Milost je naprostým základem našeho spasení – milostí jsme spaseni skrze víru (Ef 2,8). Když Petr mluví o spasení Židů i pohanů, když vysvětluje, jak ho Bůh použil ke zvěstování evangelia pohanům, aby byli spaseni, říká:

• Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše. (Sk 15,11)

Jsme spaseni milostí, jsme spaseni z milosti, byla nám dána milost, milost pracuje a působí v našich životech, jsme proměňováni od slávy k slávě milostí za milostí. Proto když mluvíme o milosti, nemůžeme zůstat jenom u povrchních věcí, u nějakého obecného konstatování, ale potřebujeme si být jistí, že víme, o čem doopravdy mluvíme.

• Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem. (Tt 2,11)

Milost je tím nejdůležitějším předmětem v našem textu. Ale nejenom v našem textu. Je také tím nejdůležitějším v našem životě. Z milosti žijeme. Všechno, co jsme, co děláme i co máme, je jenom pouze z Boží milosti.

• Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1K 4,7)
• Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. (1K 15,10)

Proto se musíme podívat na několik věcí, které se týkají milosti. První charakteristika vychází z podstaty toho, co milost je. Je to charakteristika, která je často opakovaná, nicméně lidé velmi málo rozumí tomu, co znamená. Milost je:

Nezasloužená

Milost je ničím nezasloužená laskavá přízeň. Bůh je bohatý v milosrdenství, zamiloval si nás velikou láskou a ve své dobrotě nás zahrnul nesmírným bohatstvím své milosti. Proč to udělal? Jenom ze své dobroty a lásky k nám. Není žádný jiný důvod. Zasloužili jsme si Boží hněv, byli jsme dětmi hněvu (Ef 2,3), ale dostali jsme milost. Byli jsme Božími nepřáteli, byli jsme vzbouřenci, cizinci, byli jsme vzdálení Bohu, ale dostali jsme milost! Boží milost z nás udělala Boží děti, členy Boží rodiny, Boží přátele i ochotné Boží služebníky.

Někdy se zdůrazňuje, že milost je nezasloužená, ale dělá se to tak, jako kdyby vedle ní existovala ještě nějaká „zasloužená“ milost. Ale milost je ze své podstaty nezasloužená. Milost si nelze zasloužit. Pokud si něco zasloužíme, potom už nemůžeme mluvit o milosti.

Co jsme si podle Písma zasloužili? Jenom Boží hněv. Co nám po právu náleží? Jenom strašlivý Boží soud! Proč se Bůh nad námi slitoval? Jenom proto, že je dobrý! Jenom proto, že je milosrdný a že se nad námi slitoval. Nebylo to proto, že by bylo něco dobrého v nás, ale proto, že všechna dobrota spočívá v Bohu. Proto mluvíme o tom, že milost je nezasloužená. Kdyby bylo možné si ji nějak zasloužit, přestala by být milostí. Kdyby byla reakcí na něco v nás, přestala by být milostí. Dokonce, i kdyby byla „jenom“ důsledkem lidského pádu, tedy reakcí na hřích, přestala by to být milost. Milost je svou podstatou nezasloužený a ničím vnějším nezapříčiněný skutek přízně. To je důvod, proč mluvíme o tom, že milost je dar. Dar si nemůžete zasloužit. Pokud si něco zasloužíte, je to mzda. Pokud na něco máte nárok, je výplata, je to právo. Ale na dar nemáte žádné právo. Je jenom na dárci, zda se rozhodne dar dát. A za chvíli uvidíme, že v případě milosti není na obdarovaném, zda dar přijme nebo odmítne. Milost je svou podstatou a povahou takovým darem, který nelze odmítnout.

Přestavte si odsouzence k smrti na popravišti, kterému panovník udělí milost. Kdyby takovou milost chtěl odmítnout, musel by donutit kata, aby jednal, ale nebyl by to výkon spravedlnosti, ale byla by to svévolná vražda. To nám ukazuje na povahu milosti. Je nezasloužená a tedy také nevymahatelná.

