A. Loisy:

„Ježíš hlásal příchod Božího království. A co přišlo, byla církev …"

Církev, to nešťastné slovo … V češtině zní trochu jako škvíra, trochu jako rakev. Německé Kirche a anglické church nezní o nic líp. Chrchlání, chrochtání. Slovíčko, které i svým zvukem vzbuzuje rozpaky. A co teprve svým obsahem … Zní to tak neuvěřitelně, že Bůh, Stvořitel a Pán vesmíru spojuje své jméno, svou reputaci na této zemi s tou prazvláštní skupinou podivínů a ztroskotanců; se mnou, s tebou:

• Není mezi námi mnoho moudrých ani mnoho mocných ani mnoho urozených podle lidského soudu …(1. Kor 1,26)

A přece, už Mojžíšovi Bůh vysvětluje, že chce mít na této zemi „zvláštní lid Páně" (Ex 19,5), aby mu byl „chválou, věhlasem a okrasou." (Deut 26,19) Jak pravdivá jsou slova spisovatelky Dorothy Sayersové, že největším Božím pokořením nebylo sestoupit v lidské podobě na zem, ale spojit svou pověst, svou prestiž, své renomé s viditelnou obcí věřících, s lidmi jako jsme já a ty. Ano, Bůh, ačkoli ví, co jsme zač, ví o našich selháních a tajných hříších, ví o všem, co církev v jeho jménu napáchala, a vždycky to věděl, nazývá církev svým stádem, svou vinicí, svou nevěstou, svým tělem tady na zemi. Ano, přistoupil na tuto hazardní hru, na tento „šílený experiment" (C.S. Lewis), že nevěřící obyvatelé této země si budou utvářet představu o Něm podle nás, slabých, chybujících lidiček, co chodí v neděli do kostela. Máme být jeho výkladní skříní, jeho pouliční reklamou, rozvodným potrubím jeho pravdy a jeho lásky v zahradě tohoto světa.

Myslím, že nejsem sám, kdo prožil hrozné, zdrcující zklamání z církve. Komu pokrytectví a prázdná náboženskost církevního provozu nejednou zpochybnily základní kameny víry. A právě v takových chvílích jsem si uvědomil dvě věci. Zaprvé Bůh věděl, co jsme my křesťané zač, věděl o křižáckých výpravách, o pogromech ve jménu Krista, věděl o tom, jakou karikaturu z jeho evangelia křesťané udělají, a přesto „do toho šel". Přesto chce mít na této zemi Svou církev, přesto ji miluje, přesto se nestydí být s ní spojován. (Žid 2,11) Jestli je církev dost dobrá pro Něj, kdo jsem já, aby nebyla dost dobrá pro mě?! Abych nad ní ohrnoval nos?

A zadruhé vím až moc dobře, že tak jako je mi bratr XY nesnesitelný a jako mě chování sestry Q dohání k zuřivosti, jsem i já svými špatnými vlastnostmi kamenem úrazu a pokušením pro víru jiných křesťanů. Jsem na stejné straně barikády. I kvůli mně je křesťanství nevěrohodné pro ty, kdo jej pozorují zvnějšku. To si připomínám, když mám chuť nad církví zlomit hůl nebo pohrdat „maličkými bratřími".

Překonat zklamání z církve ovšem rozhodně neznamená rezignaci. Církev, to je úkol, jak říká moudrý bratr Jech. Ecclesia semper reformanda, stále se má měnit, růst k Boží slávě. Jak říká klasik, církev je nejprve nemocnicí, potom školou, potom armádou. Milosrdným špitálem pro zraněné hříšníky, nalézající spasení, školícím střediskem pro pilné učedníky, bojovým útvarem pro bohatýry v plné Boží zbroji (Ef 6,13nn) a ženy statečné. (Př 31,10nn)

Nemá setrvávat ve stadiu nemocnice, věčné „eldéenky". Vždyť posláním Božího lidu je vzbudit v lidech touhu „okusit a poznat, že Hospodin je dobrý" (Ž 34,9). Ano, pro Boží lid platí zaslíbení, že

• jejich potomstvo bude známé mezi pronárody a jejich potomci uprostřed národů. Všichni, kdo je spatří, rozpoznají na nich, že oni jsou to potomstvo, jemuž Hospodin žehná.(Iz 61,9)

Boží vize pro církev je veliká a slavná, chce z nás mít svou výkladní skříň, tak aby se „…deset mužů z pronárodů pevně chopilo cípu roucha jednoho věřícího a řekli: „Půjdeme s vámi, slyšeli jsme, že s vámi je Bůh." (Za 8,20-23) Smíme-li se spolehnout na Boží věrnost, na jeho přepevná zaslíbení, pak i navzdory lidské slabosti Boží lid naplní své poslání. Zadání úkolu, jímž je církev, je tím pádem zcela jasné. Má být znamením naděje, šípem vystřeleným z budoucnosti (Moltmann), předzvěstí nebeských darů, ano, má být výkladní skříní nebe.

Je-li tomu tak, nemůžu církev nemilovat, nemůžu než jí ze všech sil sloužit, nemůžu než okouzleně žasnout, jaké zázraky v ní Bůh působí a s nadějí vyhlížet, jaké ještě větší zázraky připravuje.

– Pavel Hošek –

(Autor vyučuje na ETS)

Bratrská rodina CB, 2005/10, str. 2 a 3 –