Ti, kdo se modlí

Znovu se ptám, jestli se modlíš, protože má-li člověk ve zvyku se modlit, je to jedním z nejjistějších známek toho, že je opravdovým křesťanem.

Všechny Boží děti na zemi se v tomto ohledu podobají. Od chvíle, kdy jejich víra povstala k životu a stala se skutečnou, se modlí. Jako je prvním znakem života novorozence při jeho příchodu na svět skutečnost, že dýchá, tak je první činností mužů a žen, kteří se znovu narodí, modlitba.

To je jeden z běžných znaků všech Božích vyvolených: Stále se modlí a neochabují (Lk 18,1). Duch svatý, který z nich činí nová stvoření, v nich vyvolává vědomí synovství a nutí je volat: „Abba, Otče“ (Ř 8,15). Když je Pán Ježíš oživuje, dává jim hlas a jazyk a říká jim: „Už nebuďte němí.“ Bůh nemá němé děti. Modlit se je součástí jejich nové přirozenosti stejně, jako je pláč součástí dítěte. Oni vidí svou potřebu milosrdenství a milosti. Vnímají svou prázdnotu a slabost. Nedokážou dělat věci lépe, než je dělají. Musejí se modlit.

Pečlivě jsem prostudoval životy Božích svatých zaznamenaných v Bibli. Od Genesis až po Zjevení jsem nenašel jediného, který by nebyl mužem modlitby. Zjistil jsem, že je to považováno za vlastnost zbožných, když vzývají Otce nebo „jméno našeho Pána Ježíše Krista“ (1K 1,2). A naopak, vlastností hříšných, jak říká Bible, je skutečnost, že „Hospodina nevzývají“ (Ž 14,4).

Četl jsem životopisy mnoha velkých křesťanů, kteří žili na zemi od biblických dnů. Zpozoroval jsem, že někteří z nich byli bohatí a někteří chudí. Někteří byli učení, jiní nevzdělaní. Někteří z nich byli episkopálové a někteří křesťané jiných názvů. Někteří byli kalvinisté, někteří arminiáni. Někteří měli zalíbení v liturgii a někteří ji odmítali. Poznal jsem však, že jednu věc měli společnou. Všichni to byli muži modlitby.

Mám ve zvyku studovat zprávy misionářských společností naší současnosti. S radostí vidím, že pohanští muži i ženy v různých částech zeměkoule přijímají evangelium. Lidé se obracejí v Africe, na Novém Zélandu, v Hindustánu i v Číně. Obrácení lidé se od sebe přirozeně navzájem liší v každém ohledu. Avšak jedna věc mě uvádí v úžas a pozoruji ji na všech misijních stanicích – obrácení se vždycky modlí.

Bez modlitby

Nepopírám, že člověk se může modlit, aniž by zapojil své srdce a aniž by myslel svou modlitbu vážně. Ani na okamžik bych nepřipustil, že pouhá skutečnost, že se člověk modlí, dokazuje všechno ohledně stavu jeho duše. Jako v každé jiné oblasti víry, tak i zde se může vyskytovat klam a pokrytectví.

Ale toto tvrdím, že pokud se člověk nemodlí, je to jasným důkazem toho, že ještě není opravdovým křesťanem. Nemůže si skutečně uvědomovat své hříchy. Nemůže milovat Boha. Nemůže se pokládat za Kristova dlužníka. Nemůže toužit po svatosti. Nemůže toužit po nebi. Ještě se musí znovu narodit. Ještě se z něj musí stát nové stvoření. Může se sebejistě chlubit vyvolením, milostí, vírou, nadějí a poznáním a obelhat tak neznalé lidi. Můžeš si však být jist, že to všechno je marné, pokud se nemodlí.

Skutečný důkaz

A navíc tvrdím, že ze všech důkazů opravdového působení Ducha, je zvyk se ze srdce modlit v soukromí jedním z těch nejvíc usvědčujících, které lze jmenovat. Člověk může kázat z nesprávných motivů. Člověk může psát knihy a přednášet vyšperkované projevy a jevit se jako svědomitý v dobrých skutcích a přitom být Jidášem Iškariotským. Nicméně člověk jde zřídkakdy do své komůrky a ve skrytu si tam vylije srdce před Bohem, není-li ve víře opravdový. Pán sám označil modlitbu jako nejlepší důkaz opravdového obrácení. Když v Damašku poslal Ananiáše k Saulovi, nedal mu jiný důkaz změny Saulova srdce, než toto: „Hle, právě se modlí“ (Sk 9,11 ČSP).

Vím, že se toho v mysli člověka může odehrávat mnoho, než se začne modlit. Může mít mnoho přesvědčení, tužeb, přání, pocitů, záměrů, předsevzetí, nadějí a strachů. Ale všechny tyto věci jsou velmi nejistými důkazy. Mají je i bezbožní lidé a často k ničemu nevedou. V mnoha případech netrvají déle než ranní mlha a ztrácí se rychle jako rosa. Opravdová, srdečná modlitba vycházející ze zlomeného a kajícného ducha, má větší cenu než všechny tyto věci dohromady.

Vím, že Duch svatý, který povolává hříšníky z jejich hříšných cest, je v mnoha případech vede ke známosti Krista velmi pomalu. Avšak oko člověka může posuzovat jen podle toho, co vidí. Nemohu nazvat někoho ospravedlněným, dokud neuvěří. Netroufám si prohlásit, že někdo věří, dokud se nemodlí. Nemohu pochopit němou víru. Prvním skutkem víry je, že člověk mluví k Bohu. Víra je pro duši tím, čím je život pro tělo. Modlitba je pro víru tím, čím je dech pro život. Jak by mohl člověk žít, a přitom nedýchat, je nad mé chápání, a jak člověk může věřit, a přitom se nemodlit, je rovněž nad mé chápání.

Nikdy nebuď překvapen tím, když se budou služebníci evangelia stále vracet k důležitosti modlitby. Právě tam tě chceme dostat. Chceme vědět, že se modlíš. Tvůj postoj k doktríně může být správný. Tvoje láska k protestantismu může být vřelá a nezpochybnitelná. Ale to stále nemusí být nic víc, než znalosti ve tvé hlavě a touha patřit k určité skupině. Chceme vědět, zda skutečně víš o trůnu milosti a zda mluvíš k Bohu stejně jako o Bohu.

Dozvěděl by ses rád, zda jsi opravdový křesťan? Buď si tedy jist, že moje otázka má prvořadou důležitost: Modlíš se?

Přeložila Julie Petrecká. 

Z knihy Povolání k modlitbě. 

Obsah:

1. Modlitba je nezbytná, ke spáse člověka 

2. Zvyk modlit se je znakem opravdového křesťana

3. Modlitba - nejzanedbávanější povinnost

4. Modlitba je zdrojem velikého povzbuzení

5. Pracovitost v modlitbě: Tajemství svatosti

6. Modlitba a odpadnutí

7. Modlitba a spokojenost

8. Rada pro nespasené

9. Doporučení pro svaté