Dobrý den a pokoj vám. Otevíráme další kapitolu knihy Genesis. V této kapitole se už naprosto definitivně dostáváme k další postavě v Abrahamově linii – opustíme Abrahamova syna Izáka a od této kapitoly se několik následujících kapitol budeme zabývat především Izákovým mladším synem, který si od svého bratra lstivě koupil prvorozenectví – Jákobem. Pojďme se ale nejprve ztišit k modlitbě.

Jákob byl milovaný syn své matky. Boží slovo o něm říká, že to byl muž bezúhonný, mírný, spořádaný. Jeho bratr Ezau byl muž pole, lovec, který se rád toulal a hledal svou kořist. Relativně brzy – tedy ve srovnání s Jákobem – když mu bylo 40 let, tak si našel dvě pohanské ženy, s nimiž se oženil a tyto ženy způsobovaly hořké trápení jeho otci i jeho matce. Možná to byla tak trochu italská domácnost, jak říkáme, plná křiku, rozbrojů, emotivních scén – tomu by mohla napovídat scéna, kterou ztropil Ezau, když zjistil, že ho jeho bratr Jákob připravil o otcovo požehnání. Ezau byl impulsivní a divoký – prohlásil, že zabije svého bratra, kvůli tomu, co mu bratr udělal a že to udělá bez ohledu na to, že tím způsobí ohromnou bolest svému otci.

Jákob byl protikladem svého bratra – nerad se toulal, ale raději sídlil ve stanech. Nebyl divoký, ale všechno si dobře rozmyslel dopředu a zvážil následky svého jednání. Na základě této své úvahy potom jednal. Někdy nejednal úplně správně – lstivě připravil svého bratra o prvorozenectví, ale musíme pamatovat také na to, co k tomu dodává Boží slovo, že Ezau svým prvorozenectvím pohrdl! Jákob podvodem získal otcovo požehnání – požehnání, které mu patřilo, které měl dostat tak jako tak on. Jeho charakter nebyl v pořádku a potřeboval se osamostatnit. Nechodil s Bohem a teprve po odchodu z domova – jak to uvidíme za chvíli – se začíná s Bohem více seznamovat.

1. Izákovo požehnání (v. 1-5)

Předchozí kapitola ukazuje Jákoba jako člověka, kterému jde hlavně o sebe a o to, aby dosáhl svých vlastních cílů, a to bez ohledu na to, jakými to bude prostředky. Ve svých sedmdesáti sedmi letech nyní poprvé opouští domov a začíná hledat svou vlastní tvář před Bohem.

Rebeka pokračuje v manipulaci

Na konci minulé a na začátku této kapitoly vidíme dvě postavy, které hrály hlavní role v kapitole předchozí, ale u jedné z nich vidíme nápadný rozdíl. Podívejme se na konec předchozí kapitoly:

• Izákovi pak Rebeka řekla: „Zprotivilo se mi žít s dcerami chetejskými. Vezme-li si Jákob ženu z chetejských dcer, jako jsou tyhle dcery této země, k čemu mi život?“ (Gn 27,46)

Předchozí kapitola nám představila Rebeku v nepříliš přívětivém světle – byla zdatnou manipulátorkou, intrikářkou a špiónkou – uměla dobře odposlouchávat. Rebeka i přes všechno to, co se stalo v předchozí kapitole, pokračuje ve svém starém jednání. Znovu se pokouší manipulovat jak svým mužem Izákem, tak také svým synem Jákobem. Pod záminkou nalezení vhodné ženy, ho chce uklidit ke svému bratru Lábanovi. Ezau si usmyslel, že zabije svého bratra a Rebeka nechtěla přijít ani o jednoho ze svých synů.

