• Otroci ať ve všem poslouchají své pány. Ať jsou úslužní, neodmlouvají, ať nic nezpronevěří a jsou naprosto spolehliví. (Tt 2,9-10)

Poslušnost, nebo podřízenost je tady představena čtyřmi způsoby. Charakter proměňovaný mocí evangelia Pána Ježíše Krista se projeví v jednání člověka. Už jsme to viděli na všech skupinách, o nichž jsme mluvili – ať se jednalo o starší muže, starší ženy, mladší ženy nebo mladší muže. Proměněný charakter, Kristův charakter má být vidět i na životě otroka. Mimochodem to nám ukazuje, že nezáleží na vnějších okolnostech, v nichž se nacházíme. Nezáleží tolik na tom, co se děje kolem nás, ale na tom, co Bůh dělá v nás a skrze nás. Jsou tady věci, které vycházejí z nitra člověka, z proměněného srdce, které mění naše jednání, mluvení, myšlení, dívání se i poslouchání – mění vnější projev člověka. Nezačíná to venku, ale uvnitř. Začíná to v srdci, které se upíná na Pána Ježíše Krista a proměňuje se do jeho podoby. Proměna nikdy nemůže být způsobena zvenku dovnitř, ale vždycky musí vycházet zevnitř, z nového srdce. Proto Pavel napsal, že „nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření“ (Ga 6,15). Církve na Krétě vypadaly navenek v podstatě pohansky. Proto bylo třeba ustanovit starší a starší měli povzbuzovat ve zdravém učení i usvědčovat odpůrce, protože podle Pavla tam bylo „mnoho těch, kteří se nepodřizují, vedou prázdné řeči a svádějí lidi: jsou to hlavně ti, kteří lpí na obřízce“ (Tt 1,10). Byli tulLidé, kteří lpěli na vnějších věcech, ale s neproměněným nitrem. Pavel o nich mluví jako o nevěřících, i když oni sami o sobě prohlašovali, že znají Boha (Tt 1,16). Starší i Titus měli učit zdravé učení, které vede ke Kristu a z moci Ducha svatého proměňuje charakter člověka. Z pyšného a tvrdého člověka dělá pokorného člověka, který se ochotně podřizuje druhým. Jak to vypadá? Pavel to popisuje na osobě otroka a my se na to můžeme dívat s vědomím toho, že všichni jsme otroky Pána Ježíše Krista, protože on nás vykoupil, svou obětí nás koupil do svého vlastnictví, zaplatil za nás, takže patříme jen jemu.

První charakteristika, kterou Pavel uvádí, říká, že otrok má:

Být úslužný

Ekumenický překlad nám tady říká, ať jsou úslužní. Slovo, které je v originále mluví o tom, že mají být příjemní nebo milí. Nejsou to žádní morousové nebo hulváti, nejsou to arogantní a pyšní lidé, nejsou to lidé, které se bojíte oslovit, protože se na vás možná snesou hromy a blesky, ale jsou to lidé pokorní, příjemní, milí. V kombinaci s podřízeností jsou to skutečně lidé úslužní v tom nejlepším slova smyslu. Mají prostě být tím, čím skutečně jsou – mají to být služebníci, ochotní, pokorní, podřízení. Mají sloužit tak, jako sloužil Kristus. Vzpomeňte si, jak umyl nohy svým učedníkům! To byla pokorná, ochotná, laskavá služba. A poslechněte si, co napsal Lukáš o prvních křesťanech v Jeruzalémě:

• Chválili Boha a byli všemu lidu milí. (Sk 2,47)

To byli skuteční služebníci! Ačkoliv nebyli otroky lidí, stali se otroky Ježíše Krista a to je vedlo k ochotné službě druhým. Nikdo je nemusel přemlouvat, nemusel na ně tlačit, nemusel je motivotat, ale Boží slovo v jejich životech dělalo svou práci a tito lidé byli radostným a příjemným svědectvím pro své okolí. To je služba v plnosti Ducha svatého:

• Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. (Ř 14,17-18)

Kdo je milý Bohu, bude milý také lidem. Takový člověk na prvním místě ve svém životě hledá Boží tvář, usiluje o to, aby žil s Kristem, aby se sytil jeho Slovem a trávil čas v jeho blízkosti. To je člověk, který přináší sám sebe, jako:

• … živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Ř 12,1-2)

Jak poznáte, co je Bohu milé a co skutečně slouží druhým lidem? Jak poznáte, co je dobré pro lidi kolem vás, čím jim máte sloužit, co jim bude prospěšné a z čeho budou mít opravdový užitek? Musíte jít do Písma a proměnit svou mysl Božím slovem. Viděli jsme první křesťany v Jeruzalémě, že byli všemu lidu milí – a vzpomeňte si, co dělali: „vytrvale poslouchali učení apoštolů“ (Sk 2,42). Úslužnost, příjemnost se bude projevovat v jednání a v postojích člověka. Je to známka opravdové zbožnosti a podřízenosti. K ní patří další charakteristika:

Neodmlouvat

• Ať jsou úslužní, neodmlouvají … (Tt 2,9)

Na jiném místě apoštol Pavel píše křesťanům, aby všechno dělali bez reptání (Fp 2,14). Slovo, které Pavel používá v listu Titovi, nese význam vzdoru, odporu, vzpurnosti a nepoddajnosti. Je to přesně to, co vidíme u dětí, které nejsou vychovávané a ukázněné – neustále odmlouvají, vynucují si svou vůli, odmítají se podřídit a poslechnout. My dospělí jsme v tom mnohem šikovnější než děti a ačkoliv děláme mnohdy totéž, dokážeme to mnohem lépe zamaskovat.

