Evolucionistické předpoklady o dlouhověkosti země a vesmíru se zdají být docela logické, a proto jsou tak silným argumentem ve prospěch evoluční teorie. Je tomu skutečně tak? Nezapomeňme, že jde jenom o předpoklady, a ty se mohou měnit.

V posledním desetiletí proběhl experimentální výzkum, jehož výsledky byla celá vědecká veřejnost značně udivena. Elegantní matematické výpočty představily takové koncepty, které by zdravý rozum označil přinejmenším za bizarní, zvláště na poli kvantové mechaniky a relativity. Kdo by kdy například připustil koncept o zakřiveném vesmíru? Před několika lety jistí dva vědci přednesli koncept o dráze světla vedoucí právě přes ony zakřivené prostory. Matematickými výpočty zjistili, že světlo z miliardy let vzdálených hvězd by k nám mohlo dorazit za pouhých 20 let. Tato teze je pravděpodobně nesprávná, ale v každém případě nám naznačuje, že otázka spojená s rychlostí světla není tak jednoznačná, jak tvrdí evolucionisté.

Bible naopak hovoří o stvoření v okamžiku. Podívejme se na rychlost světla z tohoto úhlu. Předpokládejme, že Bůh na počátku stvořil světlo tak, že jej asi před 6 000 lety rozprostřel od původně stvořené hvězdy až k Zemi. To znamená, že světlo, které nyní přijímáme, počalo svou pouť v určitém bodě úsečky o délce 6 000 světelných let, tedy v bodě, kde bylo stvořeno. Toto světlo, které zdánlivě předkládá obraz explodující hvězdy, z explodující hvězdy ve skutečnosti nepochází a informace dokazující explozi byla stvořena tzv. cestou. Je-li toto vysvětlení pravdivé, tedy za předpokladu, že stáří vesmíru činí 6 000 let, pak cokoli, co dnes pozorujeme nad vzdálenost 6 000 světelných let, je vlastně gigantická show, která se nikdy neuskutečnila. Pozorujeme tedy neexistující objekty? Jde o podvod? Zdá se, že jde skutečně o mnohostranný otazník.

Nejpřijatelnější vysvětlení zní: rychlost světla byla v minulosti vyšší, což umožňovalo dosáhnout téže vzdálenosti v mnohem kratším čase. Ale proč a kdy se rychlost světla přehodila na nižší převodový stupeň? Na první pohled se tato teze jeví jako příliš zjednodušené vysvětlení.

Australan Barra Satterfield tuto možnost pozvedl fascinujícím způsobem. Zaujala ho kontroverze ve vědecké literatuře 30. let tohoto století. Astronom Gheury de Bray poukazoval na trvalou tendenci po sobě následujících měření rychlosti světla, která dokazovala, že rychlost byla v minulosti vyšší. Je tedy rychlost světla tendenčně klesající? Je-li tomu tak, pak by bylo řešení našeho problému na stole.

B. Satterfield a jeho pozdější spolupracovník Trevor Norman z Matematického institutu Flindersovy univerzity shromáždili všechna měření rychlosti světla z několika posledních staletí. Během uplynulých 300 let byla rychlost světla měřena mnohokrát, a to za použití rozmanitých metod. Mezi jinými například pomocí zatmění měsíců Jupitera. Tato metoda využívající obrovských vzdáleností, které dnes známe docela přesně, umožňovala pozoruhodnou preciznost měření. Přitom přesnost použitých hodin činila 1-2 sekundy. Tímto experimentálním měřením byla zjištěna nejenom klesající tendence rychlosti světla, ale i silná pravděpodobnost, že k sestupným změnám této rychlosti docházelo v minulosti mnohem častěji. Rychlost světla klesala až do roku 1960, kdy se zdá, že dosáhla poměrně konstantní hodnoty. Norman se Satterfieldem zastávají názor, že chování rychlosti světla lze nejlépe zaznamenat pomocí logaritmu, geometrie, zkrátka souborem matematických rovnic. Jedna z geometrických křivek ukazuje, že ještě před několika tisíci lety bylo c téměř nekonečné. To znamená, že světlo i z těch nejvzdálenějších oblastí vesmíru mohlo lehce dosáhnout Země v časovém měřítku Genesis. Představme si raketoplán, jak "pomalu" klesá na přistávací dráhu, přestože většinu trasy proletěl mnohonásobně vyšší rychlostí.

