Římanům 5:12-21

• ¹²Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. ¹³Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. ¹⁴Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. ¹⁵S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. ¹⁶A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění.

Když člověk učiteli sotva rozumí

Když učitel začne při vyučování mluvit složitě, pak je pravděpodobné buď, že se zamotal a vlastně ani neví, co chce říct, nebo, že se zabývá skutečnostmi, které překračují běžný způsob lidského vyjadřování a myšlení. Ne každé složité souvětí znamená, že učitel věci opravdu rozumí; může to znamenat, že je úplně vedle. Ale na druhou stranu to, že něco vypadá nepochopitelně, nemusí znamenat, že je učitel neschopný. Je možné, že látka, kterou se zabývá, je opravdu komplikovaná.

Myšlenky, které Pavel vyjadřuje v Ř 5:12-21, jsou složité a těžko se sledují. Nemyslím si ale, že by Pavel nevěděl, co říká. Píše jako apoštol, inspirovaný Duchem svatým. Neztratil se ani se nezapletl do slov. Ve skutečnosti se zabývá dílem spasení, které vykonal Ježíš Kristus, do hloubky, která je na samých hranicích lidského chápání. Pokud pro nás tedy bude obtížné sledovat tok těchto myšlenek, nemusíme zoufat. Opravdu jsou složité. Ale je to proto, že nám ukazují samotnou strukturu spasení a dějiny lidstva i božství. To by nás mělo povzbudit, abychom v těchto verších našli zalíbení, abychom nad nimi uvažovali a tvrdou prací dobývali zlato a stříbro z tohoto dolu.

Všeobecný obrázek

Celkový obraz nám především představuje obrovský význam Kristova díla ve způsobu, jakým uděluje hříšníkům jako vy a já spravedlnost. A Pavel nám tento význam Kristova díla přibližuje tím, že je srovnává s dílem Adama, prvního člověka, a ukazuje nám podobnosti a rozdíly mezi nimi.

Všimli jsme si, že 14. verš končí slovy: „On" - totiž Adam - „je protějšek toho, který měl přijít" - totiž Krista. To je osa, kolem které se tento oddíl písma otáčí. Adam, první člověk, je pravzor nebo předobraz Ježíše Krista. Pavel se domnívá, že ospravedlňující dílo Ježíše Krista pochopíme a oceníme lépe, když je uvidíme vedle díla Adamova, a tak budeme mít ke Kristu více úcty, důvěry i lásky. A Bůh, který to všechno určil, bude oslaven. A to je náš cíl.

Další věcí, kterou je třeba zdůraznit, je způsob, jakým Pavel demonstruje globální význam Kristova díla. Je-li Adam otcem všech lidských bytostí a je-li základním problémem všech lidských bytostí jejich příbuznost s Adamem a to, co se s námi stalo, když Adam zhřešil, máme všichni na celém světě - ať jsme, kde jsme, a ať jsme, kdo jsme, ať patříme ke kterémukoli kmeni, jazyku, kultuře nebo národu - tentýž základní problém. A to znamená, že pokud Ježíš není jenom Žid, který umírá jako židovská oběť za hříchy, ale také „poslední Adam" nebo „druhý člověk" (jak ho Pavel nazývá v 1. Korintským 15:45,47), který přináší lepší spravedlnost, než je ta, kterou jsme ztratili v Adamovi, pak není žádným kmenovým božstvem, nebo spasitelem omezeného, místního významu. Je tou jedinou záchranou před Božím zavrhujícím soudem, který tíží každou lidskou duši. A to znamená, že je Spasitelem pro celý svět, který je schopen zachránit lidi všech věků, zemí a národů.

Ponořme se hlouběji do tohoto textu a podívejme se, co se stalo v Adamovi a jak Pavel ukazuje, že Kristovo dílo je proti tomu opravným prostředkem.

Protože všichni zhřešili

Podívejme se na verš 12. Pavel zde začíná porovnávat Krista s Adamem slovem jakož.

• A protož jakož skrze jednoho člověka hřích na svět všel a skrze hřích smrt, a tak na všecky lidi smrt přišla, v němž všickni zhřešili" (KR).

