V mnoha případech je dnes docela snadné shrnout, v jaké pozici se nachází ten který teolog podle různých teologických kategorií vycházejících z dnešní doby či z historie. Tento člověk je arminián. Tamten je zase kalvinista. A mohli bychom pokračovat dál. Není však vůbec jednoduché učinit shrnující úsudek, který by do nějaké kategorie zařadil Charlese G. Finneye. V některých oblastech bychom ho mohli nazvat pelagiánem. V jiných zase arminiánem. Mohli bychom ho označit za člověka, který zastával hledisko vládnoucího a morálního vlivu Kristova usmíření. Ale některé  z Finneyových názorů byly dokonce tak zvláštní, že bychom pro ně nemohli použít žádnou z běžných nálepek, které dnes používáme, abychom popsali, jakou zastává ten který člověk teologii. Stejně dobře bychom ho mohli nazvat i perfekcionistou, ale i v tom se Finney opět od mnohých dalších podobného ražení liší.

Co s tím Finneyem tedy uděláme? Zdá se, že ho budeme muset zařadit do jeho vlastní kategorie, a pak bude asi nejlepší nazvat ho teologem, který má za středobod své teologie Boží vládu a jako cestu spasení lidskou morální zodpovědnost poslouchat Boha. Dovolte mi, abych se pokusil zjistit, zda je možné nějak stručně shrnout (a pochopme, že u Finneye není stručné vůbec nic) jeho ucelený systém teologické pravdy. Ale nejdříve bych nám všem rád připomenul slova apoštola Pavla, který v listu Galatským 1,8–9 říká:

• Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!

Jsem přesvědčen, že Finney, podobně jako někteří Galatští, zastával teologii, která se posunula od Kristovy milosti k jinému evangeliu, které již není evangeliem, a podle toho s ním také musíme zacházet. Ať to každý čtenář posoudí sám. V tomto článku se budu snažit odhalit Finneyovo uvažování, jak je nám předkládáno v jeho nesnadno stravitelném teologickém díle (existuje několik vydání jeho teologických knih, s dodatky u těch pozdějších).

I. Centralita Boží vlády a Božího morálního zákona v teologii Charlese G. Finneye

A. Centrem Finneyovy teologie, jak můžeme vidět, není Bůh.

Bůh existuje, ale když čteme Finneyovo dílo, skoro se zdá, jako by Bůh jenom stál opodál a přihlížel, jak je sám spoután morálním a právním systémem, který ustanovil, aby řádně a morálně vládl nad světem, neboť právě tím Finney začíná a končí svou teologii. Bůh tu je, ale jeho zákon ho vede a ovládá ho a řídí i všechno ostatní včetně člověka a jeho činů, jeho pádů i jeho spasení.

B. Morální zákon je tím, co řídí lidské činy – skutky člověka vykonané ze svobodné vůle a jedině ze svobodné vůle.

Finney nejenom věřil, že člověk má svobodnou vůli, ale také že Adamův hřích nemá žádný dopad na přirozenost člověka. Adamův hřích byl pro nás jenom špatným příkladem. Adam neměl hříšnou přirozenost a nemáme ji ani my. Z toho vyplývá, že se člověk rodí s vůlí, která je naprosto svobodná, a každý člověk svůj život začíná s úplnou svobodou od hříchu. Ale jak se lidský život odvíjí, třebaže by tu byla i možnost nikdy nezhřešit, všichni lidé hřeší na základě své vlastní volby, nikoli proto, že by v sobě měli jakoukoli hříšnou přirozenost.

Bůh na druhou stranu uložil na veškeré lidstvo svůj morální zákon spolu s omezeními a negativními postihy – tedy s tím, co Bůh udělá, pokud se člověk proti jeho zákonu proviní. Když se to stane (když se člověk proviní proti Božímu zákonu), stává se ztraceným hříšníkem. Naopak pokud člověk Boží morální zákon dodržuje, Bůh ho odměňuje. Když se ale člověk proti Božímu morálnímu zákonu prohřeší, což dělají všichni lidé, stane se vzbouřencem a hříšníkem proti Bohu a Bůh ho musí potrestat věčným oddělením od sebe samého, jestliže se ten člověk opět Božímu zákonu nepoddá a nebude ho dokonale dodržovat. Boží morální zákon a jeho vláda jsou tudíž nepostradatelné k tomu, aby mohl být mezi Bohem a člověkem vztah za účelem nejvyššího blahobytu celého univerza morálních činitelů. Kromě toho, jelikož Bůh je tou nejvyšší bytostí univerza, a tedy tím nejkvalifikovanějším, má právo uplatňovat svou morální vládu.

