Skutky 21:1-14

Všichni křesťané touží znát Boží vůli pro svůj život. Chceme znát jeho vůli pro významné kroky, jako je volba povolání, místa bydliště, nebo manžela či manželky. Jeho vedení potřebujeme při desítkách dalších každodenních rozhodnutí, která se týkají našich peněz, našeho času, našich vztahů. Pokud Krista znáte jako spasitele a jako Pána, chcete mu dělat radost ve všech stránkách života tím, že budete činit moudrá rozhodnutí v souladu s jeho vůlí.

Velká část Boží vůle je zjevena jako přikázání a zásady v jeho slově. V těchto oblastech se nemusíte modlit za vedení. Když se modlíte, jestli si máte vzít dobrého nekřesťana či nekřesťanku (dobří jsou vždycky!), tak je to vlastně hřích! Bůh už svou vůli v této věci zjevil: nevstupovat do stejného jha s nevěřícím. Nepotřebujete se modlit, jestli se stát překupníkem drog nebo zlodějem. Nemusíte se ptát, zda Bůh chce, aby vaším celoživotním partnerem byl váš stávající manžel či manželka. Všechna tato a mnohá další rozhodnutí nám Bůh už jasně dal. Potřebujeme jenom chápat a poslouchat příkazy a zásady zjevené v jeho slově.

Ale co s rozhodnutím, zda si vzít slečnu A, nebo slečnu B, když obě dvě Pána milují a obě by vaši nabídku přijaly? (Já sám jsem tenhle problém nikdy neměl.) Co s výběrem oboru studia? Co s volbou mezi zaměstnáním A v jednom městě, a zaměstnáním B někde jinde? Takových rozhodnutí, kde potřebujeme znát konkrétní Boží vůli, je spousta.

Někteří se spoléhají na subjektivní pocity či na znamení - až natolik, že nemají daleko k pohanskému věštění - viz Bruce Waltke: Finding the Will of God (Nalézání Boží vůle), Vision House. Například jedna dívka se modlila, na kterou vysokou školu má jít, až narazila na to, jak Hospodin řekl Jákobovi:

• Vstaň a vystup do Bét-elu.

Protože její denominace měla vysokou školu tohoto jména, usoudila, že Bůh jí říká, aby šla na Bethel College. Doufám, že poté, co tam přišla, neobjevila verš Ámos 4:4, kde se říká:

• Choďte si do Bét-elu oddávat se nevěrnosti…

Na druhé straně spektra a ve vážnějším duchu napsal Garry Friesen knihu Decision Making and the Will of God (Rozhodování a Boží vůle, Multnomah Press, 1980), ve které hájí názor, že Bůh nemá konkrétní vůli pro každý detail v životě každého člověka. Je to spíš tak, že dokud se věřící drží v mezích Boží morální vůle a řídí se zásadami biblické moudrosti, může si zvolit, cokoli chce. Takže pokud jsou Sally i Jane neprovdané a oddané křesťanky, může si Bob vzít kteroukoli z nich a předpokládat, že Bůh s jeho volbou už ve svém plánu počítá. Kdyby Bob Boha žádal, aby mu svou vůli zjevil, zvláště nějakým znamením nebo vnitřním dojmem, jen by zbytečně ztrácel čas. Bůh by v podstatě na nebi jen pokrčil rameny a řekl: „Obě jsou to dobrá děvčata. Nech si moudře poradit a dělej, jak uznáš."

I když Friesen vznáší určité správné námitky proti tomu, čemu říká tradiční pohled na hledání Boží vůle, s jeho výchozí tezí nesouhlasím. Jde mi hlavně o to, že pokud nemusíme hledat Boží vedení při svých významných (a někdy méně významných) rozhodnutích, pak vlastně ani nepotřebujeme důvěřovat Bohu v praktickém každodenním životě.