Vyšší rychlost světla v minulosti by předkládala řadu dalších fascinujících vysvětlení. Byla-li rychlost světla vminulosti vyšší, pak by atomické procesy matematicky spojené s"konstantou" c (=rychlost světla) byly také rychlejší, včetně všech forem radioaktivního rozpadu. Ony předpokládané miliardy let existence by se rázem změnily do pouhých tisíců.

Důkazy shromážděné Satterfieldem a Normanem sahají dál než jen k údajům zkoumaných měření. Existují také sekundární důkazy vyplývající z předvídaných důsledků úbytku rychlosti světla. Různé atomické konstanty, jako třeba Planckova, mají termín c obsaženy v rovnicích, které je popisují. V jiných se ruší. V určitých případech by tudíž klesající rychlost světla znamenala klesající hodnoty i pro dané konstanty; v jiných případech by hodnoty konstant vzrůstaly. Údaje, které tito autoři prezentovali u 13 takových konstant, potvrdily očekávaný trend u každé z nich, alespoň na základě vizuálního pozorování. U většiny konstant lze naneštěstí získat jen velmi málo měření, zvláště z dřívějších dob. Vyvstává ale i další potenciální problém. Není jasné, zda uvedené hodnoty konstant byly vypočítány s použitím soudobě přijímané hodnoty c. Další důsledek úbytku rychlosti světla bychom mohli zaznamenat ve vztahu atomického času k dynamickému. Zde stojí za zmínku 1.kapitola Genesis, kde Bůh řekl:

Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci. Budou na znamení časů, dnů a let." (Genesis 1:14)

Bůh určil k určování časů - rychlosti světla dynamický, nikoliv atomární čas. S ubývající rychlostí světla by se totiž čas atomický vůči dynamickému - gravitačnímu zpomaloval, jak lze měřit podle oběžné dráhy Měsíce. Oba vědci dále uvádějí celou řadu pozorování, a to od roku 1955 až 1981, která provedl věhlasný astrofyzik dr. Van Flandem. Ten srovnával měření obojích hodin, atomických a gravitačních, a zjistil, že se hodnoty jedněch ve vztahu k druhým mění. Atomické se zpomalují nebo gravitační zrychlují. Někteří se pokoušeli tento rozpor vysvětlit tvrzením, že hodnota gravitační konstanty G se může měnit. To ale nebylo nikdy potvrzeno. Faktem tak zůstává, že atomické hodiny se s časem opravdu zpomalovaly, což potvrzuje předpoklady B. Satterfielda a T. Normana.

Další připomínka uvádí následující možnost: je-li z hlediska Einsteinovy rovnice E = mc2 světlo milionkrát rychlejší, pak by energie, zvláště z atomových reakcí, byla milionkrát milionkrát větší. Tato otázka byla zodpovězena již v raném období výzkumu rychlosti světla. Samozřejmě vyvolala námitky a protinámitky. Práce B. Satterfielda a T. Normana však přesvědčila řadu předních vědců a kvalifikovaných odborníků. Je to nesmírně složitý komplex, který vyžaduje expertízu zmnoha vědních disciplín.

V roce 1987 se v jednom seriózním astrofyzickém žurnále objevil článek od ruského astrofyzika prof. Trojtského. Pan profesor, ač evolucionista, je přesvědčen, že nejlepší kosmologický model ve vztahu k dostupným astronomickým údajům je model s vesmírem počínajícím s nekonečnou rychlostí světla a jejím poklesem až na současnou hodnotu. I když Trojtskij neuvádí žádná aktuální měření c, jeho tvrzení má zajímavé následky, zvláště když vezmeme v úvahu skutečnost, že klesající hodnota c by odporovala základním principům fyziky. To nám zřetelně dokazuje, ať již bude výsledek dalšího výzkumu jakýkoli, že tento názor není žádné kreacionistické porušování vědeckých zákonů tak, aby vyhovovaly daným záměrům.

Klesala-li rychlost světla v minulosti, pak nám z toho vyplývá následující: světlo, které dopadá na Zemi ze vzdálenějších hvězd, se muselo "zpomalovat" rychleji než světlo z bližších hvězd, tedy vzhledem k jeho počáteční rychlosti. To znamená, že by sebou muselo nést jakýsi "vestavěný" rudý posuv, frekvenci posunutou k červenému konci spektra. Ty nejvzdálenější hvězdy by musely být posunuty směrem k červené maximálně. To však ve skutečnosti běžně pozorujeme. Nejrozšířenější vysvětlení tohoto jevu, progresívního vzestupu rudého posuvu, je Dopplerův efekt. Dopplerův efekt je změna frekvence zvuku nebo světelných vln vzhledem k pohybu zdroje zvuku či světla nebo pohybu pozorovatele. Mnozí astronomové ale tvrdí, že rudé posuvy nelze Dopplerovým efektem vůbec vysvětlovat. Nejsou-li rudé posuvy způsobeny Dopplerovým efektem, ale úbytkem rychlosti světla, pak by to znamenalo, že se vesmír neroztahuje, ale naopak smršťuje.

