Jaké je evangelium a jaké není

V ničem se nedávejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. (Fp 2,3-4).

Připomínky slíbené bývalým dlouholetým ASD M. Šlechtou br. Černohorskému, kazateli ASD v Pardubicích

Úvodem

Při našem osobním soukromém společném setkání někdy v říjnu 2001 jsme spolu hovořili o různých duchovních záležitostech. Mezi jiným došlo i k rozhovoru o zásadě „sola scriptura“, která byla a je doposud jedním z hlavních pilířů, na němž je postavena oprávněnost existence protestantismu. Nemyslím si, že jde o nějaké malicherné žabomyší teologické myšlenkové zauzlení, ale o záležitost principiální.

Byl jsem překvapen zjištěním, jak málo jsou známé a reflektované myšlenky M. L. Vendena z publikace PILÍŘE, vydané jako oficiální publikace Ústřední radou CASD v roce 1988, o zastaralosti této zásady a jejím překonání učením ASD. Slíbil jsem vyhledat a poskytnout o tom doklady. To jsem ještě netušil, jak daleko mne úsilí o splnění slibu dovede. Práce na splnění tohoto slibu mi zabrala dost času. Při práci jsem si uvědomil, že jsou i další, kdo dosud opravdu upřímně obhajují zásadu „sola scriptura“ v domnění, že obhajují principiální zásadu ASD. Budou udiveni, až se přesvědčí, že obhajují princip, který je podle oficiálního učení ASD zastaralý, překonaný a dokonce protismyslný. Lidé se často teprve po letech dovídají o podstatě věcí, kterým dlouho věřili. Roztrhnout pouta iluzí a omylů může způsobit bolestné rozčarování.

Jsou-li opravdu upřímní, bylo by nečestné utajovat před nimi doklady shromážděné k tomuto tématu. Jen otevřené seznámení s fakty jim umožní svobodně a poctivě zaujmout vlastní stanovisko, pokud k tomu u sebe najdou dost odvahy (Zj 21,8). Proto jsem se rozhodnul dát své práci na splnění slibu br. kazateli Černohorskému publikovatelnou podobu epištoly. V této podobě nechť není nikomu utajována (Lk 12,1-3).

Moje téměř pět desítek let trvající bývalé členství v CASD mi poskytuje dostatek podnětů ke kvalifikovanému poctivému zamyšlení nad jmenovanou rozporuplnou otázkou. Nemyslím si, že by bylo mravné držet nad tímto problémem bobříka mlčení. Dovolávám se předem čtenáře, aby mi prominul, že věty a slova v této epištole nebylo možné volit vždy tak diplomaticky elegantně a uhlazeně, aby se nikoho nedotkla a tím vlastně nic neřekla. To by se minulo s účelem.

Ještě dlužno doložit, že můj spolubesedník pan kazatel Černohorský má na vzniku této epištoly svou nemalou zásluhu. Bez jeho podnětu by nevznikla. Nebylo by čestné to utajit a nevyjádřit mu zasloužené poděkování.

Autor

Jaký význam má protestantská zásada „sola sciptura“ pro mne?

Respektování této zásady vychází z přesvědčení, že Bible vznikla tak, že „Duchem svatým puzeni byvše mluvili a psali svatí Boží lidé“(2P 1,21), i když to bezpodmínečně neznamená, že oni „svatí Boží lidé – pisatelé“ museli být nutně osobnosti, jejichž jména biblické knihy nesou. Nemám důvod pochybovat o tom, že by tentýž Duch nevedl stejným způsobem pořadatele konečného uceleného a uzavřeného kánonu. Sotva by tedy bylo věrohodné zpochybňovat fakt, že se závěrečné verše Bible na svém místě ocitly pouhou náhodou, takže tím pádem by bylo možné jejich smysl zrelativizovat. Jejich u místění má svůj smysl, a ten je jednoznačný. Slova, která v celé knize těmto veršům předcházejí, už definitivně stačí k poznání úplné Boží vůle. To pro každého čtenáře znamená, že pro porozumění textu už nebude potřebovat další stejně závazné či původní smysl opravující výroky a dodatky z jiných zdrojů. Prostě „sola scriptura“.

• Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize. Ten, od něhož je toto svědectví, praví: Ano, přijdu brzo. Amen, přijď, Pane Ježíši! (Zj 22,18-20)

Tato slova svým způsobem uzákoňují definitivní uzavřenost biblického kánonu jako dostačujícího pro poznání Boží vůle a Jeho záměrů. Současně dávají každému svému čtenáři právo, ba dokonce povinnost nedůvěřovat každému, kdo by smysl tohoto textu, stejně jako celé Bible, zpochybňoval. Tak tomu vždy věřili a pro to žili a umírali protestantští reformátoři a tisíce jejich následovníků. Tento význam slov ještě podtrhuje skutečnost, že se vztahují už od té dávné doby k očekávání blízkého návratu Mesiáše. Víra v blízkost druhého příchodu Kristova nebyla tehdy zdůvodnitelně o nic menší než dnes, ba naopak. Není to doména, kterou by si jako své výsadní privilegium mohl pro sebe kdokoliv přivlastňovat, včetně ASD posledních dvou století. Očekávání druhého příchodu je už od počátku pevně zakotveno jako důležitý článek vyznání víry křesťanů všech století. V tomto smyslu „adventistou“ tzn. „očekávajícím příchod“ se stal automaticky každý věřící všech dob, který vyznal, že je „kristovec – křesťan“ a modlil se „přijď Tvé království – přijď, Pane Ježíši“ (Mt 6,10; Zj 22,20).

