Americký filozof španělského původu z první poloviny 20. století, George Santayana, prohlásil o lidské rodině, že to „mistrovské dílo matky přírody“. Myslím, že kdyby žil dnes v naší zemi, tak by takovou věc nikdy nezopakoval. Ale možná by stačilo, kdyby se podíval do Božího slova a tak jako my si otevřel 27. kapitolu Genesis. Místo mistrovského kousku je tady rodina, která spíše připomíná hromadu trosek nebo bitevní pole.

Některých věcí už jsme se dotkli v předchozích dvou kapitolách – Izák lhal o své ženě Rebece, každý z rodičů protěžoval jedno z dětí, Ezau se oženil s pohankami, které způsobovaly hořké trápení jak jeho otci, tak matce. Jak se něco takového mohlo stát? Nebyla tedy vzorová rodina se všemi předpoklady k tomu, aby všichni její členové ve zbožnosti vytrvali až do konce? Viděli jsme ohromnou zbožnost Izáka, když dobrovolně a ve víře šel na oltář, nechal se svázat a položil se jako beránek Boží. Nechal si vybrat ženu od Boha a tuto ženu skutečně miloval. Byl to modlitebník a dlouhá léta se za svou ženu modlil. Také jeho žena Rebeka intenzivně hledala Boží vůli pro svůj život. Jsou zde dva lidé, kteří mají všechny předpoklady k tomu, aby vytvořili zbožnou rodinu.

Ale náš dnešní oddíl nám ukazuje něco úplně jiného. Ačkoliv je Izák v galerii svědků víry v Židům 11, tak tento text ho také řadí vedle takových mužů, jako byl Lot nebo král Šalamoun, či mnozí další králové Izraele. Dobře začal, ale nekončí příliš slavně. Jeho oči vyhasly a s nimi, jak se zdá, také mnoho z jeho duchovní horlivosti a lásky k Pánu. 27. kapitola Genesis je kapitolou požehnání, ale vedle toho je také kapitolou rozkladu. Celá rodina se rozložila a tím, co ji rozložilo, byl hřích. Nebyl to hřích jednotlivce, ale byl to hřích všech jednotlivců v této rodině. Každý z nich měl aktivní podíl na tom, co se dělo v této kapitole. Podívejme se nyní na jednotlivé členy této rodiny:

1. Izák – duchovní úpadek (v. 1-4)

Izákovy oči vyhasly a jeho duchovní život se zploštil, vychladl. Dobrý začátek je velkým krokem k dobrému konci, ale žádný dobrý začátek nám dobrý konec nikdy nijak nezaručí. Izák od začátku – ba dokonce ještě před svým narozením – zakoušel ohromné Boží požehnání. Začínal skutečně velmi dobře. Ale …? Co se stalo?

A. Postavil sebe na první místo

Zdá se, že Izák začal být trochu přecitlivělý sám na sebe. Obvykle tomu říkáme sobectví. U Božího člověka to nemusí být tak patrné jako u člověka nevěřícího, ale je to stejně zhoubné. Bude se to projevovat maličkými věcmi – takové věci mohou být nenápadné a budou se podobat těm obvyklým věcem, do nichž padáme, když hřešíme. Přesto zde bude jeden rozdíl – a to je vytrvalá tendence těchto věcí.

Izák si zamiloval Ezaua. To byla první známka toho, že něco není v pořádku. To byl jeho synáček. Jeho manželka ustoupila do pozadí a její místo zaujal jeho syn.

• Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst. (Gn 25,28)

Mimochodem – vzpomenete si, co řekl Ezau svému bratru Jákobovi, když od něj chtěl jeho právo prvorozeného?

• Dej mi zhltnout trochu toho červeného, jsem znaven k smrti … Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství! (Gn 25,30.32)

Žaludek byl přednější než Boží věci. Možná v tom byl Ezauovi vzorem jeho otec, který měl rád zvěřinu a tuto svou vášeň si nechal přerůst přes hlavu. Stala se z ní závislost, jak to vidíme také ve čtvrtém verši našeho textu.