C. Realita Boha jako nejvyšší bytosti univerza také vyžaduje, aby všichni morální činitelé byli poslušni Božímu morálnímu zákonu, a pokud je zde takový požadavek, pak aby byl samotný požadavek morální, musí být člověk schopen zákon uposlechnout.

Zde musíme zaměřit pozornost na dva výroky. Za prvé, že Bůh vyžaduje, aby byli všichni lidé poslušni jeho morálního zákona, a za druhé, pokud má Bůh takový požadavek, pak musí být všichni lidé schopni Boží morální zákon poslouchat. Jde o první z pravd založených na rozumu – to znamená, že jde o tak jasnou pravdu, že nepotřebujeme žádné Boží zjevení, které by nás o ní učilo, ale je to věc intuice všech lidí.

Potud jsme se seznámili s pohledem na centrální pozici vlády a morálního zákona v teologii Charlese G. Finneye.

II. Povinnost člověka dodržovat Boží morální zákon

A. Je povinností všech lidí, aby se cele a oddaně zavázali dodržovat Boží morální zákon.

Boží morální zákon, který má člověk dodržovat, se dá shrnout slovy blahovůle nebo láska – to je souhrn požadavků zákona! Láska přitom není emocí, ale konečnou volbou – konečnou volbou, která se od člověka vyžaduje vzhledem k blahu Boha a celého univerza. Tato fráze (blaho Boha a celého univerza) se týká pravé vnitřní a nekonečné hodnoty nejvyššího dobra a ustanovuje tak skutečný základ morální povinnosti člověka – zachovávat Boží zákon lásky vůči Bohu a jeho blahu a vůči blahu univerza, které v sobě zahrnuje i ostatní lidi. Není to tudíž milost Boží, která zachraňuje hříšníka, ale je to jeho obrácení od vlastního sobectví k dodržování Božího morálního zákona, což je znakem skutečnosti jeho lásky k Bohu a k univerzu (včetně ostatních lidí kolem něj).

V tomto smyslu je slovo láska tím pravým duchem a významem morálního zákona, dokonce je nám tak zjevena v Bibli coby ta, která v sobě nese dvě velké zásady, a to: (1) Milovati budeš Pána svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. A (2) milovati budeš bližního svého jako sebe sama. Zákon nám neříká, že musíme milovat to, co je správné, pravdivé nebo krásné nebo cokoliv jiného celým svým srdcem a celou svou duší – ale musíme milovat Boha a svého bližního.

Takže vidíme, že je povinností každého člověka se cele a oddaně zavázat k dodržování Božího morálního zákona. Toto je spasení člověka!

B. Hřích potom spočívá v překračování Božího zákona – ve volbě, která odsouvá stranou lásku k Bohu a k bližnímu, čímž si volíme, že nebudeme žít pro tu Nejvyšší Bytost a pro dobro univerza, ale že budeme žít sami pro sebe.

A tady nastupuje realita sankcí – trestů nebo odměn – podle toho, jak je člověk ochoten či neochoten se oddat nejvyššímu blahu Boha a univerza. Je nemožné hřešit, je-li tento cíl nejvyššího blaha Boha a univerza zamýšlen celým srdcem a celou duší. Člověk následující tento cíl bude tudíž bez hříchu, jelikož pro tento cíl žije každý moment svého života. Každý morální činitel navíc může  v každém možné situaci vědět, co je správné a co je špatné, aby tak nikdy nepochybil ve své povinnosti a odpovědnosti vůči Bohu.

Takže ještě jednou, dokonalost může existovat a existovat bude a dokonalostí Finney míní naprostou poslušnost zákonu, jelikož jak sám tvrdí, poslušnost morálnímu zákonu nemůže být nikdy jen částečná. Člověk nemůže částečně poslouchat a zároveň částečně neposlouchat Boží morální zákon. To znamená, že aby bylo zasvěcení (rozuměj spasení) opravdové, musí být učiněno cele a univerzálně, což zase znamená, že jednotlivé volby v sobě nemají ani špetku přizpůsobení se Božímu morálnímu zákonu, pokud nejsou Božímu morálnímu zákonu podrobeny vždycky a nutně beze zbytku. Z toho rovněž vyplývá, že je pro nás tedy nemožné učinit zaráz protichůdné volby! Vůle si  v konečném důsledku nemůže vybrat dobro a zároveň s tím si zvolit jakýkoli menší konečný cíl. Nemůže si zaráz zvolit Boha a přitom i hřích. Takže být křesťanem znamená dodržovat Boží morální zákon, a to nejen částečně, ale celým srdcem a bez výjimky dokonale. To je spasení a svatost podle Finneye.