Jak ale tedy poznáme Boží vůli? Špatná zpráva (nebo dobrá zpráva, podle toho, jak se na to díváte) je, že pro objevování Boží vůle v konkrétních situacích není v Písmu žádná jednoduchá, rutinní metoda. Kdyby byla, pravděpodobně bychom ji prostě používali a nehledali Boha osobně. Ta dobrá zpráva tedy je, že Bůh nás vede především skrze náš vztah s ním, jak rosteme v chápání jeho slova a jak se učíme chodit den co den Duchem svatým. Protože však i ti nejlepší z nás (včetně Pavla) jsou padlí hříšníci, je to postup přinejlepším nedokonalý a poněkud nejistý. I když vinou své nedostatečnosti nebo svého hříchu Boží vůli mineme, on naše chyby ve své svrchované milosti napravuje.

Nejistota této metody se ukazuje v rozdílech mezi názory zbožných badatelů na to, zda Pavel udělal správně nebo špatně, když šel do Jeruzaléma. Duch svatý Pavlovi opakovaně ohlašoval, že pokud tam půjde, čekají ho

• pouta a utrpení (Skutky 20:23).

Někteří komentátoři, jako Donald Barnhouse, Ray Stedman a James Boice, se - ve světle Skutků 21:4 - domnívají, že Pavel spáchal buď vědomý hřích nebo hloupou chybu, když přes tato varování pokračoval v cestě. Jiní (většina těch, které jsem četl), tvrdí, že Pavel udělal správně, a ti, kdo ho přemlouvali, se mýlili. Náš text a Pavlův příběh ve Skutcích ale ukazují určité principy, jak rozpoznat Boží vůli:

Měli bychom být Bohu tak blízko, abychom ve svém životě v poslušnosti jeho slovu a v závislosti na jeho Duchu svatém jeho vedení rozpoznali.

To je stručné shrnutí sedmi principů pro rozpoznání Boží vůle, které bych chtěl probrat. Některé z nich pocházejí z našeho oddílu, jiné z toho, jak Pavel chodil s Bohem.

1. Abychom poznali Boží vůli, musíme Bohu odevzdat veškeré právo na svůj život.

Je zbytečné spekulovat o Boží vůli, když člověk není na sto procent odhodlán ji uposlechnout. Bůh není zástupce cestovní kanceláře, který vám připraví program a pak se zeptá, co vy na to. „Ten týden na Havaji se mi líbí, ale byl bych raději, kdyby se vynechal ten misijní pobyt v muslimských zemích. Mohl byste tam místo toho dát pár let na Tahiti?" On je Pán a je pravda, že vás miluje a že má pro váš život úžasný plán! Ale musíte mu celý svůj život podřídit v důvěře, že jeho vůle pro vás je dobrá, přijatelná a dokonalá (Římanům 12:1-2, KMS).

Pavel to udělal už dávno, takže nyní mohl říct:

• Vždyť já jsem připraven nejen nechat se svázat, nýbrž i zemřít v Jeruzalémě pro jméno Pána Ježíše! (Skutky 21:13).

Nepřikládal svému životu žádnou jinou cenu, než aby dokončil svůj běh a splnil úkol, který dostal od Pána Ježíše:

• …hlásat evangelium o Boží milosti (Skutky 20:24).

Upsat svůj život Bohu možná vypadá trochu děsivě. Co když to udělám, a Bůh mě pošle jako misionáře do nějaké džungle, když nesnáším ani táboření? Co když vám vadí zima, a on vás pošle k Eskymákům? Ale pamatujte: on je náš milující Otec, je vševědoucí a nekonečně moudrý. Jeho cílem je oslavit se na vás tím, že vám v životě požehná. Takže musíte začít u toho, že mu budete důvěřovat.

Ano, na cestě, kterou vám připravil, asi budou tvrdé a těžké zkoušky. Ale můžete se spolehnout, že i v nich vám nepředstavitelně požehná, když v něho budete doufat a podřídíte se mu. Jeho slovo slibuje, že

• …žádné dobro neodepře těm, kdo žijí bezúhonně (Žalm 84:12).