Jinou věcí, kterou můžeme vidět u Izáka, je jeho strach ze smrti. Musíme si uvědomit, že v době, kdy se tento příběh odehrává, je Izákovi přibližně 137 let. Jeho starší bratr Izmael zemřel před třinácti lety ve 137mi letech. Izák je slepý a cítí se být už na prahu smrti. Ale jak pošetilý byl tento Izákův strach – Izák žil ještě dalších 43 let – zemřel deset let předtím, než jeho syn Jákob s celou svou rodinou sestoupil do Egypta. Okolnosti svazují Izáka víc, než bylo zdrávo. Už není tak závislý na Božím vedení, ale spíše na tom, co se děje okolo něj. Ne Bůh, ale on sám je středem všeho dění. Izák si myslel, že se blíží jeho konec – podobně jako si předtím v Geraru myslel, že když nebude lhát, tak to bude jeho konec. Přes tyto své obavy – jaká byla v takovou chvíli jeho největší touha? Verš 4 říká, že to bylo chutné jídlo!

Když měl jeho otec Abraham podobný pocit, tak jeho největší touhou bylo najít pro svého syna zbožnou ženu a udělat všechno pro to, aby se naplnila Boží vůle s jeho rodinou. Když umíral král David, tak připravil smlouvu o vybudování Božího chrámu. Apoštol Pavel před svou smrtí povzbuzoval Timotea, aby věrně kázal Boží slovo. A Petr řekl křesťanům, že chce, aby si i po jeho smrti stále připomínali veliké věci, které se týkají Ježíše Krista, jejich spasení a křesťanského života.

Izák chtěl chutné jídlo. Místo aby se snažil urovnat rozbité vztahy uvnitř rodiny, tak si chtěl naplnit svůj žaludek. Tak ještě více ničil svou rodinu.

B. Neposlouchal Boha

Bůh při narození Izákových synů jasně prohlásil, že Jákob bude synem zaslíbení – tím synem, v němž bude pokračovat požehnání Abrahamovo, tím synem, v jehož potomku dojdou požehnání všechny národy. Přesto se Izák rozhodl, že to bude jinak. Dohodl se se svým oblíbeným synem, že tento Boží plán překazí tím, že Ezauovi udělí otcovské požehnání. Všimněte si, že to byla dohoda mezi těmito dvěma muži – bylo to něco chystaného v ústraní, potají, aby o tom nikdo další nevěděl. Otcovské požehnání bylo obvykle veřejné, protože se jednalo o skutečně důležitou věc. Ale ne v tomto případě. Izák chtěl obejít Boží příkaz, chtěl si to udělat po svém. Našel si vlastní cestu, která byla cestou neposlušnosti Božího slova. A do jeho života to přineslo tragické důsledky, jak ještě uvidíme na konci kapitoly.

C. Řídil se svými pocity

Izák se začal spoléhat na své pocity a svůj život podřídil tomu, co cítil. Miloval Ezaua, a proto si myslel, že je správné, aby byl Ezau dědicem Abrahamova požehnání. Izák byl slepý a cítil se blízko smrti – všimněte si toho ohromného rozdílu mezi Izákem a jeho otcem Abrahamem, který se ve 140 znovu oženil, zplodil několik dalších synů, všechny je dostatečně zajistil a udělal všechno pro to, aby se jeho rodina – jeho synové nedostali do nějakého zbytečného sporu o dědictví. Postaral se o to, aby po jeho odchodu zůstalo všechno tak, jak to má být. Byl aktivní, vitální a stále vyhlížel Boží jednání.

Izák je ve stejném věku zaměřený na sebe, důvěřuje jenom svému žaludku, svým smyslům a pocitům. Používá sluch, hmat a čich, aby se přesvědčil o pravdě. Nechodí vírou, ale viděním – stává se z něj tělesný člověk, který je závislý na tom, co zrovna cítí.

• Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí. (Př 19,21)

Dnes se mnoho lidí řídí podobnými věcmi – když cítíš, že to je dobré, tak je to dobré, když cítíš, že k tobě mluví Bůh, tak k tobě mluví Bůh, když to cítíš …

• Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. (Jr 17,9)

Tato slova proroka by nám měla být trvalým varováním. Ano, dostali jsme také srdce nové, měkké, masité, poslušné – ale dokud budeme v tomto těle, tak zde stále budou dvě přirozenosti, které spolu povedou nekončící boj – stará, se starým a úskočným srdcem, které je vždy náchylné k hříchu a ochotné, kdykoliv vás oklamat, a vedle ní je nová přirozenost, se srdcem poslušným a milujícím Boha. Proto to nemůže být naše srdce, na co se budeme v posledku spoléhat.

Příklad Izáka nám myslím dostatečně ukazuje, že to je špatná cesta, je to cesta do pekel. Chození vírou neznamená chození podle svých pocitů, podle svého srdce. Lidé dnes hledají Boží slovo v sobě, ve svých pocitech, v okolnostech, ale nechtějí jít tam, kde Boží slovo skutečně je – do Písma. Zde mluví Bůh. A toto Slovo je pravé, pravdivé, nepochybné. Jestliže se jím necháte vést, tak nezabloudíte. Izák se soustředil na sebe, neposlouchal Boha, řídil se svými pocity a smysly místo aby důvěřoval Božímu slovu – není divu, že se jeho rodina rozpadala. Další postavou v našem textu je Izákova žena:

2. Rebeka – komplot proti manželovi (v. 5-17)

Pán Ježíš Kristus řekl Petrovi v zahradě Getsemane:

• Všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. (Mt 26,52)

Gn 27,5-17 je velmi přesnou ilustrací tohoto principu. Izák chtěl dosáhnout svých vlastních cílů prostřednictvím podvodu. Chtěl obejít Boží slovo a dosáhnout svého pro svého milovaného Ezaua. Ale jeho vlastní žena ho předčila v manipulaci a v klamu. Rebeka se zde prokazuje jako skutečný mistr podvodů.

A. Tajné odposlechy

Naše společnost je pohoršena tajnými odposlechy – nahrávkami, které občas vyjdou najevo a nepřinášejí obvykle nic pěkného. Ale takové věci by nás neměly překvapit. Už jsme mluvili o lidském srdci a víme, jaké je. Takže víme, že takové věci se děly vždy a budou se dít i dále. Děly se dokonce v Boží rodině.

Rebeka by se klidně mohla ucházet o práci v bezpečnostní informační službě. Odposlechy, jak se zdá, byly skutečně tím, co uměla dobře. Sloveso, které je zde použité v hebrejštině, ukazuje na to, že vyslechnutí rozhovoru mezi Izákem a Ezauem nebyla náhoda nebo nedopatření, ale že to byl její zvyk. Dělala to často. Na konci kapitoly čteme o tom, jak Ezau prohlásil, že Jákoba zabije – a Rebeka se o tom doslechla – slova jejího staršího syna jí byla oznámena (v. 42). Rebeka měla své spolehlivé zdroje, které jí dodávaly patřičné informace.

Je to tragické, když spolu manželé nekomunikují, když se spolu neradí nad Božím slovem, nehledají společně Boží vůli, nemodlí se.

B. Pokoutní jednání

Rebeka tedy poslouchala za dveřmi jako nějaký špión, a jakmile se Izák s Ezauem domluvili, tak se její myšlení rozjelo naplno a vymyslela svůj vlastní plán, který také hned neváhala zrealizovat. Vzhledem k tomu s jako rychlostí vymyslela takový plán, tak bychom ji měli možná dokonce podezírat z toho, že tento plán už měla dávno ve své mysli připravený a nyní jenom chopila příležitost za pačesy. Uvědomovala si, že to má být Jákob, kdo má dostat požehnání svého otce, a proto vzala věci do vlastních rukou – začala manipulovat jak svým synem, tak také svým mužem a v konečném důsledku chtěla manipulovat samotným Bohem – podobně jako to chtěl udělat Izák. Zatímco Izák se vědomě spoléhal na své vlastní smysly, tak Rebeka se spoléhala na světskou moudrost. Jakub k tomu říká:

• Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě. To přece není moudrost přicházející shůry, ale přízemní, živočišná, ďábelská. Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. (Jk 3,14-16)

Přesně takto bychom mohli popsat jednání Rebeky. Chtěla podvést svého muže, naváděla ke lži a podvodu svého syna, byla ochotná dělat ohromné věci pro to, aby dosáhla svého. Ale světská moudrost nakonec vždycky skončí v nesnázích. A to věděl i Rebeky milovaný syn Jákob. Obával se otcova zlořečení, pokud by plán jeho matky vyšel najevo:

C. Zlořečení

• Co když si otec na mě sáhne? Bude mě mít za podvodníka a místo požehnání na sebe uvedu zlořečení. (Gn 27,12)

Jákob se neobával toho, že bude jednat špatně, ale obával se toho, že by to mohlo vyjít najevo. Jak říká Warren Wiersbe ve svém komentáři: dělal si starosti z jedenáctého přikázání, které zní: Nenecháš se chytit! Ale Rebeka měla vše skutečně dobře promyšlené – udělal z Jákoba chlupáče, jako byl jeho starší bratr Ezau, dala mu Ezauovy šaty, které měla u sebe, takže kolem sebe šířil vůni svého bratra. A povzbuzovala svého syna:

• Takové zlořečení ať padne na mne, můj synu. (Gn 27,13)

Netušila, jak blízko je pravdě. Jákob musel odejít do Cháranu, aby ho jeho starší bratr nezabil a Rebeka už ho nikdy na této zemi neviděla. Izák považoval za dobré to, co cítil jako dobré. Rebeka považovala za dobré to, co fungovalo. Účel světí prostředky – to bylo její heslo. Nevěřila Hospodinu, že může dosáhnout svého i bez toho, že by mu hříšným způsobem pomohla. Nestačí, že něco funguje. Jsou i velmi špatné věci, které opravdu fungují. Drogy vám mohou přinést úžasné zážitky, protože prostě fungují – přesto přinášejí také celou řadu negativních věcí. Mnoho křesťanů se dnes ohání heslem: To funguje. A tak jim to stačí. Hlavně, že to funguje. Ale jako křesťané se musíme řídit úplně jinými měřítky – Božími měřítky, které nalezneme v Božím slově, v Písmu. Když hledáme Boží vůli pro své životy, tak si musíme klást otázky, které nám ukáží, zda to, co chceme dělat je 1. pravdivé, 2. čestné, a především 3. biblické.

• Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. (Fp 4,8)

Bůh nám dává jasné instrukce ve svém Slově – ukazuje nám, jak máme postupovat v celé řadě věcí a u dalších věcí, které nejsou výslovně zmíněné v Písmu, můžeme odvodit principy, na základě kterých je budeme poměřovat. A musíme si říci, že Bohem stanovené prostředky vždycky fungují. Možná ne podle našich představ a tak rychle, jak bychom chtěli, ale fungují. Bůh říká:

• Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. (Iz 55,11)

Můžeme si být zcela jistí, že když budeme používat Boží prostředky, tak to bude Bůh sám, kdo se postará o to, aby tyto prostředky fungovaly. Dobrou ilustrací zde může být dobytí Jericha Izraelci, kteří vstupovali do zaslíbené země. Bylo to zcela výjimečné – nikdy předtím ani nikdy potom Bůh nepřikázal, aby lidé dobývali města tím, že budou obcházet kolem jejich hradeb. Ale v tomto konkrétním případě to udělal. Měli se cele spolehnout na Boha a na prostředky, které jim On sám dal. A Bůh se postaral, že tyto prostředky byly funkční.