Tato zásada neznamená, že je čtenářům Bible zakázáno seznamovat se s textem v původních jazycích, ověřovat si věrohodnost překladů a už vůbec neznamená zákaz usilovat o pochopení historického pozadí textu. Bible není magická kniha existující mimo čas, nad níž by nám musel zůstávat rozum stát. Máme-li jí porozumět, není to možné jinak, než uvědoměním si, že každá její kniha, než byla zařazena do kánonu, měla své vlastní individuální a zkoumatelné dějinné pozadí. Máme-li jejímu textu opravdově porozumět, sama takové zkoumání nejen předpokládá, ale dokonce k němu vyzývá.

Ilustrace

Okénko do historie pardubické sboru ASD

Nemělo by zůstat trvale utajováno, že pardubický sbor vzniknul a déle než čtyřicet let od svého založení existoval a rostl bez přičinění a vlivu toho údajného „Ducha prorockého“, jenž prý zásadu „sola scriptura“ prolamuje. Sbor dobře prosperoval jen spolehnutím se na Bibli. Až do ukončení služebního období kazatele Kimlera a nástupu komunismu, nikdo nepoložil křtěncům jako podmínku k přijetí za člena církve otázku, zdali věří v Ellen G. Whiteovou jako Bibli překonávajícího Ducha prorockého

Pan Bláha, jako prosazovatel tohoto bodu učení a dlouholetý významný representant sboru, dobře ví, že tento sbor vzniknul bez přičinění a zásluh doktrín, jež představuje EGW. Přesto podle svého osvědčeného zvyku tento fakt velice razantně zakamufloval a skutečnosti neznalé novokřtěnce záměrně uváděl v omyl, když jim veřejně tvrdil, že bez přičinění EGW bych ani já (autor) neuvěřil v Bibli, údajně nesvětil sobotu, nebyl pokřtěn a dokonce ani pro svědomí vězněn. Jakoby o mě věděl více než já sám. On si už, stejně jako mnozí jiní, příliš zvyknul na to, že může vystupovat jako neoddiskutovatelná autorita na pravdu, že mu je všechno co řekne vždycky věřeno a nikdo na něm nepožaduje, aby své průhledně cílevědomé „omyly“ musel podrobit zkoušce pravdou.

Realita byla taková, že v oné inkriminované době, na počátku padesátých let, kdy se můj život zamotával, jsem dost věděl o Bibli, ale sotva co slyšel o EGW a spolu se mnou i všichni pardubičtí členové v předchozích desetiletích. Spisy EGW do té doby neměly vliv ani na vznik sboru ani průběh života jeho členů.

Posluchači pana Bláhy, neznající reálnou minulost, jsou samozřejmě skálopevně přesvědčeni, že jediné pravdivé a důvěryhodné legendy o historii sboru jim může poskytnout pouze on. Je velice obtížné nalézat pravdu v prostředí, v němž je některým jedincům z hlediska jejich profese udělen nekontrolovatelný patent na pravdu, z něhož se nemusí nikomu zodpovídat. Jak ukazují zkušenosti, získat takovýto nekontrolovatelný status experta na rozhodování o jediné pravdě musí být nejen neodolatelně svůdné, ale ze samé podstaty věci pro postiženého i nadmíru příjemné a žádoucí. Tak se vždycky projevuje osobní moc nad lidmi Taková moc, stejně jako každá moc, vždycky korumpuje.

Jaký je oficiální postoj ASD k principu „sola scriptura“ ?

Právě v těchto dnech jsem se dověděl (prosinec 2001), že ve velkých amerických obchodních organizacích mají zcela legálně zřízenou a velice žádanou, váženou a dobře honorovanou lukrativní funkci t. zv. spin-masters. Jsou to odborníci speciálně psychologicky vyškolováni v umění důvěryhodně převysvětlovat informace o faktech a událostech tak, aby veřejnost byla „správně naorientována“ Jsou vyškoleni v umění věrohodně přesvědčit, že za jistých okolností může mít čtverec také kulatou podobu. Kvadratura kruhu jim není neřešitelná. Jestliže fakta svědčí o něčem jiném, tak se musí fakta přijatelně převysvětlit. Nikdo se nad jejich odbornými schopnostmi nepohoršuje. Kdo v Americe žije, musí s tím už počítat.

Bylo by zajímavé zjistit, ke kolika řadovým členům církve se dostala informace, že roku 1980 se Generální konference nechala na obchodním ministerstvu USA zaregistrovat a za poplatek 20.000 dolarů chránit zákonem jako obchodní organizace, aby nezůstala pozadu za pokrokem. Projevem pokroku je i to, že má také své spin-mastery. Blahopřeji Generální konferenci, že zaměstnává tak vynikajícího spin-mastera, jako je vážený M.L.Venden

M. L. Venden ve své publikaci PILÍŘE, vydané oficiálně Ústřední radou CASD v r. 1988, nadepisuje osmou kapitolu takto: „Je „sola scriptura“ biblická zásada?“, s otazníkem na konci. Považuji za právo každého čtenáře této publikace, které nemůže být nikomu spravedlivě odepřeno, tento otazník odmítnout jako zbytečný a zavádějící, a tím odmítnout celou následující kapitolu.