A tady Pavel utne. Čekali bychom, že po tomto jakož bude následovat nějaké tak: „jakož skrze jednoho člověka hřích …," tak skrze jednoho člověka spravedlnost. Pavel se k tomuto srovnání opravdu vrátí v osmnáctém verši. Tady ho ale přeruší a nedokončí ho.

Proč? Pravděpodobně si uvědomil, že právě řekl něco, co může vést k nedorozumění a potřebuje to být objasněno. Co to bylo? Několik věcí, ale on si z nich vybral jen jednu, protože věděl, že když se mu podaří vyjasnit tuto, zabrání tím špatnému pochopení těch ostatních. Chce nám vysvětlit, co myslí na konci verše 12 formulací: „protože všichni zhřešili" (CEP).

Řekl právě, že skrze jediného člověka, Adama, vstoupil do světa lidí hřích a skrze tento hřích také smrt - odplata, trest za hřích. Pak toto tvrzení zobecňuje a tvrdí, že tento trest, smrt, se nevztahuje jen na jednoho člověka, ale týká se všech lidí. A proč? Teď se objeví ta nejasnost: „protože všichni zhřešili." Znamená to, že „všichni zhřešili" v Adamovi? Že Adamův hřích byl hříchem celého lidstva, takže když Adam zhřešil, zhřešili jsme ve skutečnosti jakýmsi záhadným způsobem i vy a já? Že nám byl přičten Adamův hřích, takže když hřešíme, hřešíme v něm? Nebo to znamená, že trest smrti nás nečeká za Adamův hřích, který je nám přičten, ale za naše individuální hříchy? Podle mne chce Pavel říct, že jsme všichni zhřešili v Adamovi, že jeho hřích je přičten nám, a že smrt a zavržení celého lidstva je Božím trestem pro nás všechny, protože jsme s Adamem byli v jeho hříchu jakýmsi záhadným a tajemným způsobem spojeni.

Není to jedno?

Teď by někdo mohl říct: „Není to jedno?" Neučí Římanům 3:23, že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy", každý sám za sebe? A neučí Římanům 6:23, že „Mzdou hříchu je smrt"? A když si svůj trest a odsouzení zasloužíme za své každodenní hříchy, co na tom, že se dá najít ještě hlubší příčina pro naše viny a smrt a odsouzení - konkrétně naše spojení s Adamem v jeho prvotním hříchu.

Myslím, že se Pavel tady, na konci 12. verše, zarazil a přerušil své porovnávání právě proto, aby odpověděl na tuto otázku a objasnil, co znamená ono „protože všichni zhřešili". V sázce je celé srovnání Adama s Kristem. Pokud nebudeme slova „protože všichni zhřešili" chápat ve smyslu „protože všichni zhřešili v Adamovi", celé srovnání mezi Kristem a Adamem se nám překroutí a neuvidíme ospravedlnění milostí skrze víru v takové slávě, jaká mu náleží.

Dovolte, abych to ilustroval: řekněme, že skrze jednoho člověka, Adama, vstoupil do světa hřích a za ním smrt, a všichni umírají, protože všichni individuálně zhřešili. Potom bude příslušné srovnání s Ježíšovým dílem vypadat takto: tak také skrze jednoho člověka, Ježíše Krista, vstoupila do světa spravedlnost a za ní život, a všichni žijí, protože všichni individuálně vykonali skutky spravedlnosti. Jinými slovy: ospravedlnění nespočívá v tom, že nám Bůh přičítá Kristovu spravedlnost, ale v tom, že s Kristovou pomocí konáme individuální spravedlivé skutky a na tomto základě jsme považováni za spravedlivé. Když Pavel viděl, jak mylně se dá to, co řekl, vyložit, zastavil se a začal vysvětlovat.