Křesťané se dnes často spoléhají na metody tohoto světa a chtějí jimi dosáhnout Božích cílů – marketingové metody, reklama, manažeři místo kazatelů Božího slova, zábava místo sycení se Božím slovem, politické ovlivňování, evangelium jako produkt prodeje … a mohli bychom pokračovat dále. To vše má vést k tomu, že se naplní církve novými křesťany. Místo toho to vede k tomu, že se církve plní neobrácenými náboženskými lidmi, kteří navenek vypadají jako křesťané, ale jejich srdce je neproměněné, jejich mysl se postupně stává odolnou proti Božímu slovu a jejich věčným údělem je nakonec peklo a nikoliv spasení. 

• Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu? (Jr 23,29)

3. Jákob – velká lež (v. 18-29)

Musíme jít dále a před námi je další postava našeho příběhu. Postava, kterou už jsme zmínili – Izákův mladší syn Jákob. Izák s Ezauem měli svou vlastní dohodu, která měla překazit Boží záměr. Rebeka a Jákob připravili jinou dohodu, která měla zmařit tu předchozí. Náš příběh je plný intrik a tajných cestiček. A každý z jeho aktérů v něm hraje svou nezanedbatelnou roli. Každý z této rodiny se na celém příběhu podílí svým vlastním dílem. A každý nese zodpovědnost za to, že celá rodina je v troskách.

Jákob si vyslechl návrh své matky. Bylo mu sedmdesát sedm let, když se tyto události staly. Nebyl to žádný teenager, který by nevěděl, co se děje, co se chystá, který by nedokázal rozlišit, co je dobré a co nikoliv. Byl to dospělý muž. Dospělý muž, který „jen“ poslouchal svou matku. Když byli při Norimberském procesu po druhé světové válce souzeni váleční zločinci – nacističtí pohlaváři a velitelé, tak většina z nich se hájila slovy: Já jsem jen poslouchal rozkazy. Ale Boží slovo nám říká, že jsme zodpovědní za své jednání. Bůh nás volá k zodpovědnosti. Těžko obstojí výmluvy typu – on mi řekl, že mám udělat to nebo ono. Dělal jsem to, protože to říkal kazatel nebo někdo další. Bůh nám dal rozum a své Slovo a vede nás svým Duchem a každý je proto zodpovědný za svá rozhodnutí. Já nemohu žít vaše životy a nemohu ani dělat těžká rozhodnutí za vás. Mohu vám poradit, mohu vám ukázat, co k dané věci říká Boží slovo, ale rozhodnutí musíte vždycky udělat sami.

Jákob vyslechl svou matku a mohl odmítnout její návrh a navrhnout jí jiné řešení – že půjdou za Izákem a společně to proberou. Takové řešení není jednoduché, ale je čestné a správné. Místo toho si oblékl Ezauovy šaty, omotal se kozími kůžemi a vzal si jídlo pro svého otce. A potom lhal, lhal a lhal.

Adolf Hitler věřil tomu, že když chcete někoho přesvědčit, musíte používat velkou lež. Malé lži budí podezření, zatímco velká lež vypadá důvěryhodně. Nikdo by přece nemohl lhát o velkých věcech. Takovým současným příkladem by mohlo být Řecko – kdyby jen trochu falšovali údaje o své ekonomice, asi by to budilo podezření a brzy by se provalilo, že mají vážné problémy. Proto falšovali údaje o své ekonomice tak, že všechno vypadalo skvěle – dokud se jejich ekonomika nezhroutila. Podívejme se na Jákoba:

A. Jákob lže o své totožnosti

Když přišel Jákob ke svému otci, tak hned na první otázku svého otce odpovídá lží. A roztáčí kolotoč dalších lží. Izák se ptá – kdo jsi? A Jákob lže. Jsem Ezau. Hlas byl Jákobův, ale představuje se Ezau. Izák byl slepý, ale nikoliv hluchý! Můžeme to dobře vidět hned z následující Izákovy otázky.