Nikdo z těch, kdo kdy Bohu vypsali bianko šek na svůj život - ani z těch, kdo pak prošli tuhými zkouškami či pronásledováním - toho později nikdy nelitoval. Tady musíme začít, když chceme poznat jeho vůli.

2. Abychom poznali Boží vůli, musíme stále důvěrněji poznávat Boha z jeho slova v jeho Svatém duchu.

Pavel v té době Pána znal a následoval už léta. To, spolu s faktem, že v textu není ani náznak, že by Pavel byl neposlušný, mne vede k nesouhlasu s těmi, kdo tvrdí, že se zde Pavel dopustil hříchu. Možná to nebylo moudré (o tom více později), možná neviděl něco, co je nám z naší výhodnější perspektivy zřejmé. (Když je po všem, znát Boží vůli je vždycky snazší!) Ale Pavel už řadu let usiloval v první řadě o to, aby znal Krista (Filipským 3:9-10). Boží slovo znal dobře a chodil Duchem, ne tělem (Galatským 5:16). Myslím, že Pavel šel do Jeruzaléma proto, že se snažil, jak nejlépe uměl, Pána poslechnout.

Jsem už s Marlou ženatý skoro osmadvacet let. V mnoha věcech vám mohu říct, co by chtěla, aniž bych se jí ptal, co si o tom myslí. Znám její vůli, protože znám Marlu. A právě tak úzce je spjato poznání Boží vůle v určité situaci s poznáním samotného Boha.

K poznání Pána nevedou žádné zkratky nebo snadné poučky. Je to proces, který vyžaduje, abychom ho celou dobu pilně hledali v jeho slově a na modlitbách. Bůh z jakéhosi důvodu zařídil život tak, že některá z těch největších rozhodnutí (povolání, manželství) musíme učinit, když ještě nemáme tu moudrost, kterou získáme s věkem! To je jeden z důvodů, proč bychom měli vyhledávat moudré rady těch, kdo už s Pánem chodí dlouho. V biblických dobách tato rozhodnutí člověk z větší části nedělal sám. Tvůj otec je sedlák? Budeš také sedlákem. Volba povolání ani moc velkou volbou nebyla. Ve výběru manžela či manželky hráli hlavní roli rodiče. Mladí lidé dostali celkem volnou ruku v těchto nejvýznamnějších životních rozhodnutích teprve nedávno! Moudří zbožní mladí lidé budou vyhledávat zbožné moudré rady.

Když člověk věří poměrně krátce, asi by měl významnější životní krok, jako třeba manželství, odložit, dokud není jakžtakž zakotven v Božím slově. Musíte vědět, jaké projevy zbožného charakteru u svého partnera hledat. A také musíte být takovým člověkem, jakého by si takový člověk, jakého byste si chtěli vzít, chtěl vzít. Jinými slovy: srdce opravdu zbožné mladé ženy nezískáte, pokud nejste zbožný mladý muž.

3. Abychom poznali Boží vůli, musíme se řídit biblickými zásadami, ne lidskou moudrostí.

Nyní bych chtěl rozvinout předchozí bod a říci, že Boží moudrost a Boží cesty jsou někdy v rozporu s lidskou moudrostí a s lidskými cestami (Izajáš 55:8-9). Ne snad obvykle, ale čas od času po nás Bůh chce, abychom udělali něco, co se příčí logice. Například, abychom se vrátili k našemu textu, lidská moudrost a rozum by nám řekly, že jednání, které nás očividně přivede do nesnází, bychom se měli vyhnout. Někdy ale je Boží vůlí, aby ho jeho služebníci oslavili tím, že podstoupí různé zkoušky nebo i mučednickou smrt.