Kromě toho Rebeku opravdu trápily Chetejky, s nimiž se oženil Ezau. Následující text 28. kapitoly naznačuje, že v Izákově rodině rozuměli tomu, že není správné hledat si ženu mezi Chetejkami nebo mezi jinými pohanskými ženami. Také Izák to chápal, a proto slyšel na Rebečina slova. Její slova sice znovu obsahují tu snahu dosáhnout svého, jako tomu bylo v předchozí kapitole, kde manipulovala s Jákobem, ale je v nich také něco ze zbožné touhy – touhy po tom, aby se alespoň Jákob oženil s ženou, která nebude pod Božím prokletím, jako tomu bylo v případě chetejských žen a která především nebude jednat podle chetejských zvyků. Bůh řekl Izraelcům:

Až vstoupíš do země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, neuč se jednat podle ohavností oněch pronárodů. Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. Právě pro tyto ohavnosti Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vyhání ony pronárody. (Dt 18,9-12)

Jednání těchto národů bylo důvodem, proč se Bůh rozhodl je vyhladit. Jejich hříchy byly natolik odporné, že Izraelci měli vybít jak lidi, tak i zvířata. Nesmělo být ušetřeno nic živého. V době Izáka míra jejich hříchů ještě nedosáhla té plnosti, jíž dosáhla o několik set let později, přesto tyto hříchy už tehdy byly Bohu odporné. To byl důvod, proč se měli potomci Abrahama oženit v kruhu své širší rodiny.

Izák přikazuje (v. 1-2)

• I povolal Izák Jákoba a požehnal mu. Přikázal mu: „Neber si ženu z dcer kenaanských. Odejdi do Rovin aramských do domu Betúela, otce své matky, a odtud si vezmi ženu z dcer jejího bratra Lábana.“ (Gn 28,1-2)

Izák posílá svého syna Jákoba ke svému tchánovi švagrovi Lábanovi. Izák slyšel na slova Rebeky, ale netušil, že se za jejími slovy skrývá ještě něco dalšího – Rebeka chtěla dostat Jákoba z dosahu Ezaua. První věta celé kapitoly je ohromující. Vzpomínáte si na Izákovo zděšení z předchozí kapitoly?

• Tu se Izák roztřásl a zalomcovalo jím zděšení: Kdo to vlastně ulovil úlovek a přinesl mi jej? Ode všeho jsem pojedl … A požehnal jsem mu! (Gn 27,33)

O dva verše dále vysvětluje Ezauovi, co se stalo:

• Přišel lstivě tvůj bratr a vzal ti požehnání. (Gn 27,35)

Izák věděl, co se stalo, a my bychom se mohli domnívat, že musel mít vztek na Jákoba, podobně jako Ezau. Ale Izák nebyl bezbožný jako Ezau a zcela jistě viděl Boží ruku nad celou touto situací. Proto se roztřásl a proto jím lomcovalo zděšení. Pochopil, že chtěl obejít Boží úradek, že se svým jednáním postavil proti samotnému Bohu. A proto také dodal: Požehnaný také zůstane (v. 33). Nyní si Izák zavolal Jákoba. A Jákob možná s obavami předstupoval před otce. Myslím, že čekal proud výčitek, možná i zlořečení, jehož se tolik obával, kdyby celá věc vyšla najevo – mimochodem, jak si mohl myslet, že něco takového najevo nevyjde? Rozumíte tomu? Znovu to ukazuje, jak nás hřích činí slepými. Místo výčitek ale Jákob dostává otcovo požehnání. Dostává také jasný příkaz ohledně své nevěsty. Jákobovi bylo 77 let a tak to vypadá, že tento příkaz přichází trochu pozdě. Ale Jákob dosud nebyl ženatý – mohli bychom říci, že se tak trochu držel máminy sukně. Nyní končí klid a bezpečí v otcovském domě.

