• Které jsou to věci, o nichž rozjímáte vespolek jdouce a jste smutni?

Známe tu rozkošnou historii velikonoční a vždy znovu, kdykoli ji čteme, srdce naše raduje se. Ó, jakým vzácným věcem nás učí! Vidíme tu svého Pána, jak potěšuje zarmoucené, jak je pln účasti se sklíčenými, jak se zajímá o lidí prosté a neslavné a jak vidí hned, že veliký žal svírá jejich srdce, a jak mu záleží na tom, aby rozptýlil mlhy a mrákoty z jejích srdcí a zahřál je­jích mrznoucího ducha.

Ó děkujme ze srdcí svých, že není potřebí, abychom vynikali na světě, abychom měli zvučné jméno, abychom byli znamenitými lidmi v lid­ské společnosti, abychom patřili k význačným lidem, abychom upozornili jej na sebe. On se při­blížil k prostým lidem, naslouchal jejich řečem, vyptával se na příčinu jejich smutku a zabýval se jimi, aby je poučoval a potěšoval. Mohli by­chom se domnívat, že tu jsou důležitější věci, o něž by se staral v ten vzácný den velikonoční, když jemu samému noc smutku a pláče promě­nila se v jitro plesání, když vstal z hrobu v ži­vot vítězství, kdy za ním byla úzkost a bolest a před ním království nepomíjitelné a mocné. Ale zatím vidíme, že jeho myšlenky zabývají se se skleslými a smutnými, a spěchá, aby jich potěšil a aby jím věnoval svůj čas. Věru hned svým vzkříšením pokračuje ve své něžné péči o ty, kteří jsou smutní a potřebují přátelství.

Jako tenkrát k oné vdově v Naim, vyprovázející syna svého jediného milosrdenstvím hnut jest a řekl jí: Neplač, a usušil slzy její (Lk 7,13-15), tak i ve velikonoční ráno promluvil k plačící Marii Magdaleně: Ženo, co pláčeš, koho hledáš (J 20,15), tak po­kračuje i s učedníky do Emaus jdoucími a vyptává se na příčinu jejich žalu. Slovo za slovem vybaví celou smutnou jejich historií, jak ten, v nějž skládali všecku nadějí, který měl vykou­pit Izraele, jak byl počten mezi přestupníky a jako zločinec byl přibit na kříž. Jak pověstí je zlekaly, že je živ, ale vše to je velíce nepravdě­podobné. Jejich největší a nejsvětější sny po­věstmi vzbuzené rozplynuly se jako mlha. Hrob sice nalezen byl prázdný, ale jeho samého z na­šich nikdo neviděl. A tak zůstává srdce jejich v smutku a pozoufání. Už třetí den je dnes od té doby, co naše slunce zašlo v husté mraky, a naši duši zahalila tma. Tak vypravují povzbu­zeni tímto milým cestujícím: Proč jste smutni? A oni vypravují: Ty sám jsi z příchozích do Je­ruzaléma. A což nevíš, co se stalo v něm těchto dní? Vždyť celé město to ví. Nevíš, jak Ježíš Nazaretský, o němž víme, že byl muž prorok, mocný ve skutku i ve slovu před Bohem i přede vším lidem, byl od našich knížat a předních kněží vydán na smrt a ukřižován. Naše všecka naděje na vykoupení Izraele je zahrabána, a proto jsme smutní. Ale v tom, co o svém smutku ho­voří, něco podivného děje se. V jejich očích začí­ná se dnít, začíná se uvolňovat tíseň. To je jakoby první krůpěj na velikou vyprahlost, to je přípra­va na toužebně vyhlíženou vláhu. Tak začíná to veliké potěšení velikonoční. To je první kapitola evangelia vzkříšení. „Proč jste smutní?“ Ptá se, a ty začínáš vypravovat, a on povzbuzuje tě: Jen pojď a pověz mi všecko. Tak jedná vůbec Pán se smutnými, skleslými a zoufalými. Dodej si odvahy a modli se. Pověz, oč ti jde, co ti chybí. Pověz, jaký žal tě svírá, jaký hřích tě znepoko­juje a oč ti jde. Jdi, pověz to Ježíši. To je první, co nám ukazuje děj emauzský. Pán učí nás mod­litbě. Proč se zahrabat v smutek a zavřít srdce na zámek zoufání; jen pojď a pověz, a kdyby i kanuly ti slzy těžké a hořké, jen pojď a u něho si vyplač slzy své a pověz mu všecko, vyznej mu – vše. Nechovej nic trpkého v srdci, nezatajuj před ním ničeho. Ženo, proč pláčeš? Duše, proč naříkáš? Ježíš je zde a volá tebe.

