Holandská Nová Guinea býval pro mne pojem už za školních let. Představoval jsem si tu nejstrašnější lidožroutskou hrůzu. Srdce se mi tetelilo, když jsem stál v sedmé třídě před ohromnou nástěnnou mapou Asie a ševelil jsem Jáva, Sumatra, Borneo, Celebes a Nová Guinea. Tehdy mě ani nenapadlo, že bych do těchto končin někdy zavítal, natož tak, že budu na Jávě žít.

Dostat se na bývalou holandskou Novou Guineu, později západní Irian a ještě později Irian Jaya není nemožné, ale rozhodně ne snadné. Indonézské šimlování se úspěšněji proráží z Jakarty než třeba z New Yorku. Když podmažete, nepotřebujete známosti. Když jsou známosti, nepotřebujete podmazat. Dotazník, naťukaný strojem a téměř nečitelný, asi padesátá fotokopie originálu, jsem doložil čtyřmi fotografiemi. Co zdejší úředníky fascinuje, je fotokopírování. Jak se úřadovalo před vynálezem Xeroxu, je mi záhadou. Vždyť po nás při jiné příležitosti požadovali i fotokopii československého pasu, který už 20 let nevlastním!

Cestovní přípravy a instrukce byly stručné. Pilulky proti malarii, dobré pohorky a pingl, který nesměl vážit víc než 10 kg. Vyrazilo nás osm. Sedm žen a já. Výpravu vedla rudovlasá Jůlinka, francouzskoanglického původu, majitelka amerického pasu, neurčitého věku mezi 50-60ti, vypadající na polovic. Nezničitelná 40 kg půvabná osůbka ověnčená stříbrnými šperky, na vysokých podpatcích s dokonale zabaleným 10kg pinglem a s kuráží zdolat svět. Ostatní dámy byly manželky různých amerických technických poradců a odborníků. Jeden z mých kolegů prohlásil, že jestliže existuje převtělování duší, chtěl by být v příštím životě manželkou expatriota v Jakartě. K naší výbavě, kromě spacího pytle a sítě proti komárům, kterou jsme ani nepotřebovali, patřila zásoba medicín a lektvarů pro všechny případy. Různé energetické cukernaté pilule, solné prášky na udržování elektrolytické rovnováhy pro případ velkého pocení a námahy, aspirin, stříkačky proti hmyzu, protirevmatické masti a já jsem si samozřejmě vzal také mast na zahánění vlka. Před odjezdem jsme všichni začali požívat protimaláriovou ochranu. Noc před odletem, jak jsme se ráno navzájem ujistili, jsme všichni kromě Jůlinky probděli.

V Indonésii se vnitrostátně létá pouze společností Garuda. Nedávno si vzpomněli, že potřebují novu "image." Nalakovali všechny éroplány na běloskvoucí se krasavce, ale uvnitř je to tatáž Garuda. Indonézským pilotům však věřím víc než západním. Jestliže piloti létají tak jako zde řidiči řídí auta, motorky a autobusy, jsem v těch nejlepších rukách. Situace, ze kterých by v Evropě nebo Americe vzešly hromady mrtvol se vyskytují v Indonésii stále. Umělci za volanty a řídícími páčkami jsou tak otrlí, že situaci, kde by každý "normální" člověk zpanikařil, vyřeší bravůrně. V noci, ve spleti neviditelných tmavých lidských těl, kol, šlapajících drožek, nesvítících motorek, bajajů, svítících Mercedesů, uplatňují reflexy, že se člověk nestačí divit. Avšak údržbě létajících strojů nevěřím. Jestli opravují a udržují motory, hydrauliku a vše ostatní stejným způsobem jako například potrubí v našem baráku, tak nazdar. Ale startovali jsme a přistávali desetkrát a komu čest, tomu čest.