Podobně jako to v případě Izáka udělal Abraham, tak nyní Izák posílá svého „syna zaslíbení“ ke své širší rodině, aby si odtamtud přivedl manželku. Je zde také jasný příkaz – podobně jako tomu bylo v případě Izáka – neber si ženu z dcer kenaanských. Nehledej ženu mezi pohany – takto bychom mohli parafrázovat tento Izákův příkaz pro současné křesťany. Hledej ženu mezi těmi, kdo vyznávají Ježíše Krista. Možná to bude znamenat, že se budeš ženit o dost později, než tvoji vrstevníci – Jákob se oženil s Leou o 44 let později než se oženil jeho bratr Ezau se svou první kenaanskou ženou. Možná to také bude znamenat, že budeš muset urazit dlouhých skoro tisíc kilometrů, abys našel svou ženu ve svém Cháranu – tak jako Jákob, který se musel vydat na dalekou cestu. Ale v každém případě můžete mít jistotu, že to je Boží cesta a je to cesta, kterou požehná nejen vlastní otec – jak vidíme v následujících verších, ale kterou požehná i sám Bůh, jak to vidíme v závěru kapitoly.

Izák žehná (v. 3-5)

• Kéž ti Bůh všemohoucí požehná, rozplodí tě a rozmnoží. Bude z tebe společenství lidských pokolení. Kéž ti dá požehnání Abrahamovo, tobě i tvému potomstvu, abys obdržel zemi, v níž jsi hostem a kterou Bůh dal Abrahamovi. (Gn 28,3-4)

Izák dává svému synovi požehnání, které je skutečně požehnáním Abrahamovým. Zatímco v předchozím požehnání, které Jákob lstivě vzal Ezauovi, se ozývalo Abrahamovo požehnání tak trochu vzdáleně, jako by Izák ani nechtěl naplno toto požehnání svému synovi dát, tak nyní – potom, co se Izák opět pokořil před Bohem, zní toto požehnání v podstatě tak, jak ho dostal Abraham a po něm i Izák. Nyní stejné požehnání dostává také Jákob. Je zde jak zaslíbení potomstva, tak také zaslíbení země. Už zde vidíme jasnou linii – Abraham – Izák – Jákob. Mohli bychom ji vidět již mnohem dříve, protože Rebeka dostala od Hospodina jasné slovo o tom, že to bude právě Jákob, kdo bude nositelem Abrahamova požehnání. Po 77 letech svého života toto požehnání také od svého otce dostává. Podívejme se nyní na to, jak na tyto události reagoval jeho bratr Ezau.

2. Ezauova zloba (v. 6-9)

Můžeme si všimnout dvou věcí u Ezaua.

Ezau viděl (v. 6-7)

• Ezau viděl, že Izák Jákobovi požehnal a poslal ho do Rovin aramských, aby si odtamtud vzal ženu; že mu při požehnání přikázal, aby si nebral ženu z dcer kenaanských; že Jákob otce i matku uposlechl a odešel do Rovin aramských. Viděl též, že kenaanské dcery jsou jeho otci Izákovi odporné. (Gn 28,6-7)

1. Ezau viděl požehnání – Ezau byl, jak se zdá, přítomen ve chvíli, když Izák dával své požehnání jeho bratrovi Jákobovi. Viděl, jak otec požehnal Jákobovi. Viděl, že ho otec poslal pryč – netušil, co stojí za Jákobovým odchodem – že totiž jejich matka chce zachránit jednoho syna před hněvem bratra a Ezaua před hněvem Božím, jemuž by propadl, kdyby zabil svého bratra.

2. Ezau viděl otcův příkaz – Ezau viděl, jak otec výslovně Jákobovi přikázal, že si nemá brát pohanskou ženu. Někteří komentátoři se domnívají, že to bylo poprvé, kdy Izák řekl něco podobného jednomu ze svých synů. Je ale také možné – a já si myslím, že to je mnohem pravděpodobnější, že to bylo poprvé, kdy Ezau porozuměl tomuto otcovu příkazu.

