• Kdo je v Kristu, je nové stvoření.(2 K 5,1)

Nové stvoření nemůžeme oddělit od Pána Ježíše Krista. Jenom v Kristu může být nové stvoření. Celý kontext tohoto verše ukazuje na Pána Ježíše Krista, ukazuje na Jeho ukřižování a slavné zmrtvýchvstání.

Co to ale znamená ‚v Kristu‘? Jak to poznáme, že jsme v Něm? Můžeme to vůbec poznat? Můžeme o někom říci, že je v Kristu? Co nám o tom říká Bible?

1. V Kristu znamená ve víře v Krista

Apoštol Jan napsal v závěru svého evangelia důvod jeho napsání:

• Jan 20:31 Tato [znamení] však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

Když věříme v Krista, tak jsme zachráněni. Boží slovo používá celou řadu obrazů k popisu toho, co se s věřícím děje, když uvěří v Krista. Podívejme se jenom na několik z nich, které jsou v listu Koloským – byli jsme: přeneseni ze tmy do světla, do království Božího syna (Ko 1,13), obřezáni obřízkou, která znamená odložení nevykoupeného těla (Ko 2,11), pohřbeni (Ko 2,12), mrtví mocnostem světa (Ko 2,20), skryti spolu s Kristem v Bohu (Ko 3,3), oblečeni do Krista a obnoveni podle Jeho obrazu (Ko 3,10).

Mohli bychom pokračovat dál a dál. To všechno je ekvivalentem toho, co to znamená věřit v Krista nebo být v Něm.

Jiný obraz nám říká, že jsme jako větve, které jsou naroubovány na ušlechtilý kmen. Když se roubuje větev, tak se obě části se seříznou a slepí se speciálním voskem, spoj se obalí a větev se brzy stane součástí nového stromu. Za pár let už nepoznáte, že větev je z jiného stromu – je srostlá s kmenem, čerpá z něj živiny, patří neodlučně k němu.

Přesně to se děje, když člověk uvěří v Krista. Je naroubován, vštípen do Krista. Od té chvíle ke „v Kristu“.

Abychom se tedy dostali do Krista a mohli říci, že jsme v Něm, tak musíme v Krista uvěřit. Je to prosté a snadné:

• ‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení. (Ř 10,8-10)

Uvěř v Krista a budeš v Něm! Je to velmi jednoduché – nejde o žádné úkony, obřady, není třeba se nejdřív zlepšit, aby člověk mohl být v Kristu. Jediné, co je nutné, je, uvěřit v něj. V tomto je křesťanství naprosto unikátní, v tomto se liší od každého jiného náboženství.

Přesto je tady jedna důležitá věc, kterou nesmíme opomenout:

2. V Kristu znamená ve víře v Krista zjeveného Božím slovem

Nové stvoření může vzniknout jenom skrze pravého Krista. Nové stvoření je duchovní, a proto není úplně jednoduché určit opravdovost, nebo pravost nového stvoření. Ježíš k tomu říká:

• Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (J 3,8)

Projevy nového stvoření jsou vidět. Projevují se navenek, ale stejně jako většinu jiných věci, tak i duchovní projevy se dají falšovat. Jeden ze způsobů, jak můžeme odhalit padělek, je jít ke kořenům. Podívat se na původ. V našem kontextu to znamená položit si otázku, zda Kristus, kterému věříme, je Kristem, jehož nám zjevuje Boží slovo. Mnozí dnes totiž prohlašují, že věří v Krista, ale jejich skutky ukazují, že Kristus, kterému uvěřili, není tím Kristem, který zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, ale že se jedná o „jiného Ježíše“ (2 K 11,4).

Není to nic nového a nemělo by nás to nijak překvapovat. Takoví lidé byli i v první církvi, před takovými lidmi varoval sám Pán:

• Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé. (Mt 24,5)
• Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. (Mt 24,24)

Ve druhém listu Korintským Pavel píše:

• Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte! (2 K 11,4)

Celý Nový zákon je plný podobných varování. Proto musíme i my tuto věc zdůraznit. V první církvi to byl Kristus gnostiků, který nebyl cele Bohem, ale byl stvořenou bytostí – podobně jako to dneska učí třeba Svědkové Jehovovi. Nebo to byl Kristus doketistů, kteří říkali, že Kristus neměl fyzické tělo, ale jenom duchovní, tedy že nebyl cele člověkem. I dnes jsou lidé, kteří v různých podobách učí tyto věci – např. tím, že tvrdí, že Kristus nevstal tělesně z mrtvých, ale jenom jaksi principiálně, ve svých učednících, nebo jako životní princip.