Biblickou zásadou, která Pavla vedla k cestě do Jeruzaléma, bylo jeho hluboké přesvědčení, že v církvi není Žid ani pohan, otrok ani svobodný, ale že všichni jsme jedno v Kristu (Galatským 3:28). Nesl židovské církvi výtěžek sbírky mezi pohanskými církvemi jako projev lásky a jednoty. Lukáš se o této sbírce skoro ani nezmiňuje (Skutky 24:17), ale z Pavlových listů víme, že pro něj znamenala hodně (Římanům 15:25-32; 2. Korintským 8-9). James Boice uvažuje, jestli Lukášovo mlčení nenaznačuje, že to nepovažoval za nejlepší nápad - Acts (Skutky), Zondervan, str. 358. Ale princip, který za ní stál, jednota církve, je důležité biblické učení (Jan 17). Pavel byl této pravdě tak oddán, že byl kvůli ní ochoten čelit nebezpečí.

Pavla také táhla touha jeho srdce, aby Židé byli spaseni. Byla to motivace tak mocná, říká Pavel, že by byl nejraději sám zavržen od Krista, kdyby to Židům mohlo přinést spásu (Římanům 9:3)! Díky hnací síle této touhy vidět spasení Židů byl Pavel ochoten obětovat v případě nutnosti i svůj život.

Musíme žít podle biblických zásad, ne podle lidské moudrosti. V naší církvi jsme zažili několik podobných situací. Jednoho muže tak rozhněvalo, když jsme vyslali některé studentské misijní týmy do nebezpečných končin světa, že i se svou rodinou ze sboru odešel. Jeho rady jsme vyslechli a dokonce jsme přijali určitá bezpečnostní opatření, která navrhoval, ale když jsme se snažili zjistit, co je Boží vůle, cítili jsme, že Velké poslání je závažnější než jeho obavy. Uvědomovali jsme si hrozící nebezpečí, ale týmy jsme vyslali.

4. Abychom poznali Boží vůli, musíme zkoumat svá obdarování, motivy a touhy ve světle Božího svrchovaného záměru být oslaven mezi národy.

Člověk může být opravdu oddán naplňování Boží vůle, a přitom nebýt na správném místě. Pavel třeba mohl poslat se sbírkou nějaké vyslance a sám zůstat mimo, a přitom stejně naplnit svou touhu sjednotit církev. Klíčovou otázkou, na kterou se ne vždy snadno odpovídá, je: „Kde mohu svými obdarováními nejúčinněji posloužit šíření Božího království?" Mně například leží na srdci misie, ale vím, že nejsem žádný kazatel evangelista. Zeptal jsem se sám sebe: „Bude přínosnější, když zůstanu v Americe a budu Božímu lidu klást misii na srdce, nebo když půjdu sám?" To je jeden z důvodů, proč působím nedaleko univerzity: toužím vidět, jak Bůh připravuje dělníky pro žeň na misijním poli. Kdybych měl někdy dojem, že by bylo prospěšnější, abych šel sám, okamžitě odsud odejdu!

Pavlovo odhodlání trpět a zemřít pro Kristovo jméno je obdivuhodné. Ale nemohu se zbavit otázky, jestli se ho někdo neměl zeptat, zda bude uvězněný nebo mrtvý užitečnější, než kdyby svobodně pokračoval ve své službě. Ne vždy je Boží vůlí, abychom byli tak oddaní, že se vůbec nebudeme ohlížet na vlastní bezpečnost. David se při jedné příležitosti ptal Hospodina, zda ho občané Keíly vydají králi Saulovi, který mu ukládal o život (1. Samuelova 23:11). Když Bůh řekl, že vydají, David odešel - a dobře udělal. Je těžké říct to předem, protože někdy nás Bůh může jako vězně nebo mučedníky použít lépe, než kdybychom si život zachránili.