C. Takže kdykoli křesťan zhřeší, musí alespoň načas přestat být svatý!

Ano, přesně to Finney tvrdí – že kdykoli člověk zhřeší, musí být odsouzen a musí být vydán trestu podle Božího zákona. Jinak by zákon býval musel být zrušen, což se nikdy nemůže stát, jelikož zákon je neměnný a vyžaduje dokonalost. Z toho vyplývá, že křesťan je ospravedlněn jen potud, pokud je poslušen zákonu, a musí být opět odsouzen, pokud zákon neuposlechne. Když křesťan zhřeší, musí činit pokání a navrátit se ke svým dřívějším skutkům – vrátit se zpět k dokonalosti –, jinak zahyne. Dokud nebude činit pokání (tj. nově se nepoddá dokonalé poslušnosti zákonu), nemůže dojít odpuštění. V tomto smyslu se hřešící křesťan a neobrácený hříšník nacházejí v témže postavení – oba dva jsou porušiteli Božího zákona, a jsou tím pádem ztraceni a Bohem odsouzeni.

Zde je třeba připomenout, že nebýt znovuzrozen se podle Finneye neposuzuje z biblického hlediska regenerace, ale posuzuje se podle jeho náhledu na spasení, který říká, že se člověk nepotřebuje znovu narodit, co se jeho přirozenosti týče. Člověk pouze potřebuje změnit zájem od hříchu k dodržování Božího zákona – jde tedy pouze o lidský závazek, nikoli o změnu přirozenosti.

Finney podle své definice nového narození věří, že poté, co už se jednou znovu narodil, může být člověk neznovuzrozen. Regenerace podle něj nemá nic společného s vnitřním zrozením, jde pouze o změnu vnějších skutků člověka. Jeden hřích potom stačí k tomu, aby se z člověka stal porušitel celého Božího zákona a aby byl opět zanechán ve stavu nesvatosti, což znamená, že nyní je ztracen. Nedodržení zákona tedy pro Finneye znamená, že člověk postrádá svatost a pokud postrádá svatost, nemá spasení; a Finney vysvětluje velmi jasně, že má na mysli naprostou poslušnost zákonu – tedy přesně to, co zákon vyžaduje, a nic méně! Jednoduše řečeno Finney tvrdí, že svatost je svatost a je nesmysl mluvit o svatosti [nebo o spasení], která by se zakládala na hříchu nebo na částečné poslušnosti Bohu.

D. Dokonalost je tedy to, co Boží morální zákon vyžaduje od hříšného člověka, aby se tento mohl stát nebo být křesťanem.

1. Nemůže tu být jiné povinné nařízení než Boží morální zákon.

Finney odmítá jedině víru jako způsob spasení, když tvrdí, že někteří mají podivnou představu, že byl Boží morální zákon nahrazen zákonem víry. Ale tohle, jak říká, je lež, protože ctností nebo opravdovým náboženstvím nemůže být nic jiného než poslušnost Božímu morálnímu zákonu.

2. Pokání spočívá v tom, že se duše obrátí ze stavu sobectví k blahovůli – jde tedy o obrácení se od neposlušnosti Božího zákona k jeho poslušnosti a k chození v jeho poslušnosti.

Finney zastává názor, že skutečné pokání sestává z následujícího: porozumění podstatě hříchu – je to duch zaměřenosti na sebe – sobectví; obrácení se z tohoto stavu do stavu zasvěcení Bohu a dobru univerza; lítost nad hříchem z minulosti, pokud si na něj pamatuji; celková vnější proměna – dokonalost; nenávist k hříchu; odpor vůči sobě samému kvůli hříchu; naprosté přetvoření srdce a života, což s sebou nese odklon od sobectví k blahovůli.

Nic není pod Boží vládou přijatelné jako ctnost kromě plné poslušnosti jeho zákonu.