Dnes můžete slyšet o mnoha různých „Kristech“ – může to být Kristus nadpřirozeného zjevení (dnes jsou populární návštěvy nebe nebo naopak pekla), nebo se jedná o „Krista“, s nímž se někdo setkal ve stavu klinické smrti, ale nejčastěji půjde o „Krista“ podle vlastních představ – takového, který vás učiní šťastným, bohatým, zdravým, dá vám všechno, co chcete právě teď (když budete mít správnou víru), případně zachrání každého, včetně toho, kdo v něj nevěří a nikdy neslyšel zvěst evangelia. Mohli bychom pokračovat dál a dál. 

Ale takový Kristus není Kristem Božího slova, proto nemůže přinést a ani nepřináší záchranu těm, kdo v takového Krista věří. Lidé, kteří věří takovému „Kristu“, uslyší jednoho dne ta nejstrašnější slova, která jen můžeme najít v Písmu – jsou to slova Pána Ježíše Krista. On sám předpověděl to, co jednoho dne řekne lidem, kteří nehledali pravdu (2 Te 2,10-12), a místo toho věřili tomu, co jim kdo řekl (2 Tm 4,3-4).

Pohleďte, co na toto téma napsal apoštol Jan první církvi:

• Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; … je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je na světě. (1 J 4,1.3)

Křesťané, je bezpodmínečně nutné, abychom duchovně rozlišovali. Jenom tak se vyvarujeme toho, že budeme svedeni. Jenom tak se můžeme ujistit o tom, že jsme doopravdy v Kristu, a jsme tedy nové stvoření. Jedině tehdy, když svou víru budujeme na Kristu, jakého nám zjevuje Boží slovo, jenom tehdy můžeme s jistotou prohlašovat, že jsme v Kristu.

Je tady ale ještě jedna věc, kterou musíme zmínit:

3. V Kristu znamená ve víře v samotného Krista

V Písmu nacházíme dva druhy varování – první je to, o němž jsem mluvil. Je to varování před tím, co se vydává za něco jiného. Lžimesiáš se vydává za pravého Mesiáše. Falešný prorok se vydává za pravého proroka.

Proto zdůrazňujeme, že naše poznání Pána musí vycházet jedině z Božího slova, které jediné nám zjevuje celou pravdu o Bohu, o Kristu i o nás. Musí být založené na Písmu, vyrůstat z Písma a teprve pak bude také potvrzováno proměněným životem.

Druhý druh varování je varování před tím, co není úplně odlišné, ale co je takovou směsí pravdy a lži. Když mluvíme v kontextu spasení a přebývání v Kristu, tak to znamená Kristus PLUS něco.

V první církvi byli lidé, kteří věřili v Krista, přesto nebyli v Kristu a ve výsledku byli označeni jako falešní bratři – jinými slovy to byli lidé, kteří nebyli skutečnými křesťany. Tvářili se jako křesťané, mnohdy se chovali podobně jako křesťané, mluvili stejně jako křesťané, ale nebyli jimi:

• … budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. (2 Tm 3,5)

Jejich nejčastějším problémem bylo, že věřili v Krista PLUS něco k tomu. Věřili tomu, že budou zachráněni skrze víru v Krista a: obřízku, zachovávání Mojžíšova zákona, dodržování soboty, rozlišování čistých a nečistých jídel, dodržování tradic, svátosti, … prostě Kristus plus něco dalšího!

Je to jako kdybyste chtěli léčit nemocného a řekli byste mu – mám pro tebe vynikající lék, jedinečný lék, zaručený a pravý lék. Ale pomůže ti jenom tehdy, když spolu s tímto lékem budeš brát také jed!

V otázce spasení je to ale ještě horší – takové učení nejenom, že zabraňuje druhým vejít do Božího království, ale kromě toho také snižuje Krista. Když totiž něco přidáváme ke Kristu, tak tím říkáme, že nám Kristus nestačí, a to znamená, že pohrdáme jeho obětí a pliveme na ní. Je to odporná věc.