Tak to s námi totiž často je, že čteme Boží slovo, nebo slyšíme nějaké věci v kázání – slyšíme je mnohokrát, ale teprve jednoho dne, jak kdyby se nám otevřely oči, a my jsme prohlédli a slyšíme. V tu chvíli si říkáme – jak je to možné, že jsem to nikdy předtím neslyšel, že jsem tomu nikdy nerozuměl. Často je to ďábel, kdo bere Boží slovo z lidského srdce, aby lidé neslyšeli, nerozuměli, neuvěřili. Jindy to může být náš hřích, co nám brání slyšet Boží slovo, nebo to může být prostě naše nezralost, která nám brání rozumět dalším věcem z Božího slova a jít dál. V Božím čase se nám otevírají oči a my náhle rozumíme. Potom si říkáme, jak jsme mohli tyto věci nevidět – vždyť jsme je tolikrát četli a slyšeli.

• Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní. Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme. (Fp 3,15-16)

3. Ezau viděl Jákobovu poslušnost. Moji milí, tady je nádherné svědectví. Ezau viděl, že jeho bratr Jákob poslechl své rodiče a odešel si najít manželku do Rovin aramských. Myslím, že tady můžeme vidět, že také Ezau v minulosti dostal podobnou instrukci od svých rodičů – ale – neposlechl. Jákobova poslušnost ukazuje, že Bůh začal pracovat v jeho srdci. Do této chvíle jsme v Genesis neviděli žádné známky toho, že by Jákob měl osobní vztah s Bohem. Když mluví s Izákem – v roli Ezaua – tak říká: to mi dopřál tvůj Bůh (Gn 27,20). Teprve když Jákob opustil dům svého otce, tak se setkává s Bohem osobně. Ale myslím, že v tuto chvíli už Bůh jednal s jeho životem. Odhalený podvod, bratrova nenávist i otcovo přijetí a požehnání – to všechno jistě velmi silně působilo na Jákobovo srdce.

4. Ezau viděl svůj hřích. Ezau v tuto chvíli pochopil, že jeho pohanské ženy jsou odporné jeho otci Izákovi. Teprve nyní, skoro po čtyřiceti letech, kdy žije s těmito ženami v manželství, začíná chápat, že jeho rozhodnutí vzít si pohanky bylo hříchem. Bylo to ohavné Bohu a způsobovalo to trápení jeho rodičům. Dokonce Mojžíš zdůrazňuje, že viděl, jak odporné jsou tyto kanaánské ženy jeho otci. Ale na Ezauově životě můžeme dobře vidět, jak hřích pracuje v srdcích nevěřících lidí. Zatímco hřích a jeho odhalení způsobil v Jákobovi, že začal přemýšlet o svém životě, tak v životě Ezaua působí úplně opačně.

Ezau jednal (v. 8-9)

• Šel tedy Ezau k Izmaelovi a přibral si ke svým ženám ještě Machalatu, dceru Abrahamova syna Izmaela, sestru Nebajótovu. (Gn 28,9)

Chtěl bych, abyste si všimli dvou věcí v tomto verši:

1. Ezau násobí svůj hřích. Ke svým dvěma ženám (nebo možná více!) si přibírá ještě další ženu – nikoliv pohanku z Kenaanu, ale pohanku z Arábie. Izákův bratr Izmael byl vyhnán z otcova domu a Bůh o něm řekl, že se položí proti všem svým bratřím – bude jim nepřítelem. Izmaelovy dcery nebyly těmi pravými ženami pro Boží děti. Ale mohli bychom najít určitou omluvu pro Ezaua.

2. Ezau chce potěšit svého otce. Jsem přesvědčen o tom, že Ezau chtěl ukázat svému otci, že i on je hoden jeho požehnání. Otec poslal Jákoba pro manželku k příbuzným z matčiny strany, tak Ezau chce jít udělat něco podobného u příbuzných z otcovy strany. Proto jde k potomkům Izmaela. Izmael byl už třináct let mrtvý a Mojžíšovo označení znamená prostě Izmaelity – potomci Izmaela. Nebajót byl nejstarší Izmaelův syn a Machalata byla jeho sestra.