3. Víra je přijetí pravdy či důvěrné spočinutí v pravdě a osvojení si pravdy a láska k pravdě – pravdě Boží a činění toho, co Bůh požaduje.

Bůh nás nikdy nemůže přijmout na základě částečné poslušnosti, zatímco neustále dál setrváváme v hříchu. Lidé, kteří vyznávají, že jsou spaseni vírou bez poslušnosti zákonu, a myslí si, že milostí jsou započteni jako spravedliví, zatímco bez ustání dále hřeší, se velmi vážně mýlí.

4. Morální zákon od člověka nikdy nebude žádat to, čeho člověk není schopen.

Morální zákon nebude nikdy vyžadovat něco více, než k čemu má člověk přirozené schopnosti. To znamená, že nebude vyžadovat něco neslučitelného s lidskou přirozeností, z čehož vyplývá, že vše, co morální zákon od člověka žádá, je mu proveditelné – dokonce i dokonalé dodržování morálního zákona.

5. Naprostá poslušnost morálního zákona nevyžaduje žádnou změnu v lidské přirozenosti.

To znamená, že člověk v sobě má přirozenou schopnost (za pomoci Ducha svatého) dodržovat Boží morální zákon, z čehož také vyplývá, že znovuzrození nemůže znamenat nějakou vnitřní proměnu přirozenosti člověka. Lidská přirozenost člověka není hříšná a nepotřebuje vnitřní proměnu. Naprostá poslušnost Božího zákona je možná pouze tehdy, pokud člověk svěří všechny své síly a žádosti a náchylnosti těla i mysli do područí Boží vůle a do služby Bohu.

E. Jelikož láska je duch a suma celého zákona, člověk potřebuje porozumět atributům lásky – můžeme je zde pouze vyjmenovat.

1. Dobrovolnost – dobrovolná láska a dobrá vůle.
2. Svoboda – láska je svobodná a zodpovědná volba.
3. Inteligence – mysl tuto volbu činí inteligentně.
4. Ctnost – morální element lásky.
5. Nezištnost – mysl si volí cíl pro cíl samotný.
6. Nestrannost – zvolit si dobro pro jeho vnitřní hodnotu.
7. Všeobecnost – zvolit si obecně nejvyšší dobro bytí.
8. Výkonnost – pravá volba nejvyššího dobra bytí, pro kterou má člověk energii, aby jí byl poslušen.
9. Kajícnost – vůle trvale odmítá minulé hříchy.