Vážený čtenáři, víš velmi dobře, že někdy pouhá čárka může zásadně změnit smysl věty. Stejným způsobem je tímto otazníkem troufale zpochybněn základní princip reformace, pro který podle toho otazníku údajně zbytečně žili a umírali po celá staletí tisíce křesťanů. M. L. Vendem se tváří, jakoby na vložení tohoto otazníku měl svaté právo, a pokouší se vsugerovat (brainwashing) dojem, jakoby tím otazníkem otvíral cestu k vyššímu porozumění Bibli. Ten otazník ve skutečnosti znamená návrat do doby před reformaci a ospravedlňuje protireformaci. Už předem napovídá, jakým směrem se bude ubírat odůvodňování otazníku a zpochybňování pravidla „s. s.“ v celé kapitole. Sem neopisuji celou kapitolu z uvedené publikace, pouze úryvky z ní. Předpokládám, že každý čtenář si tu kapitolu pro ověření jistě sám v originální publikaci vyhledá a pečlivě přečte a nebude mi proto vyčítat, že z ní vybírám jakoby účelově jen to, co se mi hodí.

Co rozuměli reformátoři slovy „sola skriptura“? „Sola skriptura“ znamená „pouhým Písmem“. Jeden z teologických slovníků to vysvětluje takto: „Je to základní zásada protestantismu, učení o naprosté dostatečnosti Písma svatého, které se vlivem Ducha svatého vysvětluje samo, a proto je jako měřítko křesťanské víry nadřazeno nad církevní autority a tradici“. Jinými slovy: „sola scriptura“ říká, že Bible je dostatečná jako měřítko víry a života nezávisle na církvi a její tradici. … Nepřítel pravdy však našel způsob jak zneužít hesla reformace, aby jeho boj proti duchovním darům v církvi dnes vypadal věrohodněji a přijatelněji. (s. 66)

Jestliže nepřijímáš dar proroctví na základě toho, co o tomto předmětu říká Bible, neuznáváš ve skutečnosti ani samotnou Bibli. Neuvěříš-li daru proroctví, neuvěříš ani Písmu, protože Písmo říká, že dar proroctví zaslíbil své církvi Bůh.

Psaná svědectví nepřinášejí nové světlo, mají však živě vtisknout do srdcí pravdu, kterou nám Pán prostřednictvím inspirace již zjevil. … Dar proroctví byl inspirován stejným způsobem jako Bible, má tedy rovněž stejnou autoritu, přesto je však menším světlem, které upozorňuje na větší světlo. … Dar proroctví není autoritou nad Biblí, je však autoritou na biblické otázky. …inspirovaný komentář. (s. 71)

Avšak lidé, kteří věří, že Bůh promlouval prostřednictvím sestry Whiteové a svěřil jí své poselství, budou v bezpečí před svody, které v posledních dnech přijdou.

Jedno je jisté: Adventisté sedmého dne, kteří se postavili pod prapor satana, nejdříve odmítnou věřit varováním a napomenutím obsaženým ve svědectví daru proroctví. (s. 72)

O čem vypovídá dovolávaná kapitola?

Chápete tvrzení té kapitoly? Bible údajně neinformuje dostatečně důkladně o cestě ke spasení. Bez EGW dokonce ani nemůžeš Bibli rozumět. Domyšleno do důsledku, dokud nepřišla EGW ani reformátoři Bibli nerozuměli. Bez EGW údajně žádný teolog Bibli neporozumí. Nikdo nemůže porozumět tomu, co je v Bibli, dokud si nepřečte, co o tom píše EGW. EGW je prostě nadřazená nad Biblí. To tato kapitola opravdu tvrdí. Je tam také větička, na jiných místech mnohomluvněji rozváděná a kázaná „o malém a velkém světle“.

Už jsi někdy viděl, aby si někdo ve dne při slunečním světle rozsvítil svíčku, aby lépe viděl na hodinky? Tady se to totiž tvrdí, že si ve světle slunce musíme rozsvítit svíčku, abychom lépe viděli na cestu, nebrkali a nezabloudili. Pro jaké lidi je toto podobenství určeno, že je považují za poučné a nikdo z nich se nad takovou nehoráznou nelogičností nepozastaví? To mi vždycky připomíná vtipy o bláznech v blázinci, ale tady je to míněno jako něco docela vážného.

Mojí pozornosti nemohla uniknout dráždivě provokativní věta: „…adventisté sedmého dne, kteří se postavili pod vládu satana…“ Ta myšlenka nadutě předpokládá bezbrannou nevědomost oslovovaných. Je typickou ukázkou pokusu o mentální manipulaci, o primitivní surové duchovní znásilňování, jež cílevědomě využívá prostoduchost vystrašeného nesoudného čtenáře. (Př 1,32) Může mi kdokoliv s klidným svědomím bez pokrytectví říkat „bratře“, když mne vidí tak zřejmě stát pod praporem satana? Pod jakým praporem potom stojí ti, kdo ani nejsou adventisty? Je ten výrok pravda, či není to pravda? Co je tedy pravda? Celá ta kapitola je, čtenáři neurážej se, brilantní ukázkou umění nezodpovědné cílené manipulace s intelektem (jinak odborně označované jako demagogie – brainwashing)

Svět virtuální proti světu reálnému.

