Zjevení Boží dobroty

„Boží dobrota po všechny dny trvá!“ (Ž 52,3 přel. z angl.). Boží dobrota respektuje dokonalost Jeho přirozenosti: „…Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy“ (1 J 1,5). V Boží přirozenosti a bytí je taková absolutní dokonalost, že jí nic nechybí ani v ní není nic vadného. Nic k ní nemůžeme přidat ani ji nemůžeme vylepšit.

Je prvotně dobrý, dobrý sám o sobě, nic jiného dobré není. Veškeré stvoření je dobré jen kvůli Bohu a spojením s Ním. On je dobrý ve své podstatě, a je nejen dobrý, On je dobrota sama – dobré ve stvoření je jen přidaná kvalita, ale co se týče Boha, dobrota je Jeho podstatou. Je neomezeně dobrý. Dobrého ve stvoření je jen kapka, ale v Bohu existuje bezbřehý oceán, dobré je v Něm nahromaděno. On je věčně a nezměnitelně dobrý, protože nemůže být méně dobrý, než je. Stejně jako k Němu nelze nic přidat, nemůže být od Něho ani nic odebráno. (Thomas Manton)

Bůh je summum bonum, nejvýše dobrý. Původní saský význam anglického slova Bůh je „Dobro“. Bůh není jen největší ze všech bytostí, je také nejlepší. Veškeré dobro ve stvoření pochází od Stvořitele, avšak svoji dobrotu Bůh od nikoho nezískal - je podstatou Jeho věčné přirozenosti. Stejně jako byl Bůh neomezený ve své moci od celé věčnosti, ještě než se vůbec projevila, než došlo k nějakému skutku všemohoucnosti, byl věčně dobrý, ještě než se podělil o svou velkorysost nebo než existoval tvor, na nějž by mohla být vztažena nebo na němž mohla být uplatněna. A tak to, že byla všem věcem darována existence, bylo prvním projevem této božské dokonalosti. „Jsi dobrý a prokazuješ dobro“ (Ž 119,68). Bůh má v sobě neomezený a nevyčerpatelný poklad veškerého blahoslavenství, jehož je dostatek, aby mohly být naplněny všechny věci.

Vše, co vychází od Boha – Jeho nařízení, Jeho tvoření, Jeho zákony, Jeho prozřetelnost – nemohou být jiné než dobré, jak je psáno: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“ (Gn 1,31). A tak je Boží dobrota vidět předně ve stvoření. Čím podrobněji studujeme stvoření, tím více dobročinnosti jeho Stvořitele vychází najevo. Vezměte si nejvyššího z Božích pozemských tvorů, člověka. Má dobrý důvod, aby spolu s žalmistou řekl: „Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom“ (Ž 139,14). Všechno ohledně stavby našeho těla svědčí o dobrotě jeho Tvůrce. Jak jsou ruce uzpůsobené k výkonu jim určené práce! Jak bylo od Pána dobré, že stanovil spánek, aby občerstvil unavené tělo! Jak je od Něho laskavé, že naše oči zaopatřil víčky a obočím, aby je chránily! Tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

Stvořitelova dobrota se však neomezuje jen na člověka, ale týká se veškerého Jeho tvorstva. „Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš svou ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije“ (Ž 145,15-16). Na toto téma by mohly být, a také byly, napsány celé svazky. Ať už jde o nebeské ptactvo, lesní zvěř nebo mořské ryby, každá jejich potřeba je hojně zaopatřena. Bůh „veškerému tvorstvu dává pokrm, jeho milosrdenství je věčné“ (Ž 136,25). Opravdu, „Hospodinova milosrdenství je plná země“ (Ž 33,5).

Boží dobrota je vidět v řadě přirozených potěšení, která poskytl svému stvoření. Bůh se mohl spokojit s tím, že utiší náš hlad, aniž by potěšil naše chuťové pohárky – Jeho laskavost poznáváme z rozličných chutí, kterými obdařil různé druhy masa, zeleniny a ovoce! Nejenže nám Bůh dal smysly, ale dal nám také to, čím je můžeme ukojit - i to odhaluje Jeho dobrotu. Země mohla být stejným způsobem úrodná, aniž by byla tak nádherně rozmanitá. Naše fyzické životy by se obešly i bez nádherných květin, jež sytí naše oči a vydávají sladké vůně. Mohli jsme se procházet polem, aniž by ptačí melodie zdravily naše uši. Odkud je tedy tato krása, tento půvab, tak štědře rozšířený po tváři přírody? Vskutku, „nade vším, co učinil, se slitovává“ (Ž 145,9).