Totéž se týká mikrovlnného pozadí radiace, které bylo interpretováno jako jakési pozůstalé echo z imaginární ohnivé koule. Je-li vysvětlení poklesu rychlosti světla ve vztahu k rudému posuvu správné, pak by to také mohlo znamenat, že příčinou tohoto pozadí je masívní rudý posuv způsobený poklesem rychlosti světla z nejvzdálenějších objektů, které se nacházely nejblíže času kreace. Skutečností je, že hustota energie této radiace je shodná s hvězdným světlem posunutým k červenému okraji spektra. Další velmi zajímavou tezí, která souvisí s poklesem rychlosti světla, jsou rychlejší nukleární procesy v minulosti u hvězd. To znamená rychlejší "stelární evoluce", nebo vlastně degenerace, což je mnohem přiměřenější výraz, nebo teze, které se vztahují k povaze kvasarů.

Lze vůbec právě zmíněné vysvětlení nějak vyvrátit? Jak jsme již uvedli, může se stát, že historického měření nebude moci být užito jako statistický důkaz poklesu rychlosti světla. To by ovšem nijak neprokázalo, že c neklesala právě způsobem, jaký navrhli zmínění autoři. Daný koncept by snad mohl být falzifikován předložením nezodpověditelných námitek (tj. je-li c rychlejší, pak je důsledek takový a takový, což je nemožné). Zde bychom však měli být velmi opatrní, jelikož taková námitka může odhalovat naši ignoraci. Některé z "nezodpověditelných" námitek proti poklesu c ve 30. letech ilustrovaly jen nedostatečné znalosti v oblasti atomové fyziky. Dále je nanejvýš pravděpodobné, že skutečnou příčinou ustálení rychlosti světla po r. 1960 je přechod na atomické hodiny. Od té doby je jakákoli změna v rychlosti světla prakticky nepostihnutelná, protože atomické hodiny se mění s atomárním časem.

Obrovské množství práce, kterou vědci odvedli na poli "důsledků poklesu rychlosti světla", napovídá mnohým, že teze o počáteční nekonečné rychlosti světla a jejím postupném úpadku až na současnou hodnotu vyvolává daleko méně námitek, než se na počátku zdálo. Ať již člověk začal měřit rychlost světla před 300 lety nebo nyní, je automaticky jasné následující: klesalo-li c od téměř nekonečné hodnoty až na současnou "konstantní" (v přírodě existuje mnoho takových procesů), pak by:

• hvězdné světlo dosáhlo zemského povrchu v okamžiku, kdy byly stvořeny první hvězdy
• nebylo třeba postulovat miliardy světelných let k překonání obrovských vzdáleností
• radiometrické datování mělo být interpretováno v měřítku tisíců let
• progresívní rudý posuv hvězd i kosmické mikrovlnné pozadí mohlo ve skutečnosti být důsledkem poklesu c.

Vidíme, že trochu pokory by vědcům vůbec neuškodilo. Nesčíslněkrát přece došlo k tomu, že vědci vehementně znevažovali údaje uvedené v Bibli a poukazovali na to, že protiřečí vědeckým faktům. Opak je pravdou. U každého z těchto případů se po zjištění dalších informací ukázalo, že Bible vědě neprotiřečí. Nevíme všechno. Ani vědci nebudou nikdy vědět vše. Jenom evolucionisté mohou dogmaticky tvrdit, že minulost proběhla podle jejich vzoru a ne jinak. Člověk možná nebude nikdy vědět s vědeckou jistotou a vyčerpávajícím způsobem, jak přesně Bůh tvořil. Přesto můžeme znát pravdu. Slovo toho, který má přístup ke všem důkazům a vlastní nekonečné a absolutní poznání, je pevné, neměnné a věčné. Věřím, že Bible obstojí až do konce věků. Avšak zjistit tuto skutečnost bez poznání Krista v okamžiku konce nestačí, to už bude pozdě. Mějme na paměti, že Bůh nesleví ani z jediného slova, které nám dal k tomu, abychom přemýšleli o jeho stvořitelském díle.

- P.B. -