Ezau chce udělat něco dobrého, ale:

Dělá to špatným způsobem. Vybírá si svůj vlastní program, svůj vlastní plán. Nehledá Boží vůli, nehledá otcovu radu, ale říká si: Takto to bude nejlepší. Vyplývá to z jedné jediné věci:

Nemá duchovní rozlišování. Jeho srdce je zatvrzelé hříchem a to znamená, že není schopné žádného duchovního rozlišování.

• Poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku. (Tt 1,15-16)

Nevěřící nejsou schopni dělat dobré věci – tedy takové věci, které by mohly jakýmkoliv způsobem potěšit Boha. Mohou udělat nějaké dobré věci v relativním slova smyslu, dobré tak, jak je chápeme my – mohou někoho obdarovat něčím vzácným a hodnotným, mohou pomáhat druhým, mohou se starat o nemocné, … mohou dělat celou řadu dalších věcí, ale žádná z těchto věcí není dobrá před Bohem, v tom slova smyslu, jak to Bůh vidí jako dobré – protože žádná z těchto věcí nemůže potěšit Boha. Proč? Protože jsou produktem hříšného a nevěrného srdce.

Ezau je v duchovní temnotě. Ezau je otrokem hříchu, stejně jako jsme byli my, než jsme poznali Pána Ježíše Krista, než Bůh obnovil naše srdce.

3. Jákobův odchod a jeho sen (v. 10-19)

• Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. (Gn 28,10)

Jákob vyrazil z domova na cestu do Cháranu. A po cestě se mu stala pozoruhodná, vlastně hrůzostrašná, událost:

Jákobovo setkání s Bohem (v. 11-13)

• Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. (Gn 28,11-13)

Jákob se zastavil, aby přenocoval. A na místě, kde se zastavil, měl sen. Viděl nebesa otevřená a anděly Boží, jak sestupují nahoru a dolu. Viděl Boha, a poznal, že to je Bůh jeho otce – protože tento Bůh se mu představil. Znovu tady můžeme vidět, že Jákob ještě neznal Boha, protože Bůh se mu představuje jako Bůh jeho otce a jeho dědečka, ale nikoliv jako jeho Bůh. Tady to je zlomová událost v Jákobově životě. Bůh se mu zjevuje. Bez zjevení není poznání Boha.

• V ten čas řekl Ježíš: „Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. (Mt 11,25-27)

Člověk se nemůže setkat s Bohem, pokud se Bůh nejprve nerozhodne, že se s ním setká. Bůh se musí člověku zjevit. Musí otevřít jeho srdce a dát se mu poznat. Tak to Bůh dělá s námi v době Nového zákona a tak to Bůh dělal s Jákobem v době Starého zákona. Bůh se zjevil nevěřícímu Jákobovi a uzavřel s ním smlouvu. Dal mu požehnání Abrahamovo. Totéž požehnání, které dal Jákobovi jeho otec – nyní je toto požehnání potvrzeno samotným Bohem:

Boží požehnání (v. 13-15)

• Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ (Gn 28,13-15)

Bůh dává Jákobovi přesně totéž, co předtím dal Abrahamovi a Izákovi. Kromě toho mu zaslibuje další dvě věci:

1. Trvalá ochrana. Bůh bude střežit Jákoba všude, kam půjde. To neznamenalo, že Jákobův život bude jednoduchý nebo v něm nebude nebezpečí. Jeho strýc Lában ho podvedl, když mu místo Ráchel dal její starší sestru Leu. Potom ho Lában chtěl využít, jak to jen šlo a Jákob pro něj dvacet let pracoval. Nakonec – když se Jákob rozhodl i se svou rodinou utéct, tak ho Lában pronásledoval a chtěl ho pravděpodobně zabít – jenom Boží nadpřirozený zásah tomu zabránil:

• K Aramejci Lábanovi však přišel v noci ve snu Bůh a řekl mu: „Měj se na pozoru! Mluv s Jákobem jen v dobrém, ne ve zlém!“ (Gn 31,24)

Tím Jákobovy problémy neskončily ani jeho trápení a strasti, ale Bůh ho vždy nakonec ochránil. Podobným způsobem jedná Bůh také s námi. Dává nám své požehnání a svou ochranu. Vždyť nám daroval svého Syna – jak by nám spolu s ním nedaroval vše (Ř 8,31).

2. Trvalá přítomnost. Bůh Jákobovi slíbil, že ho neopustí. Nikdy ho neopustí! To bylo zaslíbení, jaké nedostal ani Abraham, ani Izák. Bylo to něco, co ještě více ukazovalo dopředu, ke Spasiteli. Jako křesťané máme stejné zaslíbení. Bůh nám slibuje, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne (Žd 13,5). Dal nám svého Ducha svatého, kterého vložil do našeho nitra a jímž jsme zapečetěni (Ef 1,13).

• Požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky. (J 14,16)

Duch svatý přebývá v křesťanech a bude v nich přebývat navěky. Už to nic nemůže změnit. Už navěky si nesete pečeť spasení. Jak to říká apoštol v Ř 8 – jestliže jste přijali Ducha svatého, tak to už nezměníte – potom už navěky patříte Krista. Ale musíme rozumět, že taková věc má také své důsledky. Jestliže patříte Kristu, potom se také váš život bude stále více podobat životu Božího Syna.

• Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on. (1J 2,6)

Jákobovo procitnutí (v. 16-17)

• Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Bál se a řekl: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ (Gn 28,16-17)

1. Jákobovo probuzení – Jákob procitá jak fyzicky, tak také duchovně. Sen byl natolik živý, že se Jákob probudil. Ale nebylo to jenom fyzické probuzení – Jákobovi se dal poznat samotný svatý Bůh a to je duchovní probuzení.

• A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. (Ef 5,14)

Nemůžeme na tom trvat nějak dogmaticky, ale nemáme žádný důvod myslet si, že Jákob znal Boha již dříve. Věděl o Bohu, ale neměl s Ním osobní vztah. Teprve nyní do jeho života přichází světlo, teprve nyní ho Bůh probouzí. Cesta k proměně Jákobova života bude ještě dlouhá, přesto tady můžeme vidět začátek jeho duchovního života – je to jeho duchovní narození.

2. Jákobův strach – Jákob se setkává s Bohem a padá na něj hrůza. Jákob se zhrozil (K), padla na něj hrůza (B21). Jákob porozuměl, kdo je to Bůh. Tato hrůza z Boha se nazývá bázeň a to je strach, který pramení z poznání toho, kdo Bůh doopravdy je. Pramení z poznání Jeho svatosti – jako je to v Iz 6, kde prorok Izajáš padá v hrůze před Bohem na tvář a vyznává:

• Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů. (Iz 6,5)

Tato hrůza pramení z poznání Boží slávy – jako to bylo u pastýřů, kterým anděl zvěstoval narození Spasitele (Lk 2). Tato bázeň pramení také z porozumění tomu, co je to Boží odpuštění:

• Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. (Ž 130,4)

Tato bázeň, tento posvátný strach z živého Boha, je počátkem moudrosti:

• Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci. (Př 1,7)

Dnes lidé docela často mluví o tom, že se setkali s Bohem nebo s Ježíšem, že zakusili přítomnost Boží slávy a většinou takovou událost popisují jako něco úžasného, kdy zakoušeli skvělé pocity, cítili velikou lásku, cítili se moc příjemně a dobře, bylo jim báječně a to bylo to pravé. Moji milí, obávám se, že většina takových zkušeností – ne-li dokonce všechny – je falešných. Satan je mistr podvodů a vydává se za anděla světla (2 K 11,14) a mnoho lidí mu lehce skočí na špek. Ukažte mi nějaká místa v Písmu, kde se lidé cítili v Boží přítomnosti tak, jak to dnes lidé tak často popisují! Ano, David napsal:

• Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho. (Ž 16,11)

Ano a amen. Ale když řekneme „a“, tak musíme říct také „b“! Tentýž David:

• Ty vzbuzuješ bázeň. Kdo před tebou obstojí, když vzplaneš hněvem? (Ž 76,8)

Jan, když spatřil Ježíše, padl na zem jako mrtvý (Zj 1,17). Podobně prorok Daniel nebo Ezechiel. V Lk 5 padá Petr na zem před Pánem a říká: odejdi ode mě, Pane, vždyť jsem člověk hříšný. A mohli bychom pokračovat dál a dál. Toto je pravá zkušenost setkání s Bohem. Hrůza a bázeň. Bůh není příjemný plyšák na dobrou noc. Je to svatý a živý Bůh, vládce celé země. A právě tak ho poznává také Jákob.

Jákobovo uctívání (v. 18-19)

Setkání s Bohem vede Jákoba k tomu, že Boha začíná uctívat – staví oltář a přejmenovává místo, kde se s Bohem setkal:

• Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží). Původně se to město jmenovalo Lúz. (Gn 28,18-19)

Bůh je hoden chvály, protože je svatý a dokonalý. A opravdoví křesťané Boha uctívají kvůli tomu, kdo Bůh je. Teprve potom kvůli tomu, co pro ně Bůh udělal. Jákob zde postavil oltář – neotesaný kámen, který svrchu polil olejem. To bylo znamením, že toto místo je zasvěcené Bohu. Tomu odpovídá i název, který dal tomu místu Jákob – Dům Boží. Dlouho toto místo sloužilo jako Boží svatyně, ale nakonec se stalo místem uctívání model a Bůh ho zničil.

4. Jákobovo prohlášení (v. 20-22)

Setkání s Bohem, bázeň před Bohem a uctívání Boha – to jsou věci, které vždy nakonec vedou k závazku, k novému životu. Milost proměňuje život člověka:

• Jákob se tu zavázal slibem: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem. Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.“ (Gn 28,20-22)

Vidíme, že Jákob byl na začátku svého duchovního života a nerozuměl úplně tomu, kdo je to Bůh. Rozuměl dostatečně k tomu, aby mohl Boha uctívat, ale v našem textu vidíme, že chce dávat také Bohu podmínky. Ale je to Bůh, kdo dává podmínky nám: Jestliže nebudeš činit pokání, zemřeš! Jákob také slibuje Bohu svoji oddanost a věrnost. Svou oddanost chce prokázat tím, že Bohu dá desátky ze všeho, co mu Bůh dá. Později říká:

• Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory. (Gn 32,11)

Neměl nic, když se setkává s Bohem a o dvacet let později mluví o tom, jak Bůh věrně naplnil své slovo úplně ve všem. Pro nás je zde dvojí výzva, kterou dnes skončíme:

1. Výzva vydat znovu své životy Bohu. Bez podmínek, bez odmlouvání, bez vytáček. Prostě – tady jsem Bože a nalož se mnou tak, jak ty sám chceš. Chci plnit tvou vůli a následovat tě.

2. Výzva obětovat Bohu z toho, co nám Bůh dává. Všechno, co máme, máme jenom díky Boží milosti. S tímto vědomím můžeme vzdát Bohu chválu tím, že podpoříme Boží dílo. Možná jako Jákob – tím, že desetinu toho, co máme, dáme Bohu – tedy na jeho dílo skrze místní církev. Možná to bude více, možná méně – to je mezi námi a Bohem. Ale Bůh nás volá k tomu, abychom obětovali z toho, co máme, Jemu a pro Jeho slávu.