Boží dobrota je vidět v tom, že když člověk překročil zákon svého Stvořitele, nebyl okamžitě vydán planoucímu hněvu. Bůh mohl odstavit svá padlá stvoření od každého požehnání, každého pohodlí, každého potěšení. Místo toho zavedl režim smíšené povahy - milosti a soudu. To je nádherné, pokud se nad tím náležitě zamyslíte. Čím více tento režim zkoumáme, tím více se jeví, že „milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13). Navzdory veškerému zlu, které působí v našem padlém stavu, míra dobrého velmi převažuje. S poměrně vzácnými výjimkami zažívají muži i ženy daleko vyšší počet dní zdraví než dnů nemocí a bolesti. Stvoření prožívá ve světě více štěstí než zoufalství. Když už procházíme strastmi, jsou značně zmírněné. Bůh dal do lidské mysli pružnost, která ji přizpůsobí okolnostem a vytěží z nich maximum.

Ani pro existenci utrpení a strastí ve světě nelze o Boží dobročinnosti právem pochybovat. Pokud člověk zhřeší proti Boží dobrotivosti, pokud opovrhuje „bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti“ a tvrdostí a nelítostností svého srdce si pro sebe shromažďuje hněv ke dni hněvu (Ř 2,5-6), lze z toho vinit někoho jiného než jeho samotného? Byl by Bůh „dobrý“, kdyby netrestal ty, kdo zneužívají Jeho požehnání a Jeho dobročinnost a šlapou po Jeho slitování? Až zbaví zemi těch, kdo porušili Jeho zákony, vzepřeli se Jeho autoritě, vysmívali se Jeho poslům, opovrhli Jeho Synem a pronásledovali ty, za něž zemřel - to už nebude odrazem Boží dobroty, ale spíše jejím jasným projevem.

Boží dobrota se projevila nejzářněji, když Bůh poslal svého Syna „narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Právě tehdy nebeské zástupy takto chválili svého Stvořitele: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení“ (Lk 2,14). Ano, v evangeliu „se Boží spásná milost (laskavost nebo dobrotivost) totiž zjevila všem lidem“ (Tt 2,11 B21). Boží laskavost nelze zpochybňovat ani kvůli tomu, že Bůh svou spásnou milost neuplatnil na každého hříšného tvora. Neudělal to ani s padlými anděly. I kdyby všechny nechal zemřít, nebyl by to špatný obraz Jeho dobrotivosti. Všem, kdo tento výrok zpochybňují, připomínáme svrchovanou výsadu našeho Pána: „Nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ (Mt 20,15).

Chvála Pánu za Jeho dobrotu

„Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná“ (Ž 107,8). Vděčnost je zpětná vazba, kterou Bůh oprávněně vyžaduje od příjemců své dobročinnosti. Přesto je našemu velikému Dobrodinci často odpírána jednoduše proto, že Jeho dobrotivost je tak stálá a tak hojná. Je znevažována, protože je nám běžně k dispozici. Nepociťujeme ji, protože ji denně zakoušíme. „Pohrdáš darem jeho bohatství?“ (Ř 2,4). Jeho dobrotou je pohrdáno, pokud neslouží jako prostředek, který vede lidi k pokání, a na druhou stranu slouží k tomu, aby si nemohli myslet, že Bůh zcela přehlíží jejich hřích.

Boží dobrota pro věřícího znamená žít v důvěře. Tato Boží dokonalost se nejvíce zamlouvá našim srdcím. Protože Jeho dobrota trvá navěky, neměli bychom nikdy ztrácet odvahu: „Hospodin je dobrý, útočištěm je v den soužení, zná se k těm, kdo v něj doufají“ (Nah 1,7 B21).

Když se k nám ostatní chovají špatně, mělo by to v nás vyvolat srdečné vzdání díků Pánu za to, že je dobrý. A když si sami uvědomujeme, že jsme daleko od toho, abychom se mohli označit za dobré, měli bychom Mu ještě s větší úctou dobrořečit za to, že je dobrý. Nesmíme nikdy ani na okamžik tolerovat nedůvěru v Pánovu dobrotivost – o čemkoliv jiném se dá pochybovat, ale je naprosto jisté, že Hospodin je dobrý. Možná naděluje různě, ale Jeho přirozenost zůstává vždy stejná. (Ch. H. Spurgeon)

Z knihy Střípky poznání Boha.