Starozákonní historické vyprávění (2S 16,1-4)

Ve svých čtyřech předchozích článcích jsem se pokusil zodpovědět tři otázky: (1) „Měli bychom kázat Krista v každém kázání?“; (2) „Proč bychom měli kázat Krista v každém kázání?“; a (3) „Jak bychom měli kázat Krista v každém kázání?“. Jako názorný příklad jsem použil kázání na Přísloví a Leviticus 18,5 (4). Dnes bych rád pokračoval v názorné ukázce kázání na starozákonní historické vyprávění - 2. Samuelova 16,5-14.

Vyprávění zachycená v Písmu představují pro kazatele výzvu zůstat věrný textu, spásně historickému kontextu a analogii víry. Protože známe teologii smluv, teologii vztahu zákona a evangelia a teologii ospravedlnění a posvěcení v rámci celého Písma, můžeme oprávněně kázat Krista v celém Písmu. Každé kázání musí obsahovat dost evangelia k záchraně hříšníka a ke vzdělání svatého skrze kázání Ježíše Krista samotného. 2. Samuelova 16,1-4 říká:

• Sotvaže David přešel přes vrchol, jde mu vstříc Mefíbóšetův sluha Síba se spřežením osedlaných oslů a na nich dvě stě chlebů, sto hrud sušených hroznů, sto košíků letního ovoce a měch vína. Král se Síby zeptal: „K čemu máš tyhle věci?“ Síba odvětil: „Osly pro královský dům k jízdě, chléb s ovocem k jídlu pro družinu a víno, aby se unavený mohl na poušti napít.“ Král dodal: „A kde je syn tvého pána?“ Síba králi řekl: „Ten vyčkává v Jeruzalémě. Řekl totiž: ‚Dnes mi izraelský dům vrátí království mého otce.‘“ Král Síbovi pravil: „Hle, všechno, co patří Mefíbóšetovi, je tvé!“ Síba odvětil: „Skláním se. Kéž najdu u tebe přízeň, králi, můj pane.“

1. Gramaticky

V gramatice tohoto textu se neobjevuje téměř nic zásadního. Je to přímá výpověď o historických událostech. Síbova poklona a žádost o přízeň (milost) spolu s jeho potvrzením Davida jako krále, ukazuje, jak se zdá, na jeho opravdovou oddanost Davidovi. Avšak, jak ještě uvidíme, není všechno tak, jak to vypadá.

2. Historicky

David utíká před zrádným převzetím Jeruzaléma a královského postu jeho synem Abšalómem i poté, co byl Davidovi přislíben další syn, který se stane věčným Králem (2S 7,12-16). Žalm 3 zaznamenává Davidovo rozpoložení mysli plné vyčerpání i důvěry v Boha při útěku před Abšalómem. Když David sestupuje z vrcholu Olivové hory, setkává se s ním Síba s dary. Síba byl před smrtí Saula správcem jeho majetku. Od té doby z hospodaření se Saulovým majetkem nashromáždil osobní bohatství. Avšak po Jónatanově smrti dal David Saulův majetek Mefíbóšetovi, Jónatanovu invalidnímu synovi, a Síbu učinil správcem. A tak Síba vymyslel proradný plán, aby se znovu chopil veškerého Saulova majetku. Síba předstíral spojenectví s Davidem, i když možná v jeho návrat k moci doufal, a nepravdivě mu oznámil, že Mefíbóšet zůstal v Jeruzalémě, aby od Abšalóma převzal kralování, které dědičně náleželo Jónatanovi, jeho otci. A tak, protože David uvěřil Síbově zprávě, prohlásil: „Hle, všechno, co patří Mefíbóšetovi, je tvé!“ Načež Síba projevil předstíranou loajalitu vůči Davidovi. Až po Abšalómově porážce David odhalil Síbovu lež o Mefíbóšetovi. Než obelhal Davida, opustil oddaného Mefíbóšeta a nechal ho v Jeruzalémě. A tak David rozdělil majetek mezi ně (2S 19), ačkoliv pokorný Mefíbóšet by se spokojil jen s Davidovou přízní.