10. Víra – postoj lásky projevující se tím, že člověk přijme pravdu za svou a miluje ji.

11. Uspokojení ve svatosti či v morální dokonalosti – klidné zalíbení ve svatosti.

12. Opozice – láska ve svém vyjádření odporu vůči hříchu.

13. Soucit s potřebnými – láska ve vztahu k bídě a vině.

1. Milosrdenství – touha po odpuštění a dobru pro ty, kdo zasluhují trest.

15. Spravedlnost – ochota zacházet s každým morálním činitelem podle toho, čeho zasluhuje.

16. Pravda či pravdivost – pravda je shoda vůle s realitou věcí.

17. Trpělivost – vytrvalost a snášenlivost ve výhni zkoušek.

18. Mírnost – laskavý a shovívavý charakter, který se nenechá vyprovokovat.

19. Trpělivost v utrpení – intenzivní forma snášenlivosti při dlouhém a těžkém utrpení.

20. Pokora – ochota být známi takoví, jaký je náš skutečný charakter.

21. Sebezapření – zapření sebe sama ve prospěch druhých ve všech svých volbách.

22. Blahosklonnost – ochota se snížit k ubohým, neznalým a podlým.

23. Nezaujatá upřímnost – být hotovi zacházet se vším čestně a upřímně.

24. Stabilita – inteligentní a nestranné a univerzální zasvěcení správnému záměru.

25. Laskavost – láskyplný ohled vůči cítění a blahu druhých.

26. Přísnost – láska prokazující přísnost, úzkostlivou pečlivost a neposkvrněnost, když je to nutné.

27. Svatost či neposkvrněnost – morální čistota.

28. Skromnost – odtažitost od všeho, co by bylo nečisté či necudné či marnivé.

29. Střízlivost – uctivě závazný a upřímný úmysl následovat nejvyšší dobro bytí.

30. Ryzost či opravdovost – opak pokrytectví – upřímnost z celého srdce.

31. Horlivost – zapálenost blahovůle, která nemůže spočinout, dokud je na světě hřích.

32. Jednota – být zajedno s Bohem v jeho cílech a účelech.

33. Prostota – sklon ze srdce toužit sloužit Bohu, a nikoli mamonu.

34. Vděčnost – dík našemu Dobrodinci a poddanost jeho vůli.

35. Moudrost – láska vedená znalostmi, pomocí nichž si volíme Boží záměry.

36. Milost – ochota věnovat milostivou přízeň těm, kdo si to nezasluhují.

37. Střídmost – láska, která touží usilovat o veřejné dobro.

F. Neposlušnost Božímu zákonu musí spočívat v tom, že si člověk zvolí sebeuspokojení jako svůj konečný záměr.

Sebeláska je volba uspokojit vlastní touhy – takže hřích je to, že člověk následuje sebelásku a sebeuspokojení a ne dobro Boží a dobro univerza bytí. Tím pádem je tedy hřích poddáním své vůle podnětům našich smyslů či tužeb či emocí či pocitů či vášní. Hřích neboli neposlušnost zákonu v sobě nezahrnuje žádnou hříšnou podstatu nebo hříšnou přirozenost, protože Adam a Eva zhřešili a andělé zhřešili a neměli přitom hříšnou podstatu.

G. Tak jako má láska své atributy, má své atributy i sobectví.

1. Sebesvolnost – začíná tím, že se vůle dobrovolně poddá touhám.
2. Volnost či svoboda – vůle si může svobodně zvolit sebeuspokojení.
3. Inteligence – člověk si volí s vědomím morálních povinností.
4. Nerozumnost – sobecké rozhodnutí činí člověk v přímém protikladu k rozumu.
5. Nezájem – volba vlastního dobra a tvrdohlavé umíněnosti.
6. Zaujatost – dát přednost tomu, co souvisí s dobrem pro sebe sama nebo s tvrdohlavou umíněností.
7. Nekajícnost – jde o lpění srdce na páchání hříchu.
8. Nevíra – jde o důvěru v sebe sama a odmítnutí důvěry v Boha.
9. Účinnost – hřích je věc volby a sobectví je příčinou.

10. Opozice – zde je to mysl, která odporuje dobré vůli.

11. Krutost – citový stav, kdy má člověk nezkrotné potěšení z utrpení druhých.

12. Nerozumnost – volba hříchu je v přímém protikladu k požadavkům inteligence.

13. Nespravedlnost – upřednostňování se před druhými na základě sobeckých zájmů.

14. Útlak – připravenost k tomu, aby člověk zbavil druhé jejich práv.

15. Válka – sobectví je vyhlášením války všem ostatním.

16. Nelítostnost – neochota odpustit hřích a uplatňovat odpuštění.

1. Faleš neboli lež – volba jakéhokoli záměru, který je v protikladu k pravdě.

18. Pýcha – náchylnost k vyvyšování se nad ostatními.

1. Nepřátelství – sobecký odpor vůči Bohu, a dokonce nenávist vůči Bohu.

20. Šílenství – morální nezdravost srdce, které se odmítá řídit pravdou.

21. Netrpělivost – různé formy vzdoru či odporu vůči prozíravosti a opatrnosti.

1. Nestřídmost – pohřbení vůle do oddávání se našim tělesným žádostem.

23. Nedbalost – bezstarostnost mysli, která bezohledně vyhledává uspokojení sebe sama.

24. Jednota – sobectví a veškerý hřích jsou v jednotě se záměrem být sám sebou.

25. Sebestřednost – sklon mysli projevovat se pro svou vlastní slávu.

26. Prostota – soustředěnost na život pro své vlastní já.

27. Naprostá morální zkaženost – zde hovoříme o morální zkaženosti činů člověka.

[Výše jmenovaný materiál pochází z kapitol 1–28 z vydání Finneyovy teologie z roku 1846.]

Závěr

Čtenáři se možná bude zdát k neuvěření, že toto je teologie Charlese G. Finneye. Autor tohoto článku by rád navrhl, abyste neodsuzovali jeho ani nikoho jiného za to, že nazývá Finneye heretikem, dokud si i vy výše zmíněný materiál nepřečtete. Teprve až poté, co si ho přečtete, mohou opadnout veškeré pochybnosti o tom, kde se Finney nachází ve vztahu ke zdravé doktríně. Můžeme učinit jen to, co nám říká apoštol Pavel:

• Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!