. V Genesis 15 sděluje Hospodin Abrahamovi: „… tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit… Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení…“ Staletí ubíhala ve svém koloběhu. Abrahamovi potomci úpěli u egyptských cihelných pecí. Zapomněl Bůh na svůj slib? Ne, určitě ne. Exodus 12,41: „Když uplynulo čtyři sta třicet let, přesně na den vyšly všechny Hospodinovy zástupy z egyptské země.“ Hospodin oznámil prostřednictvím Izajáše: „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel“ (Iz 7,14). A znovu uplynula staletí a „když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu“ (Ga 4,4).

Bůh je pravdivý. Slova Jeho slibu jsou jistá. Ve všech vztazích ke svému lidu je Bůh věrný. Lze na Něj bezpečně spoléhat. Ještě nikdy Mu nikdo nedůvěřoval marně. Tuto vzácnou pravdu nacházíme v Písmu téměř všude, protože Jeho lid potřebuje vědět, že věrnost je nedílnou součástí božského charakteru. To je základ naší důvěry v Něj. Jedna věc je však přijmout Boží věrnost jako nebeskou pravdu, a druhá věc je podle ní jednat. Bůh nám dal mnoho „vzácných a převelikých zaslíbení“, ale počítáme skutečně s jejich vyplněním? Opravdu očekáváme, že pro nás udělá vše, co řekl? Opíráme se s naprostou jistotou o tato slova: „ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný?“ (Žd 10,23).

Když se objeví těžkosti

V životě každého člověka jsou období, kdy ani pro křesťany není lehké věřit, že Bůh je věrný. Naše víra je bolestně zkoušena, naše oči zamlženy slzami a my už nedokážeme vystopovat důkazy Jeho lásky. Naše uši rozptyluje hluk světa, doráží na ně satanův šepot plný ateismu a my už neslyšíme sladký přízvuk Jeho tichého jemného hlasu. Naše nadějné plány byly zmařeny, přátelé, na které jsme se spoléhali, nás zklamali, vyznávající bratr nebo sestra v Kristu nás zradili. Jsme v šoku. Snažili jsme se být věrní Bohu a nyní nám Ho zakryl temný mrak. Zjišťujeme, že tělesnost nám ztěžuje, ba přímo znemožňuje sladit Jeho zamračenou prozřetelnost s Jeho laskavými sliby. Ach, mdlá duše, dbej na to, abys vyhlížela milost. Izajáš 50,10: „Kdo z vás se bojí Hospodina a poslouchá jeho služebníka? Kdo chodí v temnotách, kde není žádná záře, ten ať doufá v Hospodinovo jméno a opře se o svého Boha.“

Když jste v pokušení pochybovat o Boží věrnosti, zvolejte: „Jdi z cesty, satane.“ Ačkoliv se vám nedaří spojit si záhadné Boží cesty s tvrzeními o Jeho lásce, čekejte na Něj, až vám poskytne více světla. V příhodné chvíli vám to objasní. „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš“ (J 13,7). Budoucnost ukáže, že Bůh ještě nikdy své dítě neopustil ani neoklamal. „Hospodin vyčkává, chce se nad vámi smilovat, vyvýší se, slituje se nad vámi. Vždyť Hospodin je Bohem práva, blaze těm, kdo ho očekávají“ (Iz 30,18).

Nesuďte Pána mdlým rozumem,

ale důvěřujte Mu, že je milostivý,

za zamračenou prozřetelností

skrývá úsměv na tváři.

Vy, ustrašení svatí, seberte novou odvahu,

mraky, co se vám zdají tak děsivé,

jsou plné milosti a na vaši hlavu

z nich vyprší požehnání.[1]

„Ty jsi vydal spravedlivá svědectví svá, a vší víry hodná“ (Ž 119,138 KRAL). Bůh nám nejen řekl to nejlepší, ale také nám neodepřel to nejhorší. Věrně popsal rozvaliny způsobené pádem. Věrně označil strašný stav, který přivodil hřích. Věrně dává poznat svou zarytou nenávist ke zlu i to, že ho musí trestat. Věrně nás varuje, že je „oheň stravující“ (Žd 12,29). Jeho slovo je nejen plné příkladů Jeho věrnosti při plnění slibů, ale také zaznamenalo mnoho případů, kdy je věrný v naplňování svých hrozeb. Každá etapa izraelských dějin tento závažný fakt potvrzuje. Tak to bylo s jednotlivci - farao, Kórach, Akán a zástupy dalších jsou toho důkazem. A tak to bude i s vámi. Pokud jste ještě neutekli nebo neutečete ke Kristu jako ke svému útočišti, věčné plameny ohnivého jezera se stanou vaším jistým údělem. Bůh je věrný.