3. Teologicky

Po studiu sledu událostí bych uvažoval nad tím, co k našemu textu říká zákon a evangelium. Zákon odhaluje hřích Síby v jeho lstivosti za účelem získání celého Saulova majetku. „Nevydáš křivého svědectví… Nepokradeš… Nebudeš dychtit…“, tato přikázání odsuzují Síbovu zradu. V Síbově podvodu lze spatřit hříšnou přirozenost člověka a odsouzení zákona za hřích. Zmanipuloval Davida, aby dosáhl svého cíle proti Boží zjevené vůli tím, že křivě obvinil Mefíbóšeta z pokusu Davida svrhnout. Taková byla satanova strategie v zahradě s Adamem a Evou – křivě obvinit Boha, aby lidi zmanipuloval ke svým cílům. Nyní člověk kopíruje satanovu prohnanost. Všichni jsme zákonem odsouzení.

Dále v Davidovi vidíme věrnost Božích smluvních zaslíbení věřícímu i přes jeho zůstávající hřích. Boží zákon vyžadoval, aby byla každá skutečnost potvrzena na základě dvou nebo více svědků. Nebyl důvod pochybovat o Mefíbóšetově předchozí oddanosti. David však uvěřil Síbově pomluvě jednoho svědka a vydal nespravedlivé nařízení. Bůh přesto nepočítal Davidovu omylnost a vedl jeho bitvu s Abšalómem tak, že došlo k obnovení jeho kralování podle Boží svrchované vůle. Tak Bůh používá omylného Davida k naplnění svého slibu, že přijde Davidův Syn jako dokonalý Král, který bude kralovat spravedlivě (Izajáš 9,6-7). Evangelium budeme v tomto textu kázat tak, že poukážeme na Boží věrnost a svrchovanost Jeho smluvním zaslíbením, a tím, že porovnáme Davida jako omylný předobraz a jeho neomylný protějšek, Pána Ježíše Krista. Tak mohl Pavel říct Timoteovi:

• Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. (2Tm 2,8).

V tomto historickém vyprávění vidíme Boží předurčenou věrnost v tom, že bude soudit Adamovy potomky za hřích, přičemž naplní svůj věčný slib -  zplodí posledního Adama, aby nesl hříchy mnohých a znovu nastolil Jeho spravedlivou vládu mezi lidmi. Teologie zákona a evangelia dělá Krista centrem Božího zjevení v každém textu, i v historických vyprávěních.

4. Kázání Krista v tomto starozákonním historickém vyprávění

Padlý stav člověka.

Síba nám ukazuje padlou přirozenost člověka, která hledá svou vlastní vůli místo té Boží prostřednictvím všech možných hříšných prostředků. Jsme odsouzeni stejným zákonem. Už jste někdy lhali, pomlouvali nebo podváděli, abyste dosáhli svého? (vůči partnerovi, dítěti, zaměstnanci, rodiči, příteli, nepříteli; viz Přísloví ohledně Božího pohledu na lhaní.) Boží zákon takové hříchy křivého svědectví, dychtění, pomlouvání, hanobení nebo manipulace s ostatními odsuzuje. A On vás bude v poslední den soudit. Síbův hřích David odhalil později a napravil ho. Čím spíše náš vzkříšený Pán odkryje a bude soudit tajemství lidí, až se před Něho postavíme. Jak se před Něho postavíte bez Spasitele a Zachránce?

Boží svrchovanost nad lidskou hříšnou prolhaností.

Síba nebyl odsouzen hned, a v té chvíli z toho vyvázl. Proč se proradným Síbům daří a spravedliví Mefíbóšetové trpí? Bůh přivede v poslední den všechny ke spravedlnosti a potrestá je za hříchy (Ž 37 a 73). Jak je Bůh trpělivý, že nechává lidi, jako jste vy a já, žít, volá nás k pokání (2Pt 3) a víře v jediného Spasitele světa. Pokud někdo z vás nečinil pokání ze svých hříchů vůči Bohu a Jeho zákonu, Bůh má s vámi trpělivost. Nebude ji však mít věčně. Musíte činit pokání ze svých podvodů a lží právě teď, utečte se ke vzkříšenému Pánu Ježíši Kristu, Davidovu Synu, jestli chcete žít.

Boží věrnost Jeho zaslíbením milosti.

