Přerozdělování a skandál chudoby

Čím víc se člověk touto problematikou zabývá, tím víc je mu zřejmé, že přerozdělování představuje ve svých důsledcích daleko méně přerozdělování od bohatých k chudým, jak jsme se domnívali, jako spíš přerozdělování moci od jednotlivce ke státu.

To, co se nyní dostalo do popředí namísto ideálu spravedlivých odměn a bratrské lásky, je ideál rovnoměrnější spotřeby. Ten v sobě z našeho pohledu obsahuje dvojí přesvědčení: jedno, že je dobré a nezbytné odstraňovat nouzi a že nadbytek jedněch by měl být obětován naléhavým potřebám jiných, a druhé, že nerovnost prostředků mezi jednotlivými členy společnosti je špatná sama o sobě a měla by být více nebo méně radikálně odstraněna. Mezi těmito dvěma představami neexistuje logické propojení. Ta první spočívá přímo v křesťanské ideji bratrství.

Člověk je strážcem svého bratra, musí jednat jako dobrý Samaritán, jeho morální povinností je pomáhat nešťastnému - povinností, která doléhá nejtíž, ačkoli ne výhradně, na ty nejšťastnější. Kristův požadavek vůči bohatému je naprosto kategorický. Je třeba zdůraznit, že zatímco apeluje na bohatého mladíka, aby „šel a rozdal se chudým", neříká chudým, aby se uchopili úkolu rozdělit majetek bohatého mladíka prostřednictvím daní. Zatímco morální hodnota prvního počinu je evidentní, druhého nikoliv.

Na druhé straně nemáme po ruce žádný zjevný důkaz na podporu dnes běžného tvrzení, že spravedlnost vyžaduje přibližnou rovnost materiálních podmínek. Spravedlnost znamená přiměřenost. Individualista má právo se domnívat, že spravedlnost znamená osobní odměnu přiměřenou vlastnímu vynaloženému úsilí; socialista bude stejně oprávněně požadovat, aby osobní odměna byla přiměřená službám, kterých se dostalo společnosti. Proto se zdá rozumné odmítnout současně obojí: že by naše dnešní společnost byla spravedlivá i že spravedlnosti má být dosaženo vyrovnáním příjmů.

Je to ovšem nezřízený moderní zvyk nazývat spravedlivým všechno, co je emocionálně žádoucí. V devatenáctém století se pozornost legitimně upírala na zbědovaný stav pracujících tříd. Pociťovalo se jako špatnost, že jejich lidské potřeby jsou tak nedostatečně uspokojovány. Idea přiměřenosti začala být aplikována na poměr mezi potřebami a zdroji. Právě tak, jako se zdálo nesprávné, že někteří by měli mít méně, než bylo obecně považováno za nezbytné, zdálo se rovněž nesprávné, že někteří jiní by měli mít o tolik více. První pocit téměř výhradně převládal v raných stadiích redistribucionismu. Druhý málem získal převahu v pozdější fázi. Na počátku cesty k přerozdělování k němu socialisté zaujali spíše pohrdlivý postoj. Pro ně to bylo pouhé zpropitné, nabízené pracujícím třídám ve snaze odvrátit je od vyšších cílů socialismu. Nicméně, došlo k vypuštění džina z láhve. Je-li na jedné straně pro lidi obtížné představit si potlačení sou-kromého vlastnictví, tj. něčeho, po čem všichni touží, je pro ně naopak přirozené srovnávat svoje postavení s postavením jiných. Chudí si dovedou snadno představit, jak by dokázali naložit s majetkem těch druhých, a bohatí, pokud před chudobou přestanou zavírat oči, jistě pocítí nějaké výčitky svědomí při uvědomění si, v jakém nadbytku žijí.

Po všechny časy zjevení chudoby přicházelo jako šok k několika vyvoleným: s pocitem viny spatřili svoji vlastní výlučnost a touha po nápravě je pohnula k tomu, aby rozdali svůj majetek a splynuli s chudými. Ve všech případech známých z minulosti to bylo spojeno s náboženskou zkušeností: mysl může být obrácena k Bohu objevením chudoby, nebo k chudým objevením Boha; každopádně tyto dvě věci se pojí a odmítnutí bohatství coby zla je vždy přítomno.