• Jak to, žes to tak rychle našel, můj synu? (Gn 27,20)

B. Jákob lže o Božím požehnání

Jak je vidět, tak Jákoba taková otázka nepřivedla do úzkých:

• Odvětil: „To mi dopřál Hospodin, tvůj Bůh.“ (Gn 27,20)

Lež následuje za lží. Mimochodem – Jákob lhal o tom, že splnil otcovo přání, lhal o tom, že připravil pokrm, lhal o tom, že kůzle je jeho úlovek. To je klasická spirála hříchu. Jedna lež spouští další, jeden hřích vede k dalšímu. A nakonec Jákob nelže jenom o sobě, ale lže také o Bohu. Používá Boží jméno k tomu, aby zamaskoval svůj vlastní hřích a to je, moji milí, rouhání.

Ale není to nic nového – jak často si ospravedlňujeme hřích podobným způsobem. Bůh to dopustil, Bůh to udělal. Často je to otázka lidských vztahů – muž si najde jinou ženu a říká – Bůh to tak chtěl, Bůh mě tak vedl. Může to být otázka poctivosti ve finančních věcech, kdy se lidé snaží zamaskovat různé podvody a říkají, že to je Boží vedení, když se jim povede podvést druhé. Vždycky, když děláme věci, které jsou v protikladu k tomu, co nám Bůh říká ve svém Slově a při tom mluvíme o Božím vedení, tak jsme jako Jákob a rouháme se Bohu. Snažíme se na Boha svést zodpovědnost za vlastní hřích. Varujme se, milovaní svatí, takového jednání! Nepřinese žádné požehnání, ale povede jen k horšímu – povede k další lži, k dalšímu hříchu, k dalším rozbitým vztahům, jako to bylo v Izákově rodině.

Ale nejde jen o hříšné jednání – měli bychom dávat dobrý pozor také na to, když říkáme slova jako: Bůh mě vedl, Bůh mi řekl, Bůh mi ukázal, … Jakou máme jistotu v tom, že to byl skutečně Bůh? Nejednalo se daleko více o mé vlastní očekávání, o mé vlastní chtění, mou vlastní touhu? Buďme opatrní a moudří, protože i zde se velmi snadno můžeme dopustit téhož, co dělal Jákob vůči svému otci.

C. Jákob lže o své lásce k otci

Izák nevěřil Jákobovi. Znovu se chtěl ujistit tím, že si na syna sáhl. Kozí kůži považoval za lidské chlupy a Jákob ho znovu ujistil v tom, že je Ezau. Nakonec otce políbil a otec ucítil vůni Ezauových šatů. Ale i tento Jákobův polibek byl lží – bylo to čisté pokrytectví, protože Jákob přišel s jediným cílem – získat požehnání, které otec slíbil jeho bratrovi. Izák už nic dál neřešil a Jákobovi požehnal. Požehnal mu vším materiálním požehnáním. Ezau měl dostat všechno a místo toho to dostal Jákob. Co na to Ezau?

4. Ezau – hořký pláč (v. 30-40)

Mojžíš píše, že Jákob odcházel od otce, když se Ezau vrátil z lovu. Ezau připravil úlovek a přinesl ho otci. Ale místo vřelého uvítání přichází studená sprcha.

A. Zděšení Izáka

Nejprve se vyděsil sám Izák. Co se to tady děje? Komu dal vlastně své požehnání? Myslím, že mu začalo svítat, že Bůh sám překazil jeho sobecký plán. Snažil se obelstít Boha, ale sám se chytil do vlastní pasti. Sám byl podveden.

B. Nářek Ezaua

Když Ezau viděl svého otce, tak mu pomalu začalo docházet, že o všechno přišel. Muselo to být hrozné procitnutí – ještě před chvílí měl naději, že se mu podaří zvrátit špatné rozhodnutí z minulosti, kterým připravil sám sebe o své prvorozenectví. Ještě před chvílí si radostně vykračoval s úlovkem a těšil se na otcovo požehnání, ale nyní se ho zmocňuje zděšení. Začal křičet a naléhat na svého otce. A když otec – který mezitím rozpoznal Boží ruku za tím vším jednáním – odmítl dát mu požehnání, které dal Jákobovi, tak se Ezau hořce rozplakal. Muž, který se oženil se dvěma pohankami, které způsobovaly jeho otci i matce hořké trápení, muž, který pohrdl svým prvorozenectvím pro pomíjivý pokrm, najednou začíná plakat a domáhat se požehnání. V Božím slově nalezneme komentář k této události:

• Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal. (Žd 12,16-17)

Ezau je pro nás varováním před nevěrou a bezbožností. Jeho srdce bylo zatvrzelé a neschopné činit opravdové pokání. Jeho slzy byly slzami lítosti nad sebou samým a jeho křik nebyl křikem nad vlastním hříchem, ale křikem nad ztrátou, kterou utrpěl, když přišel o požehnání prvorozeného.