Teď musím napsat, co je nutné, i když se mi to nebude psát snadno. Čtenáři, ty opravdu věříš, že musíme mít svíčičku a bychom si ve světle slunce lépe posvítili na hodinky, protože jinak nepoznáme stav času (do konce světa)? Potom se sotva budeme moci dohovořit. Mezi námi totiž stojí neviditelná, slovům a zrakům neprostupná zeď, oddělující dva navzájem se vylučující světy, řídící se naprosto neslučitelnými fyzikálními zákony. Virtuální – bujnou fantazií uměle zkonstruovaný svět – definitivně uzavřený, hotový - bez otázek a problémů, proti světu reálnému. ASD musí věřit, že v jejich světě velké duchovní světlo Bible - slunce - nestačí dostatečně osvítit svým světlem cestu, abychom na ní neklopýtali a nebloudili. Velké světlo v tomto světě dostalo vlastnosti jakéhosi přidušeného příšeří, které je nutné pro naše bezpečí rozhánět světlem malé lucerničky, bez níž nelze údajně dost spolehlivě velké světlo – Bibli – uvidět. Viděli jste někdy někoho, aby si rozsvítil lucerničku, aby lépe uviděl velké světlo? V mém světě, když nám svítí velké světlo – slunce, nerozsvěcujeme lucernu, abychom lépe viděli na cestu. Kdyby mne v mém reálném světě prostém fantazie někdo viděl, že si za plného dne svítím na cestu či na čtení baterkou, považoval by mne právem za blázna. Ty, čtenáři osvícený Duchem prorockým, bys mne navzdory viditelné skutečnosti za blázna jistě nepovažoval, podle toho bys pouze poznal, že jsem jako ty, jsem tvým druhem a také žiji ve Tvém zsinalém světě. (Doporučuji přečíst si texty uvedené pod heslem „světlo“ v konkordanci.)

Tato kapitola ve svém důsledku navozuje nepřiznávaný, ale praktikovaný názor ideologie společenství ASD, že kánon Bible nebyl dokončen a uzavřen Apokalypsou, ale teprve spisy EGW. Kdo tento názor nesdílí a troufá si samostatně a nezávisle studovat pouze samotnou Bibli, údajně nemá právo se domnívat, že by mohl být bez EGW veden Duchem svatým. Kdo odmítne nechat se vést myšlenkami EGW při studiu Bible, ten se stává služebníkem satanovým a pravým kacířem. Nikdo nemusí být na pochybách, že tímto výrokem je automaticky i autor této epištoly zařazen mezi „služebníky satanovy“. To je zavazující resultát této kapitoly, čili církevní dogma.

Pokud si někdo dá tu práci, aby si důvěrněji bez předsudků a pozorně přečetl zvláště nebeletristickou tvorbu vzpomínané autorky, bude se moci přesvědčit, že titul „služebník pod praporem satana – a pod.“ se zálibou rozdává kolem sebe pro potěšení svých čtenářů, hlava nehlava.

Co je pravda?

• V srdci si asi říkáš: Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil? Nuže, promluvil-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho. (Dt 18,21-22)

Z dějin náboženství je známo, že vždycky se vyskytovali lidé vydávající se za mluvčí Stvořitele, aniž by jimi opravdu byli. Otázka, jak je možné odlišit falešné mluvčí od těch pravých, může někdy rozhodovat o životě a je proto nejen v době Mojžíšově, ale v každé době nejvýš legitimní i aktuální. (Mt 15,14; 24,11) Odmítáme-li takového mluvčího podrobit tomu jedinému shora uvedenému a všem srozumitelnému kriteriu správnosti, nejspíš se nám jeho prorokování líbí, bez ohledu na to jak je vzdáleno od pravdy. Vždy tomu tak bylo, že samozvaní proroci nacházeli své oddané publikum. 

Příklady k ověření

EGW viděla oponu v chrámě

Potom jsem byla vyzvána, abych si prohlédla obě oddělení nebeské svatyně. Opona, neboli dveře se otevřely a já směla vejít… Opona, jež dělila obě části, byla z rozličných barev a materiálu. Měla skvostný okraj, v němž byly zlatem vetkány obrazy představující anděle. (Zkušenosti a vidění s. 164)

Kristova přímluva za člověka v nebeské svatyni je právě tak podstatnou součástí plánu vykoupení, jakou byla jeho smrt na kříži. Svou smrtí zahájil Kristus dílo, aby je po svém zmrtvýchvstání, když vstoupil na nebesa, dokončil v nebi. (Vítězství lásky Boží – s. 348, vydání 1966)

(Pozn. autora: podle toho text J 19,30. :“Dokonáno jest“, neplatí )

A jaká je skutečnost?

• Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – tj. obětováním svého těla. (Žd 10,19-20)
• Majíce tedy, bratří, plnou svobodu k vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu, tou cestou novou a živou, kterou nám způsobil skrze oponu, tj. tělo své. (Žd 10,19-20 K)

EGW viděla v 19. st. v nebeské svatyni parádní oponu od počátku letopočtu zrušenou – neexistující (jak píše Bible) a vůbec nic neví o tom, že tou oponou je tělo Kristovo. Smysl opony, zakrývající hřešícímu člověku Boží svatost, vůbec nepochopila. Tvrdí, že viděla dvě oddělení, i když ve skutečnosti zrušením – zánikem opony vzniklo ze dvou jedno už dále nerozdělené a nic nezakrývající oddělení chrámu. A nic už od té doby nebrání věřícímu vstoupit do nerozdělené svatyně. To je zvěst – evangelium - uvedeného textu Bible. EGW vzdor tomu píše o sobě, jakoby jen ona sama měla privilegium ke vstupu do svatyně (dokonce za neexistující oponu), která je ve skutečnosti od Ježíšovy oběti duchovně přístupná každému, kdo uvěřil. Nemusíme pronikat za oponu, protože opona je zrušená a v této době už neexistuje. Duchovní vstup do svatyně bez opony je volný pro každého věřícího – to říká Bible.

O Ježíšově radostném evangeliu.

Evangelium může být jen radostné, není-li radostné, není to evangelium.

Slovo „evangelium“ znamená andělské poselství.

Co zvěstuje Ježíšovo evangelium o odpuštění hříchů?

• Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od všeliké nepravosti. (1 J 1,9)
• Řeknu-li o svévolníkovi: Zemřeš ! , ale on se od svého hříchu odvrátí a bude jednat podle práva a spravedlnosti, vrátí zástavu, nahradí oč koho odral, bude se řídit nařízeními vedoucími k životu a nebude se dopouštět bezpráví, bude určitě žít a nezemře.Žádný z jeho hříchů, kterých se dopustil, se mu nebude připomínat. (Ez 33,14-16 ; 18,21-22)
• Blaze tomu z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepřičítá. (Ž 32,1-2; Ř 4,7-8)
• Kdo je Bůh jako ty, který snímáš nepravost…Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy… (Mi 7,18-19)
• Svůj hřích jsem před tebou přiznal…A ty jsi ze mě sňal nepravost, hřích můj. (Ž 32,5)
• Snímal jsi ze svého lidu nepravosti, přikrýval jsi všechny jeho hříchy. (Ž 85,3)
• Já, já sám shlazuji přestoupení tvá pro sebe, a na hříchy tvé nevzpomínám. (Iz 43,25 K)
• …za sebe jsi odhodil všechny mé hříchy. (Iz 38,15-17)
• Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění.   (2 K 5,19)
• S Kristem jsme byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých. Když jste ještě byli mrtví ve svých vinách a duchovně neobřezaní, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. (Ko 2,12-14)
• …On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. … Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých. Podruhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse. (Žd 9,26.28)
• Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. (Žd 10,14)
• …na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu. Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti. (Žd 10,17-18)
• Milost vám a pokoj od Ježíše Krista, jenž je svědek věrný, ten prvorozený z mrtvých a kníže králů země, kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví svou a u činil nás krále a kněží Bohu a Otci svému, jemuž buď sláva a moc na věky věků. Amen. (Zj 1,4-6 K)
• My však máme občanství v nebesích (vsuvka: už dnes), odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. (Fp 3,20-21)

Jak jsme si mohli přečíst v předchozích biblických textech je podstatou radostného Ježíšova evangelia Jeho ujištění, že pokáním, vyznáním a opuštěním byly naše hříchy vymazány a už nebudou nikdy připomínány. Toto ujištění je podstatou Ježíšova radostného evangelia byl nám darován věčný život. Už dnes jsme se stali vlastníky věčného života. Čtěte ty předcházející verše z novu a znovu a zamyslete se nad tím, jestli je v nich něco nejasného – neúplného, nepochopitelného, co potřebuje dovysvětlit. Chápu, že pro hříšného člověka je to neuvěřitelné, ale právě takové je evangelium.

Co zvěstuje Ježíšovo evangelium o soudu za hříchy a o soudu nad satanem?

• Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen, kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo. (J 3,16-19)

Tento text je v dokonalém souladu s předchozím evangeliem o odpuštění hříchů. Je to výrok o jediném posledním soudu, který nenechává žádný prostor pro nějaký jiný další, Boží spravedlnost opravující a zdokonalující vyšetřující soud. Kdyby vzdor tomuto textu nějaký takový opravný soud doopravdy existoval, potom by tento biblický text vyjadřoval falešnou – lživou naději. (J 10,26)

• Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. (J 12,31)

(„nyní“ znamená v době Ježíšova pobytu na zemi.)

• …viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk. (Lk 10,18)
• Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, přímluvce vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. (bylo by bombasticky drzé ztotožňovat ho s EGW!) On přijde a ukáže světu v čem je hřích, spravedlnost a soud. Hřích v tom, že ve mne nevěří, spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a už mne nespatříte. Soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen. (J 16,7-10)

(Tzn., že od Ježíšovy smrti ztratil satan právo na přítomnost v nebesích a tam kohokoliv obviňovat.)

• Amen, amen pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5,24)
• Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mne miluje. A toho kdo mne miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat… a můj Otec ho bude milovat: Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. A slovo, které slyšíte, není moje, ale Otcovo… (J 14,18-24)

(není to dokonce ani slovo autora této epištoly)

• Ježíš řekl: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? (J 11,25.26)
• A sám Otec, který mne poslal, vydal o mě svědectví… a jeho slovo ve vás nezůstává, poněvadž nevěříte tomu, koho on poslal… Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. (J 5,37-40)
• … Boží svědectví je to, co pověděl o svém Synu. Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě. Kdo nevěří Bohu, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A to je to svědectví „ Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. (1 J 5,9-13)

Náboženské nauky o nějakém posmrtném soudu jaké jsou známy z většiny pohanských náboženství: báje o soudu nad individuem po jeho smrti a o posmrtném vážení a podobném hodnocení jako rozhodující o jeho věčném osudu. Počínaje egyptskými bájemi, vlivem obrazotvornosti perského zoroastrismu, přes báje o řeckých a římských bozích byla tato zmatená doktrína stejně jako jiné podobné pohádky vtělena i do křesťanských principů.

Evangelium Ježíšovo je tím jedinečné, že nemá s těmito pohádkami nic společného, nic z nich neopisovalo – nic nekopírovalo. Křesťan by si neměl počínat v životě spravedlivě ze strachu před posmrtným soudem, to by stejně k ničemu nevedlo; ale proto, že miluje Božího Syna. (J 14,18-20) Přečtěte si, jak velmi odlišně charakterizuje Boží poslední soud Bible.

• Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud je pak v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu, než světlo. (J 3, 16-19; 12,31; 16,7-10)

Ten rozhodující poslední soud se děje právě teď a tady, při četbě této epištoly, ať se to komu hodí či líbí nebo ne. Podstatou Ježíšova radostného evangelia je jistota, že již dnes jsem vírou v Krista a křtem odsouzen k věčnému životu:

• Amen, amen pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života (J 5,24)

Nemusím se třást strachy před riskantním rozhodováním nějakého pochybného budoucího posmrtného vyšetřovacího soudu.

• Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? (J 3,12-13)
• Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život; nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno. (J 10,26-30)
• Židé se opět chopili kamenů, aby ho kamenovali. (J 10,26-31)

Vážený křesťane, zamysli se nad sebou: už jsi opravdu uvěřil Ježíšovu radostnému evangeliu? (J 3,12-13)

Dnes se za to většinou už nekamenuje ani neupaluje. To by bylo příliš výstřední a neestetické. Používají se modernější pokrokovější přijatelnější diskrétnější metody: zneuctění pomluvou, bohorovným úšklebkem, arogancí, pohrdáním, úskokem, intrikou, přezíravostí, mlčenlivým – rádoby shovívavým pokýváním hlavou, a když to nepomůže, tak zastrašováním, atd. Ukázalo se, že to může mít stejný výsledek, jako kamenování. Stejná je i pohnutka - přimět k odmítnutí radostného evangelia Ježíšova.

• Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou. Tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Ale kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium, než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet. Jak jsem právě řekl a znovu opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! (Ga 1,6-9)

Slovo „evangelium“ znamená „andělské poselství“. Jaké je tedy Ježíšovo definitivní andělské poselství o soudu nad světem a nad satanem? Četli jste pozorně předcházející biblické texty a myslíte si, že je třeba k nim ještě něco dalšího dodat? Stále si myslíte, po přečtení uvedeného Ježíšova evangelia zůstává něco nejasného, že musíte mít ještě strach z nějakého posmrtného vyšetřujícího soudu a tam ze satanova žalování? Pozorně se zkoumejte: věříte těm Ježíšovým výrokům? Snadno se může stát, dnes je to obvyklé, že o sobě zjistíte, že Ježíšovu evangeliu nevěříte. Ve své sebejistotě nepoznáváte Jeho hlas a nenásledujete Ho, a proto ani On vás nezná. To vše jen proto, že jste se shlédli v jiném andělském poselství než je Ježíšovo.

Ale:

• Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla. (J 12,36)

…anebo je pro vás přijatelnější být syny světélka ?

„Opravené“ evangelium podle EGW

Ukázky z knihy „Vítězství lásky Boží“ z r. 1969

A jako v obrazné službě bylo očistění pozemské svatyně vykonáno odstraněním hříchů, jež ji znečistily, tak musí být vykonáno očištění nebeské svatyně odstraněním nebo vymazáním hříchů, jež jsou tam zaznamenány. Než se tak však může stát, musí být prozkoumány knihy záznamů, aby se rozhodlo, kdo může být skrze lítost hříchů a skrze víru v Krista účasten dobrodiní Kristova smíření. Očištění svatyně proto zahrnuje dílo vyčišťování - dílo soudu. Toto dílo musí být vykonáno dříve, než přijde Kristus, aby vykoupil svůj lid. (s. 302)

Podle tohoto „ponaučení“ už neplatí to, co píše Bible v následujících textech:

• Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1 J 1,9)
• Žádný z jeho hříchů, kterých se dopustil, se mu nebude připomínat, začal jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít. (Ez 33,16; 18,22)
• Já, já sám vymažu kvůli sobě tvé nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. (Iz 43,25; Mich 7,18-19)
• Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je Staré pominulo, hle, je tu nové. … Neboť v Kristu usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. (2 K 5,17.19)
• S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých. Když jste ještě byli mrtví ve svých vinách a duchovně neobřezaní, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. (Ko 2, 12-14).

Zatímco v nebi probíhá vyšetřovací soud, zatímco hříchy kajících věřících jsou odstraňovány ze svatyně, musí lid Boží na zemi vykonat zvláštní dílo očištění, tj. odložení hříchů. (s. 304)

… nebude stačit obmytí hříchů Kristovou krví, ale budeme se muset ještě dodatečně o to také sami přičinit, abychom si odpuštění zasloužili. Takže Ko 2,12-14 neplatí, stejně jako Boží výrok:

• Smiluji se, nad kým se smiluji a slituji se, nad kým se slituji. Nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. Co tedy řekneme, [když se Pán Bůh nebude s námi radit, jestli jsme si dost zasloužili spasení,] je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne. (Ř 9,14-16)

Tento jeho příchod, nikoli jeho druhý příchod na zemi byl předpověděn v proroctví, předvídajícím Kristův příchod po vypršení 2300 dnů v roce 1844. Doprovázen nebeskými anděly vstupuje náš veliký Velekněz do svatyně svatých a předstupuje tam před Boha, aby zahájil závěrečné dílo své služby pro člověka – to znamená, aby smířil s Bohem všechny, kdož se toho ukáží hodni. (s. 342)

Podle této doktríny musí údajně pro úplnost mezi prvním a druhým příchodem Krista, o nichž Bible píše, ještě proběhnout uměle vykonstruovaný prostření příchod, o němž se Bible nikde nezmiňuje, aby dokončil, na co údajně nestačil první příchod. Kam se potom poděla věrohodnost textů jako je Ko 2,14-15.: „Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.“ a dalšími podobnými.

