Ve svém posledním článku jsem položil otázku: „Měli bychom kázat Krista v každém kázání?“ Odpověď zněla: „Ano.“ Přemýšlivé reakce mě přiměly k napsání dalšího článku: „Proč bychom měli kázat Krista v každém kázání?“

V odpovědi na tuto otázku bych rád nabídl dvě myšlenky: (1) biblickou hermeneutiku a (2) biblický příklad.

1. Biblická hermeneutika vyžaduje, abychom kázali Krista v každém kázání.

Historický vzestup doslovně-gramaticko-historické hermeneutiky v dějinách výkladu je dobrá věc. Mezi evangelikálními učiteli panuje obecný souhlas, že bychom měli brát Bibli doslova (pokud se nejedná o metafory, typologii, alegorie, podobenství, atd.), gramaticky (k výkladu používat původní jazyky) a historicky (zabývat se historickými spojitostmi textu). Za součást této metody považujeme i myšlenku „vykládání Písma Písmem“. To je základ vykládání textu a jeho vyučování v kázání. Tato metoda má předejít eisegezi textu, abychom zůstali věrní Božímu přesnému Slovu. Někdy se tato metoda používá k ospravedlnění toho, že Kristus není kázán v každém kázání, pokud není přímo zmíněn v textu, obzvláště při vyučování starozákonního textu.

Nicméně gramaticko-historická exegeze není kompletní hermeneutickou metodou, kterou používají reformovaní vykladači. Reformovaná hermeneutika se ztotožňuje s gramaticko-historicko-teologickou exegezí. Připojení teologické exegeze ke každému textu je někdy nazýváno „analogií víry“. To znamená, že exegeze každého textu musí brát v úvahu celý teologický kontext, ve kterém se text nachází, tzn. umístění v biblických dějinách, v kontextu jaké smlouvy se nachází a jeho vztah k celkové teologii Písma. To znamená, že celková teologie Písma, která se soustředí na Krista, musí být součástí úplné exegeze textu. To není eisegeze. To je teologická exegeze.

Dovolte mi ještě dodat, že tento teologický prvek v hermeneutice není tak docela stejný jako „výklad Písma Písmem“.  Exegeta může používat křížové odkazy nebo slovní rozbory textu, porovnávat Písmo s Písmem a stále se v exegezi míjet s celkovou teologií Písma. Při výkladu textu bere analogie víry v potaz celý Boží úradek, víru jednou provždy svěřenou svatým. Například při kázání na text Starého zákona lze použít doslovně-gramaticko-historickou metodu, včetně výkladu Písma Písmem prostřednictvím křížových odkazů a rozborů slov, a vyučovat text věrně v jeho původním starozákonním významu. Náš Pán však vysvětlil, že přišel naplnit Zákon a Proroky. Vysvětlovat starozákonní text a vykládat jeho původní kontextový význam bez ohledu na to, jak ho náš Pán naplnil ve své Osobě a díle, znamená opomíjet celý teologický výklad textu. A tak člověk může přesně vykládat text SZ a jeho význam v kontextu bez jeho plného teologického významu ve světle uzavření veškerého zjevení podle analogie víry.

Kázat Krista v každém kázání je více než pouhé kázání na text v jeho doslovně-gramaticko-historickém významu a poté nesouvisle přejít na objasnění evangelia. Spíše jde o vysvětlení toho, jak text souvisí a je teologicky naplněn v Ježíši Kristu, teologickém centru Božího zjevení člověku. Tato metoda nesnižuje SZ jako méně inspirovaný nebo méně důležitý než NZ. Takové námitky nejsou užitečné ani přesné. Tato metoda vychází z toho, že každý starozákonní text dosahuje svého plného významu tím, že přispívá ke zjevení Ježíše Krista v rámci celého Písma.

Ještě jedna věc k teologické metodě výkladu. Uznává, že všichni lidé se rodí odsouzení pod zákonem v Adamově pádu a že od Genesis 3,15 dále Písmo odhaluje příchod Krista pod milostí. To je ta starozákonní a evangelijní teologie, která byla ústřední pro reformační znovuobjevení evangelia. Veškeré Písmo musí být vykládáno ve světle teologie Zákona a evangelia, která zjevuje Ježíše Krista člověku. To dává vykladači právo, aby kázal evangelium v každém kázání bez eisegeze. Charles Bridges řekl v The Christian Ministry:

Znakem služebníka, jenž se „před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět“, je, že „správně zvěstuje slovo pravdy“. To zahrnuje plnou a přímou aplikaci evangelia na dav jeho neobrácených posluchačů kombinovaný s jádrem duchovního poučení pro několik úrovní křesťanů. Jeho způsob ponese známku biblické vyváženosti a úplnosti. Ve svých doktrinálních pokynech, zakoušených výsadách a praktických výsledcích obsáhne celé Boží zjevení. Toto zjevení je rozděleno do dvou částí – Zákon a evangelium – které se od sebe zásadně liší, ačkoliv jsou tak těsně spojené, že si nelze osvojit správnou znalost jednoho bez druhého (s. 222).

2. Biblický příklad vyžaduje, abychom kázali Krista v každém kázání.

Nyní žijeme pod Novou smlouvou Ježíše Krista, úplným Božím zjevením člověku. Obdrželi jsme plné Boží zjevení ve víře jednou provždy svěřenou svatým. Příklad kázání a vyučování nacházíme v tom, jak Kristus a Jeho apoštolové kázali a vyučovali. Jeho vyučování o sobě samém, každé kázání ve Skutcích nevěřícím a každá epištola věřícím se zcela soustřeďuje na Krista. I když vezmeme texty z Kristova kázání nebo apoštolských spisů, které výslovně nezmiňují Pána Ježíše Krista, musí být vysvětlovány ve světle jejich celkového učení v kontextu Jeho sdělení a celkového sdělení epištol. To jsou příklady biblického kázání pod Novou smlouvou pro nás.

Soudobý příklad takového kázání nacházíme v největším kazateli 19. století Charlesi Spurgeonovi a největším kazateli 20. století Martynu Lloyd-Jonesovi. Oba se drželi gramaticko-historicko-teologické metody hermeneutiky, aby kázali Krista v celém Písmu.