Z Jakarty do irianské Jayapury je asi tak daleko jako z Los Angeles do New Yorku, nebo z Frankfurtu do Teheránu. První přistání bylo na jižním Celebesu, dnes Sulawesi v Ujung Pandangu. Vrcholilo období sucha a vše bylo mrtvě žluté. Nečekaný pohled. Indonésie totiž oplývá zelení jako málokterá země. Za další dvě a půl hodiny jsme přistáli na ostrově Biak. Na Biaku přistává Garuda z Los Angeles, přepravující nejpestřeji oblečený náklad lidiček mířících na Bali. Proč právě přes Biak? Protože tam za války Japonci postavili letiště. Jeden úředník se zeptal, nejsme-li ti Američané, sedm žen a jeden muž, kteří jsou očekáváni ve Wameně. Ani jsem se neptal, odkud to ví. V Indonésii se ví všechno. Obzvláště kdo je kdo. Co umí, už není tak důležité, ale nejdůležitější je, koho zná. Podnikoví šoféři vědí dřív než dotyčný šéf, kdy a kam se pojede na služební cestu.

Z Biaku do Jayapury, což znamená "Vítězné město," už byla jenom hodinka. Pohled při přistávání je nezapomenutelný. Letiště je asi 50km od města. Hornatá krajina, jezera, řeky, zeleň, zálivy. Říkal jsem si Kalifornie bez silnic, pohodlí a blázince. Tady končí Indonésie a coby kamenem dohodil začíná Papuánská Nová Guinea. Od německého misionáře, který žil na obou stranách jsem se dozvěděl, že rozdíl mezi Irianem a Papua-Novou Guineí je propastný. Geograficky, etnicky a historicky jsou obě části stejné. Irian je však Asie a Papua-Nová Guinea je Tichomoří s britsko-australským vlivem.

Na letišti nás čekal šikovný mladý americký misionář, kterému jsme z Jakarty přivezli pro domorodé obyvatelstvo čtyři bedny očkovacích látek. Pozval nás na jejich misii, ale pozvání jsme nemohli přijmout. Nastoupili jsme do dvou minibusů a vykodrcali se z letiště. Čekalo nás překvapení za překvapením. Kdo by si představoval tu nejpříjemnější a nejkrásnější krajinu, kokosové palmy, stromy obsypané květy, jezera ve zvlněné krajině, bělostné pláže, nevtíravá vlhkost a žádné horko jako v Jakartě? Ta pověstná hrůza močálů a malárie je na jihu. Náš indonézský průvodce Rudy, který nás doprovázel na motorce, píchnul a jel na prázdném plášti asi kilometr, než si schoval motorku v tmavé autodílně.

Jayapura, dříve Sukarnopura a ještě dříve Holandia, podobnost mezi Volgogradem, Stalingradem a Carycynem ne náhodná, leží v úzkém údolí. Nic velkého a zvršku vypadá jako dodělávající zlatokopecké městečko. Ubytovali jsme se v hotelíčku, nic valného, ale jídlo bylo senzační. Ryba po čínsku a vynikající ostrá omáčka sambol. Dvě rovnoběžné hlavní jednosměrné ulice ve směru úzkého údolí s příčnými ulicemi vytváří uliční žebřík, tolik netypický pro Indonésii. Brouzdali jsme noční Jayapurou, všude se vařilo, peklo, smažilo. Obyvatelstvo se skládá asi z 60% domorodců, 3O% Indonésanů a zbytek asi 10% Číňanů. Hlavou mi proskočila prvorepubliková Podkarpatská Rus z vyprávění, Češi Indonésané, kulturtrégři zastávající kdejaký důležitější úřad, policajtstvo a učitelování. Číňané mi připomněli podkarpatské Židy. Židé Číňané jsou skutečná ekonomická hybná páka. Smutek mě popadl, když jsem si prohlížel obchody nabité všelikým zbožím od barevných televizorů k video kamerám, od baterií k toaletnímu papíru.

Spal jsem jako dudek pod burácejícím chlazením na polštáři vypěchovaném pěnovou gumou. Ranní volání mešit nás probudilo do deště. Dámy mne informovaly, že byla hrozná bouře a blýskání a prý nezamhouřily ani očko. Ranní cesta z Jayapury na letiště byla ještě krásnější než ta včerejší. Na letišti jsem si sedl na bobek s hloučkem řidičů všech barev a typů. Bavili jsme se o autech, kterým vůbec nerozumím. Největší senzaci působily moje pohorky. Byl jsem překvapen, kolik lidí ovládá společný indonézský jazyk. I v těch nejzapadlejších vesnicích jsme si mohli s někým povykládat. Na Irianu se mluví asi 270 jazyky.