Až budou knihy seznamů při soudu otevřeny, budou životy všech, kdož věří v Ježíše, před Bohem vyšetřeny. Náš přímluvce začíná těmi, kteří žili na zemi nejdříve, pak předkládá případy všech následujících pokolení a skončí žijícími. Bude předloženo každé jméno, každý případ bude zevrubně vyšetřen. Některá jména budou přijata, některá zavržena. Najdou-li se u některých jmen hříchy zaznamenané v knihách, které nebyly odčiněny a odpuštěny, budou taková jména odstraněna z knihy života a záznam o jejich dobrých skutcích vymazán z knihy Boží paměti. (s. 344)

Mezi přívlastky Božího charakteru podle autorky tohoto textu zcela určitě nepatří „soucit a velkorysost“ jak je vyjadřují následující biblické texty:

• Řeknu-li o svévolníkovi: „Zemřeš“, ale on se od svého hříchu odvrátí a bude jednat podle práva a spravedlnosti, vrátí zástavu, nahradí, oč koho odral, bude se řídit nařízeními vedoucími k životu a nebude se dopouštět bezpráví, bude určitě žít a nezemře. Žádný z jeho hříchů, kterých se dopustil, se mu nebude připomínat, začal jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít. (Ez 33,14-16)
• Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství. Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy. (Mich7,18-19).
• Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. (Iz 43,25)
• Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. (2 Ko 5,19)
• My však máme občanství v nebesích (už dnes – pozn. autora) odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista, On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit. (Fp 3,20-21)
• Když jsme ještě byli mrtví ve svých vinách a duchovně neobřezaní, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. (Ko 2,13-14)
• …na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu. Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti. (Žd 10,17-18)

Bůh autorky předchozího výroku je primitivně antropomorfní, má naše podivuhodně přízemní lidské vlastnosti: domýšlivost, všetečnost, malichernost, úzkoprsost, perversní zálibu ve slídění po zapomenutých intimních podrobnostech a důvěrnostech, nikdo si na něj nepřijde. Podle autorky je shora vyjádřené Ježíšovo radostné evangelium zavádějící blud a marné je spoléhat se na Ježíšovo:

• Moje ovce slyší můj hlas, a já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky., Já a Otec jsme jedno. – Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. (J 10,26-30)

Zatímco Ježíš se přimlouvá za ty, kdož se těšili jeho milosti, obviňuje je satan před Bohem jako přestupníky. Velký podvodník se pokoušel je svést, aby začali pochybovat, aby přestali věřit v Boha, aby se odvrátili od lásky Boží a překračovali Boží zákon. Nyní poukazuje na záznam o jejich životě, na jejich povahové nedostatky, na to, jak jsou nepodobni Kristu, čímž svého Vykupitele zneuctili, na všechny hříchy, k jejichž spáchání je svedl a pro něž je pokládá za své poddané. … Ježíš neomlouvá jejich hříchy, nýbrž ukazuje na jejich lítost a žádá pro ně odpuštění, ukazuje své raněné ruce před otcem a svatými anděly a říká: Znám je jménem. Vyryl jsem je na dlaních svých rukou. (s. 345)

Podle této „opravy“ Ježíšova radostného evangelia Ježíš dosud nad satanem nezvítězil a nejsou pravdivé biblické texty ubezpečující o definitivním vyhnání satana z nebe:

• Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. (J 12,31)
• Řekl jim: Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk. (Lk 10,18)

Podle uvedeného textu autorky by bylo osudným omylem věřit, že satan byl už jednou provždy definitivně poražen a spoléhat se na texty Ko 2,12-14 nebo:

• Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. (Žd 10,14)
• …tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají. (Žd 9,28)

Autorka EGW tento biblický omyl svými viděními napravuje. Přesvědčuje své čtenáře, že satan je údajně dosud přítomen v nebesích a to dokonce v chrámu. O žádné své právo Ježíšovým ukřižováním nepřišel.

Bůh má přesný seznam všech nespravedlivých skutků a všech nečestných jednání. … Pouhému vyhlášení víry v Krista nebude přikládána váha, jedině láska, která se projevuje skutky, bude uznávána. Skutek má v očích nebes cenu jen tehdy, je-li vykonán z lásky. (s. 347)

Pokud bych hledal nějaké výroky, které jsou ilustrací k varování ap.. Pavla „…někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak…“ (Ga 1,7) pak to splňují právě tyto výroky a nejen ty. Platí to i pro poznámky k předchozím odstavcům.

• Jsme totiž přesvědčeni, že člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. (Ř 3,28)
• Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. (Ř 4,5)

Ukázky z knihy „Velký spor věků“

Když velekněz skrze krev oběti za hřích očistil svatyni od hříchů, uložil hříchy na kozla. Když Kristus skrze svou vlastní krev odstraní hříchy svého lidu z nebeské svatyně v závěru své služby, vloží je na satana, který po vykonání soudu musí nést konečný trest. (s. 302)

• Podobně, až dílo očišťování v nebeské svatyni bude dokončeno, pak v přítomnosti Boha a anjelů nebeských i zástupů vykoupených hříchy lidu Božího budou vloženy na satana. (s. 409)
• Protože hříchy spravedlivých byly přeneseny na satana, bude satan trpět nejen za svou vzpouru, nýbrž za všechny hříchy, k jejichž spáchání svedl lid Boží. Jeho trest bude daleko větší než trest těch, které oklamal. (s. 477)

Jaká to fantasmagoricky absurdní vize: Satan ještě není odsouzen podle J 16,10, ještě není vyhnán z nebes podle J 12,31 a Lk 10,18. Byl by to prý blud, kdybychom se spolehli na to, že Kristus „…nám už všechny viny odpustil a vymazal dlužní úpis, jeho ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.“ (Ko 2,13.14) Velekněz Ježíš prý, podle předobrazu obětního řádu dne smíření, musí vložit v nebeském chrámu ruce na hlavu pokorného satana, aby na něj přenesl naše hříchy a satan je poníženě převezme a teprve potom dovolí, aby byly společně s jeho osobou definitivně anihilovány v nicotu. Takže podle této doktríny bychom se měli smířit s tím, že Kristus byl pouhým zprostředkovatelem spasení, nezaplatil a nevymazal náš dluh, ale pouze ho převzal a vrátil našemu věřiteli, jímž podle tohoto učení není Bůh, ale satan. V konečném důsledku tedy není pravda, že za naše provinění zaplatil Kristus na kříži (Ko 2,14), ale zaplatí až satan na konci věků. Jakoby jedině pro satana existovala výjimka ze zákona: „…Každý bude usmrcen pro vlastní hřích.“ Dt 24,16.

Co říci závěrem?

V úvodu jsem napsal, že jsem na počátku ani netušil, kam až mne zavede uvažování o „sola skriptura“, pilíři protestantismu. Tento pilíř sám o sobě by nestačil zdůvodnit podstatu fenoménu protestantismu. Na něj navazují další zásadní pilíře víry, bez nichž nelze významu tohoto bodu v protestantismu – ani samotné reformaci – porozumět. Jsou to: „Solus Christus – Jedině Kristus“, „Sola Gratia – Jedině Milost“ a „Sola Fide – Jedině Vírou“. Uvědomění si těchto čtyř pilířů víry tvořilo podstatu reformace – návrat ke svobodné prvokřesťanské účasti na radostném evangeliu Ježíše Krista. Zrušením kteréhokoliv jednotlivého z těchto pilířů se zhroutí i ostatní a tím by byly vlastně výdobytky reformace zrušeny.

Dovoluji si čtenáře upozornit, že celá tato epištola pojednává o pokusu zrušit jeden ze základních pilířů reformace – „sola scriptura“. To nemůže zůstat bez dalších důsledků. Pokud připustíte, že tento pilíř je dnes už bezvýznamný, potom bez Bible vám nebude činit potíže uvěřit, že nikoliv „jedině Kristus“, ale trošičku také i satan má na našem spasení svůj alespoň maličký kousíček zásluhy (viz opravené evangelium).

Podle tohoto opraveného evangelia ani milost už není tak úplně milostí, aniž bychom se o ní tak trošičku přičinili sami, zasloužili si ji. Neradujte se předčasně, musíte se o její udělení dost důkladně poprat, se světem i se sebou, jinak – marná sláva – žádná milost nebude.

Přes všechno ujišťování Ježíšova radostného evangelia, že kdo mu uvěří, bude spasen., vám spoléhání na takovou víru nebude nic platné, pokud si nenecháte poradit tímto novým nedávno opraveným evangeliem a nepodřídíte svou víru pravidlům nastoleným visionářkou EGW.

Tato epištola se vám pokusila předestřít k zamyšlení proces, který odhaluje, jak zdánlivě nevinným zrušením jednoho pilíře protestantismu hladce a hlavně nepozorovatelně padnou i ostatní pilíře. Reformace je zrušená, jako by nebyla. Nemohu si odpustit vyzývavou otázku: Je tento návrat před reformaci tou pravou reformací? A je to o pravdu vyvrcholení protestantismu?

Předložil jsem čtenáři věru nesnadné téma k přemýšlení. Zvláště, když není vůbec běžné takto přemýšlet a laický čtenář je před takovým přemýšlením spíš varován. Ale přijetí Ježíšova radostného evangelia není možné bez přiměřené opatrnosti a osobního zaujetí. Stále ještě platí Ježíšovo varování: „Povede-li slepý slepého, oba jámu upadnou.“ (Mt 15,14).

Miroslav Šlechta

e-mail: slechta.m@seznam.cz

Z časopisu ZÁPAS O DUŠI č 94 jsou opsány ukázky z kánonu Tridentského koncilu (1545-1563) s nimiž se musela často krvavě vyrovnávat reformace. Nechávám na poctivé úvaze čtenáře, aby sám posoudil, jak dalece s dogmaty Tridentského koncilu koresponduje shora popsané „opravené evangelium“, jež svému vyznavači podsouvá tak, aby si toho nevšimnul, stejně troufalé, reformací překonané, bludy.

Tridentský koncil. Kánon 9:

Jestliže kdokoliv říká, že hříšník je ospravedlněn pouhou vírou v tom smyslu, že nic dalšího není požadováno ke spolupráci, aby se získala ospravedlňující milost a že není žádným způsobem třeba, aby byl nakloněn aktivitou své vůle; AŤ JE PROKLET.

Tridentský koncil. Kánon 12:

Jestliže kdokoliv říká, že ospravedlňující víra je pouhou důvěrou v Boží milost odpouštějící hříchy pro Kristovu zásluhu, nebo že jsme ospravedlněni pouze vírou; AŤ JE PROKLET.

Tridentský koncil. Kánon 14:

Jestliže kdokoliv říká, že člověk je opravdu zproštěn hříchů a ospravedlněn, protože pevně věří, že jich je zproštěn a je ospravedlněn nebo, že nikdo není opravdu zproštěn hříchů a ospravedlněn, nežli ten, který věří, že je ospravedlněn, a že ospravedlnění je provedeno pouhou důvěrou; AŤ JE PROKLET.

Tridentský koncil, Kánon 24.:

Jestliže kdokoliv říká, že obdržená spravedlnost není chráněna a zvyšována před Bohem skrze dobré skutky, ale říká, že dobré skutky jsou pouze ovocem a znamením, že bylo získáno ospravedlnění, ale nikoliv příčinou jeho zvýšení; AŤ JE PROKLET.

Tridentský koncil. Kánon 30 :

Jestliže kdokoliv říká, že po té, co byla obdržena ospravedlňující milost je každému kajícímu se hříšníku odpuštěna vina a dluh věčného trestu je vymazán v tom smyslu, že nezůstává žádný dluh časného trestu ani na tomto světě ani potom v Očistci, předtím, než se otevře (pro něj) vstup do nebeského království; AŤ JE PROKLET.

Tridentský koncil proklíná všechny, kdo s ním vyjadřují nesouhlas.