Kromě svých obdarování a toho, jak nás Bůh může nejlépe použít, musíme zkoumat své motivy a touhy. Opravdu usiluji o Boží slávu, a ne o svou vlastní? Je mé srdce před ním otevřené, nemám žádný tajný hřích? Mohu-li upřímně říci, že ano, měl bych se ptát: „Po čem toužím? Co mě baví?" Pokud se raduji v Pánu, mohu důvěřovat, že mi dá, po čem touží mé srdce: buď tak, že naplní touhy, které mám nyní, nebo tak, že je změní, aby odpovídaly jeho záměru (Žalm 37:4). On je milující Otec, který svým dětem rád žehná tím, že naplní jejich svaté touhy. Když se tedy raduji v Pánu, je při hledání jeho vůle oprávněné ptát se: „Co mě baví dělat?" Možná právě tím mu mám sloužit.

5. Abychom poznali Boží vůli, musíme vyslechnout a posuzovat rady zbožných věřících.

Náš text říká, že tito věřící varovali Pavla „skrze Ducha", aby do Jeruzaléma nechodil (Skutky 21:4, KMS, NBK, KR). Ti, kdo si myslí, že se Pavel dopustil chyby nebo hříchu, tvrdí, že neuposlechl přímo zjevenou Boží vůli. Ale většina vykladačů říká, že „skrze Ducha" znamená, že poselství Ducha bylo spíše důvodem pro obavy věřících než že by je Duch přímo vedl k tomu, aby Pavlovi cestu rozmlouvali. Nevidí to tedy tak, že Pavel odmítl Boží příkaz, ale že Bůh zjevil, co se stane, a že Pavlovi přátelé přirozeně toužili to odvrátit - Richard Longenecker: Expositor's Bible Commentary (Biblický komentář pro výklad), Zondervan, 9:516.

Po Agabově proroctví se ke snaze místních bratří přesvědčit Pavla, aby do Jeruzaléma nechodil, připojil i Lukáš a ostatní Pavlovi společníci („my", Skutky 21:12). Pavlova reakce ukazuje, že zasáhli jeho srdce. Byl však tak pevně přesvědčen, že Bůh chce, aby šel do Jeruzaléma, že jejich naléhání odolal.

Kdo měl pravdu? Upřímně řečeno, těžko říct. Pavel možná byl trochu tvrdohlavý, když jejich rady neposlouchal. Nemusel zrovna chodit do Jeruzaléma, aby dokázal, že je ochoten pro Pána trpět a zemřít. Kdyby tam nebyl šel, mohl ho Bůh použít třeba ještě mocněji. Na druhou stranu Pavlovo odhodlání postavit se dokonce sám proti skupině zbožných lidí, kteří ho jednomyslně prosili, aby nechodil, možná ukazuje, jak pevně věřil, že jedná podle Boží vůle. Někteří komentátoři poukazují na četné podobnosti mezi Ježíšovým odhodláním jít do Jeruzaléma na kříž a Pavlovým rozhodnutím na tomto místě. Takže je těžké rozhodnout, která strana měla pravdu. Ale to hlavní je, že rady, které dostáváme, musíme posuzovat, i když se na nich shoduje celá skupina zbožných přátel.

Abychom tedy poznali Boží vůli, musíme Bohu odevzdat veškeré právo na svůj život; musíme ho důvěrně znát z jeho slova prostřednictvím jeho Svatého ducha; musíme se řídit biblickými zásadami, ne lidskou moudrostí; musíme zkoumat svá obdarování, motivy a touhy ve světle Božího záměru být oslaven; a musíme si vyslechnout a posuzovat rady zbožných věřících.

6. Abychom poznali Boží vůli, musíme s modlitbou hodnotit situace, které nám Bůh v životě dává.

Ani to není nic snadného! Například Pavlovi Bůh připravil opakovaná varování z mnoha různých stran, aby do Jeruzaléma nechodil. Měl tato varování chápat, jako by Bůh řekl „nechoď", nebo jako zkoušky, zda bude poslušný tomu, o čem ví, že je to Boží vůle? Třeba bylo účelem těch varování pomoci věřícím a Pavlovi, aby obstáli, až bude uvězněn, tím, že se Boží vůli dozvěděli už napřed. Možná, že jiné okolnosti, jako například to, že se Pavel dostal na lodi, které ho dovezly do Jeruzaléma ještě před letnicemi, ukazovaly, že Bůh souhlasí s tím, aby tam šel.

