Nová liberální teologie, neoortodoxní teologie, moderní teologie nebo existencionalistická teologie, všemi těmito názvy lze vyjádřit snahu moderního nábožensky založeného člověka druhé poloviny 20. století učinit z křesťanství a Bible čítanku mysticismu, návod k esoterickým, tajuplným prožitkům mimo rozum a realitu. Jde o novou vrstvu humanistů používajících křesťanskou terminologii, která se vytváří v rámci jak protestantských církví, tak církve katolické, ba prolíná i hnutí Nový věk. Ale vysvětleme si nejprve, v čem moderní teologie spočívá a co jí předcházelo.

Nová, moderní teologie má nesmírně zavádějící a manipulující povahu, protože její vnější strukturu není snadné rozeznat od skutečného biblického křesťanství stejně jako jejího představitele od skutečného biblického křesťana. Takový modernista běžně používá biblické pojmy jako Bůh, Ježíš Kristus, spása a hřích. Hovoří a chová se téměř k nerozeznání od běžných biblických křesťanů. Modlí se a navštěvuje kostel nebo shromáždění. A přece, jeho víra nemá s křesťanskou nic společného. Nová liberální teologie, na rozdíl od staré tvrdí, že Bibli nelze chápat rozumovým myšlením, že Bible nemá k vědě o vesmíru a historii téměř žádný vztah. To znamená, že novoliberálové postrádají skutečný, opravdový základ k aplikaci biblických hodnot do historické situace, jak v oblasti etiky, tak práva. Všechna, nebo rozhodně většina biblických tvrzení a předmětů víry je pro ně pouze záležitostí náboženského cítění, subjektivního prožitku mimo rozumovou úvahu. V tomto smyslu skutečné biblické křesťanství není náboženstvím, protože je pevně zakořeněno v rozumovém (vědeckém) poznání časoprostorové reality (všeho, co existuje) a historie. Cílem novoliberála je tedy mystický prožitek, k němuž jako prostředek používá inspirace a emocí spjatých s křesťanskými pojmy. Jazykový výraz B-ů-h pro něj tedy znamená jenom mystické slovo, nic víc než slovo, kdežto pro křesťana je B-ů-h osobním a nekonečným Bohem s objektivní existencí. Tento diametrální rozdíl mezi novou liberální teologií a křesťanstvím můžeme odhalit jenom tehdy, budeme-li od novoliberála požadovat definici pojmu, co tím, co říká, myslí.

Liberálové konce 19. a první poloviny 20. století typu Karla Bartha* prohlašovali, že Bible je plná chyb. Pokoušeli se obsáhnout a chápat historického Ježíše BEZ nadpřirozených prvků, které se k Němu vázaly. Ve svém "vyšším kritickém" přístupu však naprosto neuspěli a starý liberalismus padl. Jeden z takových pokusů je vyjádřen i v díle Alberta Schweitzera "Hledání historického Ježíše". Schweitzer nakonec skončil jako levicový panteista bytostně se ztotožňující s hrochem. Staroliberálové se ale přece jenom drželi rozumového myšlení. Snažili se oddělit nadpřirozené od Ježíše pomocí rozumu. Jejich totální neúspěch je ale nevedl zpět k Bibli jako skutečnému Slovu Boha. Namísto rozumu učinili další krok k zoufalství a zvolili nerozum. Dnes věří v evoluci, jako symbolické interpretují v Bibli cokoli a kdykoli se jim zlíbí; hovoří o Kristově zmrtvýchvstání, ale pochybují, že by tato událost mohla být zaznamenána na filmovém pásku, kdyby v hrobě byla umístěna kamera. Přesto odkazují na Bibli, zejména na její etické principy a citují z ní. Není-li však Bible skutečně tím, čím sama tvrdí být, tedy Slovem Boha, proč vůbec o nějaké etice a mravnosti hovořit? Z novoliberálního hlediska je to jenom slovo, nic víc než prázdné slovo. Novoliberál nezná způsob, jak vysvětlit existenci zla, a proto se ocitá ve stejné pozici jako hinduista - u boha je si všechno rovno. Bez objektivní existence Boha je přece dobro a zlo totéž. Podobně je tomu i v okamžiku, kdy takový modernista vyzvedává důstojnost a hodnotu člověka. Jaká důstojnost člověka, když ten je podle tohoto "křesťanského" ateismu jenom soubor molekul a pokročilejší uspořádání hmoty?