Takovým příkladem z Písma může být Mojžíš, kterému Bůh řekl, že ho pošle do Egypta, aby odtud vyvedl Boží lid. Vzpomínáte si na ten rozhovor? Bůh posílá Mojžíše, ale on neustále něco namítá! Kdo jsem já (Ex 3,11)? Vždyť mi neuvěří (Ex 3,13). Neposlechnou mě (Ex 4,1). Nejsem výmluvný člověk (Ex 4,10). A nakonec Mojžíš úplně odmítá Boží příkaz a říká:

• Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš. (Ex 4,13)

Je mnoho výmluv, které jsme ochotni si vymyslet, abychom nemuseli dělat to, co chce Bůh, abychom nemuseli plnit své povinnosti v rodině, doma, v práci, ve škole, v církvi… Je to vzdor, vzpoura, která se projevuje slovy i činy. Ruku v ruce s odmlouváním vidíme další výzvu:

Nezpronevěřit

• … ať nic nezpronevěří … (Tt 2,10)

To je přesný překlad toho, co nacházíme v originálním textu. Zpronevěra je vždycky krádež, ale má trochu jinou podobu než to, že někdo jde, vezme si něco, co mu nepatří a nechá si to. Zpronevěra znamená, že někdo špatně hospodaří s tím, co mu bylo svěřeno. Někdy otroci mohli mít nějaké osobní vlastnictví, a mohlo se stát, že okrádali své pány a brali si pro sebe. Ale zpronevěra je rafinovanější. Otrok mohl být správcem pánova majetku, správcem pánovy domácnosti, mohla mu být svěřena zodpovědnost za nějakou práci – a zpronevěra znamenala, že z toho, co mu bylo svěřeno, získával nějaké výhody na úkor svého pána – ať již hmotné nebo nehmotné. O zpronevěře bychom měli přemýšlet v kontextu toho, co Pán Ježíš řekl zákoníkům a farizeům, když přišli, aby ho zkoušeli:

• „Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.“ (Mt 22,17-21)

To je biblický princip, který se týká věrnosti! Proto Pavel napsal:

• Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,7)

Co patří Bohu, dejte Bohu – a pamatujte na to, že jste byli vykoupeni a nepatříte sami sobě, a co patří lidem, dejte lidem. Potom budete věrnými služebníky, kteří nic nezpronevěří. Tato charakteristika nás vede k další:

Prokazovat pravou věrnost

• … ať nic nezpronevěří a jsou naprosto spolehliví … (Tt 2,10)

Kralický překlad je na tomto místě velmi přesný, když říká „ve všem věrnosti pravé dokazujíce“. V originálním textu je slovo pistis, které se překládá také jako víra, ale v kontextu jako je tento je mnohem vhodnější a lepší přeložit ho jako věrnost. A to vyjádření ukazuje přesně na to, o čem mluví ekumenický překlad – ať jsou naprosto, tedy ve všem, spolehliví. Spolehlivost, věrnost, to je typická vlastnost správců. Je to ovoce Ducha svatého (Ga 5,22) a je to také typická charakteristika zbožného člověka.

• … a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné. (2Tm 2,2)

Stálost, trpělivost, vytrvalost, odvaha, vážnost, hloubka – to všechno jsou věci, které jsou spojené s věrností. Tím má být známý otrok, který je křesťanem. Tím má být známý také křesťan, který není otrokem člověka, ale je oddaným otrokem Ježíše Krista. Věrnost Božím věcem, věrnost Kristu a jeho Slovu – to je něco, čím se, moji milí, máme prokazovat vůči lidem kolem nás. Odtud, ze vztahu s Pánem Ježíšem Kristem, všechna naše věrnost a spolehlivost pramení.

V našem životě to začíná věrností, spolehlivostí v malých věcech, jako je zachovávání daného slova, jako je věrnost v rodině, v manželství, v práci… Křesťane, jsi člověkem, na kterého se mohou druzí lidé spolehnout? Mohou se spolehnout na tvé slovo? Stačí se zaručit podáním ruky? Jste spolehliví v tom, jak nakládáte s tím, co vám Bůh svěřil? Někomu více, jinému méně, ale každému něco?

• Jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek, kdo vám svěří to pravé bohatství? (Lk 16,11)