Jak vidíte, tytéž okolnosti lze vykládat mnoha různými způsoby, a tak musíme být při jejich posuzování opatrní. Obecně vzato není moudré zjišťovat Boží vůli „rozprostíráním rouna". Zavřené dveře někdy nemusí znamenat ne a otevřené dveře ne vždy znamenají ano. A konečně

7. Když jsme toto s modlitbou vykonali, musíme se spolehnout na Boha, zařídit se podle svého vlastního zdravého úsudku, svědomí a přesvědčení, a přijmout důsledky svého rozhodnutí.

Nakonec musí každý určit Boží vůli pro své rozhodnutí sám za sebe. Odpovědnost za svá rozhodnutí nemůžeme svalit na nikoho jiného. V manželství za rozhodnutí rodiny odpovídá Bohu manžel, ale moudrý manžel se proti radě své zbožné manželky postaví jen po dlouhém zvažování a modlitbách. V případě, že zde měl pravdu Pavel a jeho přátelé se mýlili, je to příklad toho, jak člověk může být z lásky špatným rádcem. To proto, že ho milovali, prosili Pavla, aby nechodil, ale on se musel postavit proti přání svých přátel a udělat to, o čem si myslel, že to po něm Bůh chce.

Někdy vám mohou rodiče radit, abyste nešli na misii, protože mají opravdu starost o vaše bezpečí. Taková rada může být od Pána, ale také od Pána být nemusí. Boží vůle není nutně ta nejbezproblémovější cesta. Musíte si projít celým procesem, spoléhat na Pána a potom v lásce oznámit příbuzným a přátelům:

• Dělám to, o čem věřím, že Bůh chce, abych to dělal. Modlete se za mne, prosím (Římanům 15:30-31).

Závěr

Co když se člověk při hledání Boží vůle zmýlí? Pokud si uvědomíte, že vaše chyba byla způsobena umíněností, svévolí nebo pýchou, vyznejte to a poproste Boha, aby vaši chybu napravil. Nemyslím si, že Pavel zhřešil, když se vydal do Jeruzaléma, ale nejsem si jistý, jestli udělal to nemoudřejší rozhodnutí. Bůh ale použil léta, která Pavel strávil ve vězení, pro svou slávu a právě tak může použít naše chyby a dokonce i naši vzpouru, když se mu podřídíme a budeme se snažit dělat mu radost.

Pamatujme, že tento proces začíná, když se Kristu svěříme jako svému Spasiteli a když mu vypíšeme ten bianko šek na svůj život v ochotě dělat cokoli, k čemu nás povolá. Pokud jste nikdy nečinili pokání ze svých hříchů a neuvěřili v Krista, pak se s Boží vůlí určitě míjíte, protože Bůh si nepřeje, aby kdokoli zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání (2. Petrův 3:9).

Otázky k diskuzi

1. Má pro rozpoznání Boží vůle význam, jestli v něčem cítíme pokoj (nebo nepokoj)? (Viz 2. Korintským 2:12-14.)

2. Máme hledat Boží vůli pro poměrně malá rozhodnutí (třeba co si vzít na sebe)? Proč ano, proč ne?

3. Jak poznáme, že máme odmítnout radu zbožných lidí? Jakými zásadami se řídit?

4. Proč není dobré rozprostírat rouno (nebo žádat znamení), když hledáme Boží vůli?

© 2001, Steven J. Cole všechna práva vyhrazena.

Není-li uvedeno jinak, pocházejí biblické citace z Ekumenického překladu Bible, © Československá biblická společnost, 1985