Milost si nemůže nikdo nárokovat. Tohle je něco, čemu dnes mnoho lidí, kteří se prohlašují za křesťany, nerozumí. Můžete slyšet, že Bůh slíbil dát milost, a když splníte určité podmínky – slyšíte!? (už nemluvíme o milosti, že), potom prý vám Bůh musí dát milost. V krajní podobě to vede k tomu, že pokud se pomodlíte tzv. modlitbu spasení, dostanete milost, někdy dokonce stačí, že se onu modlitbu pomodlí někdo jiný a vy k tomu jenom přikývnete, jenom s tím souhlasíte. Ale je tohle milost? Copak Bůh neříká:

• Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9,15-16)

To je milost, která je naprosto nezasloužená. A v našem textu je ještě další charakteristika této milosti. Milost je:

Boží

Tohle je velmi důležitá charakteristika. Ukázala se Boží milost! Nejde o ledajakou milost, ale o Boží milost. Ta ničím nezasloužená laskavá přízeň je přízní, která je od samotného Boha. Z toho vyplývá celá řada dalších věcí – především to ukazuje, že milost je věčná. Byla u Boha dříve, než byl svět. Bůh:

• … nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy. (2Tm 1,9)

Před věčnými časy – když jsme ještě neexistovali, jsme dostali milost od Boha. Milost byla dříve, než jsme byli my. To ukazuje, že Bůh pracuje podle svého plánu a nikoliv v reakci na to, co se stalo. V Kristu Ježíši byla připravena milost pro ty, kteří jsou jeho, které Bůh před stvořením světa vyvolil, aby byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří (Ef 1,4). A v listu Římanům Pavel vysvětluje:

• Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Ř 8,29-30)

To je popis působení Boží milosti v čase. Začíná před stvořením a končí ve slávě nového stvoření – to vše je dílem Boží milosti. Všimněte si v těch verších, že to je Bůh, který všechny ty věci působí – a dělá to právě skrze svou milost.

Když mluvíme o Boží milosti, musíme si také připomenout, že milost je jednosměrná a vždy směřuje od toho, kdo má moc, k tomu, kdo je bezmocný. Milost je dar, který nelze odmítnout, právě proto, že směřuje od toho, kdo má právo tento dar udělit k tomu, kdo žádné právo nemá. Odsouzený nedává milost soudci, ale soudce odsouzenému. Vzbouřenec nedává milost panovníkovi, ale panovník vzbouřenci. Také tohle je místo, kde občas panuje zmatek mezi křesťany. Někdy mají lidé tak nízký pohled na Boha, a tak vysoký mínění o člověku, že to vypadá, že je to člověk, kdo dává Bohu milost.

Kolikrát jsem slyšel, že Bůh už udělal všechno a nyní je to na člověku, který se musí rozhodnout. Pokud se nerozhodne pro Krista, potom byla Kristova oběť zbytečná. Milí přátelé, tohle je přesný opak Boží milosti. V tomto pohledu je to ve skutečnosti člověk, kdo dává milost Bohu! To je rouhání. To je převrácené evangelium. Kdyby člověk nechtěl, Bůh by musel být naprosto zoufalý a Kristus zemřel zbytečně! To je „evangelium“ mocného člověka a bezmocného boha, ale není to Kristovo evangelium. Podívejte se do čtrnáctého verše:

• On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

Kristus na kříži zvolal: „ Je dokonáno!“ Můj lid je vykoupený a touto obětí je také posvěcený. Už je to hotové. Nyní tuto skutečnost Duch svatý aplikuje do životů těch, které si Bůh vyvolil před stvořením světa. To je Boží milost. A to ukazuje také na poslední charakteristiku milosti, kterou nacházíme v našem textu – Boží milost je:

Účinná

Tohle je něco, co si zaslouží hlubší rozbor a pochopení a proto se tím budeme do hloubky zabývat příště – nyní se jenom podívejme do našeho textu a všimněme si několika „drobných“ věcí. Boží slovo zde říká, že milost se zjevila, že milost zachraňuje z hříchu a ze smrti a milost vychovává ke zbožnému životu. Tato milost je aktivní a účinná. Není to pasivní milost – pasivní milost není milostí. Milost není jako nějaký paušál, který by byl Bohem dán, a každý, kdo do něj vstoupí, bude mít na něm podíl. To není milost, ale mzda. Milost je dar, který má moc a který působí v životě člověka.

Efezským 2,5 říká, že milostí jsme spaseni. Nejsme spaseni svou vírou, ale jsme spaseni milostí skrze víru. Nejsme spaseni tím, co jsme udělali nebo pro co jsme se rozhodli, ale jsme spaseni tím, co Bůh udělal. Podívejte se se mnou do druhé kapitoly listu Efezským. Přečtu prvních pět veršů – na konci pátého verše je Pavlovo zvolání, že milostí jsme spaseni. Poslouchejte, a všimněte si, co tyto verše říkají o člověku, co říkají o Bohu, co říkají o aktivitě člověka, co říkají o aktivitě Boha, jinými slovy, jak popisují Boží milost:

• I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! (Ef 2,1-5)

Vidíte, co to znamená, že jsme spaseni milostí? Chápete, proč říkám, že milost je účinná? Podívejte se jenom do pátého verše – jak jsme na tom byli? Byli jsme mrtví pro své hříchy! Ale co se stalo? Bůh nás probudil k životu spolu s Kristem – Duch svatý na nás aplikoval vykoupení dokonané na kříži Golgoty! Haleluja! Milostí jste spaseni! Byla to Boží milost, která nás probudila k životu, byla to Boží milost, která nás zvedla z hrobu jako Lazara, když na něj Ježíš zavolal: „Lazare, pojď ven!“ (J 11,43). Mohl Lazar nějak zabránit milosti, která k němu přišla? Mohl vzdorovat Kristovu povolání? Moji milí, Lazar byl už čtyři dny mrtvý, jeho tělo se rozkládalo a zapáchalo. Byla jenom jedna jediná věc, kterou mohl Lazar udělat – a to poslechnout mocný hlas Boží milosti, kterým ho Kristus povolal zpátky do tohoto života. To je moc milosti. To je milost, která pracuje, která je účinná, která zachraňuje a vychovává ve svatosti.

Milovaní svatí, chci se vás zeptat, jestli zakoušíte tuto moc Boží milosti. Musím se vás zeptat, jestli ve svých životech vidíte toto neodolatelné tažení ke Kristu, k pravdě Božího slova, k lásce k Bohu a k jeho lidu. Nemyslím, že to bude působit jako srážka s rozjetým kamionem, i když v některých případech to tak možná bude, ale obvykle to bude jemné, tiché, pokojné, ale neutuchající, vytrvalé a neodolatelné tažení, jemný tlak, kterým nás Pán přitahuje k pravdě, kterým nás Bůh posvěcuje a vychovává. Obvykle je to něco, na co v přítomném okamžiku nejsme schopni ukázat prstem, ale když se podíváme zpátky do svého života, vidíme, jak se krůček za krůčkem mění. Jak se pomalu odchyluje od své dosavadní dráhy a začíná směřovat úplně opačným směrem. Je to přesně tak, jak to popisuje dvanáctý a třináctý verš – opouštění bezbožnosti a světských vášní, rozumný, spravedlivý a zbožný život a radostné očekávání druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Krůček za krůčkem, den za dnem, rok za rokem, přesně tak probíhá výchova. Žádné dítě nevychováte ze dne na den, ale jenom trpělivou, usilovnou, nepřetržitou a vytrvalou péčí. Právě tak účinkuje Boží milost v životech křesťanů.