Co ale říká o Kristově díle předpoklad, že Pavel chce říct „protože všichni zhřešili v Adamovi"? Příslušné srovnání by pak znělo: jako skrze jednoho člověka, Adama, vstoupil do světa hřích a za ním smrt, a všichni, kdo jsou v Adamovi, umírají, protože ti všichni v Adamovi zhřešili a byl jim přičten jeho hřích, tak také skrze jednoho člověka, Ježíše Krista, vstoupila do světa spravedlnost a za ní život, a všichni, kdo jsou v Kristu, žijí, protože ti všichni v Kristu vykonali skutky spravedlnosti a byla jim přičtena jeho spravedlnost. To je naše slavné ospravedlnění milostí skrze víru. Základem našeho přijetí před Bohem nejsou naše spravedlivé skutky, ale Kristova spravedlnost, která je nám přičtena. Kdyby ale konec 12. verše říkal, že „všichni individuálně zhřešili", a ne, že „všichni zhřešili v Adamovi" a jeho hřích jim byl přičten, bylo by to všechno úplně jinak.

Pavel touží, abychom uviděli a radovali se z toho, že právě tak, jako je nám přičten Adamův hřích, protože jsme byli v něm, je nám přičtena i Kristova spravedlnost, protože jsme v něm.

Jedním z nejlepších důkazů, že měl Pavel na mysli právě tohle, najdeme ve verši 18, kde Pavel toto srovnání opravdu dokončí:

• Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život.

V Adamovi jsme byli všichni odsouzeni, v Kristu jsme všichni ospravedlněni. Bylo nám přičteno Adamovo přestoupení, a stejně nám byla přičtena i Kristova spravedlnost (srovnej 1. Korintským 15:22).

O to všechno bychom ale přišli, kdybychom se domnívali, že slova „všichni zhřešili" na konci verše 12 mluví o našich individuálních hříších a nikoli o Adamovu hříchu, který nám byl přičten. Proto se Pavel zarazí, aby to objasnil. A jak to objasňuje?

Smrt vládla i před zákonem

Verše 13-14:

• Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše …

Co to říká? Něco jako:

1) Hřích byl ve světě ještě před Mojžíšovým zákonem (verš 13a) - ano, v předmojžíšovském světě opravdu převládaly osobní, individuální hříchy, nejen hřích Adamův.

2) Ale hřích se nepočítá (a tedy netrestá), pokud není zákon {nullum crimen sine lege et nulla poena sine lege [římské právo]} (verš 13b).

3) Nicméně smrt vládla od Adama až po Mojžíše (verš 14a) - tedy všichni umírali a všichni byli trestáni.

Jaký závěr z toho tedy máme podle Pavla vyvodit? Pavel chce, abychom si všimli, že všeobecné lidské umírání není důsledkem individuálních hříchů proti Mojžíšovu zákonu, ale hříchu, kterého jsme se dopustili v Adamovi. Toto chce objasnit. Ve verši 12 se říká, že „smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili." Pavel hned vysvětluje: lidé přece umírali, i když jejich individuální hříchy proti Mojžíšovu zákonu nebyly důvodem k potrestání, protože se nepočítaly. Naopak, příčinou jejich umírání bylo, že všichni zhřešili v Adamovi a Adamův hřích jim byl přičten.

Teď ale vyvstává jiná námitka proti Pavlovu argumentu a Pavel už ji tuší. Jde o to, že i před Mojžíšovým zákonem dostali Boží příkazy Noe a Abraham a jiní, takže jejich smrt mohla být zaviněna tím, že neposlouchali tyto „zákony", a ne tím, že zhřešili v Adamovi. A nejen to, pokračoval by kritik, Pavel sám řekl v Římanům 1:32, že všichni lidé - i pohané mimo Izrael - ve svém svědomí vědí „o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti". Zdá se, že Pavlův argument má dvě mezery: ano, před Mojžíšem nebylo možné zhřešit proti Mojžíšovu zákonu, ale byla osobní zjevení a zákon napsaný v srdci. Takže, Pavle, opravdu jsi ukázal, že lidé od Adama po Mojžíše umírali proto, že zhřešili v Adamovi, a ne proto, že osobně a individuálně zhřešili proti těmto zákonům?

I ti, kdo hřešili jiným způsobem než Adam?