Proč Bůh nechává lidi jako nevěrného Síbu a nedokonalého Davida žít? Je to proto, že je plný milosti a prohlásil evangelium Ježíše Krista za cestu záchrany pro Adamovy hříšné děti (Gn 3,15). Proto dodržel svůj slib Davidovi, který naplánoval již před založením světa, a obnovil jeho kralování, aby tak naplnil zaslíbení dokonalého Davidova Syna a Božího Syna narozeného v Betlémě. A On dodrží své sliby ohledně vykoupení, adopce a slávy hříšníkům, kteří činili pokání, jako jste vy a já, kteří se odvolávají ke jménu Pána Ježíše Krista. A co je ještě úžasnější, pokud Bůh může použít nedokonalého člověka, jako byl David, aby dosáhl svého věčného království, pokud může způsobit, aby všechno v Davidově omylném životě bylo k dobrému, tak také může použít vykoupené hříšníky, jako jsme my, aby šířil své evangelium od pobřeží k pobřeží. A to by mělo posloužit k povzbuzení omylných křesťanů k vytrvalosti ve službě Pánu. Máme přísliby i navzdory našemu hříchu, který zůstává, že nás Bůh neopustí, ale ve skutečnosti nás dokonce používá ke své slávě tím, jak překonáváme své vlastní hříchy v požehnání Jeho odpouštějící milosti.

Neexistuje způsob, jak vynahradit Síbovy nebo Davidovy hříchy.

Ježíš jakožto větší Král, než byl David, musel za takové věci zemřít. Dokonalý Král musel zaplatit krvavé výkupné, aby mohl spravedlivě odpustit svým poddaným. Předsevzetí už nikdy nelhat nebo nehřešit nemohou vynahradit minulost. Musíte se před Bohem pokořit a pouhou vírou přijmout, že Kristova zástupná smrt zaplatila za vaše hříchy. Abyste se mohli postavit před spravedlivého Boha, musíte být zahaleni Jeho spravedlivým rouchem, které obdržíte jako dar skrze víru v Něho, ne ze skutků, aby se nikdo nechlubil.  Proto z lásky k Němu a kvůli milosti, kterou jste od Něho obdrželi, mluvte pravdu každý se svým bližním… jako to měli dělat Síba a David.

5. Principy kázání Krista ze starozákonního vyprávění

• V každém starozákonním vyprávění v době po pádu vystupují padlí synové Adama nebo v Kristu vykoupení Boží synové (případně obojí).
• Kdykoliv Zákon odhaluje v textu hřích, je třeba na něj ukázat a všem kázat, že vede k odsouzení.
• Kdekoliv je zjevena Boží svrchovanost nad hříchem člověka, musí být kázáno Kristovo evangelium tím způsobem, že se poukáže na Boží smluvní věrnost v tom, že přivedl Krista na svět pod milostí.
• Každý text lze vztáhnout jak na neobrácené, tak obrácené tak, že v pozadí každého textu odhalíme zákon a evangelium.
• Tyto principy nejsou ani alegorií ani eisegezí; jsou součástí „analogie víry“, která činí zjevení Ježíše Krista člověku středem celého Písma. Tak bychom měli kázat Krista v každém kázání, starozákonním i novozákonním.

Kázat Krista ze starozákonního vyprávění, a ne jen gramaticko-historické skutečnosti a příklady, plyne z analogie víry. Smlouva zákona v našem textu odhaluje v Adamovi hřích a soud všech lidí, zatímco smlouva milosti v Kristu odkrývá potřebu Spasitele, Kristovy spravedlnosti v naplňování zákona a Boží věrné zaopatření pro hříšníky v Kristu. Aplikace zákona a evangelia na posluchače znamená, že kazatel musí odhalit jejich hříchy, Boží soud, jejich potřebu Krista a hojné zaopatření v Kristu, a přitom také ukázat věřícím povzbuzení plynoucí z Kristova díla v jejich zastoupení. Pokud se v textu objevuje poslušnost Božímu zákonu, kazatel musí ukázat, že takovou poslušnost vypůsobilo evangelium milosti skrze dokonalé dílo Ježíše Krista. Jinak bychom učili poslušnost Božímu zákonu bez spásné pohnutky a moci milosti k jejímu konání. Analogie víry vyžaduje, abychom kázali zákon, který vede k evangeliu, a abychom kázali evangelium, které vede k poslušnosti založené na víře:

• Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. (Ř 6,14)