Nová liberální teologie prorůstá nejenom církví, ale i teologickými fakultami po celém světě. Teologie jako poslední (po filozofii, vědě, hudbě, umění a všeobecné kultuře) podléhá vlivu posuvu humanisticko-materialistického myšlení včerejška na dnešní mystické, únikové myšlení. Náboženští liberálové stejně tak jako předtím světští humanističtí filozofové páchají intelektuální sebevraždu - vyznávají, nebo se alespoň pokoušejí vyznávat to, čemu nevěří a s čím nejsou schopni žít. Je ovšem tragické, strhnou-li do svého zoufalství a nejistoty i další, kteří je neprohlédli. Když se studenti otázali umírajícího liberálního teologa Tillicha z Harvardu, zda se modlí, odpověděl: "Ne, ale medituji." Jak by se mohl modlit, když si nebyl jist existencí Boha, natož Jeho schopností komunikovat? "Je-li však B-ů-h pouhé slovo, proč se k Bohu vůbec obracet? Boha nahradí guru, místo modlitby věřící medituje a slovo Bůh nahradí mantra nebo mystická slabika, která v sobě slučuje všechna tajemství vesmíru. Přestože se takovým lidem biblický princip křesťanství zhroutil, mnozí se považují a jsou považováni za křesťany. Nejvíce se jimi dají zmýlit ti, jejichž víra je založena na emocionální bázi. Subjektivní prožitky a představy totiž nelze přesně definovat, a proto se takový člověk uchyluje k omezenému počtu biblických pojmů, se kterými své prožitky ztotožňuje. To je naprosto v pořádku, pokud ovšem těmto pojmům přiřazuje historický biblický obsah. Pokud ne, je na cestě podlehnout manipulaci ze strany liberála. Kreace, starozákonné nad naturální znamení, Kristovo božství, početí z panny a zmrtvýchvstání jsou pro skutečného křesťana historické události v čase a prostoru, které soudobé vědecké poznání nijak nevyvrací, ale jenom podporuje. Biblický křesťan ví, čemu věří. Křesťanství je systémem na sebe navazujících dějů a událostí. Ani jednu skutečnost nelze vyjmout z celku, a celku nelze nic dodat. Biblické křesťanství jako jediné člověku nabízí intelektuální celistvost zakotvenou v historii a rozumovém poznání světa a člověka.

České křesťanské církve a teologické fakulty jsou díky blízkosti německých liberálních institucí, a nakonec i díky svému vlastnímu liberalismu, až na výjimky, v přímém ohrožení. A nejenom v ohrožení. Mnohé se již odchýlily od biblického odkazu být solí života a chápou křesťanství pouze jako charitativní, sociální činnost nebo "zachovávání duchovního dědictví předků", což je opět jenom prázdné slovo. To je důsledek církevního liberalismu v praxi. Kdyby se těchto hesel drželi bibličtí reformátoři, nikdy by nedošlo k reformě církve (neměli by vlastně důvod reformovat), nikdy by nevznikla ona ojedinělá politicko-ekonomická struktura reformačních států (Anglie, USA, Holandsko, Švýcarsko...), nikdy by nevznikla moderní věda apod. V této souvislosti by se i skuteční bibličtí křesťané měli zamyslet, zda jsou solí života v jeho celistvosti. Neuvolňují místa politického, ekonomického, výchovně-vzdělávacího i uměleckého vlivu liberálům, tedy "křesťanským" ateistům? Vždyť pouze biblické křesťanství je zdrojem skutečné důstojnosti a hodnoty člověka, mravnosti, tvořivosti, pravým motivem rozumového poznávání. Liberalismus nabízí jen líbivá slova. Ekumena a tolerance zní nadějně, ale ve skutečnosti zastupují jen nebiblické a humanistické snahy o sblížení protikladných názorů na svět. Možná to pro vás bude překvapivé, ale takovou výsostnou svatyní liberalismu je i Světová rada církví (WCC)**.

Vyvarujme se liberalismu v jakékoli podobě a obhajujme biblické základy - fundamentalismus, přestože je toto slovo samo o sobě liberály nejvíce zprofanováno. Biblické křesťanství je v liberálních církvích i v každé humanistické společnosti nežádoucí. Přestane-li však křesťan konfrontovat svou biblickou víru se světem, nemůže být tím, kým chce a má být.

• Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. (Koloským 2:8)
• Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. (Jakub 4:4)
• Jestliže tedy ti, kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvrnám světa, znovu se do nich zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začátky. (2.Petr 2:20)
• Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. (Jan 2:15)
• Nedivte se bratří, když vás svět nenávidí. (1. Jan 3:13)
• Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. (1 Jan 4:1)

________________________________

* Karla Bartha lze bezesporu považovat za původce teistického existencialismu, tj. inicioval proces rozvodu rozumu s vírou, a tím proti všem důkazům a vlastní celistvosti Bible ponížil křesťanství na soubor mystických slov bez významu. Tato teologie se spokojila se zředěnou formou evangelia morálky a dobrých skutků.

** Světová rada církví byla v posledních dekádách marxisticky orientována.

- Pavel Bartoš -