Čekárna Jayapurského letiště je tmavá, dobře vychlazená, ale začouzená, že by v ní i koště stálo. Pochod k našemu žlutému ptáku z vlnitého plechu společnosti Airfair byl vysvobozující. Interiér samoletu mi notně připomínal jakartské taxíky vykuchané vraky. Motory značky Pratt and Whitney se však třpytily novotou. Let byl dokonalý. Domorodí stevardi roznesli čaj a cukroví a kolem nás se rozsvítilo přírodní divadlo. Z Jayapury do Wameny, kam jsme letěli, vede jenom pěší, snad i koňská stezka. Silnice se prý začala stavět, ale místní misionář nás ujistil, že nebude dokončena ani v pětiletce páté. Wamena je na JZ od Jayapury na dně velikého prostorného údolí vsazeného do řetězce čtyř a půl tisícovek Jayawiajaya pohoří. Průvodce Rudy se usadil vedle mne a vysvětlil mi, kolik vezeme vajec, kuřat a co všechno nakoupíme ještě cestou. Ani jsme se nenadáli, prorazili jsme mraky a pod námi se otevřelo údolí osvětlené ranním sluníčkem. Zavodněná políčka se blýskala jako klikaté kresby Indiánů. Podle těchto políček Holanďané objevili teprve v třicátých letech Wamenu a její obyvatele, kmen Dani. Ještě jsme z letadla nevystoupili a už jsme viděli podél přistávací plochy ženy ve slaměných sukních s obnaženým poprsím. Mladík závodil s rolujícím letadlem a rourka na přirození se jenom třepotala. Jak jí říkat česky? Indonézsky se jí říká koteka, anglicky jí říkají gourd, nebo-li tykev. Rourka je rostlinného původu a pan Ulč ji nazývá trumpetkou. Rourky a roury označují osobnost i kmen. Jsou různé délky, od pracovně kraťoučké, až po slavnostní, taneční, více než metr dlouhé. Některé jsou malované jako kraslice, jiné spirálovitě zakroucené nebo hákovitě ohnuté. Některé jsou tlusté, že by se do nich mohl napěchovat technický výkres. Hned na letišti začaly cvakat fotoaparáty a navzájem se upozorňujeme, že tohle je ještě civilizace, ať neplýtváme filmem. To jsme netušili, že na bazaru mají naháči víc Kodaku, Sakury, Fuji než v celé Stověžaté.

Rourky s velkým průměrem slouží jako peněženky i tabatěrky. Jedna z našich dam tyto rourky-tlusťochy nazvala výstižně "shoppingbag," což jsem ve své české hříšnosti zcela správně překládal "nákupní pytel." Ruce jsme si museli potřást téměř s každým. Ani ne za dvacet minut vše nové začalo být přirozené. Civilizace však natropila své. Za fotku se běžně platí 100 rupií a někteří rourkaři mi strkali pod nos na místo jednoho prstu dva. Naše malé autobusy nás dopravily do jediné restaurace s umakartovými stoly a báječným jídlem. Vařit v Indonésii dovedou všude, s hygienou je to horší. Připadali jsme si jako v zologické zahradě. My jsme zvěř a místní obyvatelstvo jsou diváci. Pozorovali jak jíme, ale restaurační práh nepřekročili.

Majitel restaurace pan Čandra pochází z Celebesu a chystá se postavit první moderní wamenský hotel. Snad za několik let zmizí originálnost i z těch méně přístupných míst. Před restaurací ze začali shromažďovat orourkovaní mladíci a Rudy s Čandrou najali 24 nosičů. Kolem nás bylo plno dětí a nově najatý předák je rozehnal jako kuřata právě darovanou větrovkou. Čandra je výborný znalec celého Irianu a provázel nás během celé štrapace.

Většina nosičů byla z kmenů Dani a Jali. Kmen Jali byl objeven teprve v raných šedesátých letech. A právě k nim, do Angeruku, jsme měli namířeno. Byli jsme rádi, že je máme, protože cestu domů musí znát! To jsme ještě netušili, že všem, od posledního nosiče až po velícího Rudyho a Čandru bylo jasné, že to do Angeruku nezvládneme. Byli jsme naivní i po mnoha zkušenostech v Indonézii. Kdybychom použili selského rozumu, mohlo nás napadnout, že to, co bylo objeveno teprve v šedesátých létech, zůstalo neobjeveno jen proto, že je to nepřístupné. A jen blázni pro svět, bibličtí misionáři, posílení Božím slovem, našli tělesnou a duševní sílu proniknout mezi lidožrouty.