Druhé potěšení, které z mrtvých vstalý Pán přinesl učedníkům, o nichž čteme, a nejen jim, nýbrž nám jednomu každému, je potěšení Písem. Jak srdce jejich okřálo! „Zdaliž srdce naše v nás nehořelo, když mluvil nám na cestě a když otví­ral nám Písma?“ Nezdálo se jim, když visel na kříži, že to je ten Mesiáš, který je vítězem nad hříchem, ďáblem i smrtí. Ale nyní vidí na každé stránce Písma toho zaslíbeného. Nyní mají ote­vřenou mysl, aby rozuměli Písmům. Nyní vědí, že musel Kristus trpět a vejít ve slávu svou. Nyní rozumějí, že Kristus a utrpení patří k sobě. Z Mojžíše, proroků i žalmů vidí ilustrace trpí­cího Spasitele a vidí, jak je Starý Zákon plný Krista. „A počav od Mojžíše a všech proroků, vykládal jim ve všech Písmech, co o něm bylo.“ Ó, jaké nové světlo vzešlo jim. Jaká studnice potěšení otevřela se jim! Ptejte se na Písma, ne­bo zpytujte Písma; neboť vy se domníváte, že v nich máte věčný život, a ta svědectví vydávají o mně (J 5,39). Hledejte v knize Hospodinově a čtěte (Iz 34,16). A věru zpytovat Písmo, hle­dat, bádat v něm, studovat v něm je rozkoš a ra­dost srdce, největší však radost a útěcha plyne nám, když v naší opuštěnosti a zatmění Pán pro­mlouvá k nám slovy Písma a mluví k našemu srdci. V úzkostech našich jsou zaslíbení jeho holí, o niž se můžeme opírat na cestách. Prut tvůj a hůl tvá, to mne potěšuje. „To je má útěcha v soužení mém, že mne slovo tvé obživuje“ (Ž 119,50). Tak učednici v soužení svém, v své úzkosti a smutku uvedeni byli Spasitelem ke studnici vod živých, z které se občerstvovali ve své únavě. Jak smíme být Bohu vděčni za jeho slovo. My smíme každý číst a rozjímat ze slova jeho, naše děti se s ním mohou seznamovat již od mládí. Kdo k nám promlouvá, kdo nám otvírá mysl, abychom rozuměli Písmům, abychom pochopili, co nám tím vším chce říct? My víme, že to je sám Pán náš, který je nám po boku a on nás vede a svítí nám na cestu a má pro nás slova života věčného (J 6,68).

Ó, jak potěšení šlo za potěšením! Otevřel jim rty, aby mohli mluvit s ním o úzkosti srdce, zapálil srdce jejich chladné a mrznoucí, ale nakonec to nejkrásnější dal jim. Zjevil jim svou přítomnost. Měl s nimi obecenství, i otevřeny jsou oči jejích a poznali ho. Odložil své inkognito, svůj závoj, takže viděli jej jasně a zřetelně. Museli si říci radostně jako Jan na moři Tiberiadském: To je Pán (J 21,7). Jejich srdce vzplálo sluncem Krista Ježíše, a obzor jejich rozšířil se nesmírně. Není divu, že nedbali, že se připozdilo a na perutích radosti a touhy ihned prchali do Jeruzaléma, aby rozmnožili řadu svědků vzkříšeného Pána. „VstaI Pán v pravdě,“ znělo jim v ústrety. „I vypravovali oni to, co se stalo na cestě a kterak ho poznali v lámání chle­ba.“ A aby radost jejích byla plná, když oni o tom rozmlouvali, postavil se sám Ježíš uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“

Zkušenost těch dvou učedníků, o nichž mnoho nevíme, jen že jeden sloul Kleofáš, a že oba milovali Pána, opakuje se, kdekoli jsou srdce toužící po plné jistotě živého Krista. On otevřel naše rty. My jsme směli povědět mu vše­chen svůj žal a vše, co nás tísnilo. I o nás platilo, co Pán řekl Ananiášovi o Saulu Tarsenském: Aj, modlí se. (Sk 9,11) On otvírá mysl, aby­chom rozuměli Písmům. A otvírá Písma každé­mu, kdo jako onen komorník královny Kandaces čta 53, kap, Izaiášovu prosí Filipa: Prosím tebe, o kom toto mluví prorok? Sám o sobě, či o ji­ném? (Sk 8,34) A konečně otvírá nám vnitřní oči, abychom viděli jej samého. Aj, Beránek Boží, který snímá hřích světa. Patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše, kterýž místo předlo­žené sobě radosti strpěl kříž, opováživ se hanby i posadil se na pravici trůnu Božího (Žd 12,2). Jednou vidět jej budeme v slávě očima svýma. Ale teď ne tak, jak jej viděli tenkrát učedníci, ale tak, jak to řekl Pán Tomášovi: „Žes mne vi­děl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž ne­viděli a uvěřili.“ (J 20,29) Stejně skutečně, duchovně a požehnaně. V plné jistotě, že je živ.