Projevy Boží věrnosti

Bůh je věrný při zachovávání svého lidu. „Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem“ (1K 1,9). V předešlém verši byl vysloven slib, že Bůh bude utvrzovat svůj lid až do konce. Apoštolova důvěra v absolutní bezpečí věřících nebyla založena na síle jejich rozhodnutí nebo schopnosti vytrvat, ale na věrohodnosti Toho, kdo nemůže lhát. Protože Bůh slíbil svému Synu, že jisté lidi jako Jeho dědictví zachrání z hříchu a odsouzení a že se stanou účastníky věčného života ve slávě, je jisté, že nedovolí, aby jediný z nich zahynul.

Bůh je věrný v káznění svého lidu. Není o nic méně věrný v tom, co odepírá, než v tom, co dává. Je věrný v sesílání zármutku stejně jako v dávání radosti. Boží věrnost je pravda, kterou máme vyznávat nejen tehdy, když je nám lehko, ale také když procházíme tím nejtvrdším pokáráním. Toto vyznání nesmí být jen skutkem úst, musí být také vyznáním našeho srdce. Když nás Bůh udeří trestajícím holí, ohání se jí Jeho věrnost. Uznat to znamená, že se před Ním pokoříme a doznáme, že si plně zasloužíme nápravu a místo reptání Mu za ni poděkujeme. Bůh nikdy nezasahuje bez příčiny. Následující verš nám tento princip objasňuje: „Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají“ (1K 11,30).  Když na nás dopadne Jeho hůl, řekněme spolu s Danielem: „Na tvé straně, Panovníku, je spravedlnost, na nás je zjevná hanba“ (Da 9,7).

„Tvé soudy jsou spravedlivé, to, Hospodine, vím, ve své věrnosti jsi mě pokořil“ (Ž 119,75 – B21). Nesnáze a utrpení nejsou jen v souladu s Boží láskou přislíbenou ve věčné smlouvě, jsou také součástí její správy. Bůh je věrný navzdory soužením, a je také věrný v jejich sesílání. „Ztrestám jejich nevěrnosti metlou a ranami jejich nepravosti, ale svoje milosrdenství mu neodejmu, nezradím svou věrnost“ (Ž 89,33-34). Trestání je nejen slučitelné s Boží milující laskavostí, je také jejím důsledkem a vyjádřením. Mysl Božího lidu by utišilo, kdyby si připomněl, že Jeho láska, jíž se zavázal, Ho nutí jej přiměřeně káznit. Soužení jsou pro nás nezbytná: „Ve svém soužení mě budou hledat za úsvitu“ (Oz 5,15).

Bůh je věrný v  oslavení svého lidu. „Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní“ (1Te 5,24). Tento verš se váže ke svatým, jež Bůh „zachová … bez poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ Bůh s námi nejedná na základě našich zásluh (protože žádné nemáme), ale pro své vlastní veliké jméno. Bůh je stálý vůči sobě a svému vlastnímu milostivému záměru – „které … povolal … ty také uvedl do své slávy“ (Ř 8,30). Bůh plně dokazuje stálost své věčné dobroty vůči svým vyvoleným tím, že je s konečnou platností povolává z temnoty do svého nádherného světla. To by je mělo plně ujistit o jejím jistém trvání. „ …pevný Boží základ trvá“ (2Tm 2,19). Pavel se opřel o Boží věrnost, když řekl: „Vím, komu jsem uvěřil. Jsem přesvědčen, že on má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne“ (2Tm 1,12).

Víra v Boží věrnost

Když porozumíme této požehnané pravdě, zachrání nás to před obavami. Překypovat starostmi, vidět svou situaci skrze temná tušení, očekávat zítřek se smutnými obavami znamená pochybovat o Boží věrnosti. Ten, kdo se o své dítě staral celé roky, ho neopustí ve stáří. Ten, kdo slyšel vaše modlitby v minulosti, neodmítne naplňovat vaše potřeby v současnosti. Spočiňte v Jóbovi 5,19: „Z šesti soužení tě vysvobodí, v sedmi nezasáhne tě nic zlého…“

Pochopení této pravdy zastaví naše reptání. Pán ví, co je pro každého z nás nejlepší. Když se opřeme o tuto pravdu, budou naše mrzuté stížnosti utišeny. Bohu je velikou ctí, když o Něm ve zkoušce i trestu smýšlíme dobře, dáváme za pravdu Jeho moudrosti a spravedlnosti a v Jeho káznění rozpoznáváme Jeho lásku.

Když porozumíme této pravdě, podpoří to růst naší důvěry v Boha. „A tak ti, kteří trpí podle vůle Boží, ať svěří své duše věrnému Stvořiteli a činí dobré“ (1 Pt 4,19). Čím dříve sami sebe a všechny naše záležitosti s důvěrou odevzdáme do Božích rukou, plně přesvědčeni o Jeho lásce a věrnosti, tím dříve budeme spokojeni v Jeho prozřetelnosti a poznáme, že „dobře všecko učinil.“

Z knihy Střípky poznání Boha.