Avšak pocit, který v našem století ovládl nejen několik velkých duchů, nýbrž prakticky všechny příslušníky vedoucích tříd, je odlišného charakteru. Společnosti nadmíru hrdé na své stále rostoucí bohatství začalo docházet, že tam „uprostřed nadbytku", jak se říkalo, je bída stále živá, a to vyvolávalo potřebu zvýšit životní úroveň chudých. Zatímco v minulosti způsobilo objevení chudoby spolu s přesvědčením o nemožnosti jejího odstranění odpor proti bohatým, tentokrát hluboce zakořeněný smysl pro světské statky spojený s pocitem síly vyvolal útok na chudobu samotnou. Bohatství bývalo skandálem tváří v tvář chudobě; nyní chudoba byla skandálem tváří v tvář bohatství. (Srovnej některé moderní názory s dřívější identifikací chudoby se svatostí.) Existence chudoby byla pro rozhodující střední třídy, hluboce oddané kultu pokroku, nejen emocionálně, ale také intelektuálně pobuřující, asi tak, jako existence zla pro prostého deistu. Rostoucí dobrota civilizace, rostoucí moc člověka měly být s konečnou platností demonstrovány vykořeněním chudoby. Takže, křesťanská láska a hrdost kráčely ruku v ruce. Zdůrazňujeme-li roli hrdosti, nechceme tím rozhodně umenšovat roli lásky. Nepochybně se najdou v dějinách momenty, kdy lidské srdce náhle roztává, a něčeho takového jsme asi zrovna svědky. Lze tedy shrnout, že přerozdělování bylo na svou cestu vyprovázeno pocitem nebo souborem pocitů. Jak dochází k tomu, že takový pocit zapůsobí zrovna v určitém dějinném okamžiku, je problémem pro historiky; pro nás to není podstatné.

Diskuse o uspokojování

Přerozdělování začalo s pocitem, že někteří mají příliš málo a jiní příliš mnoho. Budeme-li se snažit vyjádřit tento pocit přesněji, nabízejí se nám automaticky dvě formulace. První můžeme nazvat objektivní, druhou subjektivní. Objektivní formulace se zakládá na představě o jisté přiměřené životní úrovni, pod niž by se nikdo neměl dostat a nad níž existují jiné žádoucí a přijatelné způsoby života - až po jisté meze. Subjektivní formulace se nezakládá na představě, co je pro člověka objektivně dobré, ale je ji možno vyjá-dřit přibližně takto: „Bohatší bude svou ztrátu pociťovat méně než chudší svůj zisk", nebo ještě nepřesněji: „Určitá ztráta příjmu by pro bohatší znamenala méně, než co by příslušný zisk znamenal pro chudší." Tady provádíme srovnání uspokojení. Může takové srovnání vést k nějakým výsledkům? Můžeme se s jakýmkoli stupněm přesnosti snažit zvážit ztrátu uspokojení jedněch a přírůstek uspokojení druhých? Jestliže ano, mohli bychom zjistit, jak dosáhnout maximální sumy individuálních uspokojení, kterou je teoreticky možno získat z daného objemu produkce (který vždy musíme brát jako neměnný). Tato myšlenka musela zákonitě mezi ekonomy vzniknout. Maximalizace uspokojení v různých souvislostech je totiž už po několik generací běžným pojmem. V teorii svobodné spotřebitelské poptávky má jednotlivec k dispozici jistý příjem, který rozděluje na trhu mezi různé druhy zboží při daných cenách tak, aby dosáhl maximálního uspokojení. Teorie volné směny uvažuje dvě strany, z nichž každá nabízí jistou komoditu a snaží se získat komoditu té druhé. Každá přitom směňuje kvanta užitku držená za kvanta užitku žádaná až do okamžiku, kdy každá další akvizice by pro ni znamenala obětovat více, než představuje hodnota této akvizice. V tomto momentě je možné tvrdit, že každá ze stran získala takovou kolekci hodnot, která ji nejvíce uspokojuje - uspokojení obou je v jistém smyslu maximalizováno. Poněkud mytický pojem všeobecné rovnováhy to dále rozvádí na situaci, kdy existuje mnoho stran a mnoho komodit. Všeobecná rovnováha je estetické a matematické optimum, které ekonomové rádi ztotožňují - ať už přímo nebo nepřímo - s optimem uspokojení. Pro ekonomy to byla skutečně jakási vnitřní potřeba. Z předpokladu, že ekonomické chování je vedeno snahou maximalizovat individuální uspokojení, si odvodili, že jakákoli rovnováha ve směně zboží představuje ten nejšťastnější kompromis z hlediska spokojenosti všech stran a tak maximalizuje sumu jejich uspokojení; to je přivedlo k závěru, že všeobecná rovnováha je tím nejlepším, co jednotlivec může udělat pro sebe ve vztahu k ostatním, a rovněž nejlepší kom-binací individuálních výsledků. Jakmile však přijmeme myšlenku nejlepší možné kombinace, musíme automaticky připustit, že každý odklon od všeobecné rovnováhy v podstatě znamená, že přírůstek nespokojenosti převažuje nad přírůstkem spokojenosti. Takže, začneme-li všeobecné rovnováze připisovat nějaký psychologický význam, nevyhneme se srovnávání uspokojení různých jedinců, nebo přinejmenším jejich rozdílů. Všeobecná rovnováha tedy znamená pro každého jednotlivce jisté optimum ve vztahu k jeho prostředkům a jako celek bude záviset na počátečním rozložení příjmů. Máli být všeobecná rovnováha srovnatelná z hlediska v ní obsažené převahy celkového uspokojení s nerovnovážnou situací, pak musí být rovněž všeobecná rovnováha odpovídající jistému počátečnímu rozložení prostředků srovnatelná s jinou všeobecnou rovnováhou vzniklou z jejich jiného rozložení. A tak samotný pojem všeobecné rovnováhy jakožto stavu, z nějž jakákoli výchylka představuje čistou ztrátu uspokojení, vede přímo k ekonomii blahobytu a vlastně jí poskytuje její očividně paretovské definice.