5. Mzda hříchu (v. 41-46)

Dostali jsme se na samotný konec kapitoly. Ale není to konec hříchů v Izákově rodině. Ezauovo srdce bylo naplněno pomstou. Jákob byl oddělen od své rodiny a poslán do Cháranu. Požehnání bylo uděleno tomu pravému, ale cena za to všechno byla ohromná. Rebeka milovala svého syna víc než svého muže. Chtěla poslat Jákoba pryč na „krátkou dobu“, ale už ho nikdy nespatřila. Izák měl pocit, že je na prahu smrti, ale žil ještě dalších čtyřicet let:

• Izák se dožil sto osmdesáti let. I zesnul Izák a zemřel a byl připojen k svému lidu, stár a sytý dnů. Jeho synové Ezau a Jákob ho pochovali. (Gn 35,28-29)

Zemřel stár a sytý dnů. Izák se dožil svých vnuků – jak ze strany svého milovaného Ezaua, tak také ze strany svého požehnaného – Jákoba. Přestože se mu rodina rozpadla, tak Bůh dodržel své slovo a oslavil se na tom všem.

Závěr

To nás přivádí k několika věcem, které musíme na závěr ještě zmínit.

A. Boží svrchovanost

Přes veškerou tragédii této kapitoly můžeme vidět, že Bůh měl vše pod kontrolou.

• Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin. (Př 16,9)
• Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí, a ostatek zůřivosti skrotíš. (Ž 76,11 K)
• Vždyť tebe chválí i lidské rozlícení. Opášeš se tím, co po hněvu zbude. (Ž 76,11 ČSP)

Lidský hřích nikdy nemůže změnit Boží vůli, ale vždycky ji naplní. I lidský hřích – a zdůrazňuji, že to je lidský hřích – Bůh používá k tomu, aby dovedl své záměry přesně tam, kam chce. Člověk je zodpovědný za své hříchy – Bůh nestvořil hřích, ale používá ho ke své slávě.

B. Hřích

Hřích vždycky působí rozdělení a oddělení. Odděluje člověka od Boha a odděluje od sebe lidi navzájem. Tam, kde je hřích mezi lidmi, tam je mezi nimi také bariéra. Hřích je jako zeď a jenom Kristova oběť na kříži může tuto zeď překonat.

• V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. (Ef 2,14)

C. Lidská zkaženost

Viděli jsme, že hřích působí na každou oblast lidského života. Proto mluvíme o tom, že člověk je naprosto zkažený. Nejde o míru nebo rozsah hříchu. Ale jde o to, že je zkažené úplně vše. Mateřská láska – vznešený cit – se v našem textu ukazuje jako nástroj hříchu, prostředek manipulace. Je poskvrněná hříchem. Podobně další lidské city, lidské smysly, jak jsme to viděli u Izáka, lidské motivy, lidské touhy. Rozum, city i vůle – to vše je zasaženo hříchem. Proto Písmo mluví o tom, že jsme mrtví ve svém hříchu. Nezůstalo nic, co by nebylo zasaženo. Je jenom jedna jediná cesta, která nás může vyvést z této hrůzy – tou cestou je sám Pán Ježíš Kristus.

• Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. (J 8,32)

On je ta cesta, pravda i život (J 14,6). Jenom u Něj nacházíme vysvobození, usmíření s Bohem, pokoj, život, napravení vlastního života i vztahů. Jenom s Ním můžeme znovu zakoušet plnost radosti i pokoje. Vzdejme mu za to chválu, moji milí.

Amen.