Proč je hřích tak důležitý?
Nedávno mi jeden přítel řekl: „Víš, ta věc s hříchem mě opravdu znepokojuje. Někteří lidé jsou velicí hříšníci, ale ostatní lidé nejsou tak strašní hříšníci a jsou to opravdu docela dobří lidé. Co dělá hřích tak důležitým?“
Hřích je tak důležitý, protože jsme zcela jednoduše porušení, ať jsme velcí nebo malí hříšníci. V Bibli si čteme: „Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.“ (Jakub 2,10). Tento text netvrdí, že jisté hříchy nejsou horší než jiné, ale to, že hřích je zničující. A nejen to, naše přirozenost je bez Boží milosti porušená. Vidíte, v Adamovi jsme všichni hříšníci. Nacházíme se v zoufalém stavu ještě předtím, než jsme udělali cokoliv dobrého nebo špatného. Reformátoři to nazývali úplnou zkažeností. Myslím si, že by bylo možná vhodnější to nazývat radikální zkažeností. Neznamená to, že jsme tak zkažení a porušení, jak bychom mohli být. Ve skutečnosti by každý v tomto světě mohl být ještě zkaženější a porušenější – od té nejlepší osoby po tu nejhorší. To jednoduše znamená, že každá část naší bytosti – naše morální, naše intelektuální, naše duchovní, naše fyzická, naše srdce – všechno, co jsme, a vše, co děláme, je dotknuté hříchem, zvrácené a porušené, a tak jsme bez Boží milosti porušení.
Tak je to s lidmi! Navenek mohou vypadat dobře, mohou dělat dobré věci, ale když se setkáte s Kristem, zjistíte: „Jsem porušený.“ Když se ta nejlepší osoba na světě setká s Kristem, VÍROU pozná: „Jsem porušený.“
Proto, když v sobě Izajáš vidí hřích, trhá ho to před Bohem na kusy a volá: „Běda mi!“ (Izajáš 6,5). Musíte pochopit, co Izajáš říká! Bere na sebe kletbu a používá k tomu ta nejvýstižnější slova, která má. To, co říká, vlastně znamená: „Jsem zatracený.“ A přidává k tomu důvod: „Spatřil jsem Boha.“ Je to ten nejsvatější muž v Izraeli a vidí se jako prokletý, oddělený od Boha, kvůli jednomu prožitku, jednomu pohledu na Boží svatost a slávu. Pokračuje a říká o sobě, že se drolí na kusy, že se rozpadá ve švech, že se rozkládá. To je jeho zkušenost, protože: „Spatřil jsem Boha.“ Když spatříte Boha a vidíte Ho, jaký je a vidíte své hříchy takové, jaké jsou, zakusíte sebe a zakusíte, jak se rozpadáte na kusy, protože stejně jako Izajáš, Bůh bude pálit hřích ve vašem životě. A v procesu posvěcování neexistuje nic důležitějšího, než aby byl hřích spálen.
Když se Mojžíš s Jozuem setkali s Bohem, padli na zem s bázní a třesením. Manóach, otec Samsona, si myslel, že zemře. Malachiáš vykřikl: „Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže?“ Abakuk říká: „Uslyšel jsem o tom a celý se třesu, chci se ozvat a rty se mi chvějí; jako by kostižer zachvátil mé kosti, podlamují se pode mnou nohy.“ A když Bůh Jobovi odpovídá, říká: „Ten, kdo Boha obvinil, ať odpovídá.“ Job zareagoval: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ To je pokání – prach a popel.
Proč takové reakce od „dobrých“ mužů? Protože vědí, že v sobě a ze sebe jsou odsouzení. Jako Job, který říká: „…teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji…“ Izajáš říká: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů…“ Byl to Izajáš, kdo mluvil to slovo, to Boží Slovo, a kdo vidí svá ústa a své rty jako nečisté.“
Nechceme vidět, jak zcela nepřijatelní jsme sami za sebe pro Boha. Nechceme vidět, že neexistuje jediná věc, kterou bychom mohli Bohu přinést a která by nás nějakým způsobem učinila o trochu méně hodné pekla.
Izajáš viděl s upřímností, která je v Božím Slově jedinečná, co apoštol Jan nazval trestajícím Božím hněvem, a on věděl, že si ho OSOBNĚ zaslouží - ne oni, Izajáš nemluvil o Izraeli – „Ach Bože, Izrael si zasluhuje Tvůj hněv.“ Pohleděl na Boha, ale jediné, co viděl, bylo to, kým je a co si zasluhuje. Věděl, že i když je Božím prorokem, ve srovnání se zcela svatým Bohem je odporný, a rozuměl, že si zasluhuje být uvržen do pekla. Ale Izajáš pochopil dokonce ještě něco většího, něco co bylo ještě horší. Pochopil, že už je pod odsouzením ke smrti v pekle. Protože když říká, že je ztracen, používá minulý čas, který znamená, že se jedná o již dosaženou skutečnost. Už se to děje. A zde je to nejzajímavější. Izajáš to vidí a vidí to jako spravedlivé odsouzení. Neříká: Bože, to nemyslíš vážně! Vždyť jsem Ti sloužil celý svůj život.“ Místo toho se vrhá k Ježíšovým nohám a volá po záchraně (vzpomeňte si, že Jan 12,41 říká, že Izajáš viděl Ježíšovu slávu).
Přátelé, proč je hřích tak významný? Protože přicházíme před svatého a spravedlivého Boha, Krále králů a Pána pánů, Toho, koho seraf prohlašuje třikrát za svatého (Iz 6,3; Zj 4,8). Apoštolové v reakci na Ježíšovo vysvětlení, že je nemožné, aby byl člověk spasen skrze své vlastní skutky, docházejí k tomuto závěru: „Pane, o čem to mluvíš? My jsme se vzdali všeho. Pokud to říkáš, pak je jediným závěrem, ke kterému můžeme dojít, toto: co se týče spasení, je nedosažitelné.“ Díky Bohu za upřímnost jejich duší. Protože právě když jste takto upřímní, přichází odpověď: „Nemáme žádnou možnost být spasení.“ A Ježíš je přesně tam s odpovědí z nebe a říká jim: „Správně! To musíte pochopit. Pro člověka je to nemožné, i pro lidi, kteří se vzdali všeho, aby mě následovali, protože tím si nic nezasluhujete.“ ALE, je tady Boží milost: „Pro člověka je to nemožné, ALE ne pro Boha, pro Boha je možné všechno.“
Přátelé, to, co se stalo Izajášovi, je zkušenost, která je určena i vám, a jejím posláním je měnit vás po zbytek vašeho života a po zbytek vaší věčnosti. Neboť přijdete-li k Němu v pokání a víře a necháte se obmýt od svých hříchů Jeho krví, bude vám připočtena Jeho spravedlnost a vy spatříte Jeho slávu. A pamatujte: Boží sláva není jen něco, co vidíme skrze Krista, ale něco, co skutečně působí v nás a mění nás – jsme proměňováni k Jeho obrazu (2K 3,18), a to je slavný obraz, protože je to JEHO obraz.
Přeložila Julie Petrecká.