Je souvislost mezi přerozdělováním a centralizací náhodná?

Při našem zkoumání jsme se opakovaně setkali s tím, že centralizace je důležitým průvodním jevem přerozdělovací politiky. Pokud stát zkracuje vyšší příjmy, musí převzít jejich akumulační a investiční funkci; tak se dostáváme k centralizaci investic. Pokud nivelizované vyšší příjmy nejsou s to podporovat určité společenské aktivity, stát musí zasáhnout, subvencovat tyto aktivity a postavit se jim do čela. A pokud příjmy nestačí k tomu, aby unesly náklady na výchovu, vzdělání a režii takových lidí, kteří plní ve společnosti náročnější nebo specializované funkce, je to opět stát, kdo se musí postarat o jejich zabezpečení. Důsledkem přerozdělování je tak rozšíření role státu. A naopak, jak jsme se právě přesvědčili, růst státních příjmů lze učinit přijatelným pouze za pomoci redistribučních opatření. Můžeme se pak ptát, který z těchto dvou úzce propojených jevů je dominantní: zda je to redistribuce nebo centralizace. Lze si klást otázku, zda to, čím se zabýváme, není nakonec více politický než sociální fenomén. Tento politický fenomén spočívá v likvidaci třídy těšící se z „nezávislých prostředků" a v soustředění těchto prostředků v rukou manažerů. To má za následek přesun moci od jednotlivců ke státním úředníkům, kteří mají tendenci vytvářet novou vládnoucí třídu namísto té, která je likvidována. A existuje zde slabý, ale přece jen patrný trend k tomu, aby tato nová třída byla uchráněna před dopadem určitých fiskálních opatření, která jsou namířena proti té předešlé. Toto vede pozorovatele k úvaze o tom, do jaké míry je požadavek rovnosti zaměřen proti nerovnosti samé a je tedy tím základním požadavkem, a do jaké míry je zaměřen proti jistému souboru „nerovných" a je tedy neuvědomělým krokem při výměně elit.

Bertrand de Jouvenel (1903-1987)

Etika přerozdělování

Copyright Občanský Institut 1998, sborník č. 165