Řekl jsem, že Pavel tuhle námitku čekal, a myslím, že právě proto dodává ta další slova ve verši 14. Nekončí prohlášením: „Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše…" a tečka. Pokračuje velmi důležitými slovy: „…i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam." Jinak řečeno, připouští, že opravdu byly jiné zákony i před Mojžíšem a lidé je opravdu porušovali a opravdu by se dalo namítat, že tyto hříchy by byly dostatečnou základní příčinou pro jejich smrt a odsouzení. Ale - namítá Pavel - tenhle pohled má jedno slabé místo: smrt totiž vládla i nad těmi, kdo nezhřešili tak jako Adam. Ještě jsou tu ti, kdo zhřešili, aniž by znali zákon a rozhodli se ho porušit.

Koho tím myslí? Řekl bych, že skupinou lidí, která volá po vysvětlení, jsou nemluvňata. Nemluvňata umírají. Nemohou chápat osobní zjevení, nemohou si přečíst zákon a zvolit si, zda ho budou nebo nebudou poslouchat. A přesto umírají. Proč? Pavlova odpověď je Adamův hřích a to, že je přičten celému lidskému pokolení. Jinými slovy: smrt vládla nad všemi lidmi včetně těch, kdo nezhřešili proti zákonu, který by znali a kterému by rozuměli. Z toho tedy vyplývá, řečeno slovy 18. verše, že

• jediné provinění přineslo odsouzení všem.

Nejhlubší příčina toho, že vládla smrt

Tohle je Pavlovo vysvětlení: slova „smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili" na konci 12. verše znamenají „smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili v Adamovi". Smrt není v první řadě a v nejhlubší podstatě důsledkem našeho individuálního hříchu, ale toho, co nás potkalo v Adamovi.

A teď ta nejdůležitější otázka: proč Pavel, právě teď - na konci 14. verše, hned potom co řekl, že smrt vládla i nad těmi, kteří osobně nezhřešili proti zákonu, který by znali, jako zhřešil Adam - proč právě tady vkládá ta svrchovaně důležitá slova: „On je protějšek toho, který měl přijít"? Proč právě na tomto místě Pavel říká, že Adam je předobrazem Krista?

Jestli nepochopíte nic jiného, tohle si nenechte ujít. Protože v tomhle je váš život. Říká to tady proto, že se tu objevuje ten úplně nejdůležitější moment celého srovnávání. Co to je? Právní následky Adamova hříchu se vztahují na jeho potomky ne proto, že každý z nich individuálně hřeší jako zhřešil on, ale proto, že jsou v něm a jeho hřích je jim přičten. Ve chvíli, kdy si Pavel v této otázce zjedná jasno, připomene nám, že podobnou věc můžeme říct o Kristu: Právní následky Kristovy spravedlnosti se vztahují na jeho potomky ne proto, že každý z nich individuálně koná skutky spravedlnosti jako je konal On, ale proto, že jsou v Něm a Jeho spravedlnost je jim přičtena.

Nejhlubší příčina toho, že vládne život

To je ta nejdůležitější podobnost! Nejhlubší příčinou vlády smrti nejsou naše individuální hříchy, ale Adamův hřích, který nám byl přičten. A tak nejhlubší příčinou vlády života nejsou naše individuální spravedlivé skutky, ale Kristova spravedlnost, která nám byla přičtena milostí skrze víru.

Je úžasné pochopit, proč se Pavel do tohoto odstavce vůbec pouštěl! Udělal to pro naši víru, pro naše ujištění a pro naši radost, aby zdůraznil fakt, že naše osvobození od rozsudku a postavení před Bohem není z naší spravedlnosti, ale z Kristovy spravedlnosti.

To je podstata pravdy o ospravedlnění milostí skrze víru samotnou, která tisíce svatých zachránila před zoufalstvím zákonictví a ochromujícím strachem z nedokonalosti. Kristus v poslušnosti podstoupil i smrt, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (Fp 2:8; 2K 5:21). Na tom může spočinout naše duše. To je to poselství, které potřebuje slyšet každý, s kým se kdy setkáte. Kristus je naše spravedlnost. Spolehněme se na něho - a jenom na něho.

- John Piper - Bethlehem Baptist