V Indonésii jsou kulisy životního divadla řádně seskupené. Každý herec hraje svoji úlohu znamenitě. Chcete-li k Jali, prosím. Bylo by vrcholně neslušné našemu přání nevyhovět, přestože bylo každému jasné, že se rozsypeme. Později se moje souputnice málem počuraly, když jsem jim řekl, že kdyby Mont Everest byl v Indonésii a sedm žen z domácnosti se jej rozhodlo se mnou zdolat, nikdo by ani brvou nehnul a vyrazilo by se. A tak díky naší hlouposti, indonézské zdvořilosti a Boží ochrany se sedm žen Pavla Štajgra i on dostali na místa, kam si netroufnou ani středně zdatní horalé.

Po posilnění v Čandrově restauraci se začaly autobusky kodrcat prvních 20 km. Museli jsme zdolat asi 30 mostíků. Více než polovinu jsme přešli pěšky. Neměli jsme odvahu, když bylo jedno kolo ve vzduchu. A pak jsme dál nemohli. Krajina byla úžasná, ani horko, ani zima, osvěžující vzduch. Minuli jsme kopec rozeklaný ve dva, následek zemětřesení z r. 1974. Plni síly a elánu jsme šlapali a obdivovali vše kolem. Pochodovali jsme širokým údolím řeky Baliem. Potkávali jsme lidičky a čím víc jsme se vzdalovali Wameně, tím víc jsme se divili. Mosty začaly být sjízdné, ale žádné auto k nim už nemohlo.

Lidé nahatěli a asi po dvou hodinách jsme potkali holoprsé ženy natřené bílou hlinkou. Byla kmenová válka! Tohle jsme nečekali, ne tak brzo. Rudy nás ujistil, že se války týkají jen zúčastněných stran, ostatní jsou neutrálové a obzvlášť turistům prý nehrozí nebezpečí. Naši nosiči, až na čtyři, patřili k neutrálním kmenům. Tito čtyři se zamaskovali do našich klobouků a pochodovali jsme v chumlu dál. Kmenové války nejsou nic jiného než odveta. Vy jste mi zabili strejčka, my vám zabijeme bratrance. Mrtvých je asi tolik jako bývalo na zábavě v temperamentnějších oblastech domoviny. Brzy jsme narazili na první válečníky. Z nozder čouhaly prasečí tesáky, kosmetika na nahém těle ze sazí a prasečího sádla a v rukách šípy, oštěpy, ozbrojeni až po uši. Jeden měl řádnou sekeru a když jsme se ho ptali na co, odpověděl po pravdě bunuh orang na zabití lidí! Že mi bylo nejlíp, netvrdím. Hoši zapózovali, namířili na nás luky, zařvali a uvolnili ratanové tětivy. Luky mlaskly, ale šípy nevyletěly. Těsně před spuštěním vysadili šípy z tětiv. Srdečně se rozřehtali a vděčně jsme jim potřásali rukama. Hoši chtěli po stovce, 6 centů. Dobře věděli, že máme u sebe tolik peněz, kolik jejich válčící vesnice dohromady neuvidí příštích dvacet let. Stačilo by mlasknutí luků a ukázat na naše opasky, trochu se zamračit a naše velkolepá výprava by skončila hned první den. Poprvé jsem si uvědomil, že koho jsem z neznalosti považoval za divocha, je bázlivý člověk, mnohdy s vyššími morálními zásadami než tzv. civilizovaný člověk. Tohle jsme si uvědomili později mnohokrát, když jsme byli v úzkých. Nosičům stačilo odepnout naše opasky a zmizet, ani by nemuseli utíkat. Vždyť bychom se bez nich sami těžko vraceli. Rudy nám ještě prozradil, že když jde kolem ozbrojená indonézská patrola, uschovají válečníci svoje nářadíčko do brambořiště a předstírají práci. Kdybychom prý vpochodovali do válečné vřavy, přestali by a pokračovali až po našem přechodu. Ani jsem si nepřál se o tom přesvědčit. Válka, kterou jsme procházeli, si vyžádala od července do října 4 mrtvé. Ulice "civilizovaných" zemí a policejní vyšetřovny jsou smrtonosnější než kraj divochů, kteří mstí životy svých příbuzných.

Přiblížili jsme se k přítoku Baliemu, který jsme museli přebrodit. Na druhém břehu, asi 400 m vzdáleném pracovalo asi 40 lidí nad strží. Ženy se lopotily a rourkaři dohlíželi. Nastal povyk a ryk, jaký jsem si představoval jen z Indiánek. Mávali jsme mírovými gesty, přece co kdyby. Za řekou už bylo nepřátelské území. Domorodci nám pomohli s přebroděním. Navečeřeli jsme se a dali jim zbytek rýže, kterou jen hltali. Byla to pro ně pochoutka. Živí se hlavně sladkými brambory. Válečníci na této straně vypadali ještě hrozivěji. Prasečí kly měli obrácené dolů, to prý když nejsou v dobré náladě. Otočené nahoru oznamují, že se radují a veselí. Úsměv prasečích tesáků. A zase jsme fotografovali a červené stovky rupií lítaly. Válečníci měli dlouhá kopí a věřte, nechtěl bych být propíchnut ani napíchnut. Pokračovali jsme dál, přelézali jsme nekonečné množství kamenných zídek políček.

Připochodovali jsme do okresního městyse Kurima, který má i policejní stanici. Tam jsme si poslechli a natočili lidové zpěvánky a obdivovali lehký běh naháčů. Jen se jim půlky míhaly. Dohnali by nás po třech skocích. Nocovali jsme v prkenné boudě policejní stanice. Jůlinka s jednou dámou a oba průvodci spali venku na verandě a já v jedné a pět žen v druhé místnosti. Desítky, nejen dětských očí, nás sledovaly a nakukovaly okny, jak si rozkládáme spacáky a posedáváme. Večer jsme se v hloučku bavili s místním "naparáděným" obyvatelstvem v sádlosazovém makeupu. A protože nám ještě zbývala bujnost, brouzdali jsme vesnicí, pohráli si s dětmi, umyli se v říčce, pojedli českodomácí zeleninovou polévku, kuře a výborně osmažené sladké brambory. Nejprve pojedlo damstvo s pánem, potom průvodci a co zbylo bylo pro nosiče. Výčitky svědomí mívám i v Jakartě. Dětsky oddané, obdivující, poslušné, ale hrdé oči nosičů nás ohmatávaly bez ustání.

Na rovníku se setmí a rozbřeskne v šest hodin v červnu i v prosinci. Tma, která nás obklopila, byla jako na šachtě. Hvězdná podívaná byla neuvěřitelná. Vzpomněl jsem si na středověké hvězdáře, kteří zpochybnili bibli, protože tvrdili, že je asi jenom 700 hvězd, zatímco bible učí, že jich je nespočetně. Na Irianu je tma tmoucí a co bylo vidět na nebi, uvidíte jen v planetáriu. Tuto a všechny noci jsme poloprobděli. Otlačené tělo, zvlášť kyčle, spánku nepřidaly. Byli jsme rozcitlivělí jako princezna v pohádce o Princezně na hrášku.

Ráno jsme překročili vysunutý drátěný most přes řeku Baliem. Chyběly tam dřevěné příčky a přecházeli jsme opatrně jeden po druhém. Nosiči, se vším nákladem vzali most útokem. Divil jsem se, že je unesl. Pod mostem hučel dravý Baliem. A začali jsme stoupat. Míjeli jsme vesnici za vesnicí. Čím jsme byli dále od Kurimy, tím zajímavější byli domorodci, jejich promaštěná kosmetika a ozdoby z kostí. Nahrál jsem si hocha brnkajícího na "kytaru." Fotografovali jsme již bez poplatků. Potkávali jsme ty nejzajímavější lidičky. Babička s vysušenými prsy ve slaměné sukénce chovala prasátko a nesla je v náručí jako poklad. S každým jsme si museli potřást ruce. Úsměvy a údiv na tvářích vesničanů i poutníků byly dojemné. Jedna babička se nám klaněla se slzami v očích a nikdy jsem se necítil tak pokořen. Oči lidí byly plné otázek, radosti a strachu. Mé představy o divoších se rozpadly. Tolik jsem si uvědomoval, že zdejší lidé jsou stejné dušičky jako třeba na Moravě, kde jsem prožíval prázdniny na dědově hospodářství. Jestli jsou lidé Iriánu divoši, co jsme potom my?

Dokončení příště.

- pst -