Představte si ženu, která si bere svého ženicha a říká mu: Miláčku, ty jsi ten jediný, ty jsi milovaný muž, bez tebe nemá můj život smysl – ale abychom mohli mít spokojené manželství, tak potřebuju mít ještě několik milenců!

Právě tak to je s lidmi, kteří říkají, že potřebujeme Krista a ještě něco k Němu. To, co ve skutečnosti dělají je, že pohrdají Jeho obětí, Jeho milostí, Jeho křížem, Jeho láskou, Jeho jedinečností. A pro takové má Boží slovo nejtvrdší slova odsouzení. Takoví lidé nejsou v Kristu.

Jenom tehdy, pokud je Kristus cele a plně dostatečný pro všechno v našem životě, jenom tehdy jsme v Něm.

4. Důsledky nerozlišování

Nerozlišování nebo nedostatečné rozlišování má nedozírné důsledky. Upozorňuje na to sám Ježíš, když říká, že:

• Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. (Mt 7,13)

O pár veršů dále pak říká, že mnozí mu řeknou v onen den… To slovíčko „mnozí“ je strašné. Je to slovo, které by nás nutně mělo vést k tomu, abychom zkoumali svá srdce a úpěnlivě volali k Pánu, abychom od Něj samotného získali ujištění, že cesta, po níž jdeme, je úzkou cestou, a brána, kterou vcházíme, je těsnou branou.

Baptista Walter Chantry ve své knize „Dnešní evangelium – autentické nebo syntetické?“ (Banner of Truth Trust, 1970) napsal:

Copak jste se nikdy nepozastavili nad „obrácenými“, kteří jsou stejně tělesní jako dříve? Nebo nad těmi, co se „rozhodli pro Krista“, a přitom se těžko dá rozpoznat, pro co se rozhodli? Nejsou tak zbožní, jak by měli být podle svého vyznání, ani tak horliví v Jeho díle. Nestudují Boží slovo, ani je netrápí, že nejsou přítomni tam, kde se zvěstuje. Nakonec vám musí být zřejmé, že v jejich životech chybí důkaz o skutečném obrácení. Napadlo vás, že jim možná nikdy nebylo zvěstováno skutečné evangelium? Nebylo to vaše kázání a vaše špatné metody, které se staly příčinou jejich mylného ujištění?

Dokud v našich církvích nedojde k přehodnocení cesty spasení na základě poctivého zkoumání Božího slova, bude se evangelikální protestantismus dusit v bahně lidských tradic, jako se to kdysi stalo Římu.

To je důsledek nedostatečného rozlišování. Pokud totiž evangelium formulujeme jenom obecně a povrchně, tak se tím snadno dopouštíme jeho překrucování a zatemňujeme cestu spásy. Tam kde není jasné a dostatečně hluboké vymezení toho, co je evangelium, tam nemůže být jasné porozumění tomu, kdo je to křesťan. V této souvislosti doporučuji prostudovat stará reformační (i starší) vyznání víry a katechismy – uvidíte, jak moc našim předchůdcům ve víře záleželo na tom, aby jasně vysvětlili cestu spasení.

Definice toho, kdo je to křesťan, přímo vyplývá z toho, jak rozumíme a definujeme spasení. Dnes se můžeme setkat s tak širokými definicemi spasení, že se do nich vejde každý – modlář, cizoložník, lhář, zloděj, pokrytec, lakomec… – stačí přece, že věří v Ježíše!

Ale tragické důsledky nekončí u nespasených jednotlivců, ale jdou ještě dále. Jestliže dobře nerozumíme tomu, kdo je to křesťan, potom nemůžeme správně rozumět ani tomu, co je to církev. A to nám vysvětluje, proč se dnes tolik církví podobá mnohem více náboženským (nebo kulturním, sociálním či charitativním) spolkům a nikoliv svaté a čisté Kristově nevěstě.

Posloupnost je jasná – Kristus, spasení, křesťan, církev. Jsou to kostky domina – když strčíte do jedné, tak se postupně zhroutí všechny.

Jediným řešením je pokání a návrat ke Kristu Božího slova – tedy ke Slovu samotnému, k reformačnímu Sola Scriptura (Jedině Písmo) a Scriptura Tota (Jenom Písmo).